Gabriela Vlková

V dnešním zamyšlení se budeme věnovat Žalmu 129. Jedná se o žalm, který v mešních liturgických textech nenajdeme. Je však velmi působivým a vášnivým vyjádřením důvěry v Boží pomoc. Může být povzbuzením pro každého, kdo se cítí bezradně v situacích ohrožení.

Žalm patří do sbírky Poutních písní, neboli Písní výstupu do Jeruzaléma. Označení Poutní píseň nese i ve svém nadpise. Přesto se v něm o žádném putování nemluví. Podle obsahu bychom ho mohli označit za žalm, který spojuje motiv nářku s vyjádřením důvěry v Hospodinovu pomoc.

Vyslechněme si nejprve žalm celý, potom si blíže všimneme jeho jednotlivých veršů.

Poutní píseň.
Velmi mě sužovali od mého mládí – ať si to Izrael řekne –
velmi mě sužovali od mého mládí, ale nepřemohli mě!
Oráči orali na mých zádech, táhli své dlouhé brázdy.
Ale spravedlivý Hospodin zpřetínal provazy bezbožníků.

Ať se zahanbí a nazpět ustoupí všichni, kdo nenávidí Sión.
Ať jsou jako tráva na střechách, která uschne dřív, než ji vytrhají;
žnec jí nenaplní svou hrst, ani svou náruč, kdo váže snopy.
Kolemjdoucí neříkají:

„Hospodin vám žehnej!“ „Žehnáme vám v Hospodinově jménu.“

Text žalmu bychom mohli rozdělit na dvě části. První verše jsou vzpomínkou na příkoří. Žalmista se vyjadřuje v první osobě, hovoří o tom, co byl nucen snášet od nepřátel. Čtvrtý verš je přechodový, zaměřuje svou pozornost na Hospodina a jeho vysvobozující zásah. Druhá část žalmu vyjadřuje přání, aby všichni nepřátelé byli zahanbeni, zůstali bez požehnání. Podívejme se na jednotlivé verše detailně.

V prvním verši zazní stížnost na útisk / soužení, které musel ten, kdo si zde stěžuje, trpět již od mládí. O koho se jedná? Výrok „velmi mne sužovali od mého mládí“ je doplněn výzvou „ať si to Izrael řekne“. Je možné, že žalmista vyzývá své izraelské posluchače, aby mu přitakali. Jedná se však opravdu o problém jednotlivce, který se dovolává svědků, aby potvrdili, že má pravdu? Nabízí se i možnost jiná. Dovětek „ať si to Izrael řekne“ může poukazovat na to, o čí problém jde. „Velmi mne sužovali od mládí“ by se dalo chápat jako formulace určená pro vyznání Izraelců, kteří mají danou větu opakovat po předzpěvákovi při veřejné liturgii. V takovém případě by útisk od mládíoznačoval útisk národa od jeho nejrannějších dějin. Pro starozákonní literaturu je totiž typické, že se o národu vyjadřuje jako o nějaké osobě. Izrael je například často přirovnáván k ženě-nevěstě, se kterou Hospodin uzavřel manželskou smlouvu v době její „mladosti“ při východu z Egypta. Vyjadřuje se tak například prorok Ozeáš. Ve 2. kapitole jeho knihy čteme o očekávání obnovy věrnosti národa, jako za dnů mládí, v den, kdy Izrael, vystoupil z egyptské země. Stejně tak napomíná prorok Jeremiáš ve 2. kapitole: „Připomínám ti zbožnost tvého mládí, tvou lásku před sňatkem, jak jsi za mnou chodila pouští …” Termín „mládí“ pro označení ranné etapy dějin národa – přirovnaného k Hospodinově vyvolené – použije i prorok Ezechiel v 16. či 23. kapitole.

