Marie Zouharová

V neděli bude svátek Křtu Páně. Po prvním čtení budeme zpívat některé verše chvalozpěvu, který se nachází ve 12. kapitole knihy proroka Izaiáše. Tímto textem jsme se však zabývali včera. Zaměřme tedy dnes svou pozornost na 81. žalm.

Tento žalm patří spolu s 50. a 95. žalmem ke skladbám, které se zpívaly o svátcích. Skládá se ze dvou odlišných částí. Nebyly však v něm propojeny dva původně samostatné žalmy, i když se obě části navzájem liší. 2. až 6. verš vyzývají k oslavě Hospodina; 7. až 17. verš připomínají přikázání desatera. Tato část obsahuje výtku a zároveň vyzývá k pokání. Jeho adresáti nedbali zřejmě na přikázání. Žalm má podobný záměr jako prorocká kázání.

Pravděpodobně se užíval o některé z větších slavností. Zvěstování Božího zákona a kázání mělo pevné místo v liturgii slavnostních shromáždění. V knize Nehemiáš například čteme: „Z knihy Božího zákona se četlo den co den, od prvního až do posledního dne. Po sedm dní slavili slavnost…“ (Neh 8,18). Také proroci využívali slavnostních shromáždění ke kázání. Amos hřímá: „Nenávidím vaše svátky, zavrhl jsem je, ani vystát nemohu vaše slavnostní shromáždění. Když mi přinášíte zápalné oběti a své oběti přídavné, nemám v nich zalíbení, na pokojnou oběť z vašeho vykrmeného dobytka ani nepohlédnu” (Am 5,21n). Podobně Izaiáš: „Slyště slovo Hospodinovo, sodomští náčelníci, naslouchejte naučení našeho Boha, lide gomorský. K čemu je mi množství vašich obětních hodů, praví Hospodin…” (Iz 1,10n).

Které další slavnosti mohly být příležitostí k recitaci? V Druhé knize Mojžíšově čteme: „Třikrát v roce budeš slavit mé slavnosti… Třikrát v roce se ukáže každý, kdo je mužského pohlaví, před Pánem Hospodinem” (Ex 23,14-17). Prvním takovým svátkem byl Pesach neboli Velikonoce. Tento svátek připomínal Hospodinovu záchranu z egyptského otroctví, která se slavením zpřítomňovala. Druhého dne se do chrámu přinesla jako oběť první úroda ječmene. Nejdůležitější událostí tohoto svátku je dodnes společná slavnostní večeře pro všechny členy domácnosti. Smyslem slavení je zdůraznění Hospodinova působení v dějinách. Po sedmi týdnech následuje svátek týdnů neboli Letnice. Hospodin je obětováním prvních plodů oslavován jako dárce úrody. Pojí se však také s dějinami spásy. Židé se při něm připomínají darování Mojžíšova zákona na Sinaji. Velikonoce a Letnice spolu souvisejí a navzájem se doplňují. Velikonoce jsou svátkem „tělesného” vysvobození a Letnice svátkem duchovní svobody. Izrael dostal Zákon, a díky němu má otevřenou cestu k životu. Vyjití z Egypta bylo prvním krokem, přijetí Zákona na Sinaji druhým.

Třetím poutním svátkem je svátek stánků. Slavnost vinobraní se slavila na podzim. Slavení trvalo sedm dní. Ve vinicích se stavěly přístřešky, které původně sloužily k hlídání vinice a k jiným účelům při vinobraní. Tento svátek je ze všech tří svátků nejradostnější. Jedním ze symbolů tohoto svátku je právě přístřešek. Staví se v zadním dvoře domu, na zahradě nebo na verandě. Musí mít alespoň tři stěny. Ty mohou být z jakéhokoli materiálu. Střecha však musí být z něčeho, co roste v přírodě – z větví, listí, slámy, bambusu. Musí být postavená tak, aby bylo možné vidět hvězdy. Zdobí se bohatě ovocem, kresbami a papírovými dekoracemi. Proč tato stavba? Má být symbolem důvěry v Boha, který chrání svůj lid i v ohrožení a nejistotách. Má připomínat, že život je více než blahobyt a zajištěná existence. Jsme na cestě, jsme putující Boží lid. Svátek stánků je svátkem svobody Božího člověka.

Nevíme sice přesně, kdy dnešní žalm vznikl. Pravděpodobně až po návratu z babylonského vyhnanství.

Vlastní text 81. žalmu začíná výzvou k slavení Hospodinova svátku.

Plesejte Bohu, který nám pomáhá,
jásejte Jakubovu Bohu.
Zanoťte píseň, udeřte na buben,
na líbezně zvučící citeru a harfu.
Zadujte do trub v den novoluní,
v den úplňku, v čas našeho svátku.
Takový je příkaz v Izraeli,
je to zákon Jakubova Boha.
Nařízení, které dal Josefovi,
když se postavil proti egyptské zemi.

Radost z Hospodinova vedení a jeho ochrany vyjadřoval izraelský lid jásotem, hudbou, písněmi a modlitbou. O velkých slavnostech však také přinášením obětí v jeruzalémském chrámě. Izraelité věřili, že v chrámě je Bůh přítomen zvláštním způsobem, a proto mu mohli vzdávat úctu a děkovat. Mnoho hudebních nástrojů je připraveno, aby doprovázely shromážděné společenství. Oslava byla nařízena Hospodinem. Takto se připomínaly jeho skutky, hlavně vysvobození z egyptského otroctví. Bůh se nazývá Bohem Jakubovým, protože právě Jakuba si vyvolil a jeho potomky vyvedl z otroctví. Národ je zastoupen jménem Josefovým. Jeho jméno připomíná události v Egyptě. Podobně čteme v předcházejícím, 80. žalmu: „Slyš, Izraelův pastýři, který vodíš Josefa jak ovce” (Ž 80,1).

V událostech spjatých s Egyptem vidí žalmista jádro Božího uspořádání vztahů mezi jeho lidem a jinými národy.

Slyšel jsem neznámý mně hlas:
Zbavil jsem břemena jeho šíji,
z jeho rukou jsem vzal koš robotníka.

„Neznámý hlas“ může být narážkou na neznámou řeč, kterou Izraelité slýchali v egyptském otroctví. Také však může naznačovat neslýchané Boží činy. Žalmista upozorňuje, že nehlásá Boží skutky z vlastní vůle, ale slyší neznámý hlas. Podobně jako na Sinaji se Hospodin představuje jako Bůh, který osvobodil a zachránil svůj lid.

V soužení jsi volal, a osvobodil jsem tě,

odpověděl jsem ti z hřímajícího mraku,

u vody v Meribě jsem tě zkoušel.

Podle Druhé knihy Mojžíšovy „…viděl Hospodin ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znal jeho bolesti. Sestoupil, aby jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné…” (Ex 3,7n). Zmínka o „hřímajícím mraku” připomíná Hospodinovu osvobodivou přítomnost v oblačném sloupu u Rákosového moře a darování vody ze skály na Chorebu (Ex 17,5-7). Po těchto připomínkách si každý Izraelita uvědomil: Kdykoli hrozila zkáza Božímu lidu, stačilo obrátit se k Bohu, a ten vysvobodil.

Po krátkých připomínkách spásonosného Božího jednání přichází napomenutí. Boží záchranné činy vyžadují totiž odpověď zachráněných.

Slyš, můj národe, chci tě napomenout,

Izraeli, kéž bys mě poslouchal!

Tato výzva nemá vyvolat jen okamžitou pozornost. Jde o základní Hospodinův požadavek. Lid má stále naslouchat Božímu slovu a dodržovat je. Současně zde zaznívá obvinění: „kéž bys mě poslouchal!”

Hospodin se jinde předtavuje jako Bůh žárlivý. Požaduje absolutní věrnost toho, s kým uzavřel smlouvu. První přikázání Desatera rozvádějí, jak se taková věrnost projeví.

Nesmí být u tebe bůh jiný,

nesmíš se klanět bohu cizímu!

Já jsem Hospodin, tvůj Bůh,

já jsem tě vyvedl z egyptské země,

otevři ústa a naplním je!

Jestliže lid zachovává první přikázání, lze předpokládat, že splní také další. Proto takové zaměření pozornosti shromážděného lidu na první přikázání. Dějiny Izraele jsou plné neposlušnosti a vzpoury proti Hospodinu. V knize proroka Jeremiáše čteme: „…Poslouchejte mě a budu vám Bohem, a vy budete mým lidem…Ale neposlechli, své ucho nenaklonili, žili podle záměrů svého zarputilého a zlého srdce, obraceli se ke mně zády …Posílával jsem k nim nepřetržitě všechny své služebníky proroky, …ale neuposlechli mě,…zůstali tvrdošíjní a jednali hůř než jejich otcové” (Jr 7,23-26). Také žalmista si stýská:

Ale můj národ na můj hlas nedbal,

Izrael mě neposlouchal.

Nechal jsem je tedy v zatvrzelosti jejich srdce,

ať si žijí podle svých nápadů!

Kéž by mě můj národ slyšel,

kéž by Izrael kráčel po mých cestách!

Hned bych pokořil jejich nepřátele,

na jejich protivníky bych obrátil svou ruku.

Ti, kdo nenávidí Hospodina, by mu lichotili,

jejich osud by trval navždy.

Jeho bych však živil jadrnou pšenicí,

medem ze skály bych jej sytil.

Přestože se Hospodin znovu a znovu pokoušel přivést svůj lid k poslušnosti, ten si šel svou cestou. Nakonec jej Hospodin trestá tím, že ho nechává jít, kam chce. Přes všechna zklamání je Bůh stále připraven svůj lid chránit. Ten si však musí uvědomit svou vinu a nalézt cestu k Bohu. Potom bude znovu pod jeho ochranou. Obrazem Boží péče je zaslíbení: „živit jadrnou pšenicí a sytit medem ze skály.” Zde žalm končí. Nenásleduje žádná prosba o požehnání. Ztratil se snad závěr? Nebo chtěl takto žalmista upozornit na naléhavost Božího slova a přinutit své adresáty k zamyšlení?
Naléhavé poselství o Bohu zachránci nacházíme i v Novém zákoně. V Lukášově evangeliu nasloucháme naléhavým Ježíšovým slovům, která jsou určena městu Jeruzalému: “Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji!” (Lk 19,42).