Kalendář akcí

<< Listopad 2021 >>
PÚSČPSN
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 1 2 3 4 5
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Slovo Boží

Ludmila Černochová

Společným tématem propojujícím liturgické texty ke mši svaté o následující neděli je „Slovo Boží“. Úryvky zajisté nebyly zvoleny náhodně. Prožíváme dobu vánoční, v jejímž centru stojí událost narození Božího Syna – Slova, které se stalo tělem.

V dnešním pořadu nás bude zajímat nejen pojem Slovo Boží v Bibli, ale též Bible jako Slovo Boží.

Chceme-li druhému člověku něco sdělit, „projde“ myšlenka našimi ústy, která ji
za pomocí dechu a hlasového ústrojí přemění ve slova. Ta slova mají svůj význam a námi vyřčené slovo v druhém člověku působí. Je pozoruhodné, kolik toho v nás i jen několik slov může způsobit. Vnímáme, že slovo má kromě svého významu také určitou energii, náboj. Jestliže tedy lidské slovo dokáže představit náš myšlenkový svět, tím spíše by mohlo obdobným způsobem slovo Boží, které je neseno dechem lásky, zobrazovat Boha.

Ve Starém zákoně, který byl z velké části napsán hebrejsky, nacházíme výraz
pro Boží sdělení v podobě slova ve 394 případech. Bůh promlouvá k lidem. Začneme-li
od první starozákonní knihy Genesis, nalezneme v ní příklad starověkého vyprávění o původu vesmíru, v němž Bůh tvoří svět i člověka svým slovem (Gn 1,1-2,3).

Je to rovněž Hospodin, který po celá staletí promlouvá k prorokům a jejich prostřednictvím k celému svému lidu. Posílá totiž proroky hlásat jeho slovo, dává jim k tomu potřebnou sílu (Jr 1,6-10) a oslovuje je přitom nejrůznějšími způsoby. Velmi četným výrazem je znění: „Hospodin mě oslovil“ nebo v některých překladech „Stalo se slovo Hospodinovo k…“ některému z proroků (1 Kr 6,11; 13,20; Jr 1,4.11; 2,1; 13,8; 16,1; 24,4; 28,12; 29,30;
Ez 3,16; 6,1; 7,1; 12,1; Oz 1,1; Mi 1,1; Sf 1,1; Mal 1,1). Hovoří k nim také ve viděních
a ve snech (Nu 12,6) nebo zvláštním vnitřním poznáním (2 Kr 3,15). S Mojžíšem mluvil tváří v tvář (Nu 12,8). Velmi často není vůbec řečeno, jakým způsobem Bůh promluvil. Všichni proroci jsou si vědomi, že k nim Bůh mluvil a jeho slovo se jich zmocnilo. Boží slovo se tak stává výchozím bodem, který mění směr jejich života.

Někdy též zaznívá cestami, které bychom dnes přiřadili k psychologii. Takto se člověku zjevuje božská Moudrost (Př 8,1-21.32-36; Mdr 7-8), když chce člověka učit, jak správně žít, anebo mu sdělit božská tajemství (Da 5,11). Prorok i mudrc jsou v přímém styku s živým Bohem a jím vyslaní se obracejí na celý Izrael. Pokud je jejich poselství odmítnuto (sr. Jr 36), prosadí se nakonec jednoznačnými doprovodnými znameními.

V srdcích proroků působí slovo Boží jako hořící oheň (sr. Jr 23,29). Boží mluvčí plní většinou své poslání bez ohledu na vlastní pohodlí. Jejich hrdinská věrnost jim přináší utrpení (Jr 15,16n.), které je pro ně nesnadným břemenem. Prorok sám je před Bohem zodpovědný
za výkon poslání, jež mu bylo svěřeno, a na němž závisí osudy lidí (Ez 3,16-21; 33,1-8). Pokusí-li se mu uniknout, může být Bohem přinucen k poslušnosti, jak ukazuje Jonášův případ (Jon 1.3). V souvislosti s proroky si ještě připomeňme, že Božím slovem je nejenom mluvené kázání proroků, ale též jeho později zachycená psaná podoba.

