Kalendář akcí

<< Leden 2022 >>
PÚSČPSN
27 28 29 30 31 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ř 8,31-34

Jindřich Čoupek

 

Texty druhé neděle postní v cyklu B jsou opět zvláštním způsobem prolnuty. První čtení hovoří o obětování Izáka a evangelium je o proměnění Páně na hoře. Základem Pavlovy křesťanské radosti je jistota, že Bůh je s námi a pro nás. To se projevilo zejména tím, že Bůh neváhal vydat za nás za všechny svého Syna.

Obětování Izáka je starozákonním předobrazem Ježíšovy oběti na kříži.

Izák je jediným a milovaným synem svého otce Abraháma. Jakýkoli syn je obrazem svého otce a v semitských kulturách byl syn – zvláště byl-li jediný – ztělesněním všeho, co otec měl: všech jeho nadějí a snů. Dá se říct, že syn byl životem otce, ztělesněním otce samotného. Otec po své smrti žil dál ve svém synu. Tohoto syna má otec Abrahám obětovat. Abrahám je tak předobrazem Boha Otce, který miluje vše, co stvořil, a neváhá pro záchranu člověka dát i to nejdražší, co má: svého jednorozeného Syna, který „je odlesk Otcovy božské slávy a výrazná podoba jeho podstaty“ (Žd 1,3), který je s Otcem jedno (Jan 10,30). Obětováním Syna se projevila Otcova láska k lidem.

Všimněme si, že je to Bůh sám, kdo si volí oběť („Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné“ odpovídá Abrahám na Izákovu otázku). V Abrahámově příběhu je to nejprve Izák, který je Bohem určen k oběti, potom beran. V Novém zákoně si Bůh Otec volí svého Syna a vydává jej k oběti za nás. Událost proměnění Páně se podobá scéně z příběhu obětování Izáka: Bůh Otec ukazuje a představuje toho, kterého si vybral, aby byl obětován. Zvláště Lukášův text tento pohled navozuje slovy „toto je můj vyvolený Syn…“ (Lk 9,35). Matouš s Markem hovoří o milovanémSynu.

Abrahámova ochota k obětování svého syna přináší požehnání pro všechny národy. Abrahámovi je řečeno: „ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu“ (Gn 22,18). Podobně Ježíšova oběť na kříži, o které je řeč v našem úryvku zjednává ospravedlnění všem národům.

Židovští rabíni uvažují také nad vztahem Izáka k oběti a mnozí hovoří o jeho ochotě, se kterou se i on vydává, aby byl obětován.

Jedna židovská legenda říká, že v době svého obětování byl Izák již dospělý a Abrahám mu oznámil, co po něm Bůh žádá. Izák přilnul k otcovu rozhodnutí obětovat ho a žádal být pevně svázán, aby na oltáři neudělal nějaký pohyb, který by mohl znemožnit oběť. Když pak ležel svázaný na oltáři, měl podle téže legendy i vidění andělů, kteří říkali: „Pojďte a podívejte se na dva jedinečné v mém světě: jeden obětuje a druhý je obětován; ten, co obětuje, neváhá a druhý nabízí své hrdlo.“

Takto se Izák stává předobrazem Krista, který je nejenom nástrojem lásky Otcovy, ale který také sám miluje ty, za které se vydává. Otcovu lásku nelze oddělit od lásky Synovy. V lásce Synově se nám Otcova láska zjevuje. Sv. Pavel ve verši 31 začíná hovořit o projevech Boží lásky, ve verši 35 volá: „ Kdo nás odloučí od lásky Kristovy?“a ve verši 39 uzavírá: nic „…nás nedokáže odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“

Úryvek, který čteme tuto neděli z listu Římanům spolu s verši 35-39, kterými pokračuje, se dá považovat za vrchol Pavlova učení obsaženého v listu. Můžeme říci: „Toto je čisté evangelium“.

List Římanům lze rozdělit na dvě velké části. Prvních jedenáct kapitol představuje část věroučnou. Zde Pavel předkládá to důležité, co má být základem pro druhou část, povzbuzující, která začíná veršem 12,1. Ten by se dal opsat takto : „je-li toto všechno, co jsem dosud napsal, pravda, vybízím vás tedy, bratři, pro Boží milosrdenství,…“ Základ uvedený v úvodních jedenácti kapitolách je důležitý, protože poskytuje motivace nutné pro praktický křesťanský život. Pavel si je vědom důležitosti tohoto základu, a proto mu věnuje podstatnou část listu.

Samu věroučnou část lze dále rozdělit na tři oddíly. Po krátkém úvodu, kde Pavel krátce představuje evangelium jako moc ke spasení pro každého, kdo věří, se dá první oddíl počítat od verše 1,18 až do 5,21. Pavel se zde snaží ukázat, že není rozdílu mezi Židem a pohanem. Před Bohem jsou si oba rovni. Oba totiž zhřešili: jak Žid se Zákonem, tak pohan bez Zákona. Oba si za svá provinění zaslouží podle spravedlivé odplaty smrt. Oběma je ale nyní nabídnuta evangelní spravedlnost bez Zákona skrze víru v Ježíše Krista (3,21).

Kapitoly 6 až 8 se zabývají podstatou křesťanské identity. Představují křesťana jako toho, kdo spolu s Kristem při křtu zemřel a vstal z mrtvých a tak se znovuzrodil k životu pro Boha. Ukazuje jej jako toho, kdo je osvobozen od litery Zákona, protože je mu do srdce vepsán zákon Ducha. Duch je tím darem, který křesťana uschopňuje žít pro Boha. Křesťan obdařený mocí Ducha a jedině silou, která mu od Ducha přichází, je nyní schopen nového života, který nebyl schopen žít ze svých sil pouze na základě ustanovení Zákona. Tento oddíl končí naším úryvkem.

