Kalendář akcí

<< Únor 2022 >>
PÚSČPSN
31 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ř 16,25-27

Josef Kaše

 

O 4. neděli adventní uslyšíme jako druhé čtení úryvek ze 16. kapitoly Pavlova listu Římanům. Apoštol Pavel zde nepředkládá výslovnou „nauku o církvi“. Ale celá 16. kapitola listu Římanům s množstvím jmen a odkazů na životní příběhy, lidské vztahy, sociální danosti a vyvstávající obrysy církevní obce vypráví o církvi jako obrázková kniha, což je mnohem působivější a jednoznačnější, než jakékoli teoretické pojetí církve. Nejprve totiž přichází na řadu prožívaný život a pak úvahy o něm; nejprve se v Duchu Kristově rodí a tvoří místní církev, pak se o ní přemýšlí a žasne, co vzniklo z nepatrných počátků (srov. Sk 14,27; 15,4 atd.). V tom je půvab počátku: můžeme pozorovat, jak všechno vzniklo, abychom v dnešní situaci našli odvahu opět tvořit církev podle měřítek evangelia tam, kde z různých příčin odumírá, popřípadě kde církev teprve vzniká.

16. kapitola listu Římanům nás může vést k zamyšlení v mnoha ohledech. Život církevní obce, který zde před námi vyvstává, se nevyčerpává anonymním členstvím v církvi a příležitostnou návštěvou bohoslužeb, přičemž by se přísně oddělovala církevní a soukromá oblast. Spočívá v husté síti lidských vztahů, které jsou navázány v Pánu Ježíši. Život z víry a jeho prožívání nemusí však být vždy vázáno na společenství všech lidí žijících v jednom domě („rodinná církev“); z listu Římanům i jiných dopisů víme, že Pavel nechal pozdravovat křesťany, hlásící se k Ježíšovi v prostředí nekřesťanské domácnosti.

Dnes se má za to, že chvalozpěv Bohu (Řím 16,25-27) je pozdější dodatek. Uvádějí se nejrůznější důvody:

Velkolepý list do Říma, končící nejrůznějšími pozdravy, vyznívá neokázale, proto je připojen chvalozpěv; dodatečně je třeba vzdát chválu a vyzvednout Pavlovo teologické dílo.

Na jiného autora ukazuje i literární postup, totiž navázání na motivy ze záhlaví listu (1,1-7). List tak získal zatím neexistující rámec.

Zjišťujeme také, že základní myšlenková struktura dodatku – slova o tajemství spásy, které bylo dosud skryto v Bohu a až nyní oznámeno – se ve větší míře objevuje až v pozdních spisech Nového zákona. Toto schéma poskytuje odpovědi na otázky ohledně zjevení: Proč až nyní? Proč zrovna my? Podle tohoto schématu zjevil Bůh nyní svým vyvoleným, co od věčnosti zamýšlel. Otázky, proč až nyní a proč jen nám, jsou tedy zodpovězeny odkazem na nevyzpytatelný Boží úradek spásy. Boží zjevení se podle našeho textu neděje v esoterickém kruhu vyvolených, ale je oznámeno celému světu, všem národům. Stavba textu je zcela jednoduchá: základem je formulář liturgického chvalozpěvu, pocházejícího ze židovství: Jemu buď sláva navěky. Amen (srov. také Řím 11,36; Gal 1,5; Ef 3,20n; 1 Tim 1,17 aj.). První člen tohoto formuláře je pak bohatě rozveden slovy: Bohu buď sláva.Navíc je do textu vnesena křesťanská perspektiva tím, že je Bohu přinášena čest skrze Ježíše Krista. Jazyk chvalozpěvu působí jako celek slavnostním liturgickým dojmem, což naznačuje, že i v pozdějších dobách byl list předčítán především při bohoslužbách.