Boží slovo se v dějinách Izraele stalo zákonem a pravidlem pro život. Při uzavření smlouvy na Sinaji předal Mojžíš lidu jménem Božím náboženskou i etickou chartu,
deset slov, která známe jako Desatero Božích přikázání (Ex 20,1-17; Dt 5,6-22). Ve 20. kapitole knihy Exodus k tomu čteme: „Bůh vyhlásil všechna tato slova…“ (Ex 20,1) a poté, co se Bůh představuje jako vysvoboditel svého lidu, následují jednotlivá přikázání.

Hospodin však svým slovem může překračovat i hranice času. Izraelský národ tak byl zasvěcován do událostí budoucnosti (Gn 15,13-16; Ex 3,7-10; Joz 1,1-5) a to jak blízké, tak té, která je daleko za lidským obzorem, na konci časů. Slovo Boží tedy zůstává navždy
(Iz 40,8). Proto je také vyvolený národ uchovává po celá staletí.

Slovo samotného Boha se stává zároveň činem. Pokud on rozhodl, nic nemůže zabránit uskutečnění jeho záměru. (Joz 21,45; 23,14; 1 Kr 8,56). Své slovo posílá jako živoucího posla (Iz 9,7; Ž 107,20) a pečuje o jeho úspěch. Tak můžeme číst například
u proroka Jeremiáše, když právě jemu Hospodin odpovídá: „…já bdím nad svým slovem
a splním ho.“
(Jr 1,12). Boží slovo tak vždy dosahuje svého cíle.

Bůh není člověk, aby lhal,
ani syn člověka, aby litoval.
Copak on řekne a neudělá,
promluví a nesplní?“
(Nu 23,19)

Celé dějiny spásy se tudíž stávají naplněním Božích zaslíbení (sr. Dt 9,5; 1 Kr 2,4; Jr 11,5).

Boží slovo řídí dějiny a poslouchá je celé stvoření. Prvotní čin Stvořitele
je třeba si představit v podobě vyřčeného slova, které se uskutečnilo. Bůh tedy tvoří svým slovem.

Jeho slovem vznikla nebesa,
dechem jeho úst všechen jejich zástup.
On totiž řekl – a stalo se,
on poručil – a vše povstalo.“
(Ž 33,6.9)

Od té doby zůstává jeho slovo v činnosti. Řídí hvězdy na jejich cestách (Iz 40,26), vodstva v propastech (44,27) a vše, co lze spatřit v přírodě (Ž 107,25; 147,15-18; Jb 37,5-13;
Sír 39,17.31).

Můžeme tedy říci, že ve Starém zákoně je Boží slovo „hybnou pákou“ dějin. Dává jim smysl, utváří je jako dějiny spásy a člověka vede k životu z víry. Není proto divu, že se někdy tento jedinečný význam Božího slova projevuje jeho zosobněním, stejně jako u Moudrosti nebo Božího ducha. Jedná se o slovo jako zjevení (Ž 119,89) nebo tvůrčí čin vykonávající Boží rozkazy (Ž 147,15;107,20).

Tak se stane s mým slovem, které vyjde z mých úst:
nevrátí se ke mně bez účinku,
ale vše, co jsem chtěl, vykoná
a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal.“
(Iz 55,11)

To vše je již předzvěstí vtěleného Slova na zemi ještě před tím, než se skutečně zjeví.

Texty Nového zákona nás odkazují na Janovo evangelium, které nám hned ve své první kapitole zvěstuje velmi radostnou událost dějin spásy – a sice – Boží Slovo se stalo člověkem. Zaposlouchejme se nyní do části tohoto básnického hymnu.

Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku
u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. …A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“
(J 1,1-4.14)

Evangelista Jan nám přibližuje zvláštním způsobem tajemství Božího Slova, velmi úzce
je spojuje s Ježíšovou osobou. Před chvílí jsme ve starozákonní části slyšeli, že Boží slovo
se uskutečňuje tak, jak Bůh chce. V této souvislosti nám jistě neunikne, co to znamená, když o Ježíši vypovídáme, že je neodvolatelné Slovo Boží.

