Kalendář akcí

<< Říjen 2024 >>
PÚSČPSN
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Ž 95

Petr Chalupa

 

O 4. neděli v mezidobí budeme po prvním čtení zpívat některé verše 94. žalmu. V této písni zaznívá nejprve chvála, potom přichází napomenutí. Odedávna se proto kladla otázka, zda obě tyto části tvořily původně jeden celek. U druhé části je přitom zvláštní, že napomenutí má podobu Boží řeči. Podobnou stavbu má v žaltáři ještě žalm 50. a 81. Všechny tři žalmy – 50., 81. a 95. – končí Hospodinovým napomenutím. První část má vždy za úkol propojit Hospodinovu řeč s bohoslužbou. Jen ztěží by mohla tato první část existovat jako samostatná skladba. Také mnoho dalších jazykových jevů potvrzuje jednotu 95. žalmu.

Nelze však určit, jakou slavnost v chrámě žalm předpokládá. Po stránce teologických témat klade píseň důraz na Hospodinovo království a izraelské dějiny. Vznikla nejspíš v době po babylonském vyhnanství. S předcházejícím žalmem ji spojuje téma ohrožení Hospodinova království, s následujícími žalmy téma všeobecného prosazení tohoto království.

95. žalm nemá nadpis, s kterým se obvykle setkáváme u jiných žalmů. Zaposlouchejme se tedy do jeho prvních veršů:

Pojďme, jásejme Hospodinu, oslavujme Skálu své spásy,
předstupme před něho s chvalozpěvy a písněmi mu zajásejme!
Neboť veliký Bůh je Hospodin a veliký Král nade všemi bohy.
V jeho ruce jsou hlubiny země a jemu patří výšiny hor.
Jeho je moře, vždyť on je učinil, i souš, kterou zhnětly jeho ruce.

Žalm začíná výzvou k chvále, podobně jako několik dalších žalmů (47,2; 81,2; 98,4; 100,1.2). Označení Boha titulem „Skála naší spásy“ připomíná skálu na Siónu nebo skálu v poušti. V obou případech jde o symbol pevné opory a záchrany.

Siónská tradice rozvíjí tituly pro krále podle oblasti jeho vlády. Ta vychází z nebe, kde je Hospodin Králem nade všemi bohy, a šíří se po zemi jako projev Stvořitelovy moci. Panovník Hospodin má být nyní uctíván v chrámě.

Pojďme, padněme, klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem.
Neboť on je náš Bůh a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.

Po oslavě Krále a Stvořitele se dostávají ke slovu dějiny vyvoleného národa. Izrael vstupuje do chrámu a uctívá svého Stvořitele. Začátek 7. verše vyjadřuje vzájemný vztah větami, které popisují uzavřenou smlouvu: „On je náš Bůh a my jsme jeho lid.“ Formule smluvního vztahu je rozšířena o obraz pastýře a stáda. Tento obraz znají už proroci, kteří byli ovlivněni Pátou knihou Mojžíšovou (Jer 23,1n; Ez 34,30n).

Hospodin je tedy Stvořitelem Izraele, kterého má ve svých „rukou“, podobně jako „souš zhnětly jeho ruce.“ Následující témata v žalmu vycházejí ze zmíněného smluvního vztahu.

Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: „Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako tehdy v Masse na poušti,
kde měl dráždili vaši otcové, zkoušeli mě, ač viděli mé činy.
Čtyřicet let mi bylo protivné ono pokolení; řekl jsem: Je to lid, který bloudí v srdci, nepoznali mé cesty.
Proto jsem přísahal ve svém hněvu: Nepřijdou na místo mého klidu!“

Žalmista vyzývá k poslušnosti vůči Hospodinu. Napomenutí přechází přitom ve varování – či dokonce v hrozbu v případě neuposlechnutí – a povzbuzení k správnému rozhodnutí. Hospodin varuje před zatvrzelostí srdce. Příkladem nesprávného jednání jsou události na dvou místech během putování pouští. Výsadu přezkoušet Izraele má jedině Hospodin. Izrael však tuto skutečnost svým hříchem zvrátil a pokusil se přezkoušet Hospodina – místo toho, aby si vzal k srdci jeho činy. Takto je celá doba putování pouští chápána jako doba, kdy se Izrael Hospodinu zprotivil. Hospodin cituje svá slova. Jimi charakterizuje bloudící lid, který se odcizil jeho cestám, tedy jeho předpisům. Podle Čtvrté knihy Mojžíšovy (Nm 13-14) musela kvůli provinění zemřít na poušti celá jedna generace. Izrael se má poučit, že zaslíbení země není neodvolatelné. Ti, kdo byli vysvobozeni z Egypta, nemusí dosáhnout svého cíle. Tímto cílem má být „Hospodinův klid.“ Tento pojem zahrnuje Zaslíbenou zemi, chrám jako místo Hospodinova spočinutí a pokoj ve vztahu k Bohu. Žalm není vlastně ukončen. Posluchač nebo čtenář musí sám vyvodit důsledky.

