Kalendář akcí

<< Květen 2022 >>
PÚSČPSN
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ž 149

Alžběta Dvořáková

 

Dnes se budeme zabývat žalmem 149, který je předposledním žalmem v žaltáři. Ti, kdo se modlí breviář, se s ním často setkávají jako s posledním žalmem v ranních chválách neděle 1. týdne a o významných slavnostech. Náš dnešní žalm může při modlitbě vyvolávat smíšené pocity, a proto bude užitečné se na něj podívat blíže. Patří ke skupině chvalozpěvů a tzv. imperativních hymnů, ve kterých je shromáždění lidu vyzýváno k nějaké činnosti. Zde jsou Izraelité vyzýváni k tomu, aby chválili Boha. Stejně jako ostatní čtyři žalmy na konci žaltáře, i tento začíná a končí zvoláním „halelujah“, tedy: „chvalte Hospodina“. Poslechněme si nejprve žalm od začátku do konce:

Aleluja! Zpívejte Hospodinu píseň novou, jeho chvála ať zaznívá ve sboru svatých.
Ať se raduje Izrael ze svého tvůrce, synové Siónu ať jásají nad svým králem.
Ať chválí jeho jméno tancem, ať mu hrají na buben a na citeru,
neboť Hospodin miluje svůj národ a pokorné zdobí vítězstvím.
Ať jásají svatí chvalozpěvem, ať se veselí na svých ložích.
Boží chválu ať mají v hrdlech a dvojsečný meč v rukou,
aby vykonali pomstu na pohanech, tresty na národech,
aby spoutali jejich krále řetězi a jejich velmože železnými okovy,
aby na nich vykonali určený soud. Všem jeho svatým bude to ke cti. Aleluja!

Je velmi těžké určit, v jaké situaci žalm vznikl. Kdybychom brali v potaz pouze první polovinu žalmu, bylo by snadné situaci vzniku rozpoznat: sbor svatých, synové Siónu, mají chválit Hospodina tancem a hudbou. Od šestého verše však začínají těžkosti: ti, kdo chválí Boha, by měli v rukou nést dvojsečný meč a vykonávat nad národy a jejich králi rozsudek. Jak se tato představa dá skloubit s oslavou Boha?

Vyskytl se názor, že těmi „svatými“, kteří mají „jásat chvalozpěvem“, se myslí určitá skupina lidí, která existovala v době makabejských válek, tedy ve druhém století před Kristem. Tehdy syrský král Antiochos IV. zvaný Epifanes násilím zavádí do Judeje helénské náboženství a v jeruzalémském chrámu dává postavit sochu nejvyššího boha řeckého panteonu Dia. Skupina zbožných Židů, kteří se odmítají podřídit modloslužebné nadvládě, prchá do hor. Odtamtud vede povstání, jehož cílem je ničit pohanské oltáře, likvidovat nepřítele a znovu vydobýt Židům náboženskou svobodu. Podle některých biblistů je toto jediné období v dějinách Izraele, kdy je možné představit si tak těsné spojení mezi oslavou Hospodina a válečnou činností v takové agresivitě.

Jiní biblisté se ale domnívají, že žalm vznikl ve velmi dávných dobách. Měl být hymnem ke svátku, slavenému v plné válečné zbroji na oslavu vítězství Izraelitů. K podložení této teorie předkládají biblisté několik velmi starých biblických textů. Nejvýraznější z nich se nachází v Knize Judit 15,12-13. Po vítězství Izraelitů nad Asyřany se tam o Judit píše: Všechny izraelské ženy se seběhly, aby ji viděly, dobrořečili jí a daly se na její počest spolu do tance. Judit nabrala do rukou ratolesti a dala je ženám, které byly s ní. Ověnčily se olivovými ratolestmi, ona i ty, které byly s ní, a Judit šla v čele všeho lidu a vedla taneční rej všech žen. A všichni izraelští muži šli za nimi v plné zbroji, ověnčeni a s chvalozpěvem na rtech.

V Knize Jozue 10,4-25 se zas dozvídáme o vítězném rituálu nad poraženými králi nepřátel: Když k němu tyto krále přivedli, svolal Jozue všechny izraelské muže a rozkázal velitelům bojovníků, kteří s ním táhli: „Přistupte a stoupněte svýma nohama na šíje těmto králům!“ Přistoupili a stoupli jim svýma nohama na šíje. Pak jim Jozue řekl: „Nebojte se a neděste, buďte rozhodní a udatní, neboť právě tak naloží Hospodin se všemi vašimi nepřáteli, proti nimž bojujete.“ Jozue je potom dal pobít a usmrtit a pověsit na pěti kůlech. Na kůlech zůstali viset až do večera.

