Kalendář akcí

<< Listopad 2021 >>
PÚSČPSN
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 1 2 3 4 5
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ž 41

Bedřich Horák

 

V liturgii 7. neděle v mezidobí budeme zpívat Žalm 41. Je reakcí na první čtení z proroka Izaiáše, kde se mluví o odpuštění hříchů Izraeli, Božímu lidu. Především však odráží evangelní úryvek této neděle. Ten vypráví o Ježíšově uzdravení ochrnulého člověka, které souviselo s odpuštěním jeho hříchů. Žalm není v liturgii uveden celý, jen jeho začátek po 5. verš a dále poslední dva verše bez konečného „amen“, „staň se“. Vyslechněme si ho tak, jak zazní v neděli:

2Blaze tomu, kdo si všímá chudáka a ubožáka,
za to ho vysvobodí Hospodin v nouzi.
3
Hospodin ho bude chránit, zachová ho naživu,
učiní ho šťastným na zemi,
nevydá ho zvůli jeho nepřátel.
4
Hospodin mu pomůže na bolestném lůžku,
v nemoci z něho sejme veškerou slabost.
5
Volám: Hospodine, smiluj se nade mnou,
uzdrav mě, zhřešil jsem proti tobě.
13
Mne však zachováš bez úhony,
navěky mě postavíš před svou tvář. 
14
Požehnaný Hospodin, Bůh Izraele,
od věků až na věky!

Žalm si ovšem vysvětlíme celý, neboť bez chybějící střední části nebude zcela zřejmý jeho celkový smysl.

Žalm 41 uzavírá první část žaltáře. Její ukončení je stvrzeno pozdějším přidáním verše, který je posledním v našem žalmu. Je to oslavné zakončení první části sbírky žalmů:

14Požehnaný Hospodin, Bůh Izraele,
od věků až na věky!
Staň se, staň se!

Tento žalm zařazují mnozí komentátoři mezi žalmy díkůvzdání jednotlivce, jiní ho zase považují za individuální prosbu, v tomto případě prosbu těžce nemocného člověka. Skutečností je, že se zde objevuje více forem používaných ve starozákonní poezii. Najdeme tu pozůstatek mudroslovné tradice v básnické formě, prosbu, žalozpěv, vyznání důvěry či chválu. Žalm můžeme ovšem zasadit také do kontextu liturgie; možná byl součástí obřadu, při kterém nemocní přicházeli do chrámu prosit o uzdravení.

Začíná blahoslavenstvím. Blahoslaví se tu člověk, který se ujímá chudých. Toto je obecný princip, kterého si je žalmista vědom. Vztahuje ho pak na svůj konkrétní případ. Vždyť on sám upadá do nouze, když na něj dolehne závažná choroba. Bůh však shlédne na jeho skutky lásky a sám se o něj postará a vysvobodí ho z jeho nemoci. Takto se na něm uskuteční ono blahoslavenství.

Když se v žalmech objevuje nemocný, nevzbuzuje často soucit, ale naopak opovržení, dokonce nepřátelství. Protivníci našeho žalmisty pravděpodobně čekají na zhoršení jeho zdravotního stavu, aby ho mohli pomlouvat. Za těchto okolností se dokonce vytrácejí i jeho přátelé. Je to určitá společenská konvence, podmíněná snad dobovými obyčeji a tím, čemu lidé tenkrát věřili? Tehdejší lékařství nemělo k dispozici mnoho prostředků. U proroka Izaiáše (38,21) najdeme např. obklad ze suchých fíků pro krále Ezechiáše. Používal se také olej a víno na rány. Víno dezinfikuje svým alkoholem, olej zmírňuje bolest, změkčuje poškozenou tkáň, chrání ji. Ostatně, snadněji se léčily rány než nemoci. Třetí kniha Mojžíšova nám nabízí celý podrobný souhrn příznaků nemocí. Uvádí je ale spíš proto, aby poradila pacientovi, jak se má zachovat vzhledem k obřadní čistotě, a aby ho izolovala od ostatních lidí, než aby doporučovala léčbu.

