Kalendář akcí

<< Září 2022 >>
PÚSČPSN
29 30 31 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 1 2
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ž 133

Marie Zouharová

 

O čtvrté neděli adventní budeme zpívat po prvním čtení některé verše 89. žalmu. Tento žalm jsme však již v pořadu Bible v liturgii probírali. Proto dnes se budeme zabývat 133. žalmem.
Patří mezi takzvané „poutní písně“. Takto se nazývají žalmy 120. až 134. Každý z nich je v nadpisu označen doslova jako „píseň stupňů“, tedy snad zpěv, při které se vystupovalo vzhůru.
Když poutníci vystupovali vzhůru do Jeruzaléma, zpívali snad cestou písně – podobně jako u nás chodila procesí na poutní místa a během cesty zpívala. V textech těchto poutních písní nacházíme stopy liturgického používání. Jednou z nich je například opakování krátkých textů, které mohly posloužit jako odpovědi celého společenství. Poutníci jistě nezpívali celou cestu, ale zvláštní důvod ke zpěvu měli, když se blížili k Jeruzalému – hlavně, když byl Jeruzalém na dohled, nebo když v poslední fázi vystupovali po chrámovém schodišti. Pravděpodobně některé z těchto písní se nám v žaltáři zachovaly.
Při pouti do Jeruzaléma šlo nejen o splnění náboženské povinnosti. Poutníci se v těchto chvílích ztotožňovali s těmi, které Hospodin vyvedl z Egypta do Zaslíbené země. Tuto událost nepovažovali za dávno minulou, ale za přítomnou. Představovali si, že ji sami prožívají. Jedná se tedy také o naši současnost, o náš život, který také chápeme ve světle Božího slova jako velkou pouť do nebeského Jeruzaléma (Zj 21,2 10).
Poutních písní je patnáct. Tento počet nemusí být náhodný. Číslo patnáct připomíná některá místa Starého zákona. Žádné místo, na kterém nacházíme číslovku patnáct, není bezvýznamné. Většina z nich se váže k svátkům, o kterých lid předstupoval před Hospodina v chrámě. Patnáctý den je také dnem vyjití z Egypta (Nu 33,3), dnem, kdy Hospodin  daroval na poušti křepelky a manu (Ex 16,1). Je tedy připomínkou Hospodinova nasycení, které – v duchovním smyslu – očekávali poutníci v Jeruzalémě. V chrámě mohou očekávat vyslyšení svých modliteb.
Podle závěrečného požehnání v posledním, 134. žalmu, můžeme usuzovat, že písně tvořily jeden souvislý liturgický celek. Jsou dodnes součástí židovské bohoslužby.
133. žalm je rozjímavou poutní písní, která vychází z mudroslovného výroku, uvedeného na začátku písně:

Hle, jak dobré a jak milé,
když bratři bydlí pospolu

Žalm je oslavou bratrského společenství. Začíná částicí „hle“. Toto slůvko se obvykle nachází před tázací větou. První větu žalmu bychom také mohli přeložit následujícím způsobem: „Hle: Co je dobré? Co je milé?“ Další věta by pak byla odpovědí na tuto otázku: „když bratři bydlí pospolu.“ Každý si v Izraeli uvědomoval, jak důležité a nezbytné je bratrské společenství.
V Páté knize Mojžíšově nacházíme ustanovení o takzvaném levirátním neboli švagrovském manželství: „Když budou bydlet bratři spolu a jeden z nich zemře bez syna, nevdá se žena zemřelého jinam, za cizího muže. Vejde k ní její švagr a vezme si ji za ženu právem švagrovství“ (Dt 25,5). Vztahy mezi bratry nebyly však vždy jen ideální. V První knize Mojžíšově se dočteme o nepřátelství mezi bratry na život a na smrt: „I zanevřel Ezau na Jakuba pro požehnání, jímž mu jeho otec požehnal. A řekl si: ‚Mému otci se blíží dny truchlení; zabiji svého bratra Jakuba‘“ (Gn 27,41n).
Podle 133. žalmu mělo v každodenním životě panovat dobré ovzduší. S představou o osobním Bohu spojuje Starý zákon pojem dobra. Bůh je pramenem všeho dobrého. V První knize Paralipomenon se praví: „Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné“ (1 Pa 16,34). V Druhé knize Paralipomenon se dokonce dostává dobrému člověku zaslíbení Boží přítomnosti: „…Buďte rozhodní a jednejte. A Hospodin bude s tím, kdo je dobrý“ (2 Pa 19,11).
Na první pohled se zdá, že je žalmista myslí pouze na společenství bratří. Z toho však nevyplývá, že dobrou a milou atmosféru by dokázali docenit jen bratři. Totéž můžeme odůvodněně předpokládat o sestrách. A protože se tato píseň zpívala cestou do jeruzalémského chrámu, je velmi pravděpodobné, že dobré vztahy mezi lidmi jsou milé rovněž Hospodinu. Hospodin přece vytváří společenství, v němž mohou lidé bydlet pospolu. Iniciativu má tedy Hospodin, on sjednocuje. Nejde proto pouze o vzájemné sjednocení bratří, ale o společenství, svornost a jednotu vytvářené Hospodinem.
Žalm mohl také být přímluvou za kněze a levity vykonávající službu v chrámě. Později pak sloužil jako píseň celé obce, zřejmě také jako poutní píseň.
Podobně jako 133. žalm se vyjadřuje na některých místech i Nový zákon. V Matoušově evangeliu říká Ježíš: „Kde jsou dva nebo tři shromáždění v mém jménu, tam jsem mezi nimi“ (Mt 18,20). V témže smyslu se Ježíš modlí za své učedníky v Janově evangeliu: „Ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou jedno v nás…“ (J 17,21).
Ve 133. žalmu je bratrská pospolitost znázorněna dvěma obrazy. Prvním je pomazání hlavy olejem, druhým příchod osvěžující rosy.

Jak nejlepší olej na hlavě,
který stéká na vousy, na vousy Árónovy,
který stéká na lem jeho roucha;
jak hermonská rosa,
která se snáší na siónskou horu.

Vonící olej byl ve starověkém Orientu pokládán za velmi cennou látku. Olivový olej býval odpradávna požehnáním Palestiny. Byl znamením hojnosti a blahobytu. Doklady o této skutečnosti nacházíme už ve Starém zákoně. Tyrský král dostal od Šalomouna olej – výměnou za cedry potřebné ke stavbě chrámu. V První knize královské o tom čteme: „Dodával tedy Chíram Šalomounovi dřevo cedrové a cypřišové, všechno podle jeho přání. Šalomoun dodával Chíramovi dvacet tisíc kórů pšenice k jídlu pro jeho dům a dvacet kórů oleje získaného drcením; to dával Šalomoun Chíramovi rok co rok“ (1 Kr 5,11). Olej byl ovšem také jednou z důležitých potravin. V První knize královské si vdova stěžuje Eliášovi: „Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno, mám ve džbánu jen hrst mouky a v láhvi trochu oleje“ (1 Kr 17,12). Oleje se dále užívalo jako léčebného prostředku. Prorok Izaiáš používá působivého obrazu zraněného člověka: „Od hlavy až k patě nic zdravého není. Samá modřina a jizva i čerstvá rána, nejsou vymačkány ani obvázány ani ošetřeny olejem“ (Iz 1,6). Olej měl významné místo ve svatyni. Používal se k svícení. Mojžíš dostal od Hospodina pokyn: „Ty pak přikážeš Izraelitům, aby ti přinášeli čistý vytlačený olivový olej ke svícení, aby bylo možno udržovat ustavičně svítící kahan“ (Ex 27,20). Olej byl přinášen jako obětní dar: „Každý ať ze srdce dobrovolně přinese jako Hospodinu oběť… olej k pomazání…“ (Ex 35,4 9). Oleje se používalo k pomazání králů: „Kněz Sádok vzal ze stanu Hospodinova roh s olejem a Šalomouna pomazal“ (1 Kr 1,39); rovněž k pomazání kněží: „Pomažeš Árona a jeho syny a posvětíš je, aby mi sloužili jako kněží“ (2 Kr 30,30). V První knize královské nacházíme pozoruhodnou zmínku o pomazání člověka za proroka: „Jehúa, syna Nimšího, pomažeš za krále nad Izraelem a Elíšu, syna Šáfatova z Ábel mechóly, pomažeš za proroka místo sebe“ (1 Kr 19,16).
Při pomazání se olej vyléval na hlavu pomazaného. Volně pak stékal po jeho skráních až na bradu a roucho. Stékání oleje bylo symbolem, který vyjadřoval, jak je zasažen celý člověk. Pomazání bylo znakem posvěcení, oddělení člověka pro službu Bohu a vybavení zvláštní mocí. Roucho bylo olemováno kolem otvoru, který v něm byl ponechán pro hlavu.
133. žalm připomíná Áróna, neboť při svěcení velekněží se užívalo zvláštního oleje, smíšeného s vonnými látkami. Podobně tedy jako stékal olej na Árónovo roucho, dostává se Hospodinova požehnání všem bratřím a sestrám, kteří žijí svorně.
Zmínku o „hermonské rose“ najdeme ve Starém zákoně pouze na tomto místě. V pohoří Hermonu, sahajícím na severu Palestiny do výše bezmála tří tisíc metrů nad mořem (2814m), je rosa obzvláště vydatná. Musíme si však zároveň uvědomit, že v období sucha byla rosa jediným zdrojem vláhy, byla blahodárným občerstvením, pravým Božím darem. Vrcholy Hermonu zůstávají po celý rok pokryty sněhem. Vodou z Hermonu jsou napájeny prameny Jordánu. Archeologové potvrzují, že na svazích a vrcholech Hermónu se zachovaly zbytky svatyní zasvěcených božstvům plodnosti. Zde měl své zvláštní sídlo i kananejský bůh Bál. Žalmista chce však zároveň upozornit, že dárcem požehnání je Hospodin, nikoli Bál. Z Božího rozhodnutí musí všechny životodárné síly, zastoupené rosou, sloužit Siónu, který si Hospodin vybral za své sídlo. Jedině odtud vychází jeho požehnání, které znamená život na věky.

Tam uděluje Hospodin požehnání,
život navěky.

Obsah 133. žalmu bychom mohli vystihnout větou: „Boží požehnání sestupuje na svornou Boží obec.“ Sama svornost je vzácnou hodnotou. Tato svornost však nevychází z předem dané jednoty názorů, cílů a prostředků. Vyžaduje vzájemný dialog, vedený s úctou jednoho k druhému. Nikdy bychom neměli zapomenout na Ježíšova slova z Janova evangelia: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete li mít lásku jedni k druhým“ (J 13,35). Podobně napomíná apoštol Pavel: „Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému“ (Ř 12,10). „Prosím vás, bratři, pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni byli svorní a neměli mezi sebou roztržky, nýbrž abyste dosáhli plné jednoty smýšlení i přesvědčení“ (1 K 1,10). Povzbudivým komentářem k 133. žalmu mohou být slova Prvního listu svatého apoštola Petra: „Všichni buďte jedné mysli, soucitní, plní bratrské lásky, milosrdní a pokorní, neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, naopak žehnejte; vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání“ (1 P 3,8n).