Motiv vítězství Izraelitů nad modloslužebnými králi nacházíme také ve Čtvrté knize Mojžíšově 31,6-8, kde čteme: Mojžíš je poslal do boje po tisíci na pokolení a s nimi Pinchasa, syna kněze Eleazara, se svatou zbrojí a válečnými trubkami. Vypravili se do boje proti Midjánu, jak přikázal Hospodin Mojžíšovi, a pobili všechny muže. Zabili také midjánské krále Evího, Rekema, Súra, Chúra a Rebaa, pět midjánských králů, mimo ostatní skolené.

Dnešní žalm svou surovou atmosférou připomíná také tuto epizodu v 1. Knize Samuelově 15,32-33: Pak Samuel poručil: „Přiveďte ke mně amáleckého krále Agaga!“ Agag šel k němu sebevědomě, neboť si řekl: „Zajisté je odvrácena hořkost smrti.“ Samuel řekl: „Jako tvůj meč zbavoval ženy dětí, tak ať je tvá matka bezdětná nad jiné ženy.“ A Samuel rozsekal Agaga na kusy před Hospodinem v Gilgálu.

Divoká krutost našeho žalmu vede tedy biblisty k tomu, aby dobu jeho vzniku umísťovali po boku právě citovaných knih do velmi dávné minulosti. Kdy během roku však mohl být slaven takový svátek, oslavující vítězství ve svaté válce? O pravidelných oslavách tohoto druhu se v Písmu nedozvídáme. Proto někteří biblisté pomýšlejí na to, že žalm znázorňuje svátek vítězství, slavený v mesiášské budoucnosti. Žalm chápou jako hymnus, předzvídající konečný příchod mesiáše a Hospodinův soud nad všemi národy světa. Jiní zas tvrdí, že jde o událost vysloveně kultickou a v žalmu vidí líčení slavnostního průvodu na oslavu slavnosti, při které lid vítal Hospodina jako Krále.

Přestože je sporné, zda taková slavnost Hospodinova vystoupení na trůn v Izraeli vůbec existovala, souvislost žalmu s jeruzalémskými kultovými tradicemi je nepochybná. V žalmu totiž rozpoznáváme dvě prastaré biblické tradice, obě těsně spjaté s jeruzalémským chrámem: podle první z nich na Jeruzalém zaútočí národy, které se vzpírají Hospodinu. Podle druhé tradice se proti Hospodinu, který sídlí v Jeruzalémě, vzbouří i pohanští králové. Hospodin však jejich vzpouru zlomí a slavným soudem své vítězství zpečetí. Obě tradice se setkávají na začátku druhého žalmu: Proč se pohané bouří, proč národy strojí marné plány? Pozdvihují se pozemští králové a vladaři se spolu umlouvají proti Hospodinu a jeho Pomazanému.

Také v žalmu 46,7 zaznívá tento motiv velmi mocně: Národy se bouřily, říše se bortily; tu Hospodin zahřměl svým hlasem, země se rozplynula. Nebo v žalmu 48,3-5: Hora Sión, to tajemné sídlo Boží, je městem velikého krále. Bůh v jejích pevnostech se ukázal jako jistá ochrana. Hle, sešli se králové, spolu učinili útok.

Pokud je teorie o slavnosti Hospodina Krále správná, pak popisuje situaci, kdy se Izraelité, shromáždění kvůli slavnosti v Jeruzalémě, symbolicky vyzbrojují proti bouření národů a vystupují jako zmocněnci Hospodinova soudu nad pohanskými mocnostmi. Podívejme se nyní podrobněji na slova našeho žalmu.

Začneme prvním veršem: Aleluja! Zpívejte Hospodinu píseň novou, jeho chvála ať zaznívá ve sboru svatých. Podobně vyzývá prorok Izajáš 42,10: Zpívejte Hospodinu píseň novou, jeho chválu od končin země. S tímto motivem se setkáváme i v několika dalších žalmech a také v Knize Zjevení 14,2-3 v této podobě: Uslyšel jsem z nebe hlas jako hukot velikých vod nebo jako rachot silného hromu. Ten hlas, který jsem slyšel, zněl, jako když zpěváci doprovázejí na citeru svůj zpěv. A zpívali před trůnem, před těmi čtyřmi bytostmi a před těmi starci novou píseň. Tato píseň není nová ve smyslu „právě složená“. Spíš se jedná o všeobjímající hymnus, který proráží hranice času a prostoru, protože pojednává o vždy novém Božím zásahu do lidského dění, o setkání s věčným Bohem uprostřed našich konečných dějin. Jak už jsme řekli, pod „sborem svatých“ si někteří představovali uzavřenou skupinu makabejských povstalců. Jiní pod tímto označením vidí prostě všechny spravedlivé, přicházející do chrámu v kterékoli době.