Jedná-li se o pouze osobní problém žalmisty, pak nevíme, jakým způsobem byl sužován. Pokud jde ovšem o národ, můžeme si vybavit soustu postav a situaci: Amáleka, se kterým Izrael bojoval pod Jozuovým vedením na poušti, dále všechny kmeny, které podnikaly nájezdy do zaslíbené země v době soudců, zvlášť Pelištejce, kteří ohrožovali národ ještě za vlády prvních králů Saula a Davida. Do jaké doby by výčet nepřátel sahal? Záleží na tom, ve které době žalm vzniká. Je-li poexilní, pak je možné ke zmíněnému výčtu protivníků doplnit Aramejce, Egypt, Asýrii, Babylón, Edóm a spoustu dalších. Po celou dobu svých dějin se musel Izrael bránit proti okolním nepřátelům, doby míru byly vzácné.

Druhý verš žalmu navazuje na první a v souladu s jeho výzvou opakuje: „Velmi mne sužovali od mládí, ale nepřemohli mě.“ Konec verše doplňuje oproti prvnímu verši cosi navíc, přináší rozuzlení: Přes veškerý útisk nebyl žalmista, nebo spíše národ, zničen, dosud existuje. Nevíme sicejak na tom právě je, ale důležité je, že dosud je. Není vysvětleno, co se stalo, je pouze jednoduchým způsobem konstatován fakt. Z celého verše můžeme vycítit nejen bolest nad minulostí a zraněním, ale i rozhodnou jistotu, která soustředí svou pozornost na to, co je právě nyní, a v tom nalézá svou rovnováhu a jistotu. Mimoděk tušíme, že věta je vyznáním silné osobnosti, vyznačující se příkladnou vytrvalostí navzdory všemu zakoušenému utrpení.

„Oráči orali po mých zádech, táhli své dlouhé brázdy.“, je věta následujícího verše. Znovu je připomínána těžká minulost. Co si pod tímto obrazem vybavit? Možná záda otroka, rozdrásaná důtkami. Jsou-li vyorané brázdy, o kterých mluví, dlouhé, nepůjde jen o nějaké lehké škrábnutí, ale o zranění opravdu vážná. Pokud budeme i nadále aplikovat žalm též na situaci národa, okamžitě se nám můžou vybavit podobné verše z 51. kapitoly knihy proroka Izaiáše, kde je Sión přirovnán k ponížené ženě. Je přitom vzpomínáno, jak jí v minulosti nepřátelé poroučeli: „Skloň se, když přicházíme kolem.“, a vzápětí je dodáno: „A ty jsi musela nastavovat záda, byla jsi jako země, jak ulice těm, kdo po ní chodí.“ Krátce před tím, v textu 50. kapitoly, zazní z úst ponižovaného služebníka slova: „Nastavuji záda těm, kdo mne bijí“ Rovněž tato postava služebníka představuje, podle některých vykladačů, personifikovaný národ, či jeho uvědomělou část. Obraz ztýraných zad vyjadřující ponížení použije i náš žalm. Jeho zmínka o „oraní“ však vyvolá představu opravdu surového zacházení, ještě krutějšího, než jaké naznačují podobné texty z knihy Izaiáš.

Další verš naváže na použitý agrární obraz a zároveň vysvětlí, jak je možné, že žalmista či národ není přemožen: „Ale spravedlivý Hospodin zpřetínal provazy bezbožníků.“ Bolestnému orání je konec, protože Hospodin zasáhl. Je mu přitom dán přívlastek spravedlivý. To proto, že zasáhl proti těm, kdo nebyli v právu. Hebrejština zde pro protivníky použije slovo rešáím, což je obvykle označení pro provinilce v soudních sporech. Aniž je to explicitně řečeno, jednoznačně z našeho verše vyplývá, že ve sporu proti svým protivníkům představuje žalmista či národ nevinnou stranu, toho, kdo je v právu. Obraz přeťatých provazů přitom navozuje představu vysvobození, které se událo náhle, možná i zcela nečekaně. O to víc je důvodem ke chvále spravedlivého Hospodina, který takto jedná ve prospěch svých věrných.

