Marie Zouharová

O šesté neděli velikonoční budeme po prvním čtení zpívat některé verše 98. žalmu. Také tento žalm patří k žalmům, které jsme už probírali. Proto dnes zařazujeme 105. žalm.

Tento žalm je oslavný zpěv, který se zabývá dějinami. Připomíná události, které znamenaly záchranu, a tím je zároveň zpřítomňuje. Bůh splnil zaslíbení daná praotcům. Uvedl jejich potomky do Zaslíbené země. Proto žalm vyzývá k vděčnosti.

První část písně – verše 1.-15. – je takřka totožná s textem v První knize Paralipomenon (1 Pa 16,8-22). Autor této knihy jej vkládá (teprve kolem roku 300 před Kristem) do úst levitům – jako zpěv doprovázející přenášení archy úmluvy.

Ovšem 105. žalm vznikl už v době babylonského vyhnanství nebo brzy po návratu do vlasti. Autor čerpá svou látku z dávných tradic, hlavně z pěti knih Mojžíšových, které vnímá jako pramen veškerého poučení. Žalm není jen vzpomínkou na minulost. Chce především, aby si Hospodinovy spásné činy uvědomili ti, kteří se modlí v chrámě, v synagoze nebo doma v rodině.

Oslavujte Hospodina, vzývejte jeho jméno,
hlásejte mezi národy jeho díla.
Zpívejte mu, hrejte mu,
vypravujte o všech jeho divech!
Honoste se jeho svatým jménem,
ze srdce ať se radují, kdo hledají Hospodina!
Uvažujte o Hospodinu a jeho moci,
hledejte vždy jeho tvář!

V úvodních verších vyzývá žalmista několikrát společenství, aby vzdávalo Hospodinu chválu. Oslavovat znamená zde vyznávat a děkovat. K projevům vděčnosti Hospodinu patří také vyznání víry. Základní výsadou i povinností vyvoleného národa je právě vzývání Hospodina a díkůvzdání při bohoslužbě v chrámě. Takto vydává tento národ svědectví jiným národům. Upozorňuje na to, co také mohou získat.

pamatujte na divy, které učinil,
na jeho zázraky a rozsudky jeho úst,
potomstvo Abrahama, jeho služebníka,
synové Jakuba, jeho vyvoleného!
Hospodin sám je náš Bůh,
po celé zemi platí jeho rozhodnutí.

Boží spásné skutky se stávají účastníkům bohoslužby živou skutečností, přítomností, kterou bezprostředně prožívají. Hospodinovy mimořádné činy začínají u Abrahama. Už on byl Hospodinem vyvolený a jedinečným způsobem vedený dějinami.

Bůh, který vede svůj národ, je ve skutečnosti Bohem celého světa. Vyvolený lid může tedy hlásat, co pro něj Hospodin kdysi vykonal. Uctívá nikoli místního nebo národního bůžka, ale Stvořitele a Vládce celého světa a všech národů.

Pamatujte věčně na svoji smlouvu,
na slib, který ustanovil pro tisíc pokolení,
na smlouvu, kterou sjednal s Abrahamem,
na svou přísahu Izákovi.
Jako závazek to stanovil Jakubovi,
Izraelovi jako věčnou smlouvu.
Řekl: „Tobě dám kananejskou zemi
v dědičný úděl.“

V této hlavní části žalmu je autor konkrétní. Jeho postoj k Hospodinu je ovlivněn celými dějinami. Vědomí, že je veden Bohem, posilují všechny minulé události. Základem je smlouva, kterou Hospodin uzavřel s praotci. Její platnost nemůže být zrušena. Je „ústavou“ Izraele a zůstává trvale v platnosti. Na Boží vedení dějinami může Izrael nejlépe odpovídat chválou.

I když jich bylo počtem málo,
nemnoho, a byli v zemi cizinci,
putovali od národa k národu,
z jednoho království k jinému kmeni,
nedopustil, aby je kdo utlačoval
a kvůli nim trestal krále:
„Nedotýkejte se mých pomazaných,
neubližujte mým prorokům!“

V těchto verších vystupuje velmi nápadně kontrast mezi hrstkou kočovníků a mocnými královstvími. Navzdory své nepatrnosti má tato skupina budoucnost, protože je nositelem Hospodinova zaslíbení. Bude vládnout v zemi. Panovníky nebudou potomci kananejských nebo jiných králů. Izrael překoná všechna nebezpečí pomocí mocné, chránící Hospodinovy ruky. V dějinách však dlouho putoval z místa na místo. Byl to lid bez domova, nepatřil mu ani kousek země.