Nemocný se může stát přítěží pro rodinu, může být nositelem nákazy, u které se tehdy ještě nevědělo, jakým způsobem se šíří. Lidé věřili, že nemoc je trestem seslaným od Boha za nějaké provinění. Nemoci byly tehdy poměrně často smrtelné. Dnes, když je zdravotnictví na vysoké úrovni, vnímáme nemoc jinak. Nicméně je dobré připomenout, že i současná společnost se potýká s problémy nevyléčitelných nemocí, jako např. AIDS.

Vraťme se do doby vzniku našeho žalmu. Když onemocní člověk, který je jinému či jiným trnem v oku, ještě víc se vyostří a naplno projeví skrytý i otevřený postoj nepřátelství a rivality vůči němu. To, na co tajně čekali, po čem toužili, se splnilo: aniž by si ušpinili ruce, je to Bůh, který jim takto „prokáže službu“. Ovšem, je možné dokonce vykonat i návštěvu ze zdvořilosti, předstírat lítost nad osudem tohoto nemocného. Ale to, co se pak o něm, o jeho údělu říká venku, na ulici, vyznívá docela jinak. I když nemocný tyto řeči neslyší, může si domyslet jejich obsah. Vždyť možná sám byl svědkem, či se přímo aktivně zúčastnil, podobných rozhovorů, když byl ještě zdravý.

Nakonec, co může nemocný dělat vůči takovým projevům nepřátelství!? Nemůže se bránit ani fyzicky ani morálně; dokonce ani v případě, když cítí, že ho trestá nebo alespoň kárá tímto způsobem sám Bůh. Jako by to ještě nestačilo, dokonce i přátelé v přítomnosti nemocného dostávají strach nebo se nechají unést zlomyslnými poznámkami jeho nepřátel. Nemoc přináší bezútěšnou samotu uzavřenou v kruhu chladného odstupu a nepřátelství lidí v blízkosti.

V takové situaci nezbývá nemocnému nic jiného, než se obrátit na Boha a vyznat přitom, že se prohřešil proti němu, ale také připomenout, že sám prokazoval dobročinnost vůči slabému, chudému. Jestliže hřích je důvodem Božího trestu, potom skutek milosrdenství má vzbudit Boží soucit a vyprosit u něho uzdravení. Až pak bude tento modlící se člověk zdravý, až se zotaví, bude moci oplatit svým nepřátelům měrou, jakou zasluhují.

Věnujme se nyní podrobněji jednotlivým částem žalmu:

2Blaze tomu, kdo si všímá chudáka a ubožáka,
za to ho vysvobodí Hospodin v nouzi.
3
Hospodin ho bude chránit, zachová ho naživu,
učiní ho šťastným na zemi,
nevydá ho zvůli jeho nepřátel.
4
Hospodin mu pomůže na bolestném lůžku,
v nemoci z něho sejme veškerou slabost (v. 2-4).

V úvodních verších žalmu je možné zahlédnout vyslovení kněžského požehnání pro osobu, která přišla do svatyně prosit Boha o uzdravení. V 2. verši kněz upozorňuje nemocného, že očekávat uzdravení může jen ten, kdo pomohl slabému a chudému. Člověk bez prostředků a bez určitých schopností mu jeho skutek lásky může splatit jen slovy díků, někdy ani těmi ne. V takových případech Hospodin odplatí dobrodinci požehnáním, vždyť takový člověk se podílí na Hospodinově péči o ty, kteří se nemohou sami o sebe postarat. Tuto odměnu však uchovává pro pozdější tíživé časy. Podobnou myšlenku obsahuje i přísloví: „Hospodinu půjčuje, kdo se nad nemajetným smilovává, on mu odplatí jeho dobročinnost“ (Př 19,17).

Druhou část 4. verše máme téměř doslovně přeloženou v ekumenickém překladu: „V nemoci mu změníš celé lůžko!“ Můžeme také přeložit „převrátíš“, protože nemocný ho už nebude potřebovat, až ho Bůh uzdraví. Změní se pozice nemocného: zatímco doposud musel být ve vodorovné poloze, nyní se bude moci pohybovat vzpřímeně.

Žalm pokračuje prosbou:

5Volám: Hospodine, smiluj se nade mnou,
uzdrav mě, zhřešil jsem proti tobě (v. 5).

