Marie Zouharová

O 7. neděli velikonoční budeme zpívat po prvním čtení některé verše 103. žalmu. Tím jsme se však již zabývali. Proto se dnes zaměříme na 106. žalm. Tímto žalmem končí v žaltáři čtvrtá kniha žalmů. Spolu se 105. žalmem mohl snad být součástí bohoslužby v jeruzalémském chrámě. Kněží zpívali chvalozpěvy o Hospodinových záchranných činech a levité vyznávali hříchy Izraele. 106. žalm je podobný žalmu 78. Oba žalmy obsahují veřejné vyznání vin, kterých se národ dopustil v průběhu dějin. Celé dějiny Izraele dokazují Boží milosrdenství, které se projevuje neustálým promíjením vin a odkladem trestu.

Na počátku i na konci žalmu se setkáváme s chvalozpěvem, který podle autora První knihy Paralipomenon doprovázel přenesení Boží schrány a její umístění uprostřed stanu, který postavil David (1 Pa 16,7-36). Nejdůležitější je v žalmu pojetí dějin. Události se nejprve předávaly ústně, proto se příhody mohou v jednotlivostech lišit. Základním motivem všech dějinných událostí je podle 106. žalmu vztah mezi proviněním Izraele a Božím milosrdenstvím. Svým pohledem na dějiny chce žalmista adresáty napomenout a současně poučit.

Celá čtvrtá kniha žalmů se od předcházejících částí žaltáře liší po stránce jazykové i obsahové. Tyto texty jsou blízké zvěsti takzvaného Druhého Izaiáše (Iz 40-55). Vznikly tedy nejspíš na sklonku babylonského vyhnanství. Podobně jako Druhý Izaiáš kladou důraz na vyznání o Hospodinu jako jediném Bohu. Pro Druhého Izaiáše není důležité, že vítězní Babylóňané zničili chrám a Izraele zavlekli do pohanské ciziny. Hospodin je přesto První a Poslední (Iz 44,6). Zůstává Bohem, i když národ všechno ztratil. Hospodinovi věrní se opět shromáždili a obnovili chrám i bohoslužbu, zatímco babylonský bůh Marduk upadl po vítězství Peršanů (roku 539 před Kristem) navždy v zapomenutí.

Aleluja.
Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý,
neboť jeho milosrdenství je věčné.

Počáteční zvolání „aleluja“ vyzývá k chvále, stejnou výzvou žalm končí. Hebrejské „aleluja“ můžeme přeložit slovy „chvalte Hospodina“. Toto zvolání vyjadřuje vnitřní radost, která nutí společenství zpívat k Hospodinově oslavě. Další verš navazuje na toto zvolání. Chválí Hospodina za jeho dobrotu a věrnost, kterou Izrael v průběhu dějin stále zakouší.

Verš, který nyní následuje, vyznává nepřímo vinu vyvoleného národa, protože se ptá:

Kdo vylíčí mocné Hospodinovy činy,
kdo vypoví všechnu jeho slávu?
Blaze těm, kteří dbají práva,
spravedlivě jednají každého času.

V následující, hlavní části jsou vylíčeny všechny nevěrnosti vyvolených. Shromážděný lid se chce vyvarovat hříchů, o nichž se mluví v dalších verších. Věří, že pravé štěstí daruje Bůh těm, kteří dbají na jeho zákon.

Pamatuj na mě, Hospodine, pro náklonnost k svému lidu,
ujmi se mě a pomoz mi,
abych se těšil ze štěstí tvých vyvolených,
abych se radoval z radosti tvého lidu,
abych se chlubil spolu s tvým dědictvím.

Hospodin bude i nyní jednat milostivě z lásky k Izraeli. Zaslíbení se týká smlouvy s vyvoleným národem. Nejvyšší hodnotou zaslíbení je pokojný a radostný život v Zaslíbené zemi.

Po výzvě k chvále následuje vyznání vin.

Hřešili jsme jako naši otcové,
páchali jsme nepravost, jednali bezbožně.
Naši otcové v Egyptě
nechápali tvé divy,
neměli na paměti množství tvých dobrodiní,
ale vzepřeli se proti Nejvyššímu u Rudého moře.
Přece však je zachránil pro své jméno,
aby ukázal svou moc.
Pohrozil Rudému moři, a vyschlo,
vedl je mezi vlnami jako po pevné zemi.
Zachránil je z moci toho, jenž je nenáviděl,
vyprostil je z moci nepřítele.
Vody zatopily jejich protivníky,
nezůstal z nich ani jeden.
Tu uvěřili jeho slovům
a zpívali mu píseň chvály.

Žalmista pokračuje ve vyznání hříchů. Ve svém svědomí cítí, že on a jeho současníci nejsou lepší než byli otcové. Svou pozornost obrací k dějinám a vzpomíná nejprve na vysvobození z Egypta. Hned po odchodu Z Egypta začala nedůvěra a nevděk vůči Hospodinu. Přestože byli v Egyptě svědky mocných Božích skutků, reptali prchající lidé a nevěřili v záchranu, když je farao doháněl se svým vojskem. V takových případech zachraňuje Bůh „pro své jméno“. Teprve po konečném vítězství začíná lid důvěřovat a chválit Hospodina.

