Kalendář akcí

<< Červenec 2022 >>
PÚSČPSN
27 28 29 30 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ž 5

Petra Matějová

 

O druhé neděli adventní budeme zpívat po prvním čtení některé verše 85. žalmu. Tímto žalmem jsme se však v našem pořadu už zabývali. Zaměřme tedy dnes svou pozornost na pátý žalm.

Najdeme jej v první knize žalmů. Tato kniha obsahuje takzvané královské písně, v nichž je hlavní postavou král. Je možné, že tato píseň pochází z doby královské, tedy z doby před babylonským zajetím, pravděpodobně před obdobím působení takzvaných velkých proroků. Boží vůle se tehdy zjišťovala pomocí různých znamení. Z rozličných problematických zvyků se udrželo jen přinášení ranní oběti. To patřilo mezi práva krále.

Píseň začíná prosbou o vyslyšení, následuje odkaz na Boží postoj k hříšným i věrným a žádost o Boží vedení a odsouzení nepřátel. Končí oslavným chvalozpěvem na Hospodina.

Žalm je v nadpisu uveden slovy: Pro předního zpěváka ke hře na flétnu. Žalm Davidův. Tento nadpis označuje způsob zpěvu a doprovod. Jméno uvedené v záhlaví nemusí označovat autora žalmu, ale spíše toho, s kým se žalmista při zpěvu vnitřně ztotožňoval. Tak byl žalm Davidův pravděpodobně žalmem davidovského krále, zastupujícího lid při bohoslužbě.

Vlastní text žalmu začíná oslovením Boha:

Hospodine, přej sluchu mým slovům, měj porozumění pro mou zneklidněnou mysl.

Člověk, který je v tísni, se v tomto žalmu obrací k Bohu s prosbou o pomoc. Prosí Hospodina, aby naslouchal jeho slovům, kterými chce vyjádřit, co prožívá ve svém nitru. Ukazuje Bohu svou „zneklidněnou mysl.“ Žalmista totiž v hloubi svého srdce ví, že jedině Bůh zůstane vždy věrný a bude mu naslouchat, i když ho opustí všichni jeho přátelé.

Pozornost mi věnuj, když o pomoc volám, můj Králi, můj Bože, vždyť se modlím k tobě!

Ve třetím verši oslovuje žalmista Hospodina slovy: můj králi a můj Bože. Dává najevo, že považuje Hospodina za svého Boha. Nazývat Hospodina králem a Bohem není ve Starém zákoně obvyklé. Úcta k Hospodinu má totiž kolektivní ráz. Hospodin totiž uzavřel smlouvu s izraelským národem. A zaslíbení, která dal Izraeli, se vztahují na jednotlivce jen do té míry, do jaké jsou spojeni s celkem. To znamená: Jestliže byl někdo vyloučen ze společenství lidu, ztratil i spojení s Bohem. Pouze král, který měl výjimečné postavení ve svém lidu – byl prostředníkem mezi Bohem a lidem – mohl oslovovat Hospodina jako svého Otce. Ostatní Izraelité mluvili o Bohu svých otců, jak často čteme na stránkách Starého zákona nebo o Bohu Izraele, o Bohu „našem“, ale jen výjimečně o Bohu svém. Toto oslovení nacházíme například u Izaiáše (Iz 25,1).

Hospodine, ty můj hlas uslyšíš zrána, ráno ti připravím oběť a budu čekat.

V modlitbě prosí žalmista Hospodina, aby slyšel jeho slova. Bůh naslouchá slovům spravedlivého člověka, který ho žádá o věci, jež jsou v souladu s Boží vůli. Žalmista věří, že jej Hospodin vyslyší, proto bude trpělivě čekat.

Svou prosbu o pomoc doprovází obětí. Jitřní oběť, o které se zmiňuje čtvrtý verš, byla přinášena v Šalomounově chrámě. Už jsme slyšeli, že přinášení ranní oběti patřilo k výsadám krále. Jednalo se o oběť, od které se očekávala různá znamení, měla přinést odpovědi na předložené otázky.Přípravy na tuto oběť trvaly po celou noc a byly doprovázeny modlitbami, zpěvy a dalšími úkony.

Ty nejsi bůh, který má zálibu ve svévoli, zlý nemůže být u tebe hostem, tobě nesmějí na oči potřeštěnci, nenávidíš všechny, kdo páchají ničemnosti, do záhuby vrháš ty, kdo lživě mluví. Kdo prolévá krev a jedná lstivě, toho má Hospodin v ohavnosti.

Od pátého do sedmého verše jsou vyjmenovány charakteristiky člověka, který nemůže předstoupit před Hospodina. Zlí totiž nemohou přebývat „ve shromáždění spravedlivých“, jak říká první žalm (Ž 1,5). Hostem v Hospodinově domě může být jen spravedlivý. Proti němu stojí svévolník, tedy člověk, který se neřídí Hospodinovým zákonem.

Pojmem svévolník označuje ve Starém zákoně toho, kdo koná zlo, kdo je původcem škody. Vyjadřuje zvrácenost myšlení. Svévolnost sídlí v srdci, neustále narůstá ve svých projevech a je nakažlivá. Svévolný člověk je úplně zkažený, dělá mu radost ubližovat bližním.