Zůstaneme-li v kontextu liturgie prosby za uzdravení, po úvodních slovech kněze začíná ve v. 5 samotná modlitba nemocného. Ten ji zahajuje prosbou o smilování a tím i o odpuštění, protože si uvědomuje svou hříšnost a vyznává ji před Hospodinem. Vyznává svůj hřích obecně, bez bližšího upřesnění. Tento verš nám ukazuje, že v prostředí starověké Palestiny byla tělesná nemoc chápána jako důsledek hříchu člověka. Toto pojetí můžeme vyčíst i v Janově evangeliu, kde se při setkání se slepým od narození učedníci ptají Ježíše, jestli zhřešil tento nemocný nebo jeho rodiče (Jan 9,2). Další příklad máme právě v evangeliu této neděle, kde předtím, než Ježíš ochrnulého uzdraví, odpustí mu jeho hříchy (Mk 2,5.9-11). Jestliže je tedy nemoc takto vysvětlena, potom uzdravení musí být záležitostí Božího milosrdenství a slitování.

Žalmista dále předkládá své utrpení:

6Moji nepřátelé zle o mně mluví:
„Kdy už zemře, kdy zanikne jeho jméno?“
7
Kdo přijde navštívit, jen naprázdno tlachá,
v srdci si nasbírá špatnost, pak vyjde ven a pomlouvá.
8
Všichni, kdo mě nenávidí, si spolu o mně šeptají
a vymýšlejí proti mně špatné věci:
9
„Postihla ho nevyléčitelná nákaza!“
nebo: „Kdo tak ulehl, už nevstane!“
10
I můj přítel, jemuž jsem důvěřoval,
který jídal z mého chleba, strojil mi úklady (v. 6-10).

Poté, co prosebník vyslovil jádro věci, o kterou mu jde, rozvádí před Hospodinem bědování nad svým stavem. V těchto pěti verších je přítomen společenský rozměr nemoci. Předpokládaný hřích člověka jako příčina jeho nemoci nemůže ospravedlnit chování protivníků, kteří ze stavu nemocného získávají prospěch. Tím spíš nemůže ospravedlnit ani chladný postoj jeho přátel, zvláště těch nejdůvěrnějších, se kterými se dělil o svůj chléb.

Zatímco Boha, s nímž byly hříchem narušeny vztahy, je možné pokorně prosit o slitování, u bezohledného nepřítele to nelze. Je možné jen představit Bohu toto protivníkovo zvrácené chování jako silně nespravedlivé. Prosebník tak přináší důvody, aby tím spíš došel u Boha vyslyšení. Vyprošuje si, aby Hospodin zabránil protivníkům ve zneužití jeho nemoci a ušetřil jej nezaslouženého utrpení.

Jejich nepřátelství se projevuje zejména slovně. Spočívá ve zlomyslných poznámkách na úkor nemocného, v pomluvách, v přetvářce, ve vypočítavosti. Protivníci si také šeptají: říkají potichu nesrozumitelná slova, která mají co dělat pravděpodobně se zaříkáním, očarováním. Uchylují se k magickým praktikám, aby se nemocnému přitížilo v nemoci, aby mu zabránili v uzdravení. Nepřátelé si přejí, aby zaniklo jméno nemocného, tzn. aby nezanechal potomky, kteří by zajistili pokračování jména jeho rodu. Protivníci očekávají dokonce jeho smrt, kterou by Bůh uskutečnil jejich tajné touhy. Můžeme vzpomenout v této souvislosti na 25. kapitolu První knihy Samuelovy na případ Nábala, který odmítl pomoci Davidovi a jeho ozbrojencům. Bůh zasáhl v Davidův prospěch tím, že Nábala ranil mrtvicí a on následně podlehl.

Text pokračuje prosbou o pomoc:

11Ty však, Hospodine, smiluj se nade mnou,
postav mě na nohy, ať jim to splatím!

V závěrečných prosebných slovech žalmista znovu žádá o smilování a uzdravení. Zdůrazňuje, že Bůh je natolik silný, že může jednat proti všem snahám jeho protivníků. Prosí dokonce Hospodina, aby dostal tolik síly, aby jim mohl jejich zákeřné chování splatit. Zde se náš žalm rozchází s jinými žalmy, kde je vyjádřena žádost, aby sám Bůh zjednal spravedlnost.

