Marie Zouharová

O první neděli adventní zpíváme po prvním čtení v cyklu B některé verše 80. žalmu. Protože však jsme se již tímto žalmem v pořadu „Bible v liturgii“ zabývali, probereme si dnes důkladněji 77. žalm.

V nadpisu žalmu nacházíme tři údaje. První dva vypadají jako věnování: sbormistru, Idutunovi. Třetí snad naznačuje autora skladby: žalm Asafův. V úvahách nad žalmy jsme si již dříve vysvětlili, že velmi mnoho žalmů je opatřeno nadpisem. Nadpisy obsahují informace o autorovi, literárním druhu, hudebním nebo liturgickém využití, o historických okolnostech, které byly popudem pro vznik žalmu. Nadpisy pocházejí z dávné doby a některým z nich nerozuměli překladatelé do řečtiny už ve 2. století před Kristem. Na druhé straně nemůžeme ovšem tvrdit, že nadpisy pocházejí od autorů žalmů. K textu písní byly připojeny později. Nemůžeme je tedy ani zavrhnout, ani stavět na úroveň zbývajícího žalmového textu. Nezbývá nám, než abychom je postupně prozkoumali.

Jako sbormistr je zřejmě označen jeden ze zpěváků, který zároveň řídil přednes celé písně.

S vlastním jménem Idutun se setkáme v První knize Paralipomenon. Je jedním ze tří sbormistrů, kteří byli v době krále Davida odpovědní za hudbu v jeruzalémském chrámě: „S kněžími byli Heman a Idutun a ostatní čistí, kteří byli uvedeni jmény, aby vzdávali chválu Hospodinu, neboť jeho milosrdenství je věčné. Heman a Idutun měli s sebou pozouny, zvučné cimbály a nástroje k Božímu zpěvu” (1 Pa 16,41n).

O Asafovi se dozvídáme z Druhé knihy Paralipomenon: „Král Chizkiáš s velmoži nařídil levitům, aby chválili Hospodina slovy Davida a Asafa, vidoucího” (2 Pa 29,30). Asafovi je v žaltáři připisováno celkem 12 žalmů (50; 73 – 83).

V původním hebrejském jazyce se před slovy „sbormistr“ a „Asaf“ nachází předložka, která může znamenat: od někoho, o někom, pro někoho. Tradičně bývá takto uveden autor žalmu. Současné bádáni ovšem téměř vylučuje autora v literárním smyslu. Například některé žalmy, které jsou připisovány Davidovi, nemohou pocházet od něho, protože předpokládají existenci chrámu. Chrám byl však postaven až Davidovým synem Šalomounem. Můžeme předpokládat, že většina žalmů se dochovala jako anonymní skladby. Jejich autory můžeme hledat v řadách kněžstva. Každý nadpis je proto nutné kriticky zkoumat.

Ačkoliv 77. žalm začíná jako nářek jednotlivce, nemůže být zařazen mezi takzvané žalozpěvy. Další jeho část má již charakter hymnu, kterým se oslavují zázračné Boží činy. Obě části jsou spojeny jedenáctým veršem, ve kterém žalmista vyznává svou lásku k Bohu, i když se mu zdá, že se Boží jednání změnilo a že mu zůstávají skryty Hospodinovy plány a záměry.

V první části nenaříká žalmista jen nad svým osobním trápením (nemocí, křivdou, ohrožením od nepřátel), ale v pozadí tušíme aktuální špatnou situace celého národa, která však není blíže určena. Autor písně je představitelem trpícího národa, je patrně jeho mluvčím při bohoslužbě v chrámě. Obrací se na Hospodina se svou bolestí a utrpením. Útěchou a východiskem z trápení je připomínka Božích skutků v minulosti, zejména těch, které byly pro Izraele základem jistoty, že je v rukou milostivého a mocného Boha. Jako konkrétní příklady bychom mohli uvést především vysvobození z Egypta a přechod Rudým mořem. Co trápí národ, postihuje i samotného žalmistu. Sláva národa je jeho slávou, ovšem bída a ponížení jej také zasahují.

Můj hlas se k Bohu vznáší a volám,
můj hlas k Bohu stoupá, aby mě slyšel.
V den svého soužení hledám Pána,
má ruka se v noci vzpíná bez únavy,
nedá se utěšit má duše.
Když na Boha vzpomínám, vzdychám,
když uvažuji, malátní můj duch.
Beze spánku držíš mé oči,
jsem zmaten a neschopný slova.
Přemýšlím o dávných dnech,
na zašlá léta
si vzpomínám.
Uvažuji v noci ve svém srdci,
přemítám a můj duch hloubá:
„Může Pán zavrhnout navěky,
už nám neukáže svou milost?
Navždy už ustane jeho přízeň,
zrušen je slib pro všechna pokolení?
Zapomněl se Bůh smilovat,
či v hněvu zadržel své slitování?”
Tu jsem si řekl: „V tom tkví má bolest:
změnila se pravice Nejvyššího.

Označení Boha slovem „Nejvyšší” pochází ze starobylých jeruzalémských tradic a je typické pro Asafovy žalmy.