Popisuje však náš verš opravdu něco, co už se stalo? Podle překladu, který nabízíme, tomu tak je. Nicméně hebrejský text je dvojznačný, připouští i jinou možnost. Použitý slovesný tvar, který jsme přeložili minulým časem jako přeťal, může mít rovněž význam tzv. prekativu, tedy vyjadřovat přání. Někteří vykladači doporučují verš přeložit následujícím způsobem: „Hospodin – spravedlivý – nechť přetne provazy zlovolných!“ V takovém případě by situace mluvčího byla stále nedořešená, verš by vyjadřoval pouze jeho tužbu. Připustíme-li tuto možnost, o to víc nás může fascinovat víra, která se v textu projevuje. Verš by byl implicitně prosbou, dovolávající se Boží pomoci a mluvčí by si zasloužil ještě větší obdiv: byl by někým, kdo snáší nelidské zacházení, přesto vytrvává. Přes zakoušenou dlouhotrvající bolest zůstává nezlomen a svou situaci předkládá Bohu, o jehož spravedlnosti nepochybuje, přestože by k tomu mohl mít všechny důvody. Dokonce se odvažuje očekávat rychlé a náhlé vyřešení své situace – jako když se přetne provaz –, navzdory dlouhotrvající zkušenosti, která by sváděla věřit spíš tomu, že Bůh netečně mlčí.

Další verše vyjadřují přání, aby všichni nepřátelé byli zahanbeni. Pakliže předchozí verš chápeme jako výpověď o již uskutečněné záchraně, následující text by představoval výkřik toho, kdo se – díky Hospodinově pomoci – již pozdvihl ze svého ponížení a může beze vši bázně a od plic říci svým protivníkům, co si dle jeho mínění zaslouží. Kdo předchozí verš vykládá spíše jako prosbu o Boží zásah, v části následující vnímá další detailní rozvinují tohoto přání, přání o tom, jak by se záchrana od nepřítel měla uskutečnit.

Text zní: „Ať se zahanbí a nazpět ustoupí všichni, kdo nenávidí Sión.“Poprvé je v žalmu zmíněn Jeruzalém/Sión. Což nás zpětně vede k tomu, abychom opravdu celý žalm vykládali jako výpověď o osudu poníženého národa či jeho hlavního města. Zmínka o Siónu pak dává určitý důvod k tomu, aby žalm tématicky patřil k Písním výstupu do Jeruzaléma. Přesto se nemusíme úplně vzdát individuální interpretace textu. Vždyť pro každého zbožného Izraelitu jsou jeho nepřátelé i nepřátelé Siónu a naopak. Nepřátelé jsou zde nazvání těmi, kdo nenávidí Sión. Je jim přáno, aby byli zahanbeni a odtáhli. Zahanbením zde není míněno jen tak nějaké „zastydět se“. Výraz „zahanbit se“, zvlášť z dovětkem „ustoupit“, používá hebrejská bible ve většině případů pro situaci vojska, které prohrálo bitvu a bylo nuceno se stáhnout. S velkou pravděpodobností se zde vyjádřená prosba obrací proti vojenským nepřátelům, cizincům, kteří se pokoušejí podmanit Sión. V kontextu Poutních písní přitom nelze nevzpomenout na Žalm 122, který mluví o pravém opaku, o lidech kteří milují Jeruzalém, o těch, kteří Jeruzalému vyprošují pokoj, mohou proto s radostí do Jeruzaléma vystoupit.

Co však podle mluvčího Žalmu 129 čeká nepřátele? Text pokračuje: „Ať jsou jako tráva na střechách, která uschne dřív, než ji vytrhají. Žnec jí nenaplní svou hrst, ani svou náruč ten, kdo váže snopy.“ Znovu se nám vrací obraz převzatý ze zemědělství. V předchozí části žalmu to byla „orba“, nyní je řeč o jakési „žni“. Předmětem, který byl podroben orbě, byl zřejmě Izrael, předmětem neslavné žně jsou jeho nepřátelé. Jsou přirovnání k „trávě“. Když Písmo přirovná člověka k trávě, většinou tím poukazuje na jeho pomíjivost. Žalm 37 doporučuje : „Nevzrušuj se kvůli zlovolníkům, nezáviď těm, kdo jednají podle. Uvadají rychle jako tráva, jak zelené býlí zvadnou.“ Žalm 103 se vyjadřuje k lidskému údělu následujícím způsobem: „Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí; sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě.“ Také kniha Izaiáš ve své 40. kapitole konstatuje: „Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí. Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův. Věru, lid je pouhá tráva. Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky.“ Izrael se proto lidí nemusí bát, Bůh a jeho přísliby jsou mocnější. V 51. kapitole knihy Izaiáš je mu Hospodinem výstižně doporučeno: „Já, já jsem váš utěšitel. Proč se tedy bojíš člověka, jenž umírá, lidského syna, který je jak tráva?“ Toho všeho si je autor žalmu, jímž se zabýváme, dobře vědom. Navíc přirovnává své nepřátele k trávě na střechách. Střechy tehdejších domů byli rovné, z udusané hlíny. Tu a tam se na nich mohlo uchytit semínko a cosi vypučet, nicméně tato půda nebyla v žádném případě příznivá pro růst. Osud nepřátel v našem žalmu má být srovnatelný s osudem takové trávy. Je jí málo, nedoroste, nepřinese vůbec žádné plody. Mluvit v souvislosti s nimi o nějaké žni, je přímo výsměchem. Jaký rozdíl oproti jinému poutnímu žalmů – Žalmu 126 –, který mluví o těch, kdo sejí v slzách, ale žnout budou s jásotem, s radostí ponesou své snopy! Jde přitom o Izraelity, kteří mnoho trpěli, ale Bůh jejich smutek obrátil v radost. Podle našeho žalmu lze naopak očekávat, že nepřátelé, kteří měli z počátku navrch, jako tvrdí paní a oráči, dopadnou prachbídně.

Žalm na jejich adresu dále dodá: „Kolemjdoucí neříkají: ‚Hospodin vám žehnej!‘ ‚Žehnáme vám v Hospodinově jménu.‘“Koho to budou míjet kolemjdoucí, aniž pronesou své požehnání? Možná žence, kteří posbírají nepřátele Siónu jako ubohou žeň. Bylo zvykem přát si při setkáních vzájemně požehnání. Kniha Rút to naznačuje i v souvislostí se žněmi ve slovech: „Tu přišel z Betléma Bóaz a pozdravil žence: Hospodin s vámi! Odpověděli: Hospodin ti žehnej!“ Potažmo se však odmítnutí požehnání týká těch, kdo jsou přirovnání k střešní trávě a jejichž neblahý osud je v celém žalmu předvídán.

O čem nás žalm, jemuž jsme věnovali naši dnešní pozornost, tedy může poučit? Především nás může povzbudit k vytrvalosti, dát příklad neochvějné víry i v souženích. Obrací naši pozornost k Hospodinu a ujišťuje o jeho spravedlnosti, o tom, že nezapomíná, i kdybychom se někdy domnívali, že dlouho mlčí. Text žalmu vyjadřuje důvěru, že vše zlé se jistě nakonec obrátí v dobré, zlo bude po zásluze potrestáno.

Žalm končí větou: „Žehnáme vám v Hospodinově jménu.“ Víme, že v daném kontextu vyjadřuje to, co nespravedlivý neuslyší. Zanechává však v posluchači chuť jednak jinak, být tím, kdo si naopak tato slova zaslechnout zaslouží. A to bude tehdy, když se přimkne na správnou stranu, když vytrvá v důvěře navzdory všem zkouškám.