Nakonec žalmista dodává:

12Z toho poznám že mě máš rád,
když můj sok nade mnou nezajásá.
13
Mne však zachováš bez úhony,
navěky mě postavíš před svou tvář (v. 12-13). 

Poslední část žalmu je vyjádřením důvěry v Hospodinovu lásku a moc. Ta se má projevit v rozhodujícím obratu: Nepřítel se nebude radovat z vítězství, vyjde najevo Hospodinovo zalíbení v již uzdraveném prosebníkovi a ten mu bude veřejně vzdávat chválu. Boží láska se má konkrétně ukázat v tom, že prosebníkovi vrátí zdraví a že mu umožní obnovit původní mezilidské vztahy; tato láska nemůže zůstat uzavřená na čistě duchovní úrovni na okraji celkové situace člověka. Právě v tělesném a společenském rozměru člověka se uskutečňuje jeho hluboká a stálá zkušenost osobního vztahu s Bohem.

13. verš před nás staví už pouze dvě osoby: Boha a žalmistu v jejich vzájemném osobním vztahu. Vyjádření, že ho Bůh „zachová bez úhony“, se může vztahovat jak ke stránce tělesné, tedy ke zdraví a ochraně před nebezpečnými vnějšími vlivy, tak i morální, tedy k bezhříšnosti. To je obsahem té blaženosti, požehnání, o kterém se hovoří na začátku žalmu.

„Stát před Hospodinem, před jeho tváří“, může mít obřadní význam. Žalmista má pravděpodobně na mysli posvátnou službu v chrámu, jejíž pravidelnost byla právě nemocí narušena a která má pokračovat po uzdravení.

Janovo evangelium v 13. kapitole 18. verši vkládá Ježíšovi do úst citaci tohoto žalmu, když při Poslední večeři mluví o svém blízkém příteli Jidášovi, který ho měl zradit: „Ale ať se naplní výrok Písma: Ten, kdo jí můj chléb, zvedl proti mně patu“.

Pro tuto citaci církevní otcové vkládají celý žalm do úst Kristovi. A to i když ho evangelium nikdy nepředstavuje jako nemocného.

Podle tohoto pohledu je Kristus ve svém Vtělení tím „chudákem a ubožákem“ z druhého verše žalmu: „On, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby“ (2 Kor 8,9).

Řehoř Nysský hovoří o „chudobě Vtělení“. Církevní otcové neobcházejí v tomto smyslu vyznání hříchu z verše 6, protože Kristus sám vzal na sebe naše hříchy. Bolestné lůžko vztahují na Ježíšovu slabost těla, ale také na jeho kříž. Z toho také vyplývá, že výraz „postav mě na nohy“ vlastně znamená „dej mi povstat z mrtvých“; poslední verš by se pak vztahoval na nesmrtelný život v Otcově přítomnosti.

Na závěr si poslechněme několik vět z hutného komentáře sv. Augustina k tomuto žalmu, když rozebírá zmínku chudáka a ubožáka:

„Uznej, že sám Kristus je tím chudákem a ubožákem, tím, který říká v jiném žalmu: ,Jsem jen chudák a ubožák, ale Hospodin se o mě stará‘… Bohatý u Otce, chudý mezi námi; bohatý v nebi, chudý na zemi; bohatý Bůh, chudý člověk…

Pochop, že tam, kde se ukazuje chudoba, skrývá se božství… Jeho chudoba je naším bohatstvím, stejně jako jeho slabost je naší silou, stejně jako jeho bláznovství je naší moudrostí, stejně jako jeho smrtelnost je naší nesmrtelností… Otevři náruč své víry: přijmi chudáka, jestli sám nechceš zůstat chudákem.

Pohleď na chudé, ubohé, hladové a žíznivé, poutníky, nahé, nemocné, vězně. Snaž se ty chudáky pochopit, protože jestli jim porozumíš, budeš rozumět také tomu, který řekl: ,Měl jsem hlad a žízeň, byl jsem nahý a na cestě, byl jsem nemocen a ve vězení‘. Takto tě Pán v den neštěstí vysvobodí.“