Kalendář akcí

<< Červenec 2023 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 30 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Náboženské skupiny

Petr Mareček

 

Židé v novozákonní době nebyli nábožensky jednotní. Na to poukazuje Josephus Flavius ve svém díle, když sděluje, že existovaly tři skupiny s odlišnými náboženskými názory. Vyjmenovává farizeje, Saduceje a esény. Pokud jde o svědectví Nového zákona, v něm se setkáváme pouze s farizeji a Saduceji.

Žádná židovská skupina tak neovládá evangelní stránky jako farizeové. V Novém zákoně se objevuje 98 výskytů výrazu „farizeové“. Jméno „farizej“ pravděpodobně pochází z hebrejského slova peruším, které znamená „oddělení“, a vztahuje se k přísnému lpění na Zákoně, což charakteri­zovalo jejich způsob života a odlišovalo je od méně věrných v židovství.

Farizejské hnutí má svůj původ v reakci chasidim (tzn. zbožní) na zhýralý život vládnoucího rodu Hasmonejců a nesnesitelnou vládu Řeků před nimi. Jejich věrné lpění na Moj­žíšově zákoně a odmítání kompromisů s cizineckými vlivy jim přivodilo velkou úctu a vážnost mezi Židy. Výtku o pokrytectví není možné zevšeobecňo­vat. Když totiž farizej prohlašuje, že se postí dvakrát za týden a dává desátky ze všeho, co získá, tak to také činí (Lk 18,9-13)! Farizejská oddanost Zákonu by neměla být viděla jako slepé objetí zákonictví. Jejich obsáhlý systém ústního komentáře Zákona a jeho podrobných předpisů byl pokusem, jak učinit Zákon snesitelný, ne nemožný.

Například, Zákon měl přikazovat odpočinek v den so­botní. Ale jak někdo mohl vědět, zda je věrný tomuto příkazu? Farizejské ko­mentáře a předpisy byly vytvořeny tak, aby daly přesné směrnice pro každou možnou nepředvídanou skutečnost: jak daleko může někdo jít, jak mnoho může jíst, jaké způsoby pohybu jsou dovoleny atd. Tak byli farizeové, na rozdíl od saducejů, otevřeni novému vývoji v židovském myšlení. Velká síť ústního ko­mentáře, který vyrůstal kolem Zákona v rabínských školách Izraele, nebyla pro ně zkázou Zákona, ale ujištěním, že Zákon je žijícím a aktivním.

Vnitřní silou farizejského hnutí a jeho základnou byla spíše synagoga než chrám. Farizeové byli laickou skupinou. Nebyli příliš početní. Josephus Flavius uvádí jejich počet přes šest tisíc. Svým náboženským postojem vlastně byli Ježíšovi nejblíže. V evangeliích jsou ovšem zmiňováni jako hlavní Ježíšovi oponenti, především pokud jde o chápání Zákona. V textech evangelií se však částečně odráží spory prvotní církve s touto židovskou skupinou, protože farizeové se po roce 70 po Kr. stali prakticky jedinými nositeli židovství.

Druhou významnou náboženskou skupinou v Ježíšově době byli Saduceové. Jejich jméno je odvozeno od kněze Sádoka (srov. 2 Sam 8,17). S označením „Saduceové“ se v NZ setkáváme 14krát. Saduceové náleželi k významným kněž­ským rodinám a laické aristokracii. Tvořili jeruzalémskou kněžskou třídu bo­hatých a mocných. Popírali vzkříšení (Mk 12,18par.; srov. Sk 4,1n) stejně jako existenci andělů (Sk 23,8). Uznávali pouze psaný Zákon – Toru, i když připouštěli vlastní právnické tradice. Odmítali ústní tradici, kterou zastávali farizeové. Jedná se tedy o konzervativní postoj, který nepřijímá žádný rozvoj dědictví víry.