Začátek žalmu je autorovým vlastním nářkem. Žalmista zdůrazňuje bolest, která ho svírá. Miluje Boha celým srdcem, přestože jeho jednání nerozumí. Má strach. Úzkost jej vede k otázkám typu: Zapomněl se snad Bůh smilovat? V první sloce se střídají různé projevy bolesti a zármutku. Ozývá se také snaha dovolat se Boží milosti. Prosebník volá a naříká, aby prolomil nejistotu, v níž se domnívá, že Bůh na něho zapomněl. S hlasitým naříkáním se zřejmě pojila gesta: „Má ruka se v noci vzpíná bez únavy.” Stejné gesto se objevuje ve 143. žalmu: „Rozpínám k tobě své ruce” (Ž 143,6). Žalmista očekává, že jej Hospodin naplní svou milostí. Neslyšíme od něho projevy nenávisti, ani žádné obviňování. Příčinu neštěstí hledá v sobě a v minulosti svého národa. Nemůže však Hospodina pochopit. Rozpor mezi minulostí a přítomností zůstává. Žalmista nemůže najít útěchu. Stále se mu vnucuje otázka, zda může „Pán zavrhnout navěky, zda nám už neukáže svou milost?” Bolest a nářek vyvolává tedy Boží nepochopitelnost. Žalmista ovšem nerezignuje, zůstává bdělý. Začíná vzpomínat, jak vyznával Boží milosrdenství a oslavoval je písněmi. Od nepaměti poznával Izrael Boží laskavost, slitování a milosrdenství. Snad proto následuje po nářku chvála dávných Hospodinových činů.

Vzpomínám na Hospodinovy činy,
ano, vzpomínám na dávné tvé divy.
Rozvažuji všechna tvá díla,
přemítám o tvých skutcích.
Bože, svaté je tvé chování:
který bůh je tak veliký jako Bůh náš?
Ty jsi Bůh, který činí divy,
národům jsi dal poznat svou moc.
Svým ramenem jsi vykoupil svůj národ,
Jakubovy a Josefovy syny.

Na vrcholu svého trápení vidí žalmista při nesrozumitelnosti Hospodinova jednání jediné východisko. Začíná vzpomínat na všechno, co Hospodin učinil pro svůj lid. Vybavují se mu konkrétní činy, i když v textu žalmu nejsou jednotlivě uvedeny a popsány. Věta – „ty jsi Bůh, který činí divy” – nepomýšlí nutně na nadpřirozené úkazy, ale na nečekanou, překvapivou Boží pomoc lidu. Vždyť Boží plány se neřídí přáním lidí. Nikdo nemůže Bohu předepisovat, žádná moc na zemi nezmění jeho záměry. Můžeme se o tom přesvědčit např. při vyvedení Izraelitů z egyptského otroctví. Tuto skutečnost poznávaly i jiné národy. Nepřímo se zde připomínají Egypťané a potom Kananejci. Kdokoli se totiž pokoušel postavit se na odpor Božím plánům, zakusil, že Bůh podivuhodně a mocně chrání svůj lid. Vyvedení z Egypta je jedním z nejdůležitějších zázračných Božích činů, je jádrem víry starozákonního Izraele. Proto je žalmista připomíná.

Uzřely tě vody, Bože,
uzřely tě vody, a zděsily se,
i hlubiny se rozbouřily.
Mraky vylily vodu,
oblaka zaduněla hromem
a tvé šípy šlehaly kolem.
Tvůj hrom burácel v bouři,
blesky ozařovaly obzor?
Zatřásla a zachvěla se země.
Mořem vedla tvá cesta,
tvá stezka spoustami vod,
tvé šlépěje však nebylo vidět.
jak stádo jsi vedl svůj národ,
Mojžíšovou a Árónovou rukou.

Zázrak u Rudého moře a zjevení na Sinaji spojil žalmista v těchto verších v obraz jedné přírodní katastrofy. Původně šlo zřejmě o mytologické obrazy, které popisovaly boj chaotických božských sil. Zde však jsou tyto obrazy přetvořeny ve vyznání, podle něhož je vysvobození z Egypta Hospodinovým činem. Tento čin je základním projevem Boží moci, i když je lidsky nepochopitelný. Hospodin vládne vítězně nad nebem a zemí – podobně, jako dokázal přemoci všechny nepřátele: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží” (Gn 1,1nn).

Dvacátý verš se znovu vrací k vyvedení z Egypta: „Mořem vedla tvá cesta, tvá stezka spoustami vod.” Popis vrcholí větou: „Tvé šlépěje však nebylo vidět.” Hospodin sice tehdy řídil veškeré dění, byl přítomen, nezanechal však žádné stopy. Byl pastýřem, kterého celý národ následoval. Mojžíše a Áróna ustanovil za své zástupce, jak rovněž připomíná prorok Izaiáš: „… lid se rozpomínal na dny dávné, na dny Mojžíšovy…” (Iz 63,11). 1).

Takto tomu bylo kdysi, tak je tomu také dnes. To je osvobozující výpověď pro žalmistu, který na začátku písně naříkal. Hospodinu může důvěřovat v každé životní situaci. Víra vyrůstá z důvěry.

V Novém zákoně píše autor listu Židům: „Když věříme, máme už v podstatě to, v co doufáme, víra nám dává pevné přesvědčení o věcech, které nevidíme. Pro ni se našim předkům dostalo pochvaly” (Žd 11,1n). Boží jednání může být velmi nenápadné. Svrchovanost a hloubku Boží moci může zahlédnout pouze víra..