V deváté až jedenácté kapitole se Pavel zabývá problémem, proč Izrael jako celek nepřijal Krista. Potvrzuje, že Boží vyvolení Izraele trvá a že jejich poblouzení má přinést užitek pohanům. V závěru této části Pavel jásá nad hloubkou Božího bohatství a nad nevyzpytatelností jeho soudů.

Vyslechněme si nyní čtení z listu apoštola Pavla Římanům, jak jej uslyšíme v neděli: Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Kdo vystoupí se žalobou proti Božím vyvoleným? Bůh přece ospravedlňuje! Kdo odsoudí? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás! (Řím 8,31-34).

O Vánocích nám v uších znělo slovo Emanuel – Bůh s námi. Podobně začíná i náš úryvek. Je zde ale nutné provést malý posun významu. V originále je totiž místo„s námi“ řečeno doslova „za námi“. Toto sousloví se v našem kratičkém úryvku vyskytuje ještě na dvou místech: „za nás za všecky jej vydal“ a „přimlouvá se za nás.“

Proto by bylo lépe začátek úryvku přeložit spíše slovy: „Je-li Bůh pro nás, kdo proti nám“ a chápat tento verš ve smyslu, že Bůh je na naší straně, že se nasazuje pro nás – a to je radostná zvěst! Slovy naší doby bychom řekli, že křesťan má u Boha protekci.

Bůh se nasazuje pro člověka až tak, že neušetří svého jediného Syna. Slova: „Když ani vlastního syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky“ nabízejí jedinečným způsobem příležitost k rozjímání nad velikou Otcovou láskou k lidem. Otcovo srdce muselo krvácet, když Ježíš trpěl na kříži a církev tuto Otcovu lásku stále opěvuje ve Velikonočním chvalozpěvu slovy: „Syna jsi vydal, abys vykoupil služebníka“.

V již zmíněné židovské legendě o Abrahámově oběti čteme také tato jeho slova: „Bože shlédni milostivě na moje syny, kdykoli k tobě budou volat a budou ti připomínat moji oddanost, kterou projevuji touto obětí.“ Tato slova vnímají Abrahámovu oběť jako skutek, který přinese požehnání budoucím pokolením. Oběť sama je výrazem Abrahámovy víry, které je slíbeno, že přinese požehnání. Podobně a ještě excelentnějším způsobem to je, když Otec obětuje na kříži svého Syna. Jeho láska k lidem projevená touto obětí přináší lidem požehnání mnohem vzácnější a hlubší, než mohla Izraelitům přinést Abrahámova oběť.

Křesťan dostává od Boha všechny milosti a dary prostřednictvím daru nejvzácnějšího, kterým je Ježíš, Boží Syn. Bůh jej neušetřil, ale vydal ho.

Ježíš není při oběti nečinný. Aktivně se podílí na Otcově lásce ke světu, který je skrze něj samého stvořen. Sám se vydává. „Nikdo mi můj život nebere, ale já ho dávám sám od sebe… takový příkaz jsem dostal od svého Otce,“ čteme u svatého Jana (srov. Jan 10, 17-18). Ježíš svojí poslušností prožívanou v lidské přirozenosti, svojí smrtí a vzkříšením, získal místo po Boží pravici. Odtud vyprošuje svým bratřím všechny vzácné a skvostné nebeské dary, které jsou pro nás duchovním požehnáním (srov. Ef 1,3).

Prvním darem ukřižovaného Pána je Duch. Opět u sv. Jana čteme: „…pak sklonil hlavu a vydal ducha.“ Duch je vydán světu. Nebude ukřižován, protože Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá. Duch bude pánem a dárcem života, bude ve světě dále konat Synovo dílo, všechno naplňovat a posvěcovat. Čtvrtá eucharistická modlitby proto říká: „…poslal jako svůj první dar těm, kdo uvěřili, svého svatého Ducha; a ten stále koná ve světě jeho dílo, všechno naplňuje a posvěcuje.“

Bůh Otec, Syn i Duch svatý jsou pro nás. Není úmyslem Otce ani Syna člověka soudit a odsoudit, ale ospravedlnit a uvést jej do svého života. „Nechci smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil“, prorokuje už prorok Ezechiel (Ez 18,23). Podobně mluví Ježíš o svém poslání ve světě: „Nepřišel jsem, abych svět odsoudil, ale aby svět byl skrze mne spasen“. Křížem a vzkříšením nastává čas, kdy přichází spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše; neboť byl svržen žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí. (srov. Zj 12,10) Žalobce byl svržen a zůstal jen Přímluvce Ježíš.

Již jsme mluvili o tom, že Boží láska k nám je v Kristu. Otcova láska není bez Synovy lásky. A tato láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán (srov. Řím 5,5). Všechny Božské osoby jsou jedno ve svém Božství a jsou jedno i v lásce k nám.

Podobná jednota mezi Synem a Duchem je i co se týče přímluvy za křesťany. Ježíš sedící po pravici Boží se za nás přimlouvá. Stejně činí i Duch. Přimlouvá se za nás nevyslovitelným lkaním. Jeho přímluva za křesťany je podle Boží vůle. Otec, Syn i Duch svatý jsou jedno ve svých úmyslech s námi. A tyto úmysly jsou láska, pokoj a věrnost.

Sestry a bratři, těšte se navzájem tím, co jste právě slyšeli.