Zvláštní význam má 15. verš: „Nedotýkejte se mých pomazaných, neubližujte mým prorokům!“ Praotci jsou zde označeni jako proroci a pomazaní. Proroky jsou proto, že jim Bůh zjevoval svou vůli a oni tuto Boží vůli sdělovali dalším lidem. 105. žalm pochází z doby po babylonském vyhnanství. Tím se vysvětluje, že pomazáním není myšlen konkrétní úkon, ale spíš zvláštní vyvolení Bohem. Nejčastěji se týká králů, méně již kněží. Žalmista vidí počátek dějin spásy v době praotců, vnímá však tento počátek v úzkém vztahu k dějinám v době královské.

Přivolal na zemi hlad,
zbavil je chleba.
Poslal před nimi muže,
Josef byl prodán za otroka.
Sevřeli pouty jeho nohy,
do želez jeho hrdlo,
dokud se nesplnil jeho výrok,
Hospodinovo slovo jej ověřilo.
Král poslal, a osvobodil ho,
vládce národů ho propustil.
Ustanovil ho pánem svého domu
a vládcem veškerého svého majetku,
aby vychovával knížata, jak uzná za vhodné,
a jeho rádce učil moudrosti.

Celá tato část žalmu shrnuje Josefovy příběhy. Žalmista začíná jakoby od konce. Připomíná, co přivedlo Jakubovy syny do Egypta. Teprve potom se zabývá tím, co předcházelo. Hebrejské vyprávění je často právě tak sestaveno.

Důraz se zde klade nikoli na zlobu a nenávist bratří, ale na skutečnost, že Josef byl prodán jako otrok do Egypta. Ta je chápána teologicky – jako vyslání a pověření Bohem. Z hlediska teologie dějin vidíme, že podnětem k Božímu vedení a vzestupu není sám Josef, ale spíš umožnění dalšího života potomkům praotců. Josefovo povýšení se připomíná jako věc naprosto známá. Jeho úkol spočíval ve vládě a zjevování Boží moudrosti. Jako moudrý hospodář se Josef projevil přinejmenším v době, kdy sedm let s bohatou úrodou vystřídalo sedm let neúrody.

Tehdy přišel Izrael do Egypta
a Jakub se stal hostem v Chámově zemi.
Nadmíru pak rozmnožil svůj národ
a dal mu větší sílu než jeho protivníkům.
Zvrátil jim srdce, že nenáviděli jeho národ,
že lstivě jednali s jeho služebníky.

Josefovo postavení připravilo půdu pro záchranu Jakuba a jeho rodiny před hladem. Pobyt Izraelitů v Egyptě je nejprve zobrazen z hlediska pozitivního. Životaschopnost izraelského národa je důsledkem Božího požehnání: „Izraelité se rozplodili, až se to jimi hemžilo, převelice se rozmnožili a byli velice zdatní, byla jich plná země“ (Ex 1,7). Celá první kapitola Druhé knihy Mojžíšovy pojednává o utrpení Izraele v Egyptě. Farao, který neznal Josefa, se začíná obávat početnějšího národa.

Autor žalmu sleduje však Hospodinovo působení i v době nenávisti Egypťanů k izraelskému lidu. Navzdory zločinům ve vztazích mezi lidmi dokáže Hospodin uskutečnit plán spásy nejen s vyvoleným národem, ale se všemi národy.

Tehdy poslal Mojžíše, svého služebníka,
Áróna, jehož si vyvolil.
Dělali mezi nimi jeho divy
a zázraky v Chámově zemi.
Seslal temnoty, a nastala tma,
ale oni odpírali jeho slovům.
Proměnil v krev jejich vody
a zahubil jim ryby.
Jejich země se hemžila žabami,
vnikly i do komnat jejich králů.
Rozkázal a přiletěla hejna much,
komáři byli v celém jejich kraji.
Místo deště dal jim krupobití,
plameny ohně v jejich zemi.
Potloukl jim révu i fíky,
polámal stromy na jejich území.
Rozkázal a přiletěly kobylky
a sarančat nespočetné spousty.
Zhltaly všechnu zeleň v jejich zemi,
zhltaly jim plodiny obilí.
Pobil všechny prvorozené v jejich zemi,
prvotiny veškeré jejich mužné síly.
Potom je vyvedl se stříbrem a zlatem,
nebylo nemocných v jejich kmenech.
Egypťané se radovali, že odcházejí,
neboť hrůza z nich padla na ně.

Žalmista připomíná egyptské rány jako Hospodinovo jednání. Bůh se skrýval za jednáním Mojžíše a Áróna a vyvedl lid z Egypta. Je silnější než farao, který byl považován syna bohů a vládce světa. Hospodin je vylíčen jako nejvyšší Bůh, kterému záleží na osudu vyvoleného národa. Chce přivést svůj lid i celý svět k cíli dějin spásy. Mojžíš má čestný titul „Hospodinův služebník“. Takto byl později označován David nebo anonymní prorok v knize Izaiáš (Iz 53). Árón je Hospodinem vyvolen ke kněžské službě. Oba jsou pověřeni, aby Egypt ztrestali různými ranami. Pořadí ani počet ran se ovšem neshoduje s líčením stejných události v Druhé knize Mojžíšově.

Z této starozákonní knihy připomíná žalmista další skutečnost: „Izraelité jednali podle Mojžíšova rozkazu; vyžádali si od Egypťanů stříbrné a zlaté šperky a pláště. A Hospodin zjednal lidu přízeň v očích Egypťanů a oni jim vyhověli. Tak vyplenili Egypt“ (Ex 12,35n). Ze zlata a stříbra byly pak vyrobeny bohoslužebné předměty pro stan setkávání, jak se dozvídáme ve Čtvrté knize Mojžíšově (Nu 7).

Hospodinovým zásahem je změněn poměr sil. Obyvatelé mocného Egypta se začali obávat lidu, který dříve zotročili. Tato skutečnost dodávala izraelskému národu sílu v pozdějších těžkých situacích.

Rozestřel oblak, aby je chránil,
oheň, aby svítil v noci.
Projevili žádost, i poslal jim křepelky
a sytil je chlebem z nebe.
Rozrazil skálu a vytryskla voda,
valila se pouští jak řeka.

Nejen vysvobození z Egypta, ale také vedení pouští ukazuje Hospodinovu moc. Národ je chráněn Boží mocí. V noci mu na cestu svítí oheň, Bůh poskytuje v poušti obživu, žízeň lze zahnat vodou, která prýští ze skály. 105. žalm vynechává nedůvěru v Boží vedení. Připomíná jen Boží milosrdenství. Autor textu chce ve svých čtenářích upevnit vědomí, že jsou Bohem vedeni tak, aby dosáhli cíle.

Závěr žalmu se zabývá Hospodinovou smlouvou s Izraelem.

Neboť pamatoval na své svaté slovo,
které dal Abrahamovi, svému služebníku.
V radosti vyvedl svůj národ,
s jásotem své vyvolené.
Dal jim pohanské země,
zmocnili se majetku národů,
aby zachovávali jeho zákony
a dbali jeho nařízení.
Aleluja.

O „smlouvě sjednané s Abrahamem“ jsme už slyšeli v osmém verši. V závěru žalmu se smlouva připomíná znovu jako pevná základna pro existenci Hospodinova lidu ve všech dobách.

Na konci písně se objevuje důležitá myšlenka. Izrael odpovídá na Boží skutky v dějinách nejen chválou, ale také dodržováním Božích zákonů a nařízení. V zaslíbené zemi mohou její obyvatelé žít pokojně a bezpečně, jen když budou zachovávat Hospodinův zákon. Celý žalm končí napomenutím. Hospodinova nařízení je třeba dodržovat.

Boží spásné činy ve Starém zákoně se týkají nejen Izraele. V listě Galaťanům píše apoštol Pavel: „Když patříte Kristu, jste Abrahamovo potomstvo a přechází na vás ono zaslíbení jako dědictví“ (Ga 3,29).

Obecněji k tomu říká dokument Papežské biblické komise z roku 2001 „Židovský národ a jeho svatá Písma v křesťanské bibli“:

„Apoštol Pavel se ve svých naukových argumentacích stále opírá o Písma svého národa. Jemně rozlišuje biblické argumentace a ‚lidské‘ zdůvodňování. Biblickým argumentacím přikládá nepopiratelnou hodnotu. Židovská Písma mají pro něho rovněž stále aktuální hodnotu jako směrnice duchovního života křesťanů: ‚Všechno, co kdysi bylo napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z Písma čerpali vytrvalost a povzbuzení, a tak měli naději‘ (Ř 15,4).“