V úvodu tohoto pořadu jsme slyšeli, že v 1. knize Starého zákona, tj. v 1. knize Mojžíšově, nacházíme zprávu o stvoření světa Božím slovem. Jako ozvěna prvního verše této knihy, v němž se mluví o stvoření světa, zaznívá v prvním verši Janova evangelia zpráva
o tom, že Slovo (myslíme osobu) bylo „na počátku“. Spisovatel tohoto evangelia nám tedy chce říct, že již tehdy, když Bůh tvořil svět svým slovem, existovalo Slovo jako Božská osoba. A co víc, chce nám sdělit, že toto Slovo s velkým „s“ existovalo dříve, než byl svět stvořen.

Ježíš, vtělené Slovo Boží, pak ve svém veřejném životě ohlašuje evangelium o Božím království a zvěstuje slovo Boží (Mk 4,33) za pomoci podobenství o tajemství Božího království. Na první pohled vystupuje jako prorok (J 6,14) nebo učitel ve jménu Božím
(Mt 22,16). Ve skutečnosti však mluví jako „moc mající“ (Mk 1,22) a s jistotou, že jeho slova nepominou. (Mt 24,35). Ježíš mluví „to, co slyšel u Otce“ (J 8,28) a jeho slova jsou „duch
a život“ (6,63).

A jak je tomu s posluchači Božího slova? Podobenství o rozsévači říká, že ti, kdo poslouchají slovo od Boha, jsou jako zrnka, která onen rolník rozhazuje na půdu, z níž pak mají vyrůst (Mt 13,3-9). Některá z nich dopadnou na okraj cesty, kde je sezobou práci, jiná
na kamenitou půdu, kde nemají vhodné podmínky k zapuštění kořenů. Další zrnka
se dostanou do trní a ono je během růstu udusí. Jen ta, která se dostanou do dobré půdy, přinesou užitek a tak se stane, že z jednoho původního zrnka pak vyroste 30, 60 nebo dokonce 100 dalších. Pro posluchače Božího slova je proto důležité nejen slova slyšet, ale i chápat, přijmout a zachovávat. Tehdy mohou přinést očekávaný užitek (Mt 13,18-23).

Ti, kterým se dostává milosti slyšet Boží slovo, jsou též podle svých životních reakcí na ně připodobněni k domu vystavěnému na skále nebo na písku (Mt 7,24-27). Tyto obrazy obsahují již i myšlenku soudu. Každý, kdo slyšel Boží slovo, bude souzen podle své životní odpovědi na ně.

Službu hlásat Boží slovo svěřil Kristus církvi. Slovu je třeba sloužit (Sk 4,29n.; 6,2.4) a ono má znít celému světu (8,4.25). Slovo samo je spásonosné a ani okovy, které nosí apoštol, je nemohou spoutat (2 Tm 2,9). Je slovem spásy (Sk 13,26), života (Fp 2,16), slovem jistým (1 Tm 1,15) a působivým (Žd 4,12).

Boží slovo má tedy tvořivou či zúrodňující moc, vyvěrá totiž ze samotného Pramene života. Vždy odkazuje na toho, kdo jej vyslovil a jeho skutečnost není vyčerpána tím, že
je vysloveno. Bůh se skrze své slovo vyjádřil nejen při stvoření světa nebo na hoře Sinaji, ale mluvil též mnohokrát a mnoha způsoby k prorokům (sr. Žd 1,1). Prostřednictvím svého Syna, Slova učiněného tělem, promluvil k našim předkům i k nám (sr. Žd 1,2).

Jeho slovo uchováváme v knize, kterou nazýváme Bible. Dějiny spásy, jež ona obsahuje, jsou Slovem, které Bůh skrze svatopisce adresuje světu.

Kéž je tedy pro nás toto Boží slovo svítilnou a světlem na našich stezkách
(sr. Ž 119,105), nechť je dobře uloženo v našem srdci i mysli (sr. Dt 11,18), abychom o něm mohli rozvažovat, podle něj žít a předávat dál (sr. Dt 11,19). Neboť ten, kdo slyší Boží slovo, má život věčný (sr. J 5,24).