Josef Kaše

Pokud se v sobotu večer zúčastníme vigilie svatodušních svátků, uslyšíme radostná slova apoštola Pavla o tom, jak se Duch svatý v nás modlí. Abychom však čtení lépe pochopili, poslechněme si ho nyní včetně čtyř předcházejících veršů:

Jsem totiž přesvědčen, že utrpení tohoto času nejsou nic ve srovnání se slávou, která se na nás v budoucnu zjeví. Celé tvorstvo totiž nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno pomíjejícnosti, avšak ne z vlastní vůle, ale kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že ono bude vysvobozeno z porušení, a to k účasti na svobodě, které oslavením nebudou Boží děti.

Víme, že celé tvorstvo zároveň sténá a trpí až doposud. A není samo: I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla. Naše spása je zatím pouze předmětem naděje. Co už někdo vidí, jak by v to mohl doufat? Ale doufáme-li v něco, co ještě nevidíme, čekáme na to s vytrvalostí. Právě tak i Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vhodně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a Bůh, který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva ze křesťany je ve shodě s Boží vůlí (Řím 8,18-27).

V utrpení hrozí ztráta naděje. Skutečnosti víry však mohou být pouze předmětem naděje, nelze je vidět. Apoštol Pavel chce především povzbudit k vytrvalé naději.

Hřích a smrt vede pouze ke sténání celého tvorstva. Podle apoštola Pavla sténá spolu s tvorstvem ve věřících i sám Duch, když se „za nás přimlouvá nevyslovitelným lkaním.“ Modlitba křesťanů v době vytrvalého očekávání naplnění Božích zaslíbení se opírá o působení Božího Ducha v jejich nitru.

Duchovní a etická obnova lidstva se pak musí dotknout i zbytku tvorstva, celého vesmíru. „Trpíme-li spolu s Kristem, budeme spolu s ním účastni Boží slávy“ – píše Pavel v Řím 8,17 na závěr první části 8. kapitoly. Je tím předznamenán závěrečný oddíl 8. kapitoly listu Římanům, v němž Pavel uvažuje o vykoupení ze smrti a jehož součástí je i náš krátký úryvek. Následující verše mají těžce zkoušené čtenáře posílit v naději na konečný příchod jejich spásy. Jestliže v předchozích kapitolách šlo Pavlovi o určení rysů nové kvality přítomnosti (život v Duchu), pro niž je charakteristický Kristus v kontrastu k minulosti zatížené hříchem, pak nyní ukazuje jakábudoucnost plyne z přítomnosti víry. Tak tomu také má být, protože víra v přítomnost Ducha života v Ježíši Kristu se nakonec ukáže jako pravdivá, až bude přemoženo „otroctví pomíjivosti“, které ještě stále tíží věřícího a svět.

Třebaže víra má také tendenci k sebepotvrzení a chtěla by vidět zjevné a nevývratné potvrzení svého nároku na pravdivost před celým světem, musí mít věřící jasno v tom, že takovéto potvrzení jí může poskytnout pouze Bůh, a záleží tedy pouze na něm. Jestliže však sám Bůh potvrdí víru až překonáním smrti, „vykoupením našeho těla“ a osvobozením stvoření z veškeré pomíjivosti, pak také v tomto čase víra vždy zůstane „nadějí“, jejíž podstatou je zaměření ke skutečnosti, kterou ještě nelze vidět. Víra vyžaduje zříci se uspokojení této pochopitelné lidské potřeby nevývratných důkazů, neznamená však, že by byl člověk ponechán v nejistotě a pochybnostech. To se snaží Pavel svým posluchačům srozumitelně vyložit v celém tomto oddíle Řím 8,18-39. Potřebují tuto pomoc, protože se zdá, že jejich víra je v mnohém ohledu zkoušena „utrpením nynějšího času“ (v. 18) jakož i „slabostí“ (v. 26) jejich vlastního lidství.

Pavel se v této části 8. kapitoly listu Římanům vrací k řadě motivů, o nichž mluvil už v Řím 5: ať už je to naděje, Boží sláva, záchrana, Boží láska, Duch svatý, utrpení nebo trpělivost. Navazuje na první koncept naděje z 5. kapitoly a rozvíjí jej – obohacený o další hlediska – v souborný výhled k uskutečnění spásy a života.

Zvláště důležitým motivem listu je výraz „Boží sláva“. Nestojí jen v ústřední větě celého oddílu ve v. 21, ale tvoří také rámec oddílu (v. 18 a 30). Nadto působil jako signál již v nástupu k textu ve v. 17 („budeme spolu s ním účastni Boží slávy“).

Budoucí sláva nekonečně převyšuje všechno utrpení přítomnosti. Bylo přesvědčením mnoha židovských apokalyptiků, že v této světové epoše, spějící ke konci a přinášející úzkosti, těžkosti a utrpení, může mobilizovat síly naděje a vytrvalosti pouze výhled k času spásy, který vše vynahradí. Také apoštol Pavel žije v horizontu tohoto očekávání, i on si přeje, aby se pohledy jeho věřících v každé přítomné zkoušce a nouzi obracely cele k budoucnosti. Proto také konstatuje, že současné zkušenosti s těžkostmi všeho druhu („utrpení“ – bolesti, pronásledování, války, hlad, nemoci…, srov. 8,35.38n) neznamenají nic ve srovnání se slávou, která má být na nás zjevena v budoucím království Božím.

Na rozdíl od židovské apokalyptiky však je jeho naděje inspirována vědomím, že už rozhodující obrat nastal, že ti, kdo přijali Ducha jako závdavek budoucího života, už jsou „Božími dětmi“ (v. 16). Jestliže se ve zdánlivém sporu s tím říká ve v. 23, že „ještě očekáváme naše synovství“ (tak doslova!), pak apoštol Pavel velmi realisticky soudí, že se skvělost, krása a životní plnost (= sláva), spojené se statutem Božího synovství, teprve musí projevit „zjevně“, to znamená vstoupit do bezprostřední zkušenosti našeho bytí (tak v. 18 a 19!). Nemáme se nechat mýlit v tom, že nadále vládne jako důsledek naší lidské přirozenosti „pomíjivost“ (v. 20) a „slabost“ (v. 26) naší tělesné existence (v. 23). Ale právě v její tělesnosti, v níž se projevuje její začlenění do života stvoření, ukazuje se společenství cesty a údělu člověka se vším tvorstvem.

Toto společenství cesty a údělu se však ukazuje v dobrém stejně jako ve zlém. V dobrém je Pavel vidí v tom, že oba, člověk stejně jako ostatní tvorstvo, vztahují ruku po životě, po vysvobození z otroctví pomíjivosti a smrti. Všechno tvorstvo touží po novém nebi a nové zemi (Iz 65,17; 6,22; Zj 21,1)! Takto obnovené stvoření, v němž už nebudou tvorové navzájem bojovat o přežití (srov. Iz 11,6-9; 65,25), je ale vázáno na vykoupení člověka Bohem: „Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů“ – v. 19.

Jakkoli naše naděje spočívá v tom, že Bůh již započal s procesem obnovy člověka, přesto se říká, že celé tvorstvo sténá a trpí. Podle tohoto verše, který uzavírá první sled myšlenek, existují i v ostatním stvoření stopy podpírající tuto naději, pokud je správně čteme. Jde o sténání a vzlykání celého stvoření po vykoupení, všeobecná touha po pokoji světa. Není tato touha také oporou naděje dokonce i pro věřící? To má apoštol Pavel na mysli a při tom je asi toho názoru, že ono sténání a vzlykání tvorstva dochází jasného uvědomění až v srdcích věřících, kteří již přijali „jako závdavek Ducha“: Lidé mají propůjčit řeč nouzi stvoření. Přitom Pavel navazuje na židovskou představu známou patrně i jeho adresátům (když píše: „víme přece…“), podle které bude doba bezprostředně před příchodem Mesiáše epochou nesčetných, překotně se valících hrůz, takzvaných „mesiášských porodních bolestí“ (srov. i Mk 13,8par). Této představě opět dodává zásadní význam zjištěním, že „celé tvorstvo až podnes“, to tedy přece znamená už dávno, snad dokonce od pradávných časů až dodnes, trpí „porodní bolesti“: svými slzami a bolestmi ukazuje za sebe, ke zrození nové podoby sebe sama.

Takovéto vzpínání, toužebné očekávání a zaměření stvoření k životu, které věřící, uchváceni Duchem, cítí i sami na sobě, nese a posiluje Pavlovo přesvědčení i vlastní křesťanskou „naději“. Nelze ji zaměňovat s vágním optimismem ohledně budoucnosti, ale, jak ukazuje druhý sled myšlenek, má základ „v příslibu Ducha“ (v. 23). Proto také může Pavel říci: „Jsme spaseni v naději.“ Naděje jako trpělivé a vytrvalé očekávání (v. 25) je základem křesťanské existence, která žije ze skutečnosti, jež je sice ještě skryta v dvojznačnosti tohoto světa, ale je již přítomna v působení Ducha (srov. Gal 5,22n).

Jako sténání ostatního stvoření dochází ozvěny ve vzdychání věřících, tak je i lidské vzdychání opět překonáváno „nevyslovitelným lkáním“ Božího Ducha. Důvodem tohoto překonávání je ve v. 26n patrně to, že Pavel, podnícen potížemi s modlitbou, přemýšlel o tom, jak by mohlo proniknout k Bohu všechno to, co člověkem hýbe v jeho nitru (biblicky: v jeho srdci), nebo formulováno jinak: jak by člověk mohl najít řeč, která by skutečně dosáhla k tomuto nekonečně vznešenému Bohu, jehož „cesty jsou nevystopovatelné“ (11,13). Ke „slabosti“ člověka v těchto posledních časech totiž patří i to, že neví, „co se má modlit, jak je třeba“ (tak doslova v. 26b).

V těchto jazykových potížích tváří v tvář Bohu navazuje Pavel na staré vědění biblické židovské víry, které samostatně rozvíjí. Židovstvo totiž vědělo nejen o andělích a dobrých mocnostech, kteří se u Boha přimlouvají za zbožné v jejich pozemské tísni, ale předpokládalo také, že přitom neužívají bezmocných lidských slov, ale zvláštního jazyka, ba nespočetných jazyků. Proto se v 1 Kor 13,1 mluví o „jazycích andělských“ (v množném čísle) a v 2 Kor 12,4 se zmiňují nebeská „slova“, pro člověka nevyslovitelná. Na takové představy zde apoštol Pavel navazuje, ale přetváří je na podkladě vlastní zkušenosti.

Podle něho to nejsou andělé, ale Boží Duch sám, kdo spěchá na pomoc naší slabosti. On, který přebývá v našem srdci, tedy v hlubině naší existence, kam nedosáhne naše vědomí (8,9.11; srov. 8,27), ví o našich nejtajnějších přáních a tužbách a může proto působit i jako tlumočník před Bohem: Překládá náš koktavý nářek do „nevyslovitelného lkání“, které se dotýká Boha, protože ten zná naše srdce. Je-li tím, kdo se zmocňuje našich srdcí, Duch Kristův, pak o několik veršů dále může Pavel vztáhnout i na Krista to, co zde ve v. 27 říká o Duchu, totiž že také on se za nás přimlouvá jakožto Vzkříšený na pravici Boží (8,34). Toto „zdvojení“ nelze fixovat a zapracovat do „hierarchického“ systému „dvou přímluvců“, jednoho v nebi a druhého zde v našich srdcích, ale je třeba ho chápat jako výraz zcela nové zkušenosti víry. Jde o to, že vzdálenost Krista, který nám byl vzat smrtí a vzkříšením k Bohu, současně zahrnuje i jeho útěšnou blízkost u nás a v nás v Duchu!

Dnes večer si můžeme položit otázku: „Pro co vlastně žiji? Má to trvalou hodnotu?“ V biblických čteních svatodušní vigilie můžeme pozorovat dvojí tíhnutí: na jedné straně halasná, sebevědomá a bezohledná snaha člověka určovat dějiny tohoto světa bez ohledu na Boží záměry, a na straně druhé nenápadné, zdánlivě bezmocné vanutí Ducha Božího, které znovu nastoluje Boží řád, narušený hříchem. Kdo zvítězí? To záleží na každém z nás. V každém z nás se skrývá palčivá touha po něčem trvalém a hodnotném. Lidé světa na ní odpovídají celou řadou částečných a chvilkových požitků, které jsou sice lákavé, ale když jimi chceme naplnit svůj život, zanechají v nás po chvilkovém pocitu blaha o to větší hořkost a zklamání.

Náplní mého života má být ten, který mě stvořil pro sebe a zvítězil nad vším, co ohrožuje můj život – vzkříšený Kristus, který dává Ducha bez míry: „Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, ten, kdo ve mně věří. Jak říká Písmo, potečou proudy vod z jejich nitra“ (Jan 7,37). Ježíš dokáže naplnit naši prázdnotu a vyprahlost Duchem Božím a proměnit ji v pramen živé vody pro všechny ostatní. On uzdravuje naše bolesti a obnovuje v našem nitru Boží obraz a podobu.