Marie Zouharová

Pro 17. neděli v liturgickém mezidobí bylo vybráno jako zpěv po prvním čtení několik veršů 145. žalmu. Tento žalm jsme však již v našem pořadu probírali. Podíváme se tedy dnes podrobněji na 143. žalm.

Po stránce literárního druhu patří tato skladba k takzvaným nářkům jednotlivce. V žaltáři patří do páté knihy žalmů. V křesťanském prostředí se zároveň řadí k sedmi kajícím žalmům (vedle žalmů 6., 32., 38., 51, 102., 130).

143. žalm nepřináší mnoho původních myšlenek a básnických motivů. Text se prokazatelně opírá o jiné žalmy a vznikl snad podle určitého vzoru. Potvrzuje však že i žalmy, které vznikaly v pozdější době, mohou být velmi výmluvné, mohou působit v různých situacích a vztazích, mohou ovlivňovat lidské jednání.

Z jaké situace vychází žalmistův nářek? Je ohrožován nepřítelem. Jeho život je v nebezpečí. Volá proto k Hospodinu. Potřebuje rychlou pomoc proti nepříteli. Ví o svých hříších, ale přesto čeká na Boží zásah.

Hospodine, slyš moji modlitbu,
pro svou věrnost popřej sluchu mé úpěnlivé prosbě,
vyslyš mě pro svou spravedlnost.
Nepoháněj na soud svého služebníka,
nikdo z živých není před tebou spravedlivý.

Na začátku žalmu se žalmista obrací na Hospodina s naléhavou prosbou o vyslyšení své modlitby. Spoléhá na Hospodinovu věrnost vyplývající ze smlouvy s vyvoleným národem. Prosí o odpověď a spatřuje v ní první pomoc. Věří, že Hospodin není hluchý a němý jako modly pohanů, naopak je přesvědčen, že zasahuje do života svých věrných a do běhu světa.

Na rozdíl od ostatních žalmů, v nichž se autor dovolává vlastní spravedlnosti a neviny, dochází zde ke změně, která stojí za povšimnutí. Žalmista prosí Hospodina, aby „nepoháněl na soud svého služebníka.” Uvědomuje si, že nemůže obstát před Boží soudem, i když se označuje za Hospodinova služebníka. V průběhu vývoje zjevení se stále zřetelněji vynořuje obecné povědomí o lidské hříšnosti. Podle žalmisty není dokonce „nikdo z živých před Bohem spravedlivý.“ V lidském životě se objevuje mnoho skutků, které Bůh může odsoudit. Podobně vyznává Job: „Vskutku vím, je tomu tak, což může člověk být před Bohem spravedlivý?“ (Job 9, 2).

Autor 143. žalmu poukazuje zároveň na velikost nebezpečí, které mu hrozí. Takové může odvrátit jen Hospodin. Prosba mohla být vyslovena v chrámě při soudním řízení, ale může být míněna i v duchovním smyslu jako prosba hříšníka o vyslyšení.

V dalším textu písně nacházíme typické prvky nářku. Nejprve je uvedeno odůvodnění, proč má Hospodin žalmistu vyslyšet a nepohánět na soud.

Neboť nepřítel pronásleduje mou duši,
k zemi srazil můj život,
uzavřel mě v temnotách jako dávno zemřelé.
Můj duch ve mně chřadne,
srdce mi strnulo v nitru.

Setkáváme se s důvody naříkání. Žalmista si stěžuje na nepřítele, který jej stále pronásleduje. Silnými obrazy líčí jeho agresivitu a moc. Znamenají „temnoty“ vězení nebo smrt? V úvahu připadají obě skutečnosti, významově jsou totiž velmi blízké. Podobná myšlenka se objevuje v 88. žalmu: „Mezi mrtvými je moje lože, mezi zabitými, kteří leží v hrobě; na ty už nevzpomínáš, jsou vyloučeni z tvé péče.“ Žalmista je přesvědčen, že člověk, který zemře, je od Boha vzdálen, je jím opuštěn. Bůh už na něho nemyslí a nechrání ho. Proto jej sužuje vyčerpání a zoufalství.

V takové situaci mohou dodat naději a útěchu vzpomínky.

Vzpomínám si na dávné dny,
uvažuji o všech tvých činech,
myslím na skutky tvých rukou.
rozpínám k tobě své ruce,
má duše po tobě žízní jak vyprahlá země.

Z těchto veršů vysvítá, že žalmista ví o spásonosných Hospodinových činech v dějinách vyvoleného národa. V myšlenkách se k nim vrací. Nechce však naříkat nad neúprosným osudem. Chce si Hospodinovy činy připomenout právě ve chvíli trápení. Chce oživit víru v Boha, který v dějinách nejednou zachránil ohrožené svou podivuhodnou mocí. Dřívější Hospodinovo jednání se stává podnětem a pobídkou k pevné důvěře v něho i dnes. Z této důvěry vyvěrá prosebná modlitba. „Rozpínání rukou“ k Bohu naznačuje intenzitu modlitby, která vychází z hluboké touhy po něm. Žalmista očekává, že Hospodin naplní ve své lásce a moci jeho dlaně tak, jak potřebuje k svému životu. Přirovnává se k vyprahlé zemi, neboť věří, že Bůh změní jeho úděl – podobně jako vláha mění vyprahlou krajinu.

