Marie Zouharová

Příští neděle je 12. nedělí v liturgickém mezidobí. Po prvním čtení budeme zpívat některé verše 107. žalmu.

Ve starozákonním žaltáři začíná 107. žalmem poslední, pátá kniha žalmů. Celou skladbu lze rozdělit na dvě základní části. Z hlediska literárního druhu jsou verše 1 – 32 děkovnou písní, zbývající část žalmu je oslavným zpěvem.

Obsahovým jádrem žalmu je výzva radostnému díkůvzdání a veřejné oslavě Hospodina. Nejprve vyzývá žalmista celou izraelskou pospolitost, aby chválila Hospodina. Potom poukazuje – ve čtyřech oddílech – na různé situace, v nichž Hospodin svým věrným pomohl. Tyto čtyři oddíly nemají sice stejný rozsah, ale zpodobují dějiny stejným způsobem. Nejprve je vykreslena nouzová situace, pak přichází volání o pomoc k Hospodinu, následuje jeho záchrana, závěr tvoří výzva k oslavování Hospodina. Ve volání o pomoc ve verších 6, 13, 19, 28 a ve výzvách k díkůvzdání ve verších 8, 15, 21, 31 se objevují takřka stejná slova. Hospodina je třeba prosit a myslet na něho nejen v době, kdy se člověku vede špatně, ale po celý život je nezbytné spojovat prosby a poděkováním. Závěr žalmu ukazuje nesrovnatelnou Hospodinovu moc a končí výzvou, aby se moudří snažili Boží milosrdenství pochopit.

107. žalm vznikl pravděpodobně po návratu z babylónského vyhnanství.

Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý,
a na věky trvá jeho slitování.
Tak ať mluví vykoupení Hospodinem,
ti, které vykoupil z nepřátelské moci,
které shromáždil ze zemí,
od východu a od západu, ze severu a z jihu.

Žalm začíná výzvou k oslavě, stejně jako přecházející 106. žalm: „Oslavujte Hospodina neboť je dobrý“ (Ž 106,1a). K oslavování jsou vyzváni lidé, které Hospodin zachránil. Podle proroka Izaiáše jsou to Izraelité, kteří se vrátili z rozptýlení mezi pohany: „Nazvou je „Lid svatý“, „Hospodinovi vykoupení.“ A tebe nazvou „Vyhledávaná“, „město neopuštěné“ (Iz 62,12). Žalmista rozšiřuje tento lid o ty, kteří přicházejí do Jeruzaléma a mohou děkovat za šťastně přežitá nebezpečí, kterým na svých cestách šťastně unikli.

První skupinu, která je vyzývána k díkůvzdání, tvoří ti, kteří přišli od východu a od západu, ze severu a z jihu, aby po nebezpečné cestě byli přijati na Sión.

Bloudili na stepi, po pustině,
nenašli cestu k městu, kde by mohli bydlet.
Hladověli a žíznili,
život v nich chřadl.
tu volali ve své tísni k Hospodinu
a on je z jejich úzkosti vysvobodil.
Vedl je pravou cestou,
aby došli do města, kde by mohli bydlet.
Ať chválí Hospodina za jeho milosrdenství,
za jeho divy k dobru lidí,
neboť žíznivou duši ukojil,
hladovou duši naplnil dobrými věcmi.

Běda putujícím, kteří se ztratili v písečné bouři a odchýlili ze stezky, po které táhnou karavany. S němými svědky neúprosného boje s přírodou se v Orientu setkáme všude. Nacházejí se zde od slunce vybílené kosti zvířat i lidí. Dokážeme si představit, jak úpěnlivě se ohrožení lidé museli obracet k Bohu s prosbou o pomoc. Prožívali jako zázrak, když je Hospodin vyvedl z jejich bezvýchodné situace do obydlené země. Musejí mu nyní děkovat za vysvobození z hladu a žízně. V textu žalmu zaznívají vzpomínky na zázračné vysvobození z Egypta a na návrat z babylónského vyhnanství.

Seděli v hlubokých temnotách,
spoutáni železem a strastí,
neboť se vzepřeli Božím příkazům,
pohrdli úradkem Nejvyššího.
Proto jim pokořil srdce útrapou,
potáceli se, ale nikdo jim nepomohl.
Tu volali ve své tísni k Hospodinu
a on je z jejich úzkostí vysvobodil.
Vyvedl je z hlubokých temnot
a roztrhl jejich pouta.

V této části žalmu se hovoří o uvěznění. Žalmista je chápe jako Boží soud, kterým byl Izrael postihován, když odpadl od Hospodina. Několika obrazy popisuje žalmista utrpení starověkých vězňů: hluboká temnota žaláře, spoutání železnými okovy, nucená práce. Jsou to působivé obrazy, které ukazují z pohledu víry, kam člověka přivede jeho snaha žít bez Boha. Žalmista chce pravděpodobně připomenout situaci Izraele v babylónském zajetí. Tu bylo možné přirovnat k žaláři. O jejím zvratu čteme v knize proroka Izaiáše: „Já půjdu před tebou, vyrovnám nerovnosti, rozrazím bronzová vrata, železné závory zlomím. Tobě dám poklady v temnotě skryté i sklady nejtajnější a poznáš, že já jsem Hospodin, který tě volá jménem, Bůh Izraele“ (Iz 45,2).

Oslovením bývalých vězňů chce žalmista vyzvat shromážděnou obec k díkůvzdání. Hospodin totiž vždy uvolňoval pouta. Obnovená svoboda je darem jeho milosti.

Ať chválí Hospodina za jeho milosrdenství,
za jeho diny k dobru lidí,
neboť vylomil bronzové brány
a železné závory rozbil.
Chřadli pro svou nepravost
a souženi byli pro své viny;
z duše se jim zhnusil každý pokrm
a přiblížili se až k branám smrti.
Tu volali ve své tísni k Hospodinu
a on je z jejich úzkostí vysvobodil.
Poslal své slovo a uzdravil je,
zachránil je ze záhuby.
Ať chválí Hospodina za jeho milosrdenství,
za jeho divy k dobru lidí.
Nechť podají děkovné oběti,
nechť vypravují s jásotem o jeho skutcích.

K slavnostnímu díkůvzdání jsou uprostřed shromážděné obce vyzvání také lidé, kteří se překvapivě zotavili ze smrtelné nemoci. Žalmista klade důraz na souvislost mezi proviněním a těžkou nemocí. Podobá se tak Jobovým přátelům (Job 6,6n; 33,17-22). Smrt byla v takovém případě jen otázkou času. Ze svého lůžka křičí nemocný ve své bídě k Hospodinu. Je lhostejné, o jako nemoc nebo slabost se jedná. Vyléčit ho však může jen mocné Hospodinovo slovo, které je znázorněno jako posel, který koná Boží vůli: „Poslal své slovo a uzdravil je.“ S podobným významem Hospodinova slova se setkáváme ve 147. žalmu: „Sesílá svůj rozkaz na zemi, rychle běží jeho slovo”(Ž 147,15). Také v knize proroka Izaiáše čteme: „Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal“ (Iz 55,11). Od zachráněných se požaduje, aby vzdávali Hospodinu chválu, a to nejen modlitbou, ale také přinášením děkovných obětí a svědectvím o Hospodinových skutcích.

Pustili se po lodích na moře,
sháněli obchody po širých vodách.
Viděli Hospodinova díla
a na širém moři jeho divy.
Rozkázal a vyvolal bouřlivý vítr,
který do výše vzdouval vlny.
Stoupali až k nebi, sestupovali do propastí,
jejich duše se třásla v nebezpečí.
Potáceli se, vrávorali jak opilí,
veškerá jejich zručnost byla v koncích.
Tu volali ve své tísni k Hospodinu
a on je z jejich úzkostí vysvobodil.
Uklidnil bouři v tichý vánek,
a utišily se mořské vlny.
Radovali se, že se uklidnily, a dovedl je do vytouženého přístavu.
Ať chválí Hospodina za jeho milosrdenství,
za jeho diny k dobru lidí;
nechť ho oslavují v shromáždění lidu,
nechť ho velebí ve sboru starších.

Izraelité se příliš nevěnovali mořeplavbě. Byli to hlavně obchodníci, kteří se plavili po moři. Výjimkou potvrzující pravidlo jsou králové, kteří měli své loďstvo: „Král šalomoun dal… udělat lodě v Esjon-geberu, který je blízko Elotu na břehu Rákosového moře v edomské zemi“ (1 Král 9,26). Plavit se po moři bylo vždy nebezpečné. Moře bylo pro lidi žijící ve starověku většinou nepřátelským živlem, symbolem chaosu a smrti. Pomocí proti němu byla modlitba, úpěnlivé volání k Hospodinu. To mohlo být vyslyšeno a zachránění dosáhli přístavu. Záchrana je pro ně důvodem, proč vzdávat díky Hospodinu za jeho laskavost a přízeň ve shromáždění lidu a ve sboru starších. Nemusí však jít pouze o mořeplavce ve vlastním smyslu tohoto slova. Jestliže moře přestavovalo veliké nebezpečí, které ohrožuje Hospodinův lid, může žalmista pomýšlet i na temné a zhoubné síly, kterých se Izrael stále děsil. Víra v Boha, který má pod kontrolou i zlo, může zbavit všechny věrné úzkosti a umožnit jim, aby Hospodina radostně oslavovali.

Změnil řeky v pustinu
a prameny vod ve vyprahlou zemi,
plodný kraj v solnou step
pro zlobu jeho obyvatel.
Změnil poušť ve vodní pláň,
vyprahlou zemi v prameny vod.
Usadil tam hladové
a vystavěli si město k přebývání.
Oseli pole, založili vinice,
domohli se hojné úrody.
Požehnal jim, a velmi se rozmnožili,
nezmenšil počet jejich dobytka.

V závěrečném popisu Božího jednání se žalmista zmiňuje nejprve o trestech pro hříšný lid. Poušť a solná step připomíná soud nad Sodomou (Gn 19). Zde se v žalmu objevuje názor, podle něhož se lidské provinění odráží i na přírodě. Takové pojetí bylo pro lidi ve starověku samozřejmostí. V opačném smyslu, právě tam, kde se Hospodin sklání k svému lidu, mění se poušť v zahradu. Tento obraz známe z knihy proroka Izaiáše: „Na holých návrších otevřu vodní proudy, uprostřed plání prameny vod, poušť v jezero změním a zemi vyprahlou ve vodní zřídla“ (Iz 41,18).

Obrazy setby, sklizně a chovu dobytka mají vystihnout šťastný život ve vlasti. Hlavně však mají připomenout dary, jimiž Hospodin zahrnuje svůj lid.

Avšak ubylo jich, dostali se do bídy
tlakem neštěstí a útrapami.
Ale ten, který vylévá potupu na knížata
a dává jim bloudit neschůdnou pouští,
pozdvihl chudáka z bídy
a rodiny rozmnožil jako stáda.
Vidí to spravedliví a radují se,
každá zloba zavře svá ústa.
Kdo je moudrý, aby ho sledoval,
kdo pochopí Hospodinovu lásku?

V závěrečných verších líčí žalmista situaci v době, kdy Izrael žil pod útlakem nepřátel. Hospodin však ani v této situaci na svůj lid nezapomíná.

Celý žalm končí sice otázkou: „kdo pochopí Hospodinovu lásku?“ Tato otázka má být výzvou k přemýšlení o obsahu písně. Zároveň má vést k porozumění způsobu, kterým Bůh každého člověka vede – v jeho trápení i radosti.

107. žalm potvrzuje, že jádrem bohoslužby je chvála a díkůvzdání. Křesťana může uvést do tajemství Eucharistie. V ní se neustálá Boží přízeň projevuje zcela netušeným způsobem. Proto se naléhavá výzva v refrénu žalmu – „ať chválí Hospodina za jeho milosrdenství, za jeho divy k dobru lidí“ (verše 5.15.21.31) – týká také nás, novozákonního Božího lidu.