Kalendář akcí

<< Červenec 2022 >>
PÚSČPSN
27 28 29 30 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Prorok Eliáš a jeho doba

Pavel Zahradníček

 

Při liturgii následující 32. neděle v mezidobí zazní jako první čtení úryvek o proroku Eliášovi a vdově ze Sarepty. Je po příběh vybraný z daleko širšího tzv. Eliášova cyklu – tedy z řady příběhů, které se váží k tomuto starozákonnímu prorokovi. Tento Eliášův cyklus se nachází v závěru 1. knihy královské a jeho zakončení sahá až do začátku 2. knihy královské. Eliášovi, tomuto významnému prorokovi Starého zákona není tedy věnována samostatná kniha, která by byla nadepsána jeho jménem, ale jeho příběh je včleněn do takzvaných historických knih Starého zákona. Podobně jsou do starozákonních historických knih začleněny i příběhy proroků Nátana, Elizea a mnohých dalších. Z tohoto důvodu Židé velkou část z knih, které jsem my zvyklí souhrnně označovat za starozákonní historické knihy, označují ve své tradici za knihy prorocké, a používají pro ně označení „dřívější proroci“ na rozdíl od označení „pozdější proroci“, které je v židovské tradici užíváno pro většinu „našich“ prorockých knih, tedy pro naše „velké“ a „malé“ proroky.

To že nemá „svou vlastní“ knihu, nijak neubírá proroku Eliášovi na významu. Je to jedna z významých postav 9. století před Kristem, kdy tento prorok žil. V pozdější době byl v židovské tradici spojován dokonce s příchodem Mesiáše. Eliášův opětovný příchod na zemi měl podle židovských rabínů Ježíšovy doby předcházet příchodu Mesiáše, jak o tom svědčí i otázka učedníků, se kterou se v evangeliích obracejí na Ježíše:

Učedníci se ho ptali: „Jak to, že říkají zákoníci, že napřed musí přijít Eliáš?“ On jim odpověděl: „Ano, Eliáš přijde a obnoví všecko. Avšak pravím vám, že Eliáš již přišel, ale nepoznali ho a udělali s ním, co se jim zlíbilo; tak i syn člověka bude od nich trpět.“ Tehdy učedníci pochopili, že mluvil o Janu Křtiteli (Mt 17,10-13).

Sám Ježíš ztotožňuje ve své odpovědi Eliáše s Janem Křtitelem, s tím, kterého na jiném místě (Mt 11,11), nazývá největším mezi těmi, kteří se narodili z ženy. A když byl Ježíš před svými učedníky na vrcholu hory proměněn, viděli ho mezi Mojžíšem a Eliášem jak s nimi promlouvá. Tato vize měla symbolizovat, že v Kristu dochází naplnění celý Zákon i Proroci – a jako Mojžíš ztělesňoval zákon, tak naopak všichni proroci jsou zde zastoupeni v osobě Eliáše. Pojďme si tedy společně přiblížit život tohoto významného proroka i dobu ve které Eliáš působil.

Těžiště Eliášova působení leželo v severním Izraelském království v době vlády krále Achaba z dynastie Omríovců, který vládl nad severním Izraelem pravděpodobně v letech 869-850. Nacházíme se tedy v devátém století. Asi sto let již uplynulo od doby krále Davida a padesát let od smrti Davidova syna, krále Šalomouna. Po Šalomounově smrti se jeho království rozpadlo. Šalomounovu synovi Rechabeámovi, který po svém otci převzal v Jeruzalémě vládu, zůstal věrný jen kmen Juda a maličký kmen Benjamin. Ostatní kmeny se od vládců z Davidova rodu odrhly a po Šalomounově smrti si na severu, v Šekemu, za svého krále zvolili muže jménem Jarobeám. Tak vzniklo severní izraelské království s hlavním městem Šekemem. Po Jaroboámovi se v něm vystřídali další čtyři různí vládcové, často se dostali k moci vraždou svého předchůdce. Poslední z nich král Zimrí, vyvraždil celý rod svého předchůdce, krále Baešy, ale sám vládl na trůně severního izraelského království jen sedm dní, byl obležen vojskem, které si do svého čela zvolilo muže jménem Omrí a v obleženém městě spáchal sebevraždu. Tím se však Omrí ještě nestal automaticky králem nad severním izraelským královstvím. Proti němu povstal nějaký jiný velitel Tibní a část lidu se k němu přidala, ale byl Omrího stoupenci zabit. A tak Omrí upevnil svou vládu a zakládá dynastií – rod Omríovců. Tím končí neklidná doba plná zvratů a vražd. Jako zakladatel nové dynastie jednal podobně, jako kdysi král David. Jako David chtěl mít své hlavní sídlo na neutrálním území, které dosud nepatřilo žádnému kmeni, a dobyl pro sebe Jeruzalém jako budoucí hlavní město své říše, tak také Omrí zakoupil horu ležící asi 11 km od Šekemu a na jejím vrcholu vystavěl své hlavní město, a nazval ho podle jména člověka, od kterého horu koupil: Samaří. Dostavbu města vedl jeho syn Achab.

