Marie Zouharová
Takzvané liturgické mezidobí uzavíráme každý rok Slavností Ježíše Krista Krále. V cyklu B byly jako zpěv po prvním čtení vybrány některé verše 93. žalmu.
V žaltáři začíná několik žalmů zvoláním: „Hospodin kraluje.“ Stejnými slovy začínají vedle 93. i žalmy 97. a 99. Tyto písně mají stále aktuální význam, protože dodnes není jednoznačně jisté, zda se výpověď o Božím kralování vztahuje na minulost, přítomnost nebo na nějaký budoucí začátek Boží vlády. Mohla by vyjadřovat i věčné trvání Božího království.
Někteří vykladatelé tuší v pozadí žalmu babylónskou novoroční slavnost, při které byl oslavován bůh Marduk jako král bohů. Podle starobylého vyprávění prokázal svou moc zabitím chaotické obludy Tiámat. Ze dvou částí jejího těla vytvořil nebe i zemi. Jiní vidí paralelu v ugaritských textech. Podle nich stvořil bůh El svět a vládne mu od věků jako král. Féničané a Kananejci považovali za krále boha Bála, který vede boj proti zbožštěné smrti a proti zbožštěnému moři, jež chce svým vlnobitím pohltit svět.
V Izraeli se žalm používal v době po babylónském vyhnanství jako součást bohoslužby o slavnosti stánků. Ta byla zároveň svátkem obnovení smlouvy. V Páté knize Mojžíšově se v tomto smyslu přikazuje: „Každého sedmého roku, v roce určeném k promíjení dluhu, o slavnosti stánků, až přijde celý Izrael, aby se ukázal před tváří Hospodina, budeš předčítat tento zákon před celým Izraelem, aby jej slyšeli. Shromáždi lid, muže i ženy a děti i hosta, který žije v tvých branách, aby slyšeli a učili se bát Hospodina, vašeho Boha, a bedlivě dodržovali všechna slova tohoto zákona” (Dt 31,10nn).
Nadpis v řeckém překladu určuje žalm pro poslední den před Stvořitelovým odpočinkem. Předpokládá, že už byla tvory obydlena země. Snad proto se 93. žalm zpívá při židovské bohoslužbě v synagoze v předvečer šabatu.
Hospodin kraluje, oděl se velebností,
oděl se Hospodin, opásal se mocí
Dal světu základ,
že nezakolísá.
Ve starověkém Orientu, v Mezopotámii i v Egyptě, připisovali od nejstarších dob některým bohům vlastnosti krále. Pozemské království sestoupilo údajně kdysi z nebe, je tedy obrazem božího království. Poznání Hospodina ze strany Izraele bylo však v mnoha ohledech odlišné. Hospodin je Bůh, který řídí dějiny svého národa zvláštním způsobem, má jeho osud zcela ve svých rukou. Proto se v těchto dějinách velmi zdůrazňuje vysvobození Izraele z Egypta, smlouva na Sinaji a darování Zaslíbené země. Vyvolený národ si měl uvědomovat, že Hospodin vede svůj lid jako král. Druhá kniha Mojžíšova vyjadřuje tuto skutečnost krátce a jasně: „Hospodin kraluje navěky a navždy” (Ex 15,18). Na rozdíl od Bála, který byl spojen s určitým místem a byl na takovém místě závislý, je Bůh Izraele tam, kde je jeho lid. Chrání jej, doprovází a vede.
Musíme sledovat dlouhé dějiny Izraele, máme-li dospět k poznání, že Hospodin je nejen Bohem Izraele, ale Bohem a Králem celého světa. K tomuto poznání nás chce přivést 93. žalm. První verš sdílí Izaiášovu představu o Hospodinu jako králi celého světa: „…spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám. Nad ním stáli serafové: každý z nich měl po šesti křídlech, dvěma si zastíral tvář, dvěma si zakrýval nohy a dvěma se nadnášel. Volali jeden k druhému: Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy” (Iz 6,1nn). Žalmista samozřejmě nepopisuje krále, zabývá se jen jeho oděvem. Ovšem již charakter roucha vyjadřuje Boží vznešenost a nutí čtenáře či posluchače, aby si uvědomil, kdo je člověk a kdo je Hospodin. Mojžíš má při setkání s Hospodinem u hořícího keře zout opánky, jak se dočteme v Druhé knize Mojžíšově (Ex 3,5). Hospodinova vše přesahující moc nám pomáhá pochopit, že jeho království zahrnuje celý svět. Hospodin je ve zvláštním smyslu králem jako Stvořitel. Právě pro jeho stvořitelské činy mu právem přísluší titul Krále celého vesmíru.
Dílo stvoření vede věřícího člověka k neustálému obdivu a úžasu. Země nekolísá a nehroutí se, přestože podle starobylé představy spočívá uprostřed bouřlivého živlu chaotických vod. Hospodin chrání před ničivým vpádem chaosu všechno, co stvořil. Svou královskou moc prokázal nejen jednorázovým činem stvoření, ale projevuje ji také tím, že ze svého věčného trůnu chrání prostor určený pro život. Skutečným Pánem a Králem je ten, kdo své tvory k bytí povolá, a také je v bytí udržuje. Proto žalmista vyznává:
Pevný je trůn tvůj od pradávna,
jsi od věčnosti.
Předcházející prohlášení za krále je nyní potvrzeno příkladem. Hospodin se nemusel stát králem v určitém okamžiku, On sám je přece od věčnosti, nestvořený. Panoval už před stvořením světa. Když „dal světu základ“, jeho trůn již „od pradávna“ existoval. Oba výrazy – „od pradávna“ i „od věčnosti“ – naznačují podle semitského způsobu myšlení, že Boží království dalece přesahuje to, nač si člověk dokáže vzpomenout, že dokonce sahá před stvoření světa. Izrael si proto může být jistý, že Hospodin je absolutně spolehlivý – navzdory všem změnám, ke kterým dochází ať už u lidí či ve vesmíru. Hospodin není – jako bohové okolních národů – podroben věčnému vznikání a zanikání, není vydán na pospas mocným silám. Boží trvání vyvolává ve věřícím člověku pocit bezpečí. Na tuto skutečnost klade autor důraz v následujících verších.
Zdvihají řeky, Hospodine,
zdvihají řeky svůj hukot.
Mocnější než hukot mnohých vod,
mohutnější než mořský příboj,
mocný je na výsosti Hospodin.
Palestinské podnebí má mnoho protikladů. Po noci následuje bezprostředně den. Soumrak a svítání je velmi krátké. Mezi létem a zimou, zimou a létem není tak dlouhé období jako u nás. Neexistuje vlastně jaro a podzim. Tyto protiklady jsou v 93. žalmu zastoupeny popisem vody. Pro palestinské podnebí je charakteristický silný déšť v období zimy a naopak velmi suché počasí v létě. Každý rok se rozvodňují potoky, plní se jezera, dochází k bouřím ve Středozemním moři. To vše vedlo v Izraeli k poznání, že voda je nezdolným živlem, který ohrožuje vše živé. Mocný živel se ve třetím verši srovnává se spolehlivostí a stálostí Boží. Nad obrovskou silou vody vítězí mocný Hospodin. Když člověk hledí na Hospodina, ztrácí voda a moře svou hrozivou moc.
Tvé výroky jsou nejvýš spolehlivé,
tvému domu přísluší svatost, Hospodine, na věčné časy.
Bez nějakého zvláštního přechodu přináší tento verš zcela nové myšlenky. Uspořádání vesmíru a jeho pevné zákonitosti jsou pro žalmistu dostatečným důvodem, aby důvěřoval mocnému Bohu, Králi. Hospodinův zákon a jeho zaslíbení je podobně stálé jako zákonitosti panující ve stvoření. Hospodin však nejedná se stvořením povýšeně. Smlouvou se zavázal ke zvláštnímu vztahu vůči Izraeli. Z druhé knihy Mojžíšovy se dozvídáme o podmíněném zaslíbení: „Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím a jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země” (Ex 19,5). Prostřednictvím smlouvy se vytváří ještě větší důvěra v Hospodina. Jeho trůn nestojí nad světem, ale zřídil jej zvláštním způsobem v chrámě, kde je stále nablízku svému lidu. Na smlouvě se zakládá vyvolení Izraele ze všech národů. Jedním z důsledků vyvolení je pak úcta prokazovaná Bohu ze strany Izraele.
Nový zákon navazuje na starozákonní představy o Božím království. Ježíšova radostná zvěst začíná podle Marka slovy: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží” (Mk 1,15). Podle Matouše jsou Ježíšovi učedníci vysláni s pokynem: „Jděte a hlásejte: Přiblížilo se nebeské království” (Mt 10,7). ).
93. žalm může tedy být pro starozákonní i pro novozákonní Boží lid oslavou Božího stvořitelského díla i jeho spásonosného působení, které potrvá až do úplného zjevení Boží královské vlády. V křesťanském pohledu nevládne už Bůh ze Siónu, ale skrze Ježíše Krista. Ježíš se podílí na Božím panování. Apoštol. Pavel přibližuje v listu Efezanům, jakým způsobem dosáhl Ježíš Kristus svého královského postavení: „…mocně se projevila Otcova obrovská síla, když Krista vzkřísil z mrtvých a posadil po své pravici v nebi: vysoko nade všecka knížata, nade všecky mocnosti a síly, nade všechno panstvo – a jak jen se ještě jmenují všechny hodnosti, a to nejen v tomto věku, nýbrž i v budoucím” (Ef 1,20n). 93. žalm se podobá hlasitému volání v nebi, které zachycuje Janovo Zjevení: „Tu se ozvaly v nebi silné hlasy: Teď se plně ujal vlády nad tímto světem náš Pán a jeho Pomazaný, a bude kralovat na věčné věky!” (Zj 11,15).
Pro křesťany je 93. žalm písní, která oslavuje Kristovu královskou důstojnost a vládu. Církev ho proto užívá nejen o Slavnosti Ježíše Krista Krále, ale také jako projev úcty k Božímu vtělení v Kristu pro obnovu světa a jako chvalozpěv na Kristovo velikonoční oslavení.