Kalendář akcí

<< Říjen 2024 >>
PÚSČPSN
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Mučedník

Ludmila Černochová

 

V českém katolickém prostředí slavíme každoročně 28. září slavnost svatého Václava, mučedníka a hlavního patrona našeho národa. Co pojem mučedník znamená v biblické mluvě, nad tím bychom se dnes spolu s vámi chtěli zamyslet.

Výraz mučedník je odvozen z řeckého slova „martys“. Jeho původní význam je „svědek“ a to buď v historickém, náboženském nebo právním smyslu. V křesťanství však již od 2. až 3. století znamená tento pojem osobu, která vydala svědectví Kristu a jeho učení obětováním vlastního života (Sk 22,20; Zj 2,13; 6,9; 17,6; sr. Sk 7,55-60), tedy smrtí. Vzorem svědka takového života i smrti je Ježíš Kristus. Svou dobrovolnou obětí vydal svědectví věrnosti jemu Bohem svěřeného poslání.

Zprávy o mučednické smrti pro věrnost Božímu Zákonu nacházíme už i v době starozákonní. Židovské společenství věřících mělo své mučedníky, konkrétně v období Makabejců. Pro věrnost Zákonu byly z hradeb svrženy dvě ženy, které nechaly obřezat své syny (2 Mak 6,10). Zaživa upáleni byli Židé tajně slavící sobotu (2 Mak 6,11). Velmi příkladnou postavou ve věrnosti Zákonu až na smrt je stařec Eleazar (2 Mak 6,18n.). Patřil mezi přední znalce Zákona. Když měl pod nátlakem jíst vepřové maso, které nebylo dovoleno jíst, maso vyplivl a raději zvolil smrt. Jeho známí mu nabídli jiné, tedy nezakázané maso a možnost přetvářky jako únik před smrtí. On jim však řekl: „Přetvářka není vhodná pro náš věk. Mnozí z mladých lidí by se mohli domnívat, že devadesátiletý Eleazar přešel k pohanství, a tak by kvůli mně mou přetvářkou pro zcela kratičký zbytek života byli svedeni a já sám bych pokryl své stáří hanebnou skvrnou. Neboť i kdybych nyní ušel mučení od lidí, neuniknu ani živý ani mrtvý rukám Všemohoucího.“ (2 Mak 6, 24-26).

Sedmá kapitola 2. knihy Makabejské vypráví o mučednictví sedmi bratrů a jejich matky. Také oni měli jíst nedovolené maso a král Antiochos IV. je k tomu chtěl donutit mučením biči a řemeny. Obdivuhodná jsou slova jejich statečné a Božímu Zákonu věrné matky, která své syny takto povzbuzovala: „Nevím, jak jste se objevili v mém lůně, neobdařila jsem vás duchem a životem, neuspořádala jsem údy nikoho z vás. Proto Stvořitel vesmíru, který utváří vznik člověka, který dává původ všem bytostem, vám znovu ve svém milosrdenství dá ducha a život, když o sebe nebudete dbát z lásky k jeho zákonům.“ (2 Mak 7,22-23).

Nový zákon jako celek rozpoznává postavu trpícího Služebníka ohlášeného prorokem Izaiášem v Ježíšovi.
„ Hle, můj Služebník dojde úspěchu,
bude povýšen, povznesen k velké vznešenosti.
Jak mnozí budou nad ním žasnout!
Neboť jeho podoba byla nelidsky zohavena,
vzhledem se nepodobá člověku.“ (Iz 52,13-14)
Tento Služebník má trpět a zemřít, aby mnohým získal spravedlnost (Iz 53,11) a svůj život dal jako výkupné za všechny (sr. Mt 20,28). Utrpení a smrt, které má prožít, je nedílnou součástí jeho poslání (Mt 16,21; 26,54.56; L 17,25; 22,37; 24,7.26.44). Také všichni proroci byli podobně pronásledováni a zabiti (Mt 5,12; 23,30; Sk 7,52; 1 Te 2,15). Ježíš v tom vidí vyvrcholení Božího plánu (Mt 23,31n.), a proto pevně kráčí do Jeruzaléma (L 9,51), neboť žádný prorok neumírá mimo Jeruzalém (sr. L 13,33).

Podle evangelisty Jana znal Ježíš předem svou smrt a svobodně ji přijal jako dokonalý úkon úcty ke svému Otci. „… dávám svůj život, a zase ho přijmu nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc život dát a mám moc ho zase přijmout. Takový příkaz jsem dostal od svého Otce.“ (J 10,17-18) Stejně i Ježíšovo zvolání před soudem potvrzuje, že o své smrti věděl: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.“ (J 18,37).

Evangelista Lukáš vyzvedává v Ježíšově utrpení to, co je příznačné pro všechny budoucí mučedníky – pomoc Boží milosti v úzkostech (L 22,43). Dále se z jeho evangelia dovídáme o mlčení a trpělivosti tváří v tvář obžalobě a urážkám (23,9), nevinnosti uznané jak Herodem, tak Pilátem (23,4.14n.22), o zapomínání na vlastní utrpení (23,28), přijetí kajícího lotra (23,43) a také o odpuštění samotným pronásledovatelům (22,51; 23,34).