Evangelní vyprávění „sporu o vzkříšení“ (Mk 12,18-27par.) je jediným pří­padem, kdy Saduceové diskutují s Ježíšem. Saduceové měli velký zájem na tom, aby bylo možno vykonávat chrámový kult. Z tohoto důvodu s Římany uzavírali kom­promisy, které vedly až ke spolupráci. Rovněž se stavěli otevřeně proti tehdy panující kultuře, proti helénismu. Saducejská strana nepřežila katastrofy v roce 70 a 132 po Kr. Jakmile byl zničen chrám a tak i základna jejich moci, nebyli Sadu­ceové, jak se zdá, dostatečně pružní, aby mohli v nové kri­tické situaci židovství pokračovat ve své roli.

Esejci nebo eséni byli další náboženskou skupinou. Jedná se o skupinu Židů, kteří reagovali radikálním způsobem na kom­promisy oficiálního náboženského života za vlády Hasmonejců. Odešli z běžného života a založili v ústraní komunity, kde mohla být věrnost Zákonu uskutečňována v mnišské izolaci. Jejich vznik je tedy možné klást do poloviny 2. století před Kristem. Nejstarší zprávy o nich poskytuje židovský filosof a teolog Filón Alexandrijský († asi 45 až 50 po Kristu).

Zbytky kláštera esejců byly objeveny v roce 1947 na severozápadním břehu Mrtvého moře blízko pouštního údolí /wadi/ Kumrán. Tento slavný objev v sobě zahrnoval též klášterní „knihovnu“ svitků, které byly uchovávány nebo skryty v jeskyních v blízkosti hlavních budov. Svitky Mrtvého moře, takto vešly ve známost, nám umožňují úchvatný vhled do myšlení této oddělující se skupiny a vnitřní pohled na některé náboženské zdroje neklidu v Hasmonejské době.

Zakladatel komunity v Kumránu byl kněz, „učitel spravedlnosti“, který se nepohodl s vládnoucí kněžskou aristokracií v Jeruzalémě. Skupiny, jako například ta v Kumpánu, se snažily žít v co největší míře náboženskou čistotu, zatímco očekávaly obnovení ryzího kněžství a li­turgie v jeruzalémském chrámě. Eséni se připravovali na příchod Božího království životem modlitby, práce, četby Písma, společenství majetku, celibátu a nesmírnou starostlivostí o rituální čistotu. Nejsou však zmíněni v evangeliích. Důraz Jana Křtitele na rituální umývání jako znamení kajícnosti a jeho kázání o nastávajícím soudu je ozvěnou učení esénů a jejich způsobu života.

Další náboženskou skupinou v novozákonní době byli zélóti. Slovo „zélóta“ znamená „přívrženec, následovník, horlivec“. Zélóti tvořili skupinu organizovaného odporu proti římské nad­vládě. Šlo jim o nastolení teokracie (= Boží vlády) v Izraeli, a to, bude-li to nutné, i za cenu ozbrojeného násilí. Bojovali však také proti sociální nespravedlnosti uvnitř vlastního lidu. Povstání zélótů se stala podnětem k židovské válce (66-73 po Kristu), ve které byl v roce 70 zničen Jeruzalém.

Za jedinou možnou odvolávku na zélóty v evangeliích se dá pokládat zmínka, že Šimon „Zélóta“ byl jedním z apoštolů (Lk 6,15; Sk 1,13). Mnoho biblistů se domnívá, že Šimon mohl být členem hnutí zélótů před tím, než se stal Ježíšovým učedníkem.

Jinou skupinou v židovství byli sikariové nebo sikarijci. Jejich jméno má původ v latinském výrazu sica, který znamená „dýka“. Podle tohoto označení byli tedy sikariové nebo sikarijci „zákeřní vrahové“. Jednalo se o velmi radikální skupinu Židů, kteří podle Josepha Flavia začali vyvíjet svou vražednou činnost v období prokurátora Felixe (52 – asi 58 po Kristu) proti těm, kdo nebyli dostatečně protiřímského smýšlení. Není zcela jisté, zda sikariové byli radikálním křídlem zélótů, nebo zda byla jejich základna širší. Podle Josepha Flavia byli posledními, kdo kladli Římanům odpor v pevnosti Masada (72-73 po Kristu). V Novém zákoně jsou sikariové zmíněni v Sk 21,38, kde se možná jedná o širší význam ve smyslu „zbojníci, povstalci“ (latinské slovo sicarius se objevuje již v 1. stol. před Kristem s obecným významem „vrah, násilník“).

