Bedřich Horák

O 5. neděli v mezidobí se bude po prvním čtení zpívat žalm 147 (146). Protože jsme ho rozebírali již dříve, budeme se věnovat Žalmu 148. Ten se sice nepoužívá o žádné neděli, ale najdeme ho v textech pro všední dny, a to ve středu šestého velikonočního týdne a v pondělí 19. týdne v mezidobí ve druhém cyklu. Liturgie hodin zařadila tento žalm do nedělních ranních chval 3. týdne žaltáře. Žalm 148 má s žalmem 147 společné téma chvály Hospodina.

Vyslechněme si nyní celé jeho znění: 

¹Aleluja. Chvalte Hospodina z nebes,
chvalte ho na výsostech
²Chvalte ho, všichni jeho andělé,
chvalte ho, všechny jeho zástupy!
³Chvalte ho, slunce a měsíci,
chvalte ho, všechny zářící hvězdy!
⁴Chvalte ho, nebesa nebes
a vody, které jsou nad nebesy!
⁵Ať chválí Hospodinovo jméno,
neboť on rozkázal, a byly stvořeny!
⁶Umístil je na věčné časy,
vydal zákon, který nepomine. 
⁷Hospodinu vzdejte ze země chválu,
obludy moře a všechny jeho hlubiny!
⁸Oheň, krupobití, sníh a dým,
bouřný vítr, který plní jeho slovo,
⁹hory a všechny pahorky,
ovocné stromy a všechny cedry,
¹⁰všechna zvířata, divoká i krotká,
plazi a okřídlené ptactvo,
¹¹králové země a všechny národy,
knížata a všichni soudcové země, 
¹²jinoši a s nimi panny,
starci spolu s dětmi,
¹³ať chválí jméno Hospodinovo,
neboť jen jeho jméno je vznešené.
Jeho velebnost převyšuje zemi i nebe 
¹⁴a velikou moc dal svému lidu.
Chválou je všem svým svatým,
synům Izraele, lidu, který je mu blízký. Aleluja.

Žalm 148 je hymnem. Svým vlastním způsobem se řídí zásadami hymnického stylu: Uvádí vždy pobídnutí ke chvále Hospodina, ale také důvod této chvály. Pro srovnání, Žalm 136 široce rozvádí důvody chvály, náš žalm se spíše vyžívá ve výčtu těch, kdo ji mají pronášet. Vyjmenovává jednotlivé členy shromáždění, které je vlastně shromážděním kosmickým, shromážděním celého Božího stvoření. V tomto je velmi blízký písni tří mladíků z knihy proroka Daniela (3,57-88):

„Všechna díla Páně, velebte Pána, chvalte a oslavujte ho navěky.
Nebesa, velebte Pána… andělé Páně, velebte Pána…
… Hory a vrchy, velebte Pána… vše, co na zemi roste, veleb Pána…
… Všechna zvířata divoká i krotká, velebte Pána… lidé, velebte Pána…“

Jako jiné hymny, také Žalm 148 se dělí na dvě sloky: První tvoří verše 1-6, druhou verše 7-14. V první části každé z těchto slok je vybídnutí ke chvále Hospodina a seznam těch, kteří mají tuto chválu prozpěvovat. Ve druhé části je důvod chvály.

Ty, kteří jsou ke chvále vyzýváni, můžeme rozdělit na dvě skupiny. První skupinu, která vystupuje v první sloce, tvoří nebeské bytosti sídlící „na výsostech“, kde je podle všeobecné starověké představy především místo přebývání Boha. Počet druhů nebeských tvorů, kteří se zde vyskytují, je sedm: andělé, zástupy, slunce, měsíc, zářící hvězdy, nebeské prostory a nebeský oceán. Ve druhé skupině, odpovídající druhé sloce, se nacházejí pozemské bytosti, v níž tvoří jakousi podskupinu bytosti v propastných tůních. Tam patří mořské příšery, něco jako obrovské velryby. Kromě nich mezi obyvatele země náleží i jevy související s počasím, horstva a pahorky, rostliny (konkrétně dřeviny), všechny druhy zvířat a nakonec jednotliví zástupci lidí. O některých z těchto prvků si nyní řekneme více.

Podle starověké představy o světě jsou vody nad nebesy, neboli nebeský oceán, vlastně horním vodstvem, které nebeská klenba, obloha, odděluje od spodního vodstva. Rozdělení vod vzniklo Božím zásahem, o kterém můžeme číst v 1. kapitole První knihy Mojžíšovy, kde jsou zaznamenány jednotlivé úseky stvoření světa. Nebeská klenba byla podle této představy jakousi přepážkou, která díky svým otvíratelným průduchům umožňovala, aby občas spadlo na zem něco z horního vodstva v podobě srážek.

Sníh bývá v Bibli hodnocen obyčejně kladně pro svou čistotu, jemnost, ale i ve smyslu přinášení plodnosti, zúrodňování. Ovšem v knize Job (38,22) se vyskytuje jako atmosférický jev, který hrozí nebezpečím pro člověka a který se také vymyká kontrole a porozumění Joba.

Vítr je stále v pohybu, připravený okamžitě vykonat příkazy a poslání mu svěřené. Bůh ho posílá v důležitých momentech svého působení, např. při stvoření, při obnově světa po potopě, při přechodu Izraele Rudým mořem atd. Sirachovec (39,28) dokonce obhajuje účelnost uragánu:

„Některé vichry byly stvořeny jako trest
a Bůh ve svém hněvu dal jejich běsnění sílu.
Až se naplní čas, svou sílu vybijí
a utiší hněv toho, kdo je rozpoutal“ (Sir 39,28).

Proč se v našem žalmu objevují hory, pahorky a stromy? Všechno, co je vyvýšené, se má ve chvále podřídit Bohu. Při vyjmenovávání lidí se žalmista řídí hierarchickým rozdělením: Prvně jsou zde jmenovány od nejvyšší tři skupiny lidí stojících v čele (tedy králové, knížata a soudcové), potom prostý lid. Následuje rozdělení podle pohlaví (jinoši a panny) a podle věku (starci a děti).

Jaké jsou důvody chvály vzdávané Stvořiteli? Jsou uvedeny vždycky na konci každé sloky. V pátém a šestém verši je to:

Neboť Hospodin rozkázal, a byly stvořeny!
Umístil je (tedy všechna nebeská stvoření) na věčné časy,
vydal zákon, který nepomine.

Ve třináctém a čtrnáctém verši zase čteme:

Neboť jen Hospodinovo jméno je vznešené.
Jeho velebnost převyšuje zemi i nebe
a velikou moc dal svému lidu.

První skupina představuje pohyb, který vychází od Boha a směřuje ke stvoření: zdá se, že ke stvoření nebeskému. Bůh je představen jako panovník, který účinně jedná skrze své slovo: propůjčuje bytí, přiděluje místa, udílí funkce. Druhá skupina nám ukazuje panovníka Hospodina, který svou mocí je větší než všechno jeho stvoření, ale který se přitom sklání a pečuje o lid, který je jeho. Tato pozemská stvoření si uvědomují Boží velikost, a proto Boha oslavují. Oba dva výroky vyjadřující motivaci chvály se navzájem doplňují: Jak nebe, tak i země jsou Hospodinovým dílem, které svého Tvůrce oslavuje. Protože on dává každému svému stvoření bytí, místo, poslání a schopnost chválit ho. Ale jak mohou chválit Hospodina ti, kteří nemají ústa ani schopnost mluvit?

Jejich „hlasem“, jejich mluvčím je Izrael, Boží lid. Bůh mu dal velikou moc, doslova „vyvýšil roh svého lidu“ (v. 14). Tzn., že Izraelitům určil výsadní postavení, umožnil jim, aby mu byli blízko. Krásným textem, který popisuje tento dar těsného vztahu s Bohem je Pátá kniha Mojžíšova 4,7:

„Kde je tak velký národ, jemuž by byli bohové tak blízko, jako je Hospodin, náš Bůh, kdykoli ho vzýváme?“

To, že je Izrael Božím vyvoleným lidem, ho zavazuje k tomu, aby stál před Bohem v čele všech národů a aby Boha zástupně chválil za všechno ostatní stvoření. Žalm je tedy v tomto smyslu jakousi kosmickou liturgií, kterou vykonává Izrael jménem všeho stvoření.

V poznámce, která nebyla přijata do našeho textu, se u Sirachovce 17,4 hovoří o další z činností, které daroval Stvořitel člověku: „…a jako sedmou činnost daroval slovo vykládající Hospodinova díla“. Co znamená „vykládat, vysvětlovat Hospodinova díla“ se objevuje o kousek dále:

„Svým okem bdí nad jejich srdci,
aby jim předvedl velikost svých tvůrčích činů.
dal jim, aby se navěky chlubili jeho divy
Budou tak opěvovat jeho svaté jméno
a vyprávět o velikosti jeho díla“ (Sir 17,8-10).

Člověk pozoruje přírodu a vysvětluje ji jako Boží stvoření, pozoruje události v dějinách a vysvětluje je jako Boží jednání a za všechno Hospodina chválí. Chválit znamená pronikat do smyslu věcí. I neživé nebo nerozumné bytosti tedy mohou chválit Hospodina, když člověk objevuje jejich význam, jejich složení, funkci, jejich krásu, a to v něm vzbuzuje úžas a touhu oslavovat jejich Tvůrce. Ve čtvrté eucharistické modlitbě najdeme odezvu zástupné chvály všeho stvoření: „… našimi ústy tě chválí celý vesmír a všechno tvorstvo zpívá“.

Staří církevní otcové viděli v kráse a dobru stvoření moc, krásu a dobrotu Boží, kvůli které je třeba Boha chválit. On dává všemu bytí, všechno je závislé na něm. Do Boží chvály je zahrnut samozřejmě i Ježíš Kristus, který se jako věčné Boží Slovo podílel na stvoření světa a který také pro něj vykonal své výkupné dílo. Je tedy třeba chválit a oslavovat i jméno Ježíše Krista, mrtvého, vzkříšeného a oslaveného, jak to stojí v listě sv. Pavla Filipanům:

„Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán“ (2,9-11).

Církevní otec sv. Atanáš přirovnává náš žalm ke zpěvu andělů při Ježíšově narození: „Sláva na výsostech Bohu“ (Lk 2,14). Hilarius ho zase přenáší na nové stvoření „osvobozené v království věčnosti“.

Těžko také nevzpomenout na Píseň bratra slunce od sv. Františka z Assisi:

„Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil,
zvláště pak bratr slunce,
neboť on je den a dává nám světlo,
je krásný a září velikým leskem,
vždyť je, Nejvyšší, tvým obrazem.
Ať tě chválí, můj Pane, sestra voda,
která je velmi užitečná, pokorná, vzácná a čistá.
Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra, matka země,
která nás živí a slouží nám
a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu.
Chvalte mého Pána, dobrořečte a děkujte mu
a služte mu s velikou pokorou.“

Izrael je označen jako lid, který je Hospodinu blízký. K tomu můžeme vzpomenout Ježíšovo hlásání: „Boží království je blízko“ (Mk 1,4 a par.) nebo také nadšenou výzvu Jakubova listu: „Přijďte blíže k Bohu, a Bůh přijde blíže k vám“  (Jak 4,8). Blízkost Bohu, tato výsada Izraele, se stává darem a úkolem pro každého křesťana, jak o tom opět píše Hilarius:

„Tento hymnus je hymnem svatých, kteří se přibližují k Bohu. Chválí Boha a vzdávají mu díky za blaženost, která byla učiněna dokonalou právě v nich.“