Také Nový zákon obsahuje výzvy ke chvále. Křesťané v Kolosech mají „zpívat Bohu z celého srdce s vděčností žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně“ (Kol 3,16), Efezané mají „hrát a zpívat Pánu z celého svého srdce“ (Ef 5,19). 95. žalm je jednou z písní, kterou se křesťan může naplno připojit k modlitbě starozákonního Božího lidu. Církev používá tento žalm na začátku každodenní recitace breviáře jako jednu z písní, které vyzývají k modlitbě. Naše současné poznání vesmíru je takřka nepředstavitelné, a přece vyznáváme o obrovských hvězdných světech, že „jsou v Hospodinově ruce“ (verš 4). Rovněž slova – „jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou“ – získávají nový význam, když si uvědomíme, že se Ježíš prohlašuje za dobrého pastýře, jenž dává život za své ovce (Jan 10,1n).1n).

Jestliže však už starozákonní proroci nesnesli prázdný hřmot bez odpovídajících skutků – Amos se například rozhorluje: „pryč s krákoráním vašich písní, brnkání vašich harf nechci slyšet! Ať se valí právo jako voda, spravedlnost jako mohutný potok!“ (Am 5,23n) – pak něco podobného požaduje také Ježíš v Matoušově evangeliu: „Ne každý, kdo mi říká: „Pane, Pane!“, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce“ (Mt 7,21). Hospodinův výrok z žalmu o nedosažení klidu může připomenout Ježíšův pláč nad Jeruzalémem: „Kéž bys poznalo…, co vede k pokoji (Lk 19,42).

V mnoha ohledech příkladný výklad 95. žalmu nabízí list Židům. Nejprve cituje z řeckého překladu dlouhý úryvek, u něhož zdůrazňuje charakter Božího slova: „A proto, jak říká Duch svatý, uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce, jako se kdysi bouřili v Meribě, jak tomu byl kdysi na poušti v Masse; tam vaši otcové chtěli ode mne důkazy, ačkoli čtyřicet roků viděli, co jsem konal. Proto jsem se rozhněval na tyto lidi a řekl jsem: Pořád jeho srdce bloudí a nechtějí rozumět mým záměrům. Proto jsem ve svém hněvu přísahal: Nikdy nevejdou na místo, které jsem jim připravil, kde by si mohli odpočinout“ (Žid 3,7-11).

Potom vyvozuje z žalmového textu následující napomenutí a povzbuzení pro křesťany, kterým píše: „Dejte pozor, bratři, aby se u nikoho z vás nevyskytlo srdce zlé a nevěřící, takže by odpadl od živého Boha. Spíše se navzájem povzbuzujte den co den, pokud ještě trvá ono „dnes“, aby se nikdo z vás nenechal svést hříchem a nezatvrdil se. Vždyť máme společenství s Kristem, uchováme-li si jen pevně až do konce svou počáteční důvěru. Když se tam říká: Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce, jako se kdysi bouřili v Meribě – kdo se míní těmi, co se bouřili, ačkoli to slyšeli? Což to nebyli všichni ti, kteří vytáhli z Egypta pod Mojžíšovým vedením? A na kohopak se to hněval po čtyřicet let? Ne-li na ty, kdo se dopustili hříchu a jejichž mrtvoly pak zůstaly ležet na poušti? A komupak prohlásil pod přísahou, že nevejdou na jeho místo, kde by si mohli odpočinout? Byli to ti, kdo ho nechtěli poslouchat“ (Žid 3,12-18).

Pak se autor listu Židům zaměřuje s pomocí 95. žalmu na jedno ze svých hlavních témat. Tímto tématem je víra: „Tak vidíme, že nemohli vejít, protože jim chyběla víra. Bojme se tedy, aby se někomu z vás nepřihodilo, že se tam nedostal, třebaže přislíbení o tom, že je možno vejít na ono místo odpočinku, trvá dále. Ta radostná zvěst platí přece stejně nám jako jim. Jenomže jim nic nepomohlo, že to slyšeli; pouze to vyslechli, ale scházela jim přitom víra. Jen my, kteří jsme přijali víru, vejdeme na to místo, kde si možno odpočinout. Je to ve shodě s jeho varováním: Tak jsem ve svém hněvu přísahal: Nikdy nevejdou na mé místo, kde by si mohli odpočinout“ (Žid 3,19-4,3a).

Zvláštním způsobem výkladu se pak autor textu dostává k souvislosti mezi počátkem a koncem, mezi stvořením a dovršením života: „Je to ono odpočinutí po stvoření světa, když Bůh své dílo skončil. V tom smyslu se kdesi říká o sedmém dni: Pak odpočinul Bůh sedmý den ode všech svých prací; tady však přesto čteme: Nevejdou nikdy na mé místo, kde by si mohli odpočinout. Zůstává tedy možnost, že se tam někteří dostanou; ale ti, kterým už dříve ta radostná zvěst platila, vůbec tam nevešli, protože byli neposlušní. A právě proto zase znova stanoví jakýsi „den“: Dnes – říká to skrze Davida po dlouhé době, jak už bylo řečeno – když uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce! Kdyby je byl totiž Jozue uvedl na to místo odpočinku, nemluvil by Bůh o jiném, pozdějším dnu. Zůstává proto ještě v platnosti onen sváteční odpočinek, vyhrazený Božímu lidu; neboť kdo vejde na místo jeho odpočinku, ten také odpočine od svých prací, jako Bůh odpočíval od svých“ (Žid 4,3b-10).

Z tohoto tvořivého výkladu vyvozuje pak autor listu Židům další výzvu svým adresátům. Můžeme si přestavit, že jimi jsme my sami: „Chvátejme tedy, abychom se dostali na ono místo odpočinku; nikdo nesmí podlehnout takové neposlušnosti, jak se to stalo tehdy“ (Žid 4,11).