Druhý verš zní: Ať se raduje Izrael ze svého tvůrce, synové Siónu ať jásají nad svým králem. V tomto verši je Hospodin nazýván svými kultickými jmény. Nejprve jako Tvůrce – zvlášť jako tvůrce Izraele – a také jako král celého stvoření. Žalm pokračuje takto: Ať chválí jeho jméno tancem, ať mu hrají na buben a na citeru, neboť Hospodin miluje svůj národ a pokorné zdobí vítězstvím. Radost z Hospodina mají Izraelité vyjádřit tancem a hudbou. Zdůvodnění této radosti vypovídá o Hospodinově láskyplné péči o Izraelity, kteří se označují jako ubozí, chudí, v našem překladu jako pokorní. Ti, kdo se shromáždili na Siónu, jsou skupinou bezmocných lidí, kteří svou důvěru plně skládají v Hospodina. Než přikročíme k rozboru dalších veršů, je třeba zdůraznit, že všem vylíčeným válečným činnostem předchází Hospodinova milost z prvních čtyř veršů. Izrael tedy nejedná z vlastní moci, ale jako lid bezmocných, kteří od Hospodina přijali záchranu, spásu a vítězství. Takto omilostněni smějí nyní s Hospodinem panovat. To je smysl následujících veršů:

Ať jásají svatí chvalozpěvem, ať se veselí na svých ložích. Boží chválu ať mají v hrdlech a dvojsečný meč v rukou. Nejprve jsou spravedliví znovu vyzváni k chválení Boha. Tuto chválu má doprovázet máchání mečem. Možná se jedná o mečový tanec, známý i od jiných kmenů a národů až dodnes. Z omilostněného Izraele Hospodin vytváří svého spoluvladaře, ze svých vyznavačů účastníky svých soudů, výkonné orgány své moci. Poslední tři verše mluví o způsobu, jakým má být Hospodinův soud proveden: aby vykonali pomstu na pohanech, tresty na národech, aby spoutali jejich krále řetězy a jejich velmože železnými okovy, aby na nich vykonali určený soud. Všem jeho svatým bude to ke cti. Aleluja!

Pohanské národy a jejich králové mají být spoutáni, Izrael nad nimi vykoná Hospodinův soud. Ve Starém zákoně se běžně setkáváme s tím, že přemožený král je spoután a veden v potupném průvodu jako zajatec vítěze. Jedná se většinou o jednání pohanského krále, který přemůže krále izraelského či judského. Je však třeba dodat, že takovou potupu Hospodin v Písmu dopouští pouze na ty izraelské krále, kteří sami propadli modloslužbě. Uveďme si příklad z Druhé knihy Královské 25,6-7: Krále chytili a přivedli jej k babylónskému králi do Ribly, kde nad ním vynesli rozsudek. Sidkijášovy syny před jeho očima popravili; Nebúkadnézar Sidkijáše oslepil a spoutal ho bronzovými řetězy a odvedl ho do Babylóna. Další příklad je z Druhé knihy Paralipomenon 33,10-11: Hospodin mluvil k Menašemu a jeho lidu, ale ti mu nevěnovali pozornost. Proto na ně Hospodin přivedl velitele vojska asyrského krále. Menašeho lapili, provlékli mu chřípím hák, spoutali ho bronzovými řetězy a odvedli do Babylóna.

Protože izraelští a judští králové, kteří propadli modloslužbě, byli ve Starém zákoně Hospodinem takto potrestáni, mohli si Izraelité představovat, že konečný soud Hospodina nad králi pohanských národů bude probíhat právě takto. Možná ho symbolicky znázorňovali v triumfálním průvodu, při němž bylo panství Hospodina Krále nad cizími národy názorně představováno předváděnými spoutanými zajatci. Ti zastupovali přemožené nepřátelské krále, knížata i národy.

Jak vidíme, náš žalm souvisí s některými nejkrutějšími místy Písma a se situacemi, kdy byl Izrael nucen bojovat o své přežití skutečně tvrdými vojenskými prostředky. Když se tento žalm modlíme, musíme mít na paměti, že Boží chvála v první polovině je základem všech činností, popsaných ve druhé části. Pouze pokud si uvědomujeme, že nejvlastnějším obsahem žalmu je výzva k oslavě Hospodina, Stvořitele a Krále, můžeme se přiblížit k porozumění tomuto žalmu jako celku.