Kristus opakovaně vybízel věřící, aby vzali svůj kříž a následovali jej královskou cestou jeho utrpení. „Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho.“ (Mt 10,38-39) Podobným způsobem jsou jeho slova zaznamenána i na jiném místě: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek.“ (J 12,24) Utrpení činí z Ježíše smírnou oběť, která nahrazuje všechny starozákonní oběti (Žd 9,12-14). To vše koná Ježíš proto, abychom my měli život a měli ho v hojnosti (sr. J 10,10).

Ze slavné mučednické smrti Kristovy se rodí církev (J 12,32). Ona je Tělem Kristovým a má vydávat Bohu svědectví krve pro spásu lidí. Mučednictví v církvi nabývá nového smyslu. Vyjádřil ho Ježíš, když vyzýval k následování a spolupráci na díle spásy: „Služebník není víc než jeho pán. Když pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás.“ (J 15,20). Petrovi, Jakubovi a Janovi Ježíš předpovídá, že jej budou následovat i v utrpení (J 21,18; Mk 10,39). Nejen apoštolům pak Ježíš sděluje, že mučedníci patří mezi blahoslavené: „Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu.“ (Mt 5,11-12). Zdůrazňuje též velikost hrdinské lásky mučedníků, když prohlašuje: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život.“ (J 15,13).

Počátek šíření církve i obrácení svatého Pavla (Sk 8,1n.; 11,19; 22,20) jsou spojeny s mučednictvím jáhna Štěpána, prvního Kristova mučedníka, jenž byl křivě obžalován z rouhání proti Mojžíšovi i proti Bohu. V knihách Nového zákona nacházíme podobnosti týkající se slov Kristových a Štěpánových vyslovených před umučením. Ježíš před svou smrtí na kříži říká: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ (L 23,34). A o několik veršů dál čteme: „Otče, do Tvých rukou poroučím svého ducha!“ (L 23,46). Štěpán nebyl ukřižován, ale ukamenován. Než vydechl naposled, modlil se: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha! Pane, nepřičítej jim tento hřích.“ (Sk 7, 59-60).

Mučedník je Kristův svědek. Jeho ústní vyznání je potvrzeno tj. dosvědčeno životem a hlavně smrtí. Svědectví mučedníků není jen lidským projevem, nýbrž svědčí při něm sám Duch svatý, proto je obzvlášť cenné. Ježíš slibuje: „Až vás vydají soudu, nedělejte si starosti, jak nebo co máte mluvit, protože v tu chvíli vám bude dáno, co máte mluvit. Neboť to už pak nemluvíte vy, ale mluví skrze vás Duch vašeho Otce.“ (Mt 10,19-20). Mučednictví není plodem úsilí a lidského rozhodnutí, je to odpověď na Boží volání, je to největší úkon lásky. V mučednictví člověk zakouší a pokorně přijímá svou naprostou bezmocnost a absolutní nutnost, aby byl podpírán Boží milostí. Ta se, jak píše apoštol Pavel, plně projevuje ve slabosti. „Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula Kristova moc. Proto s radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti a snáším to pro Krista. Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný.“ (2 K12, 9-10) V listě Římanům Pavel zaznamenal obraz důvěry věřícího: „Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo nebezpečí nebo zabití? …ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Ř 8, 35.38-39).

Novozákonní kniha Zjevení svatého apoštola Jana je knihou mučedníků, kteří šli ve stopách pravého a věrného Svědka (Zj 3,14). Je rovněž oslavou jejich vytrvalosti ve zkoušce. „Potom se podívám, a hle – veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků; stáli před trůnem a před Beránkem, oděni bílým rouchem s palmami v rukou. … Tu na mě promluvil jeden ze starců a zeptal se mě: ,Kdo jsou tihle zde v bílém rouchu a odkud přišli?´ Odpověděl jsem mu: ,Můj pane, to víš ty.´ Řekl mi: , To jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení; roucho si do běla vyprali v Beránkově krvi.´ (Zj 7,9.13-14). Bílými rouchy vybílenými v Beránkově krvi se míní spása darovaná ve křtu. Křesťané ji i za pronásledování s pomocí svého Pána uchovali. Palmové ratolesti v jejich rukou jsou znamením vítězství, kterého dosáhli. Jejich odměnou je věčná bohoslužba a niterné společenství s Bohem.

 

Mučedník není provokatér. Je to ten, kdo ví o Ježíši Kristu jako o Pravdě (sr. J 14,6) a stojí za ní, třebaže okolí zastává jiný názor. Mučedník je ve spojení s tím, komu uvěřil (sr. 2 Tm 1,12), a jím posilován jde vstříc jemu i poslání, jež má splnit.
Kéž tedy na přímluvu svatého mučedníka Václava dokážeme i my v našem životě rozlišovat důležité od bezvýznamného.