Kalendář akcí

<< Červen 2023 >>
PÚSČPSN
29 30 31 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 1 2
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ž 137

Marie Zouharová

 

O čtvrté nedělí postní budeme zpívat po prvním čtení některé verše 137. žalmu. V této písni se žalmista vrací k minulým, neradostným událostem. Izraelský národ byl odvlečen do vyhnanství. Pozornost se upírá k těm, kteří se vrátili z babylonského vyhnanství a na troskách Jeruzaléma se obracejí s prosbou k Hospodinu. Situaci nádherně vystihuje 126. žalm, v němž je vyjádřena radost z návratu do vlasti a zároveň smutek a prosba o změnu poměrů. Autor 137. žalmu zažil pravděpodobně babylonské zajetí v 6. století před Kristem, nebo je znal z bezprostředního vyprávění.

Žalm patří k takzvaným siónským písním. Vedle hymnických motivů se vyznačuje nářky lidu. Nemůže patřit k písním, které vznikly v době zajetí, protože se vrací k době zajetí jako k minulosti. Ovšem základem pro tento žalm mohl být nářek, který vznikl ještě ve vyhnanství.

Žalmista mluví v minulém čase: sedali jsme a plakali, vzpomínali na Sión. Soužení, které lid prožil, nemá být zapomenuto, ale má být varováním do budoucna a výzvou k věrnosti.

U řek babylónských, tam jsme sedali a plakali,
když jsme vzpomínali na Sión.
Na vrby toho kraje
jsme zavěsili své citery.
Neboť tam od nás písně žádali, kdo nás odvlekli,
kdo nás sužovali, žádali od nás radost:
“Zpívejte nám ze siónských písní!”
Jak bychom mohli zpívat Hospodinovu píseň
v cizí zemi?

Žalmista zobrazuje situaci, která vznikla v babylonském zajetí. Zajatci byli odvlečeni na území mezi řekami Eufratem a Tygridem. Naříkali a plakali “u babylonských řek.” Tak nazývali krajinu, v níž žili. Celé území bylo protkáno průplavy a kanály, které zavlažovaly zemi.

Nebyli sice sužováni nelidskou dřinou ani surovým jednáním dozorců – takové jednání by neodpovídalo babylonské praxi vůči odvlečeným národům, ale doléhala na ně cizost pohanského prostředí. Měli zkultivovat krajinu, do níž byli přesídleni, a tak si vytvořit životní prostor, v němž by mohli volně žít a pracovat. Je velmi pravděpodobné, že zde mohli bydlet příslušníci starých rodů a obyvatelé judských obcí pohromadě – tak, jak bydleli ve své zemi. Byli ovšem vykořenění ze svých životních podmínek, zbavení možnosti bohoslužeb v jeruzalémském chrámu, zničení jeho zpustošením a hlavně je mučila nejistota, zda je Bůh úplně opustil.

Podle tradice se při obřadném naříkání vylévala voda: “Shromáždili se tedy do Mispy, čerpali vodu a vylévali ji před Hospodinem. Také se onoho dne postili a říkali tam: Zhřešili jsme proti Hospodinu. A Samuel soudil Izraelce v Mispě (1 S 7,6). Při bědování se nepoužívaly žádné hudební nástroje. V takových chvílích by nebyly vhodné. Tuto myšlenku názorně vyslovuje druhý verš: “Na vrby toho kraje jsme zavěsili své citery.” Bylo starým zvykem, že ten, kdo zvítězil nutil poražené zpívat. Jak by však dokázali zpívat siónské písně před cizími dobyvateli, kteří se vysmívali Hospodinu: “Kdepak je ten jejich Bůh? (Ž 115,2). Jeremiáš napsal ve své dopisu vyhnancům, že se mají modlit i v cizí zemi k Hospodinu: “Usilujte o pokoj toho města, do něhož jsem vás přestěhoval, modlete se za ně k Hospodinu, neboť v jeho pokoji i vy budete mít pokoj” (Jr 29,7). Ale zpívat písně, které oslavují Hospodina v zemi, kterou považovali za nečistou, je zcela vyloučené. Nejedná se zde jen o jejich ponížení, ale o čest samotného Hospodina, který by se nepřátelům mohl jevit jako Bůh přemožený a bezmocný.

Kdybych měl na tebe zapomenout, Jeruzaléme,
ať mi zchromne pravice!

Tímto veršem se ocitá žalmista v přítomnosti. Vzpomínky na minulost jim otřásají stále tak silně, že raději zakusí neštěstí – “ať mi zchromne pravice” -, než by měl zapomenout na Jeruzalém, který je jeho největší radostí. Jeruzalém neznamená jen místo v Judsku, je symbolem Hospodina, jeho blízkosti. I když byl žalmista odvlečen daleko od místa bohoslužeb, které navíc leží v troskách, i když je vyloučen z Hospodinovy blízkosti, nezapomíná na něho. Bůh bude vždy jeho největší radostí.

Ať se mi jazyk přilepí k patru,
když na tebe nevzpomenu,
když nedám přednost Jeruzalému
před každou radostí.

Ještě jednou dává žalmista v sázku kvalitu svého života. Ten nemá hodnotu, kdyby “nedal přednost Jeruzalému před každou radostí.” Raději tedy oněmí, kdyby jeho slova a zpěvy měly opěvovat někoho jiného než Hospodina.

