Kalendář akcí

<< Prosinec 2021 >>
PÚSČPSN
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ž 103

Marie Zouharová

 

Po prvním čtení budeme zpívat některé verše 103. žalmu. Dnes však bude vhodné, abychom stručným úvodem a výkladem prošli celý žalm – už proto, abychom věděli, z jaké souvislosti jsou vybrané verše vytrženy.

Autor žalmu se na mnoha místech vyjadřuje podobně jako tzv. Druhý Izaiáš (Iz 40-55). Jestliže bychom chtěli podle této skutečnosti datovat vznik písně, připadala by v úvahu doba po skončení babylónského vyhnanství.

Můžeme si představit, že byl přednášen před shromážděnou obcí zástupcem ostatních. Ten zřejmě na základě svých vlastních zkušeností chválí Boha a děkuje mu za pomoc. Bůh mu odpustil viny a vysvobodil ho z nemoci a smrti. Proto žalmista žasne nad Boží velikostí, láskou a dobrotou. Vše ho nutí vzdávat Bohu chválu a dík. Oslavuje Hospodinovo milosrdenství, a tím zároveň poučuje ty, kteří se kolem něho shromáždili. Chce jim připomenout, že Bůh vede dějinami svůj národ stejně jako vedl jej.

V Písmu se často oslavuje Hospodinovo jednání s Izraelem. Vše se odehrávalo na základě smlouvy s vyvoleným národem. Žalmista se tedy nezabývá jen svým vlastním osudem, ale poukazuje na významné Boží činy, které vedou ke spáse. Těmito vzpomínkami chce pomoci ostatním, aby navázali na minulé události a podle nich se pokusit utvářet další život.

Spojuje tedy vlastní prožitky a znamení minulé doby v modlitbu, ze které vyzařuje jeho osobní zbožnost.

Svůj chvalozpěv začíná žalmista výzvou ke chvále. Chvála je hlavním motivem tohoto žalmu. Chválit Pána znamená považovat Boha za zdroj požehnání, za pramen spásonosné moci, a uznávat tak jeho svrchovanost. Oslavování Boha je odpovědí člověka na Boží požehnání.

Po stručné zmínce o Davidovi, který je známý jako člověk, který uměl chválit Boha, začíná vlastní text žalmu slovy:

Veleb, duše má, Hospodina,
vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno!

Vše, co je v modlícím se člověku, jeho tělo i duše, myšlenky a city, to vše má chválit Boha. Označuje ho nejprve jeho vlastním jménem, které do češtiny předkládáme „Hospodin“ v návaznosti na židovskou tradici, podle níž se Boží jméno nesmí vyslovovat. Vlastní Boží jméno však vystihuje podstatu toho, který viděl zotročení svého lidu v Egyptě a vyvedl jej na svobodu (Ex 3,14). V druhé polovině verše zastupuje Boha už jen „jeho svaté jméno.“ Žalmistovi připadá zřejmě obtížné oslovit toho, kterého chce chválit. Uvědomuje si svůj minulý život a nemůže jinak, než se znovu a znovu povzbuzovat k oslavování Boha.

Veleb, duše má, Hospodina
a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!
On odpouští všechny tvé viny,
on léčí všechny tvé neduhy.
On vykupuje tvůj život ze záhuby,
on tě věnčí láskou a slitováním.
On štěstím sytí tvůj život,
jak orlu se obnovuje tvé mládí.

Jako by šlo o rozhovor, i když se v něm Bůh projevuje spíš činy než slovy. Žalmistův život byl ohrožen. Z jeho beznadějné situace ho opakovaně zachrání Boží přízeň a slitování. Poznává milosrdný Boží zákrok, který mu přináší odpuštění hříchů. Chápe také souvislost mezi hříchem a nemocí, která může vést ke smrti. Usmíření s Bohem považuje za velmi důležité, a proto je promítá na počátek svého života. Bůh, který s ním uzavřel smlouvu, odstraní nedorozumění s lidmi, odpustí všechny dluhy a hříchy. Hospodin je lékařem duše i těla. Už od doby putování pouští mělo však léčivé Boží působení podmínku: „Jestliže opravdu budeš poslouchat Hospodina, svého Boha, dělat, co je v jeho očích správné, naslouchat jeho přikázáním a dbát na všechna jeho nařízení, nepostihnu tě žádnou nemocí, kterou jsem postihl Egypt. Neboť já jsem Hospodin, já tě uzdravuji“ (Ex 15,26).

Život člověka dostává nový obsah, zakouší nový vztah. Jeho víra znovu nalézá pevný základ, na kterém rozvíjí svou chválu a dík. Pociťuje novou sílu jako orel. Možná se zde pomýšlí na dlouhý věk orla, který je proto symbolem nestárnoucího mládí. Možná na lehkost, s níž se vznáší do výšin. Tento obraz zná také tzv. Druhý Izaiáš: „Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení“ (Iz 40,31).

Hospodin koná spravedlivé skutky,
zjednává právo všem utlačeným.
Oznámil své plány Mojžíšovi,
izraelským synům své skutky.
Hospodin je milosrdný a milostivý,
shovívavý a nadmíru dobrotivý.
Nechce se přít ustavičně
ani hněvat na věky.
Nejedná s námi podle našich hříchů
ani podle našich vin nám neodplácí.
Jako je vysoko nebe nad zemí,
tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí.
Jako je vzdálen východ od západu,
tak vzdaluje od nás naše nepravosti.