Samotnému králi Omrímu, zakladateli dynastie, otci krále Achaba, je v 1. knize královské věnováno jen pár veršů. Jde o vládce, který z hlediska dějin spásy nepřestavoval žádný pokrok, spíše naopak. Jak píše autor 1. knihy královské:

Omrí se dopouštěl toho, co je zlé v Hospodinových očích, horších věcí než všichni, kdo byli před ním. Chodil po všech cestách Jarobeáma, syna Nebatova, v jeho hříchu, jímž svedl k hříchu Izraele; svými modlářskými přeludy uráželi Hospodina, Boha Izraele. O ostatních příbězích Omrího, o tom, co konal, o jeho bohatýrských činech, jež konal, se píše, jak známo, v Knize letopisů králů izraelských. I ulehl ke svým otcům a byl pohřben v Samaří. Po něm se stal králem jeho syn Achab (1 Kr 16,25-28).

A přece jde z vnějšího dějinného hlediska pravděpodobně o nejvýznamnějšího krále severního Izraelského království. Ještě za více než 150 let budou asyrští vládcové ve svých textech nazývat severní Izraelské království „země Omrího“ nebo „dům Omrího“.

Jiný významný text, tzv. Méšova stéla, černý kámen, který byl objeven v Zajordání a který nese nápis moabského krále Méši, současníka Omrího, a Achaba, zmiňuje, že Omrímu se podařilo na moabské království uvrhnou tribut, tj. pravidelné poplatky.

Vládou krále Omrího končí více než padesát let bojů po smrti Šalomouna mezi odtrženými severními Izraelskými kmeny a jižním Judským královstvím, kde v Jeruzalémě vládli králové z Davidova rodu. Od doby krále Omrího byl mezi „domem Davidovým“ a „domem Omrího“ mír a dokonce i občasná spolupráce. Podobně se Omrí zasadil o mírovou spolupráci s fénickými pobřežními městy na severozápad o Izraele, zvláště s Tyrem a Sidónem, kde tehdy vládl král Etbaal II.

S těmito městy již dříve spolupracovali králové David a Šalomoun, když David připravoval a Šalomoun uskutečnil stavbu jeruzalémského chrámu. Nyní s pomocí fénických řemeslníků stavěl král Omrí a jeho syn Achab nové hlavní město Samaří. Pravděpodobně z doby Omrího se zachovaly zbytky terasy v Samaří, která má rozměry 177×88 m a je podepřena zdí o síle 1,5 metru. Do doby jeho syna Achaba bývá datována komorová hradba, jejíž tloušťka je 5 až 10 metrů. Porovnání vynikající zednické práce v nově budovaném hlavním městě Samaří s fénickými stavbami v Týru naznačuje, že Omrí i jeho syn Achab využili přátelství tyrského krále Etbaala II., který jim pro tyto práce poskytl fénické řemeslníky. O čilých stycích mezi králi severního Izraele a Týru svědčí množství předmětů fénického původu nalezených při vykopávkách v Samaří. Tyto přáteské vztahy vyvrcholily tím že Omrího syn Achab dostal za ženu fénickou princeznu Jezábel, dceru tyrského krále Ekbaala II. Byla to doba mimořádné hospodářské prosperity, ale také doba ještě hlubšího náboženského úpadku. Obojí souviselo s těsnými styky s Fénicií.

Autor 1. knihy královské mluví o náboženském úpadku v Izraeli za dnů krále Achaba a zmiňuje se i o jeho příčinách:

Achab, syn Omrího. Kraloval nad Izraelem v Samaří dvacet dva roky. Dopouštěl se toho, co je zlé v Hospodinových očích, více než všichni, kdo byli před ním. Bylo mu málo chodit v hříších Jarobeáma, syna Nebatova. Vzal si za ženu Jezábelu, dceru Etbaala, krále Sidóňanů, a chodil sloužit Baalovi a klaněl se mu. Postavil Baalovi oltář v Baalově domě, který vystavěl v Samaří. Achab také udělal posvátný kůl. Tím, čeho se dopouštěl, urážel Hospodina, Boha Izraele, víc než všichni izraelští králové, kteří byli před ním (1Kr 16,29-33).

