Kalendář akcí

<< Květen 2023 >>
PÚSČPSN
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31 1 2 3 4
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Sk 3,13-19

Alžběta Dvořáková

 

Naším dnešním úryvkem je jedna z promluv apoštola Petra, jak je zachycena ve Skutcích apoštolů ve 3,13-19. Nacházíme se v době krátce po Letnicích. Skutky apoštolů nás informují o tom, že po prvním vystoupení apoštola Petra po Letnicích se k církvi připojilo tři tisíce lidí. Ti, kteří uvěřili, měli všechen majetek společný, denně pobývali spolu v Chrámu, chválili Boha a byli všemu lidu milí. Církev se denně rozrůstala o další členy.

Do této utěšené situace je zasazen náš úryvek. Předchází mu vyprávění o prvním Petrově zázraku, ke kterému došlo v bráně Chrámu. U té brány seděl od narození chromý člověk. Když kolem procházeli Petr a Jan, žebrák poprosil apoštoly o almužnu. Petr na něj pohleděl a pravil: „Stříbro ani zlato nemám. Ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Nazaretského – vstaň a choď!“ Žebrák se okamžitě postavil a nohy, vstoupil s apoštoly do Chrámu a poskakoval radostí. Okolo se seběhl užaslý zástup. Aby si lidé nemysleli, že zázrak učinil Petr svou vlastní mocí či zbožností, pronesl následující řeč, kterou uslyšíme i v neděli:

Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův, Bůh našich praotců oslavil svého služebníka Ježíše, kterého jste vy sice vydali a kterého jste se zřekli před Pilátem, ačkoliv on rozhodl, že ho propustí. Vy jste se zřekli Svatého a Spravedlivého, a vyprosili jste si milost pro vraha. Původce života jste dali zabít, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých, a my jsme toho svědky. A protože v něho věříme, dalo jeho jméno sílu tomuto člověku, kterého vidíte i znáte, a právě víra, která od něho pochází, uzdravila ho úplně před očima vás všech.

Já ovšem vím, bratři, že jste to udělali z nevědomosti, a stejně tak i vaši předáci. Bůh to však dopustil, aby se tak splnilo, co předem oznámil ústy všech proroků, že jeho Pomazaný musí trpět. Obraťte se tedy a dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny (Sk 3,13-19).

Během této řeči, která pokračovala ještě dále, přišli na apoštoly kněží, velitel chrámové stráže a saduceové. Petra a Jana zatkli – jak nás dále informují Skutky apoštolů – protože nelibě nesli, že podle jejich hlásání je v Ježíšovi zaručeno vzkříšení z mrtvých. Počet mužů, kteří přijali víru, však stoupl asi na pět tisíc.

První tři verše úryvku jsou určitým krátkým vyznáním, spojeným s obviněním posluchačů z Ježíšovy smrti. Petr chce zdůraznit kontinuitu mezi církví a Izraelem tak, že Boha nazývá tradičním starozákonním způsobem, který známe z Druhé knihy Mojžíšovy. Jako Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův se Hospodin představuje Mojžíšovi zprostřed ohnivého keře. Petr tak dává na srozuměnou, že chromý nebyl uzdraven zásahem nějakého nového božstva či nějaké tajemné moci, ale že v zastoupení Ježíše jednal Bůh Izraele.

Ježíš je zde představen jako jeho služebník, kterého Bůh oslavil. V myslích posluchačů pravděpodobně vyvstal verš z Knihy proroka Izajáše (52,13): „Hle, můj služebník dojde úspěchu, bude povýšen, povznesen k veliké vznešenosti.“ Obrat „povznesen k veliké vznešenosti“ je překladem řeckého „velmi oslaven“. Tímto oslavením se podle exegetů nemyslí zázrak uzdravení. Z jazykových souvislostí můžeme usoudit, že oslavení zde znamená uvedení Ježíše do stavu, ve kterém s ním Bůh sdílí svou přítomnost, do stavu zmrtvýchvstalého Krista. Titul Služebníka se pro Ježíše zřejmě užíval v liturgii prvotní církve. Ježíš je nazván i dalšími starodávnými mesiánskými tituly, jako je „Svatý“ a „Spravedlivý“.