Jaký je Bůh, jemuž se vzdává čest a chvála skrze Ježíše Krista? Je to Bůh, který má moc posilnit věřící a jehož úsilí je cele zaměřeno na spásu a blaho „posílených“ lidí. Podle čeho se něco takového pozná? Na to dává autor dvě odpovědi, přičemž druhá odpověď prohlubuje první. Nejprve se tedy Boží spásonosná vůle a moc pozná z Pavlova evangelia, ze zvěstování o Ježíši Kristu, jak je Pavel hlásal, konkrétně vyložil a rozvinul právě v listu Římům. Zdá se, že pro autora chvalozpěvu je list Římanům nejvýznamnějším dokumentem víry církve, trvalým odkazem na její cestě do budoucnosti.

Druhá odpověď na otázku po základu Boží spásné moci sahá hlouběji, ale neopouští dosavadní perspektivu. Prohloubení myšlenky lze dokumentovat na následujících třech krocích: „Pavlovo evangelium“ je „zvěstí o Ježíši Kristu“. V něm je zjeveno „z příkazu věčného Boha“ (v. 26) „tajemství“ jeho spásonosného rozhodnutí. Pavel je tedy příjemce Zjevení a svědek Božího tajemství, jak to také tvrdí v listu Efezanům (Ef 3,1-13). Chápeme pak lépe slova o ještě stále sporných prorockých spisech, v nichž bylo světu oznámeno nyní zjevené tajemství Božího spásonosného rozhodnutí, které Bůh uchovával u sebe. Co se zde rozumí „prorockými spisy“?

Jejich prorocký charakter spočívá zřejmě v tom, že se skrze ně zjevuje a ohlašuje Boží tajemství. Spisy, které obsahují Boží zjevení, se označují jakoprorocké. Autor má tedy na mysli již určitou sbírku posvátných spisů, jejíž normativní charakter spatřuje v tom, že v ní dochází k zjevení tajemství. Čteme doslova o „tajemství, které se stalo známým mezi všemi národy“, což předpokládá už existující sbírku svatých spisů, pochopitelně dosud ještě neuzavřenou. A které spisy do této „neúplné“ sbírky patří? Zcela jistě Starý zákon, který se v rané církvi četl s důrazem na prorocké, ke Kristu ukazující knihy. Určitě však nelze význam této formulace omezit jen na Starý zákon. Připomeňme si znovu paralelní uspořádání obou „odpovědí“ (v. 25b.26) a uvědomme, že druhá odpověď prohlubuje první:

(1) Podle mého evangelia, to znamená podle zvěsti o Ježíši Kristu.

(2) V ní je odhaleno tajemství, které od věčných časů nebylo vysloveno, nyní je však zjeveno prorockými Písmy a z příkazu věčného Boha stalo se známým mezi všemi národy, aby je poslušně přijaly vírou.

Vymezení cíle – „aby národy přijaly tajemství poslušně vírou“ – vyjadřuje podstatný rys apoštola národů, jak ho viděla raná církev. Zdá se tedy, že k prorockým Písmům, o nichž se zde mluví, počítal autor textu s veškerou pravděpodobností i Pavlovy listy, zvláště tento list Římanům, neboť právě tyto listy ukazovaly rané církvi obrácení k národům jako trvalý úkol. V jejich světle pak vypovídaly prorocké spisy Starého zákona (např. písně o Božím služebníkovi, který je nazýván Světlem národů: Iz 42,6; 49,6; 52,15), které byly bezpochyby jádrem literárního díla, sloužícího k hlásání Kristova zjevení. Zdá se velmi pravděpodobné, že autor chvalozpěvu (Řím 16,25-27) chtěl přiblížit své církevní obci literární odkaz apoštola národů a zejména list Římanům jako sbírku zjevených spisů.

Z Božího plánu spásy, který byl po celé časy světu skryt a nyní se zjevil v Ježíši Kristu, promlouvá Boží moudrost. Je tedy logickým závěrem textu chvála „jedinému moudrému Bohu skrze Ježíše Krista“. Boží moudrost chválil už Pavel ve velkém chvalozpěvu 11. kapitoly (Řím 11,33-36), tedy na konci výkladu „svého“ evangelia: „Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění!“ (Řím 11,33). Na to zde – na konci druhé části listu (Řím 12-16) – autor navazuje a nepřímo tím prohlašuje, že Boží tajemství přesahuje všechno lidské chápání právě proto, že jde o moudrost Boží. Sklonit se před Božím tajemstvím je proto nejhlubší možnou odpovědí věřícího na Boží sebezjevení v Ježíši Kristu: „Jedinému moudrému Bohu buď skrze Ježíše Krista, sláva na věky věků.“ A církevní obec, ve které se bude list Římanům předčítat, odpoví jednohlasně stvrzujícím: „Amen“ – „Tak jest.“

Pokusme se o stručné shrnutí: Neznámý autor uzavírá chvalozpěvem Pavlův list Římanům. Přestože jde o velmi krátký text, připomeňme si tři základní témata: Bůh, tajemství a zvěst.

Bůh je adresátem chvály, on dává jistotu, on „má moc upevnit ve víře“ (v. 25). On jediný je „moudrý“ (v. 27), a proto je počátkem i cílem veškerého lidského hledání.

Slovo tajemství znamená u svatého Pavla Boží plán, jehož středem je Ježíš Kristus. Ve vztahu k Ježíši Kristu, který je středem dějin spásy, můžeme předchozí čas považovat za přípravu spásy nebo za období Božího „mlčení“. Ne proto, že by Bůh opravdu mlčel, ale proto, že jeho poselství nebylo vyjádřeno skrze jeho Syna. Současnost je proto velmi důležitá: „dnes“ je čas „zjevení“ (v. 25). Je zde však už také čas dovršení, vždyť Kristus přináší definitivní Boží zjevení.

Třetím základním tématem je zvěstování evangelia, jímž se podle apoštola Pavla vyznačuje současné období. Křesťané žijí v posledním čase, kdy se definitivně zjevil Bůh Otec. Proto je slovo evangelia určeno „všem národům“(v. 26).

Často prožíváme své radosti a naděje, nezdary, bolesti a strachy jako izolované události. Nejsou jimi. A už vůbec nic z toho, co patří do oblasti víry a spásy, není izolovanou událostí. Podobně je možné i náš text z Písma zasadit do velkého celku Božího díla záchrany. Získáme jak hlubší osobní jistotu víry, tak i správnější náhled na věci. V žádném okamžiku lidských dějin nezačíná spása od nuly. Vše spočívá na věčném Bohu a jeho časem neomezené lásce, která se promítá do lidských dějin.

Bůh je věrný a navzdory naší nevěrnosti plní svá zaslíbení. Boží slovo se chce dotknout každého srdce svým poselstvím o Boží věrnosti. Věrný Bůh je schopen dát nám životní jistotu, ale zároveň nás často překvapuje a vede k pokoře, když naše představy a plány jsou v rozporu s Jeho záměry. Boží plán nám totiž zjevuje také nedostatky našich lidských plánů. Dnes jsme na to zvláště citliví, protože na jedné straně cítíme, jak je obtížné být a zůstat věrní – zvláště v dlouhodobější perspektivě – a na druhé straně se nám občas zdá, že nás zradili lidé kolem nás, nebo dokonce sám Bůh.

Každý z nás zakusil ve svém životě selhání, a to i v oblastech, na nichž si obzvláště zakládal a které se mu zdály velmi prospěšné. Občas je příčinou těchto neúspěchů naše vlastní nevěrnost nebo nedůslednost na cestě za vytčeným cílem. Ale Boží slovo nám tuto zkušenost osvětluje a učí nás, abychom se nepovažovali za majitele svého života a zároveň se učili chápat své neúspěchy jako příležitost k růstu. I v hořkých zkušenostech neúspěchu se máme učit říkat Bohu, který zůstává věrný: „Ať se mi stane podle tvého slova.“

Je těsně před Vánoci a my prožíváme velice intenzivně, že Bůh se k nám sklání v osobě Ježíše Krista. Bůh je s námi vždy, rozhodně dříve, než si to vůbec uvědomujeme. Bůh je Bohem „pro nás“, není neznámý nebo dokonce proti nám. Pokud tato slova vezmeme vážně, přijímáme šanci nového začátku, říkáme „ano“ životu.