Ve výčtu nábožensko-politických skupin židovství novozákonní doby není možné vynechat herodiány či herodovce. Jednalo se o stoupence, resp. příslušníky, strany herodiánské dynastie (zejména Heroda Antipy). Ačkoli k nim farizeové nebyli jinak přátelsky naklonění, spojili se s nimi, protože byli stejně jako oni protivníky Ježíše. Známý a výmluvný je jejich společný útok proti Ježíšovi ve sporu o daň císaři (Mt 22,15-22; Mk 12,13-17; Lk 20,20-26).

V evangeliích a Skutcích se hovoří také o židovských skupinách, které ovšem netvořily vlastní náboženské strany. Jsou to např. zákoníci neboli učitelé zákona, tj. znalci a úřední vykladatelé židovského zákona, kteří patřili z velké části, i když ne výlučně, k farizejské straně.

Společenská skupina učitelů Zákona odděleně od kněž­ského stavu se v židovství objevuje teprve po návratu z babylonského zajetí (po roce 538 před Kristem). Jedním z prvních učitelů Zákona byl Ezdráš, který se vrátil se skupinou exulantů do Jeruzaléma v roce 398 před Kristem (Ezdr 7,11).

Po dlouhém období studia, ve věku asi 40 let, se těšil zákoník všeobecné vážnosti. Jako oficiální vykladač Písma a jako znalec v otázkách Zákona měl velký vliv v denním životě a při soudních jednáních. Rabbi byl čestným titulem učitele Zákona. Někteří zákoníci byli kněží, většina z nich ale byla laiky a farizeji. Lidé je měli v úctě jako učitele, zvláště když s nimi sdíleli chudobu. Nejproslulejšími učiteli Zákona byli Hillel, Gamaliel, který byl Pavlovým učitelem (srov. Sk 5,34; 22,3), Jochanan ben Zakkai, hlavní představitel školy učenců v Jamnii po roce 70 po Kristu a nakonec Rabbi Akiba, který byl v roce 135 Římany popraven.

Zákoníci obehnali Zákon skutečným „plotem“ předpisů (248 zákazů a 365 příkazů). Dnes se nám jeví tato často malicherná ustanovení jako nesnesitelné a tíživé jho (srov. Mt 23,4). Pro zbožné Židy ale znamenala cestu k osvobození. Ty stejné předpisy, jejichž zachovávání bylo vyžadováno původně jen u kněží, byly předloženy celému lidu, aby bylo umožněno všem Židům zakusit vědomí Boží blízkosti.

Poměrně často uváděnou skupinou jsou starší, kteří byli příslušníky vyšší laické aristokracie. S nimi bývají jmenováni také velekněží, a to převážně v souvislosti s odsouzením Ježíše Krista. Kromě stávajícího velekněze se jednalo o bývalé úřadující velekněze, kněze vyššího postavení a pravděpodobně také o příslušníky velekněžských rodin. Úřadující velekněz byl ovšem jenom jeden. V době nadvlády Římanů se původně dědičný úřad získával pomocí politického postoje a finančních prostředků. Velekněz stál v čele synedria neboli židovské velerady, která v římské době představovala nejvyšší židovskou náboženskou, ale také politickou instituci. Velerada měla 71 členů, jak to dokládá židovská tradice zachycená v Mišně. Byla tvořena třemi skupinami: velekněží, zákoníci a starší.

Tento krátký přehled náboženských a společenských skupin nám poskytuje představu o pestrosti směrů a uskupení v židovském národě v Ježíšově době.