Označení Ježíše jako „původce života“ se překládá nesnadno. Přijímáme-li tento význam, který máme v našem liturgickém překladu, má to tu výhodu, že se v textu stupňuje závažnost činu Ježíšova ukřižování. Tou třetí, nejostřejší výtkou proti posluchačům pak je, že se podíleli na smrti samotného původce života. Slovo v řeckém originálu však znamená spíš „hledač cest, průkopník“. Proto se někteří exegeté domnívají, že autor chtěl Ježíše označit jako „vůdce k životu“.

Autor by tak připisoval Ježíšovi rysy, na které byli posluchači zvyklí v souvislosti s Mojžíšem. „Vůdcem“ je často nazýván Mojžíš jako ten, kdo vyvedl Izrael z otroctví Egypta do zaslíbené země. V návaznosti na to by nyní byl i Ježíš nazván „vůdcem“, protože jako první prošel smrtí tak, aby otevřel cestu k životu pro všechny, kdo ho budou následovat. Na pozdějším místě ve Skutcích apoštolů (26,23) je tato myšlenka více rozvedena slovy: „Mesiáš je podroben utrpení, jako první vstane z mrtvých a bude zvěstovat světlo jak židovskému lidu, tak pohanům.“Ať měl autor na mysli cokoliv, zůstává pravdou, že Ježíš Kristus je jak původcem života – skrze něho všechno bylo stvořeno – tak i vůdcem k věčnému životu pro ty, kdo v něho věří.

Náš text dále odkazuje na jeden okamžik z pašijového příběhu, totiž na soud před Pilátem. Autor Skutků navazuje na Lukášovo evangelium, kde Pilát třikrát opakuje, že Ježíš je nevinný. Petr ve své řeči postupně vyhrocuje své obvinění vůči přítomným židovským posluchačům. Dosahuje toho tak, že klade proti sobě postupně tři kontrasty. Nejprve uvádí protiklad mezi Židy, kteří se zřekli Ježíše, a mezi Pilátem, který Ježíše prohlásil za nevinného. Dalším kontrastem je rozhodnutí Židů ve prospěch propuštění vraha a proti propuštění Svatého a Spravedlivého Ježíše. Nakonec protiklad mezi Ježíšem, jako samotným původcem života, a Židy, kteří se podíleli naopak na ukončení Ježíšova života. Petr v našem úryvku obviňuje ty Jeruzalémské Židy, kteří byli zapojeni do Ježíšova uvěznění, a jim přičítá vinu za Ježíšovu smrt.

Kdybychom četli Skutky apoštolů ještě o několik veršů dál, zjistili bychom, že členové prvotní církve rozhodně nevnímali, že za Ježíšovu smrt by mohli výhradně Židé – a už vůbec ne Židé všech časů a míst. Když se totiž Petr a Jan vrátili z vězení, kam byli na konci proslovu v Chrámě odvedeni, řekli ostatním křesťanům o všem, co se dělo při výslechu před židovskou veleradou. Nato se začali všichni spolu modlit a mimo jiné zvolali (4,27): „Ano, skutečně, v tomto městě se spolčili Herodes a Poncius Pilát s pohany a s izraelským lidem proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi pomazal.“ Prvotní křesťané tedy rozlišovali, že Ježíšova smrt byla následkem spiknutí různých činitelů: Ježíšova učedníka Jidáše, židovských náboženských vůdců a římských pohanů.

Petrovo krátké vyznání je zakončeno výrokem o zmrtvýchvstání Ježíše, kterého jsou s Janem svědky. V tu chvíli končí krátké krédo a řečník obrací pozornost posluchačů k ještě čerstvému zázraku. Před jejich očima chodí člověk, o kterém všichni věděli, že více než čtyřicet let – tedy celý život až do toho dne – měl ochrnuté nohy. Petr uvádí, že víra apoštolů v Ježíše ochrnutého úplně uzdravila. To je důkazem nejen Ježíšova zmrtvýchvstání, ale i jeho pokračujícího působení. Ježíš může i nyní, skrze ty, kdo v něj věří, konat stejné zázraky jako za svého života.