Na krále Achaba působil nejen vliv samotné Jezábel, ale i vliv množství dvořanů, kteří s ní přišli z Fénicie. Bylo s ní také mnoho kněží a proroků fénických božstev. Dobu pokojného prorůstání hospodářství, kultury a náboženství Izraele a Fénicie náhle narušilo vystoupení proroka Eliáše. Baala – boha, který byl uctíván jako pán bouře a plodnosti, zasahuje na nejcitlivějším místě: na Eliášovo slovo nemá pršet v celé zemi a nastává hlad nejen v Izraeli, ale i ve Fénicii. V době tohoto sucha, neúrody a hladu, přichází prorok Eliáš na Boží pokyn do Sarepty u Sidónu, tedy do Fénicie, můžeme říci na domácí území Baala. I tam vládne neúroda a hlad. A zatímco Baal se nedokázal postarat o obživu svých věrných ani na svém vlastním území, Bůh Izraele se v Sareptě, na území, které bylo považováno za Baalovo, stará o Eliáše i o životy těch, kteří jsou s ním. Takže vdova pohanka, která ho v Sareptě přijala do svého domu, v závěru úryvku vyznává:

„Nyní jsem poznala, že jsi muž Boží a že slovo Hospodinovo v tvých ústech je pravdivé“ (1 Kr 17,24).

Na Boží pokyn se Eliáš vrací zpět na území Izraele a vyzývá před zraky krále a izraelského lidu na „souboj“ 450 proroků Baalových a 400 proroků Ašeřiných. Na hoře Karmel nad nimi vítězí. Jeho Bůh odpověděl na Eliášovu modlitbu ohněm a zapálil připravenou oběť, kdežto Baal se nijak neprojevil. Eliáš pobil pohanské proroky a na Izrael přichází po třech letech sucha opět déšť. Jezabel však usiluje o Eliášův život a on utíká do pouště. Dostává se až k Boží hoře Chorébu. Zde se setkává s Bohem a přijímá od něj nové poslání – k němu patří i návrat a pomazání svého nástupce Elizea za proroka.

Další příběh z Eliášova cyklu, který bychom mohli nazvat „Nábotova vinice“, se zaměřuje na konec Achaba, jeho manželky Jezábel i celého rodu Omríovců. Je pozoruhodné, že o jejich konci nerozhodlo bezpráví, kterého se dopouštěli na Bohu, když ho jako Boha nectili. Poslední kapkou pro Boží odsouzení bylo bezpráví, kterého se dopustili na bezbranném člověku Nábotovi. Po tom, co na radu své ženy Jezábel dal Achab zavraždit svého poddaného Nábota, aby se mohl zmocnit jeho vinice, posílá Bůh Eliáše, aby Achabovi řekl:

Toto praví Hospodin: „Zavraždil jsi a teď si zabíráš. … Toto praví Hospodin: Na místě, kde psi chlemtali krev Nábotovu, budou psi chlemtat i tvoji krev“ (1 Kr 21,19).

To se stalo zanedlouho, když král byl v boji proti aramejskému králi smrtelně zraněn. Když oplachovali v rybníku v Samaří bojový vůz potřísněný jeho krví, psi chlemtali jeho krev…

Zároveň Eliáš v Nábotově vinici oznámil zkázu celého Achabova rodu a o Jezábele předpověděl, že ji sežerou na hradbách Jizreelu psi.

Závěr celého Eliášova cyklu, který se nachází již ve 2. knize královské pak líčí nejen Eliášovo nanebevzetí a převzetí prorockého úřadu Elizeem, jeho nástupcem, ale i naplnění Eliášova proroctví o konci Achabova rodu i o Jezábel. Nejdříve umírá Achabův syn a nástupce na trůně Achazjáš. Přibližně v roce 842 pak dochází k povstání, které vede jeden z velitelů královského vojska Jehů, kterého Elizeus pomazal za krále nad Izraelem. Ten zabije druhého Achabova syna, krále Jorama a nechá jeho tělo pohodit na Nábotovu vinici. Jezábelu nechal svrhnou z okna a dříve než bylo její tělo sebráno a pohřbeno, ohryzali ho psi… Tak se naplnilo hrozné proroctví Eliášovo, které pronesl nad Achabem a jeho rodem v Nábotově vinici…

A tak končí osudy dynastie omríovců, králů, kteří přivedli svůj národ na jedné straně k období nebývalého politického a hospodářského rozkvětu, na druhé straně však také k období náboženského úpadku, který dle slov Bible předčil úpadek za jejich předchůdců… Eliášovo slovo, často narušovalo zdánlivou pohodu této doby…

Adriane von Speyr, mystička 20. století, ve své knize o proroku Eliášovi klade otázku: Jaké slovo bys, Eliáši, pronesl do naší doby?