Před Hospodinem neobstojí ti, kdo „páchají ničemnosti“. Klamou sebe i jiné, když vydávají lež za pravdu, proto skončí záhubou. Mluví se zde o lidech, s kterými se žalmista setkává ve svém každodenním životě a kteří jsou pro něho bezprostředním nebezpečím. Jde o lidi z jeho okolí, dokonce o jeho nejbližší. Všimněme si, že v šestém verši jsou svévolníci uváděni v množném čísle a ve verši sedm v čísle jednotném. Můžeme říci, že zlo nikdy nezůstane samo, ale množí se. Ze zla vznikne jen další zlo. Jiný výklad tohoto střídání množného a jednotného čísla tvrdí: Má se takto naznačit, že zlo je jednak skutečnost, s kterou se člověk setkává v sobě a bojuje s ní, ale zároveň je to skutečnost, jejíž původ není v člověku, ale mimo něho (srov. Gn 3,1).

Já však pro tvé hojné milosrdenství smím přicházet do tvého domu, smím se klanět před tvým svatým chrámem ve tvé bázni.

Domem, do kterého smí žalmista přicházet, je míněn jeruzalémský chrám. Obyčejný věřící měl ovšem přístup jen na nádvoří chrámu. Zde však výraz „dům“ neoznačuje chrámové nádvoří. Můžeme z toho usuzovat, že se jedná o královský žalm.Chrám je posvátným místem, sídlem Boží přítomnosti. Hospodin dovolí svému věrnému vstoupit do svého domu. Projevuje tak své milosrdenství. Slovo milosrdenství vyjadřuje solidaritu a vzájemnou oddanost. V hebrejském textu žalmu je tak vyjádřen blízký vztah mezi Hospodinem a žalmistou. Jde se o vztah, který lze přirovnat k vztahu mezi otcem a synem.

Žalmista je věrný Hospodinu i v utrpení a Bůh mu prokazuje své milosrdenství, které umožňuje účast na bohoslužbě: smím vstoupit do Hospodinova domu. Hospodin tedy vyznamenává svého věrného, dává mu poznat, jak je důležitý. Projevené milosrdenství je odměnou za utrpení, které pro Boha podstoupí.

Hospodine, ve své spravedlnosti mě veď navzdory těm, kdo proti mně sočí, svou cestu přede mnou učiň přímou. Vždyť na jejich ústa není spolehnutí, jejich nitro je zdroj zhouby, jejich hrdlo je hrob otevřený, na jazyku samé úlisnosti. Odhal jejich vinu, Bože, ať doplatí na své plány, zavrhni je pro tak četné jejich nevěrnosti, vždyť vzdorují tobě!

Žalmista prosí Hospodina, aby ho chránil proti těm, kdo proti němuútočí, protože jen Bůh ho může zachránit. Když se podíváme na tento verš pozorněji, můžeme říci, žeti, kteří „sočí“ proti Hospodinovu věrnému, útočí tak vlastně proti Bohu. Proto žalmista prosí Hospodina, aby zakročil proti těmto bezbožným.

Prosbu o napřímení cesty můžeme spojit se začátkem verše: „ve své spravedlnosti mě veď.“ Hospodin má svého vyvoleného vést ve své spravedlnosti cestou přímou. Nechce, aby začal jednat stejně jako jeho protivníci; aby kolem sebe začal šířit bezpráví pod tlakem ubližování od druhých. Prosí, aby zůstal spravedlivý a věrný Hospodinu, aby nesešel z cesty, po které ho Bůh vede.

Podívejme se krátce na starozákonní chápání pojmu spravedlnosti. Základní součástí spravedlnosti je vztah mezi Bohem a jeho lidem – zároveň však jde také o vzájemné vztahy mezi lidmi. Za spravedlivého je člověk považován, pokud přijímá Boží vůli, kterou Hospodin konkrétně vyjádřil ve své smlouvě s Izraelem.

Ať se zaradují všichni, kdo se k tobě utíkají; věčně budou plesat, když je budeš chránit, jásotem tě budou oslavovat ti, kdo milují tvé jméno. Spravedlivému, Hospodine, žehnáš, jako pavézou ho obklopuješ přízní.

Z posledních dvou veršů pátého žalmu je patrná radost žalmisty nad tím, že Hospodin chrání svého věrného. Stezka, po které jde žalmista, je cesta Hospodinova. Ta nekončí smrtí, ale Hospodin na této cestě žehná spravedlivému. Žalmistovou odpovědí na Boží vedení je chvalozpěv, kterým chválí Hospodina za všechno, co mu prokázal. Zbavil ho nepřátel, kteří proti němu útočili. Žehná svému věrnému, zůstává s ním a chrání ho.

Pavéza je velký ochranný štít těžkooděnců používaný v bitvě. Bojovník se za ním mohl skrýt celý a byl v bezpečí před útoky protivníka. Podobně se člověk může skrýt u Hospodina, který ho chrání před všemi, kdo proti němu útočí.

Pátý žalm je svědectvím o Boží záchraně. Ukazuje, jak těžký je pro člověka zápas, ve kterém se má bez výhrad postavit na stranu Boží, i když to někdy přináší utrpení.

Prosba o vyslyšení proseb se často objevuje i v křesťanských liturgických textech. Při mši svaté prosíme o vyslyšení našich proseb „skrze Krista našeho Pána.“ Ježíš Kristus je jediný kněz Nového zákona. Křesťanská liturgie zná jedinou oběť – Kristovu na kříži. Ta se zpřítomňuje při každém slavení Eucharistie. Křtem jsme byli zapojeni do tohoto tajemství. Proto i my máme přinášet v oběť sami sebe.