Rychle mě vyslyš, Hospodine,
neboť duch můj malátní.
Neskrývej přede mnou svou tvář,
ať nejsem jako ti, kdo klesají do hrobu.
Dej, ať záhy dojdu tvé milosti,
vždyť v tebe doufám.
Ukaž mi cestu, po níž mám kráčet,
neboť k tobě zvedám svou duši.
Vysvoboď mě od mých nepřátel, Hospodine,
k tobě se utíkám.

Žalmistova nouze dosahuje vrcholu, proto je žádost o pomoc tak naléhavá. Je třeba rychlého Božího zásahu. Bůh může znovu obrátit k žalmistovi svou tvář. Tato myšlenka souvisí s Božím zjevením v chrámě. Podle dávného přesvědčení mohl souzený člověk žít dál, jen když byl k němu Bůh obrácen svou tváří – jinak musel zahynout. Rovněž zmínka o ranní době – „záhy“ – navozuje představu o soudním jednání v chrámě. Časně ráno očekává obžalovaný Boží rozhodnutí. Ráno pak nemusí být jen časovým rámcem Božího vyslyšení, ale naznačuje též počátek nového života.

V žalmu nejde jen o vysvobození. Zároveň je připojena prosba o poznání správné cesty. Ve starozákonní době panovalo přesvědčení, že člověk dodržující Boží zákon jde po správné cestě. Zákon ukazoval, co je správné, byl ovšem také zdrojem naděje. Žalmista zná své chabé síly. Zároveň věří v Hospodinovu pomoc. Proto prosí, aby už na něho nepřítel neútočil. Touží po osvobození, klidu a pokoji – po životě, který už není ohrožován zevnitř ani zvenčí.

Pouč mě, abych konal tvou vůli,
vždyť ty jsi můj Bůh!
Dobrotivý je tvůj duch,
ať mě vede rovným krajem.
Pro své jméno, Hospodine, zachovej mě naživu,
ve své spravedlnosti vyveď mě z tísně!
Ve své milosti znič mé nepřátele
a zahub všechny, kdo mě tísní,
neboť já jsem tvůj služebník.

Žalmista opět připomíná, že člověk má směřovat k Bohu a řídit se jeho vůlí. Chce se nechat vést „dobrotivým Božím duchem.“ V První knize Samuelově se dočteme, že se tento duch může dokonce zvrátit ve zlo pro člověka, který nejedná podle něho: „Duch Hospodinův odstoupil od Saula a přepadal ho zlý duch od Hospodina“ (1 Sam 16,14).

Odkaz na Hospodinovo jméno připomíná další biblické přesvědčení: V Božím jménu je obsažen slib, že Bůh se zastane svého národa. A Bůh je věrný svému slibu. S vědomím této skutečnosti očekává žalmista svou záchranu z nebezpečí smrti a ochranu před nepřáteli. Hospodin bojuje proti žalmistovým nepřátelům, kteří zpochybňují a ničí řád Bohem stanovený. Pro uchování tohoto Božího řádu musí být ničivé síly zničeny. To je poslední přání Hospodinova služebníka. Ten se opírá o dosavadní průběh dějin, z nichž vyplývá, že právo a záchrana pochází od Hospodina.

V posledním verši vyzývá žalmista Hospodina k zničení nepřátel. Je přesvědčen, že jinak nemůže zůstat věrný Hospodinu. Závěrečné vyznání „jsem tvůj služebník” vyjadřuje zároveň naději ve spásonosnou Boží moc.

Žalm je vyznáním hříchu a zároveň skutečným návratem k Bohu. Žalmistovo provinění se podstatně liší od vin jeho nepřátel. Proto je bude Bůh soudit, kdežto své vyvolené zachrání, a tak opět nastolí řád na zemi. S touto myšlenkou se setkáváme nejen ve starozákonních dějinách spásy. Potvrzuje se neustále v celých lidských dějinách.

143. žalm by mohl být i písní novozákonní. Pouze poslední verš, který žádá zničení nepřátel, nezná ještě Ježíšovu výzvu k lásce vůči nepřátelům.

Ve 143. žalmu se ukazuje nezbytnost spásy pro všechny lidi. Tímto žalmem můžeme prosit o odpuštění a záchranu, neboť podle apoštola Pavla jsme všichni hříšníci: „Víme však, že co Zákon říká, platí těm, kdo jsou Zákonu podrobeni. A tak musí všichni umlknout a celý svět musí uznat, že je před Bohem vinný….Teď se však stalo zřejmým, že Bůh dává spravedlnost nezávisle na Zákonu. Už Zákon a Proroci o tom svědčí. Je to ospravedlnění, které dává Bůh na základě víry v Ježíše Krista, a to všem, kdo věří. Rozdílu není. Vždyť všichni jsou hříšníci a nemají tedy vznešenost, která přichází od Boha „(Řím 3, 19.21-23).

Kající žalm 143. se můžeme modlit jako pokorné vyznání o tom, že potřebujeme Boží odpuštění a milost: „Řekneme-li, že hříchu nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravdy. Když však uznáme, se dopouštíme hříchů, on nám hříchy odpustí a očistí nás od všeho špatného, protože věrně plní, co slíbil, a že je spravedlivý“ (1 Jan 1,8n).

V Denní modlitbě církve se 143. žalm objevuje dvakrát, vždy ovšem bez posledního verše s jeho prosbou o zničení nepřátel. Je součástí ranních chval ve čtvrtek 4. týdne, každé úterý patří modlitbě před spaním. Vždy je uveden citátem z listu apoštola Pavla Galaťanům: „Člověk je uznán za spravedlivého, když uvěří v Ježíše Krista, a ne když dělá skutky, jak je nařizuje Zákon“ (Gal 2,16).