Kalendář akcí

<< Duben 2023 >>
PÚSČPSN
27 28 29 30 31 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Žd 2,9-11

Richard Cvrkal

 

Dnes se budeme zabývat čtením z druhé kapitoly listu Židům. Než přejdeme k jeho vlastnímu obsahu, zmiňme se alespoň v krátkosti o autorovi.

Podoba s Pavlovou teologií vedla v době vzniku novozákonního kánonu církev k názoru, že autorem listu je svatý apoštol Pavel. Novodobá exegeze však autorství svatého Pavla odmítá. Přes jistou podobnost obsahu listu s Pavlovou teologií existují také určité skutečnosti, které jeho autorství zpochybňují. Například ústřední pojem listu: velekněžství Kristovo. To je v ostatních, prokazatelně pavlovských listech jen naznačeno. Jiné myšlenky a témata v nich chