Kalendář akcí

<< Září 2022 >>
PÚSČPSN
29 30 31 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 1 2
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ž 114

Marie Zouharová

 

V neděli budeme o Slavnosti Zmrtvýchvstání Páně zpívat po prvním čtení některé verše 118. žalmu. Tento žalm patří však k žalmům, kterými jsme se již v minulých pořadech zabývali. Dnes tedy obrátíme svou pozornost k 114. žalmu.

Autor tohoto žalmu chce slavit důležité události z dějin Izraele. Začíná vzpomínkou na vysvobození vyvoleného národa z Egypta. Upozorňuje na Boží jednání. S neobvyklou básnickou silou vzdává hold Hospodinu. Podobně jako u takzvaného druhého Izaiáše (Iz 40-55) se záchrana vyvoleného národa v minulosti stává nadějí na podobnou záchranu v budoucnu.

Izrael a Juda jsou uvedeni samostatně. Může to být náznak doby vzniku skladby. Vznikla zřejmě po rozdělení jedné Davidovy a Šalomounovy říše na dvě samostatná království. Židé se dodnes modlí tento žalm v rámci slavnostní bohoslužby, která se koná v osmý den pesachu neboli židovských Velikonoc. Píseň je vhodná k oslavě záchrany a na prvním místě je určena právě takovou příležitost.

V řeckém překladu Starého zákona, takzvané Septuagintě, je 114. žalm spojen s žalmem 115. Tyto žalmy se však navzájem liší po stránce formální i obsahové.

Vstupní zvolání „aleluja“, které v hebrejštině znamená „chvalte Hospodina“, vidí hebrejský text žaltáře na konci přecházejícího žalmu. Na tomto místě působí ovšem takové zvolání jako něco cizorodého vzhledem k předchozímu textu. Řecký překlad vnímá proto zvolání „aleluja“ na začátku 114. žalmu.

Aleluja.
Když vytáhl Izrael z Egypta,
Jakubův dům z cizáckého lidu,
stal se Juda jeho svatyní,
Izrael jeho panstvím.

Ve zvolání „aleluja“ je v hebrejštině odvozeno od slovesa, které znamená nejen „chválit“, ale má také význam „zářit“. V zvolání „aleluja“ zaznívalo tedy zároveň přání, aby se Hospodin „zaskvěl“, aby „zazářil“.

Když čteme žalmy, poznáváme, že pro Izraelitu nebyl Bůh někým, kdo jako stvořitel vládne vesmíru. Mnohem důležitější byly zkušenosti s Hospodinem, které se nashromáždily v průběhu dějin. Jako příklad nám mohou posloužit nejstarší oddíly Písma, k nimž patří Mirjamina a Debořina píseň (Ex 15,21 a Sd 5).

Po výzvě ke chvále připomíná autor žalmu vysvobození Izraele z Egypta, kde národ žil po léta v otroctví. Jméno Izrael je v podstatě vyznáním. Znamená: Bůh bojuje. A rozumí se, že se tak zastává svého lidu. V První knize Mojžíšově čteme o Jakubově zápase s Bohem: „Neznámý řekl: Nebudou tě už jmenovat Jakub (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls“ (Gn 32,29). Původní Jakubovo jméno, které může mít význam „Úskočný“, připomíná, že Izrael byl kdysi národem jako kterýkoli jiný národ.

Výraz „cizácký lid“ je poukazem na cizost egyptského prostředí. Pokoření cizím národem, jehož jazyk je nesrozumitelný, patřilo podle Páté knihy Mojžíšovy mezi trpké ovoce zlořečení: „Hospodin na tebe přivede národ zdaleka, od konce země, jako přilétá orel, národ, jehož jazyku nebudeš rozumět“ (Dt 28,49). To se týká právě Egypta. Proto jej proroci nazývají domem otroctví, z něhož Hospodin vysvobodí izraelský národ. Označením Izrael je míněn svazek dvanácti izraelských kmenů. Souběžné uvádění jmen Juda a Izrael může být, jak už jsme slyšeli, náznakem doby vzniku písně, kdy po rozdělení jedné říše existovala dvě samostatná království. Musíme mít ovšem na paměti, že starozákonní chápání dějin často přehlíželo časové rozdíly, když to vyžadovaly teologické zájmy. Události z různých dob se popisovaly tak, jako by se odehrály se stejné době.

Izraelskému dějepisci nejde o přesnou historickou zprávu ve smyslu: Co a jak se stalo. Nabízí spíše teologický význam událostí. Ty spojuje s Hospodinem, aby naznačil zvláštnost a propojení jednotlivých událostí, které od něho vycházejí a jen v něm nacházejí svůj pravý smysl. Mají být zahrnuty do zvláštního vztahu k Bohu.

Proto jsou ve 114. žalmu vylíčeny události z dějin spásy od Mojžíše až po Davida jako vítězné Boží tažení. Hospodinova nadřazenost nade všemi nepřátelskými silami je v dalších verších vyjádřena dramatickými obrazy kosmických událostí, které jsou spojeny s vyprávěním o dávném vysvobození z Egypta a obsazení Zaslíbené země. Tyto obrazy však představují zřetelné překročení historických skutečností směrem k jejich teologickému významu.

Moře to vidělo a prchlo,
Jordán se obrátil nazpět,
hory poskočily jako berani,
pahorky jako jehňata.

Autor se opírá o události, které souhrnně připomíná kniha Jozue: „Hospodin , váš Bůh, vysušil před vámi vody Jordánu, dokud jste nepřešli, jako to učinil Hospodin, váš Bůh, s Rákosovým mořem, které před vámi vysušil, dokud jste nepřešli, aby poznaly všechny národy země, jak mocná je ruka Hospodinova, a abyste se báli Hospodina, svého Boha, po všechny dny“ (Joz 4,23n). Při vstupu do Zaslíbené země vysušil Hospodin vody Jordánu, podobně jako při vysvobození z Egypta vysušil vody Rákosového moře. Moře i Jordán podlehly v boji s Hospodinem, který vede svůj lid.

Příroda je často ve Starém zákoně popisována jako živá bytost, která poslouchá Boží příkazy. Ve 114. žalmu vyvolává Hospodinova blízkost děs. Prchání moře, obrácení Jordánu nazpět a poskakování hor vyjadřuje hrůzu tvorstva před Bohem, které však zároveň uznává Stvořitelovu svrchovanost. Moře můžeme pokládat za oblast, v níž vládnou démoni, ale také za symbol pohanského světa. Hory mohou být místem pro bohoslužbu, ale také obrazy světových říší. Žalmista chce takto vyznat, že i pohané se chvějí bázní před Hospodinem. Hospodin s nimi nemusí bojovat; utíkají totiž, jakmile se objeví. Podle Izaiáše je vítězství nad mocnostmi vod zároveň předobrazem budoucího Hospodinova vysvobození Izraele: „Probuď se, probuď, oděj se mocí, Hospodinova paže! Probuď se jako za dnů dávnověku, za dávných pokolení! Což právě ty jsi neskolila obludu, neproklála draka? Což právě ty jsi nevysušila moře, vody obrovské propastné tůně, a nezřídila v mořských hlubinách cestu, aby vykoupení mohli přejít?“ (Iz 5l,9n).

Hory, které se na zemi považují za velmi pevné, „poskakují, skáčí“. Snad můžeme říci, že tančí v radostné oslavě, o které říká prorok Izaiáš: „Plesejte, nebesa, vždyť Hospodin to vykoná, hlaholte, nejhlubší útroby země, ať zvučně plesají hory, les a všechny jeho stromy, neboť Hospodin vykoupí Jakuba a proslaví se v Izraeli“ (Iz 44,23). „Plesejte, nebesa, a jásej, země, ať zvučně plesají hory, vždyť Hospodin potěšil svůj lid, slitoval se nad svými ujařmenými!“ (Iz 49,13).

Co je ti, moře, že prcháš,
Jordáne, že se obracíš nazpět,
hory, proč poskakujete jako berani,
pahorky, proč skáčete jako jehňata?

Žalmista se ptá, proč se příroda chová tak neobvykle. Oslovuje ji jako živého tvora. Překvapivé je, že to činí v přítomném čase. Bohoslužbou se zpřítomňuje, co se stalo před dávnou dobou. Otázky, kladené moři, řece a horám můžeme chápat ironicky. Autor textu chce takto upozornit, jak slabé a nicotné jsou síly tvorstva. Oslovuje sice moře, řeku a hory, ale otázky jsou určeny člověku. Chce tím v lidech vzbudit bázeň před mocným Bohem a zároveň i důvěru v jeho spásnou moc. Člověk spolu s celým stvořením má být oslavou svého Stvořitele.

Země, třes se před Pánem,
před Bohem Jakubovým,
jenž mění skálu v bažinu,
křemen v prameny vod.

Dění, na které se žalmista nyní soustředil, je tak působivé a neočekávané, že se před Pánem mají třást nejen tvorové zmínění v předchozích verších, ale celá země. Boží zjevení zasáhne totiž celé stvoření. Zjeví se přece Bůh Jakubův, který je Pánem celé země. Tento mocný Bůh se však dává poznat, mluví a jedná se svými vyvolenými. Obrazně lze říci, že jeho tvář může být rozhněvaná, ale i vlídná. Na cestě pouští dokázal svou lásku k lidem, když vyvedl vodu ze skály, jak o tom vypráví Druhá kniha Mojžíšova: „Hospodin Mojžíšovi řekl: Vyjdi před lid. Vezmi s sebou některé z izraelských starších. Také hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, si vezmi do ruky a jdi. Já tam budu stát před tebou na skále na Horebu. Udeříš do skály a vyjde z ní voda, aby lid mohl pít. Mojžíš to udělal před očima izraelských starších“ (Ex 17,5n).

Má-li se naplnit plán spásy vyvoleného národa, dokáže Hospodin zapojit celé tvorstvo, a to i v případech, které jsou lidsky nemožné. Žalm nepodává souvislý přehled dějin. Vidí však souvislost z hlediska teologického. V dějinách lze rozpoznat nadčasové Boží jednání, které může pro věřící znamenat odsouzení nebo milost.

Vítězný Bůh-zachránce vylíčený ve 114. žalmu, je také Bohem Nového zákona. Činy, které vykonal při uzavření smlouvy s Izraelem, vykonal také pro nás, proto i my máme vzdávat díky za tyto činy. Zároveň se nám dostalo prvního velkého naplnění budoucích spásných činů, které v žalmu zaznívají. Proto je tento žalm zařazen v Denní modlitbě církve do Večerních chval o slavnosti Zjevení Páně, o Velikonocích, o letnicích a také každou neděli jako píseň těch, kdo se křtem stali vykoupenými lidmi.