Nyní se žalmista zaměřuje na slitování, ve kterém se projevuje Hospodinova věrnost ve smlouvě, kterou uzavřel se svým lidem. Autor se zřejmě odvolává na vysvobození z Egypta a putování pouští. Proto je ve výčtu spásonosných činů jmenován Mojžíš jako člověk, který je zprostředkoval: „A Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem…“ (Ex 33,11).

Autor text se však nezabývá blíže těmito událostmi, slouží mu jako model dějin Izraele, které vidí jako dějiny spásy. Hospodin zaručuje spravedlnost a právo všem, kteří trpí nespravedlností. Spravedlnost a právo však nesmíme chápat v úzce mravním nebo právním smyslu. Boží spravedlností jsou myšleny spásonosné Boží činy projevující se v celých dějinách Izraele.

Hospodin není člověk, ale Bůh. Jeho existence a jeho skutky se vyznačují slitováním, milosrdenstvím a shovívavostí (Ex 34,6). Potrestá, když není jiné cesty, ale nezničí, naopak je připraven odpustit, projeví-li člověk lítost. O tomto rysu Božího jednání ví také prorok Izaiáš: „Nechci vést spory navěky, nebudu trvale rozlícen, jinak by přede mnou každý duch zemdlel; vždyť vše, co dýchá, jsem učinil sám“ (Iz 57,16). Žalmista to vše zakusil sám na sobě. Tímto obrazem chce říci, že Boží odpuštění nemá meze. Hospodin může ve své dobrotě odpustit vinu a hříchy lidí. Další část žalmu vysvětluje, proč Bůh jedná právě tak.

Jako se smilovává otec nad syny,
tak se smilovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.
neboť on ví, z čeho jsme utvořeni,
má v paměti, že jsme jen prach.
Dni člověka jsou jako tráva,
kvete jak polní květ.
Sotva jej vítr ovane – již ho není,
nezbude po něm ani stopy.
Hospodinova láska však od věků na věky pro všechny, kdo se ho bojí,
a jeho spravedlnost jde z dětí na děti
pro ty, kteří zachovávají jeho smlouvu,
kteří pamatují na jeho přikázání tím, že je plní.
Hospodin si zřídil na nebi trůn
a všechno řídí jeho vláda.

Boží lásku vysvětluje autor nejprve pomocí stvořeného světa. Toto přirovnání mu však nestačí, a proto volí obraz otcovské lásky – stejně jako před ním prorok Izaiáš. Obrací se na Hospodina jako na otce: “Jsi přece náš Otec! Abraham nás nezná, Izrael, ten o nás neví. Hospodine, tys náš Otec, náš vykupitel odedávna, to je tvé jméno” (Iz 63,16). Jako miluje otec ztraceného syna a slitovává se nad ním – čteme v Lukášově evangeliu (L 15,11-32) – tak se slitovává Hospodin nad svým národem.

Hospodinova otcovská láska se projevuje v jeho slitování nad pomíjivým lidským pokolením. Lidskou pomíjivost vykresluje autor obrazy známými z tradice. Jeden z nich vykresluje člověka jako bytost stvořenou z prachu země: “I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem” (Gn 2,7). Jiný obraz vidí člověka jako někoho, kdo je stále závislý na Bohu: “Skryješ-li tvář, propadají děsu, odejmeš-li jejich ducha, hynou, v prach se navracejí” (Ž104,29).

Lidský život se podobá trávě, polnímu květu, který horkým větrem uvadá a hyne, nezbude po něm ani stopy. Zde se autor opět opírá o proroka Izaiáše: “…Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí. Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův. Věru, lid je pouhá tráva” (Iz 40,6-8). Zatímco u Izaiáše je Boží slovo představeno jako opak pomíjivosti, jako slovo, které trvá navěky, zmiňuje se náš žalm o Hospodinově lásce pro ty, kdo se ho bojí, kdo k němu mají úctu. Podmínkou obdarování ze strany Boží je připravenost těch, kteří zachovávají smlouvu tím, že plní přikázání.

Chvalozpěv vrcholí vyznáním Boží všemohoucnosti, která se projevuje v lásce a slitování.

Velebte Hospodina, všichni jeho andělé,
mocní silou, dbalí rozkazů,
poslušní na jeho slovo.
Velebte Hospodina, všechny jeho zástupy,
jeho služebníci, kteří plníte jeho vůli!
Velebte Hospodina, všechna jeho díla,
na všech místech jeho moci:
veleb, duše má, Hospodina!

Výzvou ke chvále tento žalm začíná i končí. Jako by se autorovi zdálo, že jeho chvála je příliš malá pro Pána nebe a země. Proto vyzývá ke chvále anděly, všechny zástupy, služebníky a celý viditelný vesmír, dílo všemohoucího Boha. Stejně jako na začátku skladby se setkáváme s výzvou: “Veleb, duše má, Hospodina.”

Myšlenky, která zaznívají v dnešním žalmu, se rozvíjejí v Kristově životě. Při jeho příchodu se zvláštním způsobem “ukázala dobrota a láska našeho Spasitele. On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého” (Tt 3,4n). O Božím milosrdenství čteme také v listu Efezanům: “Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtví pro své hříchy.” (Ef 2,4n).