Petr zmiňuje také obrat Ježíšovo jméno.Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův je tedy přístupný skrze vzývání Ježíšova jména. To samotné však nestačí: Petr trvá také na důležitosti víry. Je to víra v Boha, ale i v prostředníka spásy, kterého Bůh poslal. Víra v Ježíšovo jméno postavila tohoto chromého na nohy a úplně ho uzdravila.Není jasné, zda jde o víru chromého nebo apoštolů – spíše o víru apoštolů. Tato víra má však na každý pád svůj původ v Ježíši, pochází od něho. Proto není zázrak, ke kterému došlo, způsoben zbožností apoštolů – proti tomu se také Petr jasně vyhrazuje a právě to chce dokázat svou promluvou. V zázraku se projevilo působení Boží moci skrze Ježíšovo jméno.

Po tomto přesvědčivém argumentu začíná Petrova výzva k obrácení. Jeho předchozí výtky k židovským posluchačům byly ostré: Vy jste Ježíše vydali, zřekli jste se Svatého a Spravedlivého, vůdce k životu jste dali zabít. Nyní však Petr přechází k úplně jinému tónu. Své posluchače nazývá bratry a ostrost své dosavadní řeči mírní výrokem, že Židé i jejich předáci jednali v nevědomosti. O této nevědomosti mluví ve Skutcích apoštolů později i Pavel při svém proslovu v Pisidské Antiochii (13,27), když říká: „Obyvatelé Jeruzaléma a jejich předáci však nepoznali, kdo on je.“Ve stejném stylu píše Pavel v Prvním listu Korinťanům 2,8, kde mluví o tajemné Boží moudrosti a říká: „Nikdo z těch, kdo vládnou tímto světem, neměl o ní tušení. Protože kdyby o ní něco věděli, nikdy by Pána slávy neukřižovali.“

Teologicky hluboký dosah má následující věta, totiž že „Bůh to dopustil, aby se tak splnilo, co předem oznámil ústy všech svých proroků, že jeho Pomazaný musí trpět.“ V podobném tónu pokračuje i Pavel v Antiochii: „A když ho odsoudili, vyplnili tím jen to, co říkali proroci – jak se to předčítá každou sobotu.“ I ve zvolání křesťanů po návratu Petra a Jana z vězení (4,28) se ozývá stejná myšlenka: „Tak vykonali, co předem určila tvoje moc a tvé rozhodnutí.“ Z těchto citátů lze usoudit, že prvotní křesťané vnímali Boha jako skutečného režiséra celé události. Židovský lid a jeho předáci, Herodes a Pilát jsou spíše herci. Tito aktéři nedohlédli v danou chvíli dosah svého jednání, důsledky role, kterou Bůh předem určil. Tomu odpovídá i Ježíšovo zvolání na kříži v Lukášově evangeliu (23,34): „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co dělají.“

Petr posluchačům vysvětluje, jakým způsobem Ježíšovo ukřižování zapadá do odvěkého plánu Boha Izraele. Ukřižování není vítězstvím hříchu a smrti nad nevinností a životem. Bůh obrátil zlo Ježíšova ukřižování v dobro tím, že Ježíše vzkřísil z mrtvých, a nejen to: lidskou pošetilost a nevědomost navíc použil k tomu, aby uskutečnil svůj vlastní záměr.

Náš dnešní úryvek končí Petrovou výzvou: „Obraťte se tedy a dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny.“ Petr naléhá na přítomné posluchače, aby prohlédli ze své nevědomosti ohledně Ježíše, aby připustili, že Boží jednání může zcela přesahovat naše představy o něm. Svým naléháním Petr současně vyjadřuje, že Boží milosrdenství chce odpustit těm Židům, kvůli kterým jeho Mesiáš trpěl. A nejen jim. Už v katechismu, který vznikl po Tridentském koncilu v šestnáctém století, se dozvídáme, že „hříšní křesťané mají větší vinu na Kristově smrti než těch několik Židů, kteří se na ní podíleli – protože oni opravdu nevěděli, co činí, kdežto my to víme až příliš dobře.“

Obraťme se tedy i my a dejme se na pokání, protože Ježíš byl ukřižován především našimi hříchy. Bůh ho však vzkřísil z mrtvých, a v tom je naše naděje. Kéž i nám přinese setkání s Boží mocí skrze Ježíšovo jméno takové uzdravení a radost, jako tomu chromému žebrákovi u chrámové brány.