Alžběta Drexlerová

V rámci této nedělní liturgie uslyšíme žalm 130, který je žalmem kajícným a poutní písní, vyjadřující zároveň tíživé nesnáze žalmisty i celého Izraele, ale také naději v Hospodina, která může být světlem i v sebezoufalejší lidské situaci. Pro začátek si přečtěme celý text bez přerušení:

1. Z hlubin volám k tobě, Hospodine, Pane, vyslyš můj hlas!
2. Tvůj sluch ať je nakloněný k mé snažné prosbě!
3. Budeš-li uchovávat viny, Hospodine, Pane, kdo obstojí?
4. Ale u tebe je odpuštění, abychom ti mohli v úctě sloužit.
5. Doufám v Hospodina, duše má doufá v jeho slovo,
6. má duše čeká na Pána více než stráže na svítání. Více než stráže na svítání,
7. ať čeká Izrael na Hospodina, neboť u Hospodina je slitování, hojné je u něho vykoupení.
8. On vykoupí Izraele, ze všech jeho provinění.

Autor našeho žalmu se nachází „v hlubinách“. Hlubiny – a zejména hlubiny vodní – jsou ve Starém zákoně obrazem velikého neštěstí a bídy. Vyjadřují stav, kdy není oč se opřít a vyprostit se z bezútěšné situace vlastní silou. Podobně mluví i žalmista v žalmu 68:
Zachraň mě, Bože, neboť vody mi sahají až k hrdlu. Zapadlo jsem do hlubokého bahna a nemám, oč bych se opřel nohou; dostal jsem se do hluboké vody a proud mě zaplavuje. Vyprosť mě z bahna, abych neutonul, vysvoboď mě od těch, kteří mě nenávidí, vytáhni mě z hluboké vody! Ať mě nezaplaví vodní příboj, ať mě nepohltí hlubina, ať propast nade mnou nezavře svůj jícen! (Ž 68, 2-3.15-16).
Autor dnešního žalmu shrnuje celou svou zoufalou situaci do jediné půlvěty: Z hlubin volám k tobě, Hospodine. Svou situaci nijak podrobněji nepopisuje a cele se soustředí na Hospodina. Nejdřív ze všeho má na rtech dvojitou prosbu o vyslyšení: Pane, vyslyš můj hlas! Tvůj sluch ať je nakloněný k mé snažné prosbě! Podobná prosba prostupuje celý žaltář od začátku do konce, většinou je zahájením celého žalmu: Hospodine, slyš moje slova, všimni si mého nářku! Naslouchej mé modlitbě, můj králi a můj Bože (Ž 5,2); Slyš, Hospodine, spravedlivou žádost, všimni si mého nářku, popřej sluchu mé modlitbě z bezelstných rtů! (Ž 16,2).
Málokdy se spojuje prosba o to, aby Hospodin prosícího vyslyšel s prosbou, aby na něj také pohlédl jako v žalmu 84: Hospodine, Bože zástupů, slyš mou modlitbu, popřej sluchu, Jakubův Bože! Štíte náš, Bože, pohleď, popatř na tvář svého pomazaného (Ž 84, 9-10).  Hlavním způsobem komunikace mezi Hospodinem a izraelským lidem byla totiž Bohem vyřčené a člověkem uslyšené slovo nebo člověkem vyřčená a Bohem vyslyšená prosba. Koneckonců, svým slovem Bůh dokonce stvořil svět. Víra Izraele má pocházet ze slyšení, což zdůrazňuje Mojžíš ve své řeči před hranicemi zaslíbené země:
Nezapomeň na den, kdy jsi stál před Hospodinem, svým Bohem, na Chorébu, kdy mi řekl Hospodin: „Shromáždi mi lid a dám jim slyšet svá slova, aby se mě naučili bát po všechny dny svého života na zemi a učili tomu i své syny.“ Tenkrát jste se přiblížili a stáli pod horou. Hora planula ohněm až do samých nebes a kolem byla tma, oblak a mrákota. I promluvil k vám Hospodin zprostředku ohně. Slyšeli jste zvuk slov, avšak žádnou podobu jste neviděli; slyšeli jste jen hlas (Dtn 4,10-12).
Důraz na předávání víry sluchem působí zároveň jako ochrana před modloslužbou, která u okolních národů byla vždy spojena s uctíváním božstva v podobě nějaké sochy. Izrael se má vyvarovat toho, aby si Hospodina jakkoli ztvárnil, a Starý zákon vždy zdůrazňuje, že Bůh je neviditelný, a kdo by ho spatřil, musí zemřít. Slyšet jeho hlas je však možné, a stalo se to mnoha prorokům. Také v Novém zákoně je mluvené slovo základním prostředkem, jak se setkat s vírou: Víra je tedy z hlásání, hlásání se pak děje slovem o Kristu (Řím 10,17).
Vrátíme-li se zpět k našemu žalmu, uvidíme, že žalmista dobře ví o své hříšnosti, a pravděpodobně právě jí přičítá zlo své situace. Zároveň si však uvědomuje, že před Bohem je hříšný úplně každý, a nikdo, kdo by se spoléhal jen na spravedlnost – a zejména na tu vlastní – nebyl by zapsán do knihy života: Budeš-li uchovávat viny, Hospodine, Pane, kdo obstojí? Kdyby Hospodin držel ve své paměti hříchy Izraele, tedy neodpouštěl je, všichni by byli ztraceni. Ale pro autora žalmu je nepředstavitelné, že by si Hospodin přál záhubu všech lidí. Bůh je přeci nejen spravedlivý, ale i milosrdný.
Proto autor s důvěrou pokračuje: Ale u tebe je odpuštění, abychom ti mohli v úctě sloužit. V hebrejském textu je krásně řečeno: abychom se tě báli. Co tu vyvolává bázeň z Hospodina, není jeho spravedlnost, jeho hrozný hněv a odplata, ale naopak Boží milosrdenství, odpuštění a láska. Tímto postojem si Bůh získává skutečně věrné a bohabojné ctitele, kteří jej následují nikoli ze strachu a nikoli z povinnosti, ale z úctyhodné, láskyplné bázně.
Protože je Bůh milosrdný, může mít žalmista i v tíživé situaci naději. Tu vyjadřuje v 5. a 6. verši slovy:  Doufám v Hospodina, duše má doufá v jeho slovo, má duše čeká na Pána více než stráže na svítání, více než stráže na svítání. Zdvojení posledního výrazu vyjadřuje úpěnlivou a bolestnou touhu po záchraně ze současné situace, která je kromě „bytí v hlubinách“ nyní přirovnána také k „bytí v noci“. Po této těžko snesitelné temnotě však má nastat svítání, které žalmista s usilovnou bdělostí vyhlíží, a už tím jakoby otevíral prostor pro Boží působení. Své čekání žalmista přirovnává k práci strážců města. Jejich úkolem bylo nepodlehnout únavě a vytrvat v ostražitosti během dlouhé noci, která byla často spíš poklidná, ukolébávající ke spánku. O to větší námahou bylo zůstat vzhůru.
Také pro žalmistu jeho utrpení trvá možná již dlouho, možná jakoby se zdálo, že nikdy neskončí. Přesto ale sám sebe povzbuzuje k odvaze, k odvaze doufat proti všem vnějším příznakům. A že nepovzbuzuje jen sám sebe, poznáváme v závěrečném dvouverší: Ať čeká Izrael na Hospodina, neboť u Hospodina je slitování, hojné je u něho vykoupení. On vykoupí Izraele, ze všech jeho provinění.
Nyní se tedy dozvídáme, že v nouzi se nenachází jen sám žalmista, ale celý izraelský národ. Takovou dlouho trvající nouzí mohlo být například babylonské vyhnanství, které Izrael pokládal za trest za své hříchy a za období temnoty. Snad žalmista povzbuzuje své spolubratry k důvěře v Boží slitování i v této bezútěšné situaci. Na Hospodina se vyplatí čekat, stojí za to jej vyhlížet, v něj doufat, protože On se slitovává nad hříšníky a vykupuje je ze záhuby.
Žalmista se může takto spoléhat na Hospodinovu lásku, protože když Bůh procházel kolem Mojžíše na hoře Sinaji, pojmenoval sám sebe takto: Hospodin, Hospodin, Bůh milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný! Prokazuje milosrdenství tisícům, odpouští vinu, zločin a hřích, ale také neponechává bez trestu, nýbrž stíhá vinu otců na synech, na synech a na vnucích do třetího i čtvrtého pokolení (Ex 34,6-7).
Na první pohled zaráží nevyváženost mezi milosrdenstvím, prokazovaným tisícům pokolení, a trestem za viny, který dosahuje jen do třetího nebo čtvrtého pokolení. Kdybychom si snad bláhově mysleli, že můžeme tento text vzít jako malou matematickou úlohu, mohli bychom snad říct, že Boží hněv zabírá jen jedinou třetinu setiny jeho milosrdenství! Nebo bychom s trochou nepřesnosti mohli říct, že Boží milosrdenství je téměř tisíckrát mohutnější než jeho hněv! Samozřejmě si uvědomujeme, že lidský rozum nestačí pojmout žádnou Boží vlastnost, natož nějakým výpočtem, ale přesto chceme upozornit, že když Bůh mluví sám o sobě, nemluví ani o své spravedlnosti, ani o své všemohoucnosti, ani o své vševědoucnosti; Mluví o milosrdenství, milosti, shovívavosti, veliké laskavosti a věrnosti.
Taková Boží řeč opravdu probouzí naději, která může nevěřícímu člověku připadat zcela pošetilá, nepodložená, bláznivá. A přesto, pokud žalm skutečně mluví o babylonském zajetí, byla tato naděje vyslyšena. Čtenáře žaltáře možná zaujme, že hned následující žalm je také ukončen podobnou výzvou: Doufej, Izraeli, v Hospodina, nyní i navěky (Ž 131,3). Přitom situace v tomto žalmu je – alespoň zvnějšku viděno – radikálně jiná než v žalmu předchozím. Žalmista tu přirovnává svou duši k dítěti na matčině klíně, jeho duše je zklidněná a ztišená, jeho srdce se nevypíná, jeho oči se nevyvyšují. Jeho doufání v Hospodina není již úpěnlivou námahou nočního bdění, ale poklidným očekáváním věcí příštích, naplněným pokojnou důvěrou. Podle biblisty Václava Bognera byl žalm pravděpodobně napsán právě po návratu z babylonského zajetí, kdy byla celá zem zchudlá a lidé se museli spokojit s velmi skromným životem.
Také v jiných žalmech nacházíme tuto výzvu: Doufej v Hospodina a čiň dobro, pak budeš přebývat v zemi a těšit se klidu (Ž 36, 3) nebo: Mé útočiště je v Bohu. Lidé, doufejte v něho v každé době, před ním vylejte své srdce. Bůh je naše útočiště! (Ž 61, 9) Co si tedy z dnešního žalmu můžeme odnést my, posluchači? Že máme doufat v Hospodina v každé situaci, ať se nacházíme ve vyhnanství či pronásledování nebo v zaslíbené zemi a v době pokoje. Dnešním žalmem i celým žaltářem jakoby zaznívaly dva výkřiky, které se proplétají jako ozvěna: „Bože, slyš!“ – a proti tomu se vždycky znovu ozývá: „Člověče, doufej!“