Autor končí žalm vyslovením dvou přání. První z nich zní:

Hospodine, nezapomeň Edomitům
osudný den Jeruzaléma,
kdy křičeli: “Zbořte ho, zbořte
až do základů!”

Izrael nemohl zapomenout Edomitům, že při obléhání Jeruzaléma Babylóňany v r. 587 před Kristem stáli na straně nepřátel: “Toto praví Panovník Hospodin: Edomité se tvrdě mstili domu Judovu a tím, že se na něm mstili, velice se provinili. Proto praví Panovník Hospodin toto: Napřáhnu na Edom ruku a vymýtím z něho lidi i dobytek. Obrátím jej v trosky; od Temanu po Dedan budou padat mečem. Pomstu nad Edomem vykonám skrze Izraele, svůj lid; oni s Edomem naloží podle mého hněvu a rozhořčení. I poznají moji pomstu, je výrok Panovníka Hospodina” (Ez 25,12-14). Ezechiel líčí v 35. kapitole Edom jako vzor odvěkého nepřítele Izraele (Ez 35,1.15). Autor žalmu neoznačuje za nepřátele přímo Babyloňany. Pro zajatce by asi bylo příliš nebezpečné jmenovat přímo okupanty.

Za jménem “Edom” se skrývá typické označení nepřítele. Církevní otec Hesychios chápe ve svém výkladu knihy proroka Abdijáše výzvu k boji proti Edomu jako výzvu proti samotnému ďáblu, který je nepřítelem lidí i Boha.

Další verš přeje trest Babylónu.

Babylónská dcero, ničitelko,
šťasten, kdo ti odplatí
zlo, které jsi nám způsobila!
Šťasten, kdo vezme a roztříští
o skálu tvé děti!

Za to, co způsobil Babylón Božímu lidu, ale i za to že se vzbouřil proti Hospodinu, svolává na něj žalmista trest. Oslovení “Babylónská dcero” je převzato ze 47. kapitoly knihy proroka Izaiáše. Babylónský kult reprezentovaly nejednou kněžky a velekněžky, chrámové nevěstky různých tříd a hodností. Není divu, že se o celé říši mluví jako o dceři připomínající tyto ženy. Je možné, že zde jsou i narážky na kult “královny nebes”, bohyně plodnosti, lovu a války, kterou pod různými jmény uctíval celý Přední Orient a kterou Babylón znal pod jménem Ištar. Její modly v podobě nahé ženy byly rozšířeny v celé této oblasti. Babylón je příkladem Božího odpůrce, jeho pokoření je součástí Božího spásonosného zásahu a dokladem Hospodinovy svrchované moci na nebem a zemí. Z tohoto hlediska musíme chápat poslední verše, které jsou na první pohled velmi tvrdé. Nejsou ale projevem “kruté židovské pomstychtivosti”, ale výrazem Božího soudu. Proto se dočteme o krutém osudu dětí, který je zde popsán. Národ, který byl zbaven dětí, ztrácel naději na budoucnost. Malé děti byly zabíjeny krutým způsobem. Tento způsob je popisován v knize proroka Nahuma: “I Théby byly přesídleny, odešly do zajetí. Jejich nemluvňata byla drcena na rozích všech ulic…” (Na 3, 10). Podle zásady odplaty svolává žalmista na Babylón to, co sám páchal jiným. Těm, kteří plodili násilí, má být vzata naděje na budoucnost. Pánem nad světem není Babylón, ale Hospodin. Žádná nespravedlnost nezůstane bez trestu. V tom se projevuje spravedlivý Boží soud.

Výrazy pomsty a kleteb v žalmech nám mnohdy dělají potíže. Musíme vědět, že výchovné nadávání a klení patřilo u Izraelitů k denní skutečnosti a je jedním z literárních druhů v Bibli. Jeho cílem bylo odvrátit – odstrašit od zlého. Následky zlého činu jsou ve výchovném nadávání líčeny předem tak důrazně, že se má člověk odvrátit od zla tímto varováním, vyjádřeným kletbou.

Kletby se vyskytují v individuálních i kolektivních nářcích. Mají svůj původ ve staroorientální magii. Kletba byla posledním prostředkem, kterého se používalo, když selhaly všechny ostatní, a tak dokládala svým způsobem lidskou bezradnost vůči zlu.

Kletby, kterými stíhá žalmista své nepřátele, kletbami v pravém slova smyslu nejsou. Hebrejština má sice několik sloves s významem proklínat, zlořečit, zatracovat, ale žádné z nich v těchto případech z úst žalmisty přímo nezaznívá, čili chybí zde podstatný prvek kletby. Důvod je v tom, že nepřítel je v podstatě proklet již tehdy, když se dopustí zločinu. Jeho záhuba má být pouze vnější manifestací, naplněním rozsudku, kdy se Bůh prokáže jako spravedlivý a věrohodný soudce.

Co tedy s žalmovými kletbami? Můžeme je chápat jako někteří církevní otcové. Nepřátelé jsou v jejich pojetí zlé myšlenky, pokušení všeho druhu. Tyto myšlenky, pokušení jsou vyjádřeny prostřednictvím nepřátel, kteří na člověka dorážejí a usilují jej strhnout ke hříchu. Proto je s nimi nutno nekompromisně zacházet. Takové může být jedno vysvětlení k žalmovým kletbám.

Pokud se tyto části žalmu modlíme, mohou být i vyjádřením protestu proti všem nepravostem, které se dějí, a zároveň prosbou o pomoc pro ty, kteří jakkoli trpí.