Brzy však zapomněli na jeho skutky,
nevyčkali jeho rozhodnutí.
Dali se strhnout žádostivostí na poušti,
pokoušeli Boha na pustině.
Splnil jim jejich žádost,
ale poslal na ně i nakažlivou nemoc.

Během putování pouští zapomíná národ na záchranu a dopouští se nových poklesků. Přestože dostává vše, co potřebuje, ztrácí důvěru v Boha. Je postižen trápením. Nenasytní dostanou nakažlivou nemoc a jsou pohřbeni na místě zvaném Hroby žádostivosti (Nu 11,33nn).

V táboře záviděli Mojžíšovi
a Árónovi, zasvěcenému Hospodinu.
Otevřela se země a pohltila Datana,
zavřela se nad Abiramovou tlupou.
V jejich tlupě vzplanul oheň,
plamen spálil bezbožníky.

Izrael pokračoval ve svých hříších. Žalmista úmyslně uvádí vzpouru proti Mojžíšovi a Árónovi. Tentokrát vzplane Boží hněv a reptající jsou zničeni ohněm (Nu 16; 26,9nn).

Zhotovili si tele u Chorebu
a klaněli se modle ulité z kovu.
Zaměnili tak svoji Slávu
za sochu býka, který požírá trávu.
Zapomněli na Boha, který je zachránil,
který v Egyptě vykonal divy,
zázraky v Chámově zemi,
úžasné skutky u Rudého moře.
Rozhodl se, že je zničí,
kdyby se Mojžíš, jeho vyvolený,
u něho nepřimlouval,
aby odvrátil jeho hněv, jímž je chtěl zhubit.

Hospodinovu vznešenost zaměnil izraelský národ za výtvor lidských rukou. Tím se provinil proti – biblicky počítáno – druhému přikázání Desatera: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole za zemi nebo ve vodách pod zemí“ (Ex 20,4). Zapomněl na všechny záchranné činy, které Hospodin vykonal. Vrcholným porušením smlouvy s Bohem je vytvoření sochy zlatého telete a uctívání této modly (Ex 32). Boží hněv odvrací Mojžíš svou přímluvou.

Pohrdli vytouženou zemí,
nevěřili jeho slovu.
Reptali ve svých stanech,
neposlouchali Hospodinova hlasu.
Proto jim přísahal pozdviženou rukou,
že je zničí na poušti,
že jejich potomstvo rozptýlí mezi národy,
že je rozpráší do cizích zemí.

Když se vyvolený izraelský národ utábořil v poušti, vyslal Mojžíš dvanáct zvědů do země, kterou jim Hospodin slíbil: „Hospodin promluvil k Mojžíšovi: Pošli muže, aby prozkoumali kanánskou zemi, kterou dávám Izraelitům. Pošlete po jednom muži z jejich otcovských pokolení, vždy jejich předáka!“ (Nu 13,1). Izraelité však nevěřili těm, kteří se vrátili. Nedůvěřovali Hospodinovu zaslíbení. Reptali proti Bohu a chtěli se vrátit do Egypta: „Řekli si vespolek: Ustanovme si náčelníka a vraťme se do Egypta“ (Nu 14,4). Hospodin potrestal nevěřící národ: „Proto žádný z mužů, kteří viděli mou slávu a má znamení, jež jsem činil v Egyptě i na poušti, a pokoušeli mě už aspoň desetkrát a neposlouchali mě, nespatří zemi, kterou jsem přísežně zaslíbil jejich otcům; nespatří ji žádný, kdo mě znevažoval“ (Nu 14,21-23). Generace, která vyšla z Egypta, musí proto zahynout v poušti. Žalmista odhaluje Hospodinův úmysl. Chtěl potrestat ty, kteří porušili smlouvu. Země jim bude odňata a oni půjdou do vyhnanství: „Hospodin vás rozptýlí mezi kdejaký lid, že z vás v národech, kam vás Hospodin zavede, zbude jen malý počet“ (Dt 4,27).

Přidali se k Bál Peorovi,
jedli oběti mrtvých bohů.
Dráždili ho svými zločiny,
proto je stihla pohroma.
Tu povstal Pinchas a zjednal spravedlnosti.
Pohroma přestala.
Připočetlo se mu to k zásluze
po všechna pokolení na věčné časy.

Po čtyřiceti letech putování pouští vyrůstá nová generace. Nedá se však odradit od chování otců a není schopna poučit se z Hospodinova trestu. Na hranicích s Moabity a se účastní jejich obětí Bál Peorovi. Při obřadech k poctě tohoto boha plodivých sil se provádělo smilstvo, které jej mělo vyprovokovat k oplodnění půdy. Ve Čtvrté knize Mojžíšově se vypráví o tom, jak moabské dívky zlákaly Izraelity k těmto obřadům. Árónův vnuk Pinchas zabil izraelského muže i ženu, kterou si přivedl – Midjanitku – a tak zabránil rozšíření tohoto kultu v Izraeli. Jeho rod byl za to vyznamenán trvalým kněžstvím (Nu 25,12n).

Popudili ho u vod v Meribě,
zle se vedlo Mojžíšovi jejich vinou,
neboť rozhořčili jeho mysl,
že svými rty nerozvážně mluvil.

Žalmista se vrací k událostem, které se odehrály v Meribě, tedy u „vod sváru“. Zmínka naznačuje dvojí reptání, zaznamenané v knihách Mojžíšových. První předcházelo Mojžíšovu vyvedení vody ze skály (Ex 17,1-7). V druhém případě vyprovokovali Izraelité Mojžíše k nepředloženému činu, pro který byl potrestán tím, že nesměl vejít do Zaslíbené země; umírá na jejích hranicích (Nu 20,1-13).

Nevyhubili národy,
jak jim Hospodin rozkázal,
ale smísili se s pohany
a naučili se jejich skutkům.
Uctívali jejich modly,
které se jim staly léčkou.
Obětovali své syny
i své dcery zlým duchům.
Prolévali nevinnou krev,
krev svých synů a dcer,
které obětovali kananejským modlám.
Země byla poskvrněna krví,
znečistili se svými skutky
a zpronevěřili se svými zločiny.

Jakmile se Izraelité usadili v Kanánu, přestali dodržovat Hospodinovy příkazy. Nedodrželi Hospodinův příkaz vyhubit pohanské národy. Ten však neznamenal vyvraždění příslušníků kmene nebo města. Měli zničit to, co tehdy tvořilo základ společenství těchto obyvatel: pohanské svatyně s jejich posvátnými předměty. Ponechané svatyně vyhledávali také Izraelité. Sloužili tam pohanským bohům a snažili se přizpůsobit kananejským obyvatelům. Především se zde připomínají lidské oběti, zejména obětování dětí (Lv 20,1-5). Tyto oběti jsou doloženy zvláště za krále Menaše: „Svého syna provedl ohněm, věštil z oblaků a obíral se hadačstvím, ustanovil vyvolávače duchů a jasnovidce; dopouštěl se mnohého, co je zlé v očích Hospodina, a tak ho urážel“ (2 Kr 21,6). Jak na toto chování reaguje Hospodin?

Tu vzplanul hněv Hospodinův proti jeho národu
a zošklivil si své dědictví.
Proto je vydal v moc pohanů;
vládli jim ti, kteří je nenáviděli.
Utiskovali je nepřátelé,
museli se sklonit pod jejich ruku.
Mnohokrát je vysvobodil,
oni ho však roztrpčovali svými pletichami,
proto byli pokořeni pro své viny.
Ale shlédl na jejich soužení,
když slyšel jejich prosbu.
rozpomenul se kvůli nim na svoji smlouvu
a slitoval se pro své velké milosrdenství.
Vzbudil k nim soucit
u všech, kteří je přivedli do zajetí.

Žalmista zevšeobecňuje dějiny vyvoleného národa, neupozorňuje na jednotlivé projevy chování vůči Hospodinu. Podobně hovoří kniha Soudců: „Izraelité se dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích, a sloužili bálům. Opustili Hospodina, Boha svých otců, který je vyvedl z egyptské země. Chodili za jinými bohy, za božstvy těch národů, které byly kolem nich, a klaněli se jim. Tak Hospodina uráželi“ (Sd 2,11n). Jednotlivé epochy chápe jako Hospodinův trest. Bůh však na prosby lidu zasahuje proti nepřátelům, kteří jeho národ utlačují a ohrožují. Přestože se Hospodin hněvá na svůj lid, má s ním stále soucit. Je věrný své smlouvě a je zároveň milosrdný. Vyvádí svůj lid z babylonského zajetí a přivádí ho do vlasti: „Byli jsme otroky, ale náš Bůh nás v našem otroctví neopustil. Příznivě nám naklonil perské krále a dal nám pookřát. Mohli jsme obnovit dům svého Boha a vystavět, co bylo v troskách. Byl naší záštitou v Judsku i v Jeruzalémě“ (Ezd 9,9). V tohoto milosrdného Boha vkládá žalmista i všechen izraelský lid naději v přítomné situaci, kdy se opět odvrátil od Boha.

Vysvoboď nás, Hospodine, náš Bože,
a shromáždi nás z pohanských zemí,
abychom chválili tvé svaté jméno
a chlubili se tvou slávou.
Požehnaný Hospodin, Bůh Izraelův,
od věků až na věky!
Všechen lid ať řekne:
Amen! Aleluja!

Závěrečné verše pomýšlejí na ty, kteří zůstávají rozptýleni v cizích zemích. Cílem je shromáždění všeho izraelského lidu v Zaslíbené zemi. Smyslem jejich existence je oslavovat Hospodina.

Tímto obsáhlým zpětným pohledem na dějiny chce žalmista vyzvednout Boží jednání s lidem, s nímž se spojil smlouvou. Jestliže izraelský národ uzná svou vinu, Hospodin ukáže svou věrnost ve smlouvě.