Marie Zouharová
Pro 28. neděli v liturgickém mezidobí byly jako zpěv po prvním čtení vybrány některé verše 90. žalmu. Tímto žalmem jsme se však již zabývali v jednom z pořadů Bible v liturgii. Proto se dnes podíváme podrobněji na 135. žalm.
Úvodní zvolání „aleluja” – v překladu „chvalte Hospodina“ – vystihuje základní charakter celého žalmu. Po stránce literárního druhu si tedy můžeme uvědomit, že jde o chvalozpěv, tedy o oslavnou píseň na Boží velikost. Text je zároveň výzvou k díkůvzdání za Hospodinovy záchranné činy, které vykonal pro Izraele hned v jeho počátcích a které jsou zárukou stálé Boží ochrany a péče. Hospodinovo jednání je tedy podnětem k chvalozpěvu. Píseň zároveň potvrzuje Hospodinovu svrchovanost a nesrovnatelnost ve vztahu k pohanským bohům.
Z hlediska literárního je pozoruhodné, že takřka každý verš žalmu má obdobu, někdy doslovnou, v jiném žalmu nebo jiné starozákonní knize. Některé verše jsou krátkým souhrnem starozákonních vyprávění. Proto mnozí vykladatelé předpokládají, že skladba byla sestavena v době babylónského vyhnanství nebo v době bezprostředně následující. Má sloužit jako poučení, které by měl mít každý Izraelita stále na zřeteli. Ohledně zapojení do bohoslužby mohl patřit k slavení Pesachu neboli židovských Velikonoc.
Aleluja.
Chvalte jméno Hospodinovo;
chvalte, Hospodinovi služebníci,
kteří sloužíte v Hospodinově domě,
v nádvořích domu našeho Boha.
Chvalte Hospodina, protože dobrý je Hospodin,
opěvujte jeho jméno, protože je sladké.
Neboť Hospodin si vyvolil Jakuba,
Izraele za svůj majetek.
Oslavným zvoláním „aleluja” začínají v žaltáři také žalmy 111 – 113, 146 a 148 – 150. Právě toto zvolání předznamenává celý žalm a navozuje radostné ovzduší. Vyjadřuje odevzdanost Hospodinu, který chrání svůj lid v každé době. Oslovení „Hospodinovi služebníci” najdeme rovněž na začátku předcházejícího, 134. žalmu. Může označovat kněze, ale může také být čestným titulem všech Izraelitů, kteří se shromáždili k bohoslužbě. Dokážeme si představit, jak se kněží spolu s věřícími blíží ke svatyni v chrámě, kde Bůh trůní nad schránou úmluvy. Opakované výzvy k chvále dokládají, jak intenzivně si Izrael uvědomoval zvláštní Hospodinovu přítomnost. Jeho hlavní úlohou je chválit Boha jménem celého světa.
Žalmista vnímá Hospodina jako „našeho Boha.” Lid je s ním spojen smlouvou. Právě uzavřením této smlouvy si Hospodin tento národ vyvolil za „svůj majetek.” Vyňal jej tak zprostřed ostatních národů a zároveň povýšil nade všechny národy. Vědomí vyvolenosti je nyní důvodem k oslavě Hospodina. Svrchovaný a na nikom nezávislý Bůh si vyvolil právě Jakuba a jeho potomky. Učinil to výhradně z lásky – bez jakýchkoli předběžných podmínek.
Vždyť já vím: velký je Hospodin
a náš Pán je nade všemi bohy.
Cokoli chce Hospodin, činí na nebi i na zemi,
v moři i ve všech hlubinách vod.
Přivádí mraky od končin země,
blesky vyvolává déšť,
ze svých komor vyvádí větry.
Po úvodních výzvách ke chvále jsou uvedeny důvody, pro které je třeba Hospodina chválit. Hospodin vyniká svou nesrovnatelnou velikostí nade všechny ostatní bohy. V dalším textu se dozvíme, že tito bohové podle žalmisty nic nedokáží, proto tím více oslavuje svou písní jediného Hospodina. Boží jednání bylo jedinečné nejen na počátku světa při stvoření. Hospodin zároveň stanovil plán, podle kterého nadále svět vede a řídí. Úrodu nedopřávají bohové původních kananejských obyvatel Zaslíbené země. Hospodin ovládá počasí: přivádí mraky, blesky vyvolává déšť a způsobuje vítr. Hospodin stojí jako původce za stvořením a jako udržovatel za pokračováním celého světa. Nic není vyňato z jeho moci a správy. Po ubezpečení o Hospodinově nedostižné síle a moci, obrací žalmista svůj pohled do minulosti.
Pobil egyptské prvorozence,
lidi i dobytek.
Seslal divy a zázraky uprostřed tebe, Egypte,
na faraóna a všechny jeho služebníky.
Potřel mnohé národy
a zabil mocné krále:
Sichona, krále amoritského, Oga, krále bašanského,
a všechny krále kananejské.
Jejich zemi dal v majetek,
v majetek Izraeli, svému lidu.
Autor žalmu vybral z počátečních dějin Izraele významné Hospodinovy činy: zabití prvorozených v Egyptě, porážku kananejských národů s jejich králi a nakonec darování země vyvolenému národu. Připomínka má zpřítomnit činy, které Hospodin vykonal pro záchranu národa. V účastnících bohoslužby má vzbudit novou naději na záchranu. Ta je pro Izraele základním Hospodinovým činem.
Hospodine, tvé jméno trvá na věky,
Hospodine, tvá památka od pokolení do pokolení.
Neboť Hospodin brání svůj národ
a smilovává se nad svými služebníky.
Vyvolený národ chválí a oslavuje Hospodina, když si uvědomuje a zpřítomňuje jeho činy. Bůh je zde zastoupen svým jménem. A podobně jako je Bůh nepomíjející a věčný, ovlivňují jeho činy také budoucnost. Hospodin se bude nadále svého lidu zastávat a hájit jej před nepřáteli. Tímto způsobem projevuje svou královskou vládu nad lidmi. Tato vláda se dotýká nejskrytějších potřeb vyvoleného národa. Hospodin se například smilovává, když se jeho služebníci proviní.
Další text se zaměřuje na pohanské bohy.
Modly pohanů jsou stříbro a zlato,
díla lidských rukou.
Mají ústa, ale nemluví,
mají oči, ale nevidí.
Mají uši, ale neslyší,
a není dechu v jejich ústech.
Jim jsou podobni, kdo je zhotovují,
každý, kdo v ně doufá.
Hospodinovy záchranné činy zvýrazňuje nyní žalmista nicotností pohanských model. Zdá se, že na tomto místě rozvíjí vyznání z pátého verše: „vím: velký je Hospodin a náš Pán je nade všemi bohy.” Jak je tento text důležitý, vysvítá už ze skutečnosti, že se s ním v žaltáři setkáme ještě na dalším místě, a sice ve 115. žalmu. Text 4. až 8. verše tohoto žalmu se až na nepatrné rozdíly shoduje s textem v 15. až 18. verši 135. žalmu.
Žalmista se zde vysmívá lidskýma rukama vyráběným bůžkům, jejich výrobcům i ctitelům. Modly nemohou pomoci. Nemají žádnou moc, jsou jen dílem svých tvůrců a jsou stejně bezmocné jako oni. Do protikladu staví autor textu svrchovanou Hospodinovu moc. Všechny myšlenky a činnost lidí, kteří se shromáždili k oslavě Hospodina, se mají soustředit výhradně na něho.
Dome Izraelův, velebte Hospodina,
dome Árónův, velebte Hospodina,
dome Leviho, velebte Hospodina,
vy, kteří se bojíte Hospodina, velebte Hospodina!
Buď veleben Hospodin ze Siónu,
který přebývá v Jeruzalémě.
V závěru žalmu se oslovují jednotlivé skupiny účastníků bohoslužby. Povinnost velebit Hospodina se připomíná zvláště kněžím a levitům. Osloven je ovšem celý Izrael. Svým chováním může být Hospodinu nablízku, ale může se mu také vzdálit. Žalmista nepřímo posuzuje mravní i náboženské chování návštěvníků chrámu. Zdá se, že přitom překračuje hranice vyvoleného národa. Oslovením – „vy, kteří se bojíte Hospodina” – pomýšlí na všechny bohabojné. Tímto slovem se označovali lidé sympatizující se židovstvím, takzvaní proselyté. Žalm končí vyznáním, podle něhož Hospodin sídlí na Siónu v Jeruzalémě.
135. žalm zpívá o tom, co se člověk snad ani neodvažuje očekávat. Bůh, nekonečně převyšující vše pozemské, se ve smlouvě sklonil k Izraeli jako ke svému „zvláštnímu vlastnictví.” Tento základní Hospodinův čin uvedl po pohybu a zároveň udržuje v pohybu celé dějiny spásy. Jako křesťané cítíme, že jsme do nich vtaženi. Také my jsme vyzváni, abychom Boha chválili a oslavovali. Náš obzor je však rozšířen vyvrcholením Boží vůle v Kristově životě a díle. Modlíme se proto 135. žalm jako adresáti Prvního listu svatého apoštola Petra, kterým je řečeno: „Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid Bohu patřící jako vlastnictví. To proto, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal, když vás povolal ze tmy k svému podivuhodnému světlu. Kdysi jste vůbec nebyli jeho lid, teď však jste lid Boží, žili jste bez jeho milosrdné lásky, teď však se jeho milosrdenství na vás projevilo” (1 Petr 2,9n).
Tímto novozákonním citátem je žalm nadepsán v Denní modlitbě církve. V ní je zařazen do večerních chval v pátek 3. týdne, jeho první část (verše 1 – 12) je součástí ranních chval v pondělí 4. týdne.
Při slavení Eucharistie se objevují první verše 135. žalmu jako mezizpěv v sobotu 13. týdne po čtení z 27. kapitoly První knihy Mojžíšovy. Tento úryvek popisuje, jak Jakub obelstil svého otce i bratra, a získal tak požehnání pro prvorozeného syna. Nevíme, proč si Hospodin vyvolil Jakuba právě tímto způsobem. Snad můžeme říci, že také uprostřed všelijakých projevů lidské slabosti dokáže Bůh projevit svou dobrotu a lásku.
Starobylá křesťanská tradice viděla v žalmu především vyznání o tom, jak Bůh převyšuje všechny pohanské modly. Oslovení lidé měli opustit své bůžky. Pro nás může být tento žalm výzvou, abychom se nenechali zotročit novými bůžky bohatství, moci a spotřeby. Měli bychom spíš děkovat Bohu za všechny projevy jeho velikosti a moci, které vnímáme ve stvoření i v díle spásy.