Dominik Opatrný

O 27. neděli v mezidobí budeme při mši zpívat Žalm 128 Velmi mě sužovali od mého mládí, který patří mezi poutní písně. Protože jsme se ale už tímto žalmem zabývali v jednom z dřívějších pořadů, zaměříme se nyní na Žalm 134, který sbírku poutních písní uzavírá.

Poutní písně je název sbírky patnácti žalmů, které se pravděpodobně zpívaly při poutích do Jeruzalémského chrámu. V jejich nadpisku se říká, že jsou určeny k výstupu, rozumí se do Jeruzaléma, protože k němu se ze všech stran přichází do kopce. Tyto žalmy se zabývají různými tématy, která lze spojit s poutí: pocit ohrožení, který vede k vydání se na cestu, Boží ochrana, radost z pohledu na město Jeruzalém, spoléhání na Boha atd. Náš žalm je poslední v řadě a proto zakončuje celou sbírku jedním velkým díkůvzdáním:

Nuže, velebte Hospodina,
všichni Hospodinovi služebníci,
kteří sloužíte v Hospodinově domě
v hodinách nočních.
Zvedněte ruce ke svatyni
a velebte Hospodina!
Požehnej ti Hospodin ze Siónu,
který učinil nebe i zemi.

Pouť je u konce. Pokud čteme žalm jako rozhovor mezi poutníky a kněžími v chrámu, můžeme mu rozumět tak, že nejprve poutníci povzbuzují kněze, kteří zůstávají v chrámu, aby stále chválili Hospodina. Na to jim odpovídají kněží požehnáním pro zpáteční cestu.

První část, ve které poutníci povzbuzují kněze, má strukturu typickou pro starozákonní poezii: nejprve zazní vybídnutí k velebení Hospodina, potom jsou dvakrát uvedeni adresáti tohoto vybídnutí (Hospodinovi služebníci a ti, kteří slouží v Hospodinově domě) a nakonec se opět vrací vybídnutí k oslavě Hospodina. K této struktuře se ještě vrátíme a prozkoumáme ji hlouběji.

Celý žalm se skládá pouze ze tří veršů – všechno, co měli poutníci na srdci, už bylo vysloveno a nezbývá než vše shrnout do několika vět oslavujících Boha. V předešlých žalmech oslavoval modlící se člověk Boha tím, že mluvil o jeho mocných skutcích a o tom, jak ho vysvobodil ze všech soužení. Nyní přechází k jinému způsobu chvály, který spočívá jednoduše v tom, že vyzývá i ostatní, aby se také připojili a chválili Boha.

Ačkoliv je žalm tak krátký, obsahuje množství závažných témat. Prvním z nich je žehnání, které je v českém překladu zmíněno sice až na konci, ovšem v hebrejském originále zaznívá hned třikrát. Tam, kde liturgický překlad mluví o oslavě Hospodina, má hebrejština žehnání Hospodinu. Abychom tomu lépe porozuměli, je třeba se podívat na starozákonní teologii žehnání.

V katolické církvi chápeme žehnání většinou jako svátostinu určenou pro věřící, jako čistě náboženský úkon. Dokonce někdy žehnáme věci, i když většinou je vlastně požehnání formulováno tak, že se žehná těm, kteří budou věc používat.

Izraelité používali výraz požehnání v širším významu. Požehnání je dobro, a to velice konkrétní. Zahrnuje často majetek, bezpečí a plodnost. Když Jakub přináší Ezauovi dary na usmířenou, nazývá je požehnáním (Gn 33,11). Požehnání dává také otec synovi a slibuje mu v něm prosperitu, jako bylo právě Izákovo požehnání směřované Ezauovi, které mu Jakub ukradl.

Protože ale všechno dobré, co člověk v životě dostává, má původ v Bohu, tak také každé požehnání vlastně pochází od Boha. Izraelité neoddělovali ve svém myšlení tolik oblast náboženskou od oblasti světské.

Pokud je ale každé požehnání od Boha, jak může člověk žehnat Bohu? Žehnat člověku znamená přát mu hojnost, pokoj a prosperitu, jednoduše řečeno všechno dobré. A všechno dobré pochází od Boha. Pokud ale žehnáme Bohu a přejeme mu všechno dobré, pak to znamená, že uznáváme jeho moc, vznešenost, slávu, vládu a svatost a prokazujeme mu vděčnost a důvěru. Žehnání Bohu je tak jeho oslavou a proto má liturgický překlad přímo „velebte Hospodina“ místo nám méně srozumitelného „žehnejte Hospodinu“.

Tento překlad tak ale zároveň stírá strukturu žalmu. Ta je přitom velice propracovaná: poutníci dvakrát vybízejí chrámové kněze, aby žehnali Hospodinu, a ti potom prosí Hospodina, aby požehnal poutníkům. Žehná se tedy Bohu a zároveň se prosí o požehnání. Něco podobného nalezneme v hymnu z listu Efesanům, jehož začátek doslova zní: „Ať je požehnán Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám požehnal vším duchovním požehnáním nebeských darů skrze Krista.“ (Ef 1,3). Zde se žehná Bohu za to, že nám již v Kristu požehnal.

V úvodu našeho žalmu tedy velebíme Hospodina. Přitom jméno „Hospodin“ se v něm vyskytuje hned pětkrát. To je na žalm o třech verších poměrně dost – v hebrejštině přesně každé páté slovo. Je to proto, že samotné opakování jména může působit jako chvála. Neustálé opakování Božího jména se tak stává modlitbou, kdy na Boha stále myslíme a oslavujeme ho.

Není jisté, zda chtěl autor něco vyjádřit počtem výskytů jména Hospodin, ale i to je možné. Pak by čtyři výskyty v úvodní části, kde se vyzývá ke chvále Hospodina, znamenaly, že má Boha chválit celý svět. Nebo přesněji řečeno, že kněží mají chválit Boha jako zástupci celého světa. Jeden výskyt jména Hospodin v závěrečném požehnání by pak ukazoval na jedinečnost tohoto pramene veškerého žehnání.

Dále si můžeme všimnout, že k oslavování Hospodina jsou povzbuzováni Hospodinovi služebníci. Tento obrat nám může připomenout Mojžíše a Jozueho, kteří jsou od vyprávění o jejich smrti jmenováni s titulem „služebník Hospodinův“. Toto sousloví je také užito ve dvou žalmech pro Davida a samozřejmě na dvou místech v knize Izaiáš pro osobu trpícího Hospodinova služebníka. Ve Druhé knize Královské jsou ale jako Hospodinovi služebníci nazýváni proroci a vůbec všichni ctitelé Hospodina, a to v protikladu ke ctitelům Baala.

Podobný význam bude i v našem žalmu. Míní se zde ti, kteří vyznávají Hospodina a slouží mu. Upřesnění „kteří sloužíte v Hospodinově domě“ ovšem ukazuje na kněze a levity, kteří měli sloužit Bohu neustále za všechny ostatní kmeny. Hospodinovým domem je totiž míněn Jeruzalémský chrám.

Je otázkou, proč se zde mluví o službě v noci. Někteří předpokládají, že byl žalm určen pro noční bohoslužbu. Jisté ale je, že oslava Boha má být nepřetržitá, tedy nejen ve dne, ale také v noci. Zdvihnutí rukou ke svatyni je pak gestem prosby o smilování, které připomíná natahování ruky po záchraně toho, kdo se topí nebo mu podklouzla noha na srázu. Zde se ale nemluví o žádném nebezpečí, a proto je prosba o smilování spíše dalším prostředkem oslavy velikosti a síly Boha.

V posledním verši zaznívá prosba o Boží požehnání ze Siónu. Sión je hora v Jeruzalémě, na které stojí chrám. Bůh sice na jedné straně převyšuje svět a nedá se mu vykázat na zemi jedno místo, na druhé straně si ale vyvolil tuto siónskou horu jako zvláštní místo, aby se tam lidé mohli s ním setkat. Proto se mluví v žalmech a u proroků o tom, že z tohoto místa přichází do celé země spása, požehnání a zákon. Odtud ale také Hospodin napřahuje své žezlo a ozývá se jeho válečný křik. V porovnání s těmito obrazy je potom výjimečný výrok Jeremiášův, kdy se ze Siónu ozývá nářek lidu, který uznává svou chybu. Na tomto místě zastupuje Sión vlastně celé město Jeruzalém a jeho obyvatele.

V našem 134. žalmu je to ale právě požehnání, které přichází od Boha ze Siónu, tedy z cíle poutníků.

U jména Hospodin nalezneme ještě upřesnění „který učinil nebe a zemi“. Co to má společného s požehnáním, o které se prosí? Nebe a země zastupují celý svět. Jestliže je Bůh stvořitelem celého světa, není tu žádná na něm nezávislá mocnost. Může dát své požehnání, tedy hojnost úrody, bezpečí od banditů, mír v zemi i množství dětí. Nic mu není nemožné. Toto upřesnění tedy vyjadřuje jednak oslavu Boží moci, jednak je ujištěním o síle Božího požehnání. Bůh může zahrnout člověka požehnáním právě proto, že všechno stvořil.

I my se můžeme modlit poutní žalmy na svých cestách, ať už když někam opravdu cestujeme, nebo když v životě procházíme nějakým náročným obdobím. Je to patnáct písní počínaje Žalmem 120. Pokud ale dorazíme k cíli, neměli bychom za to zapomenout Bohu poděkovat. A to můžeme třeba i 134. žalmem: Nuže, velebte Hospodina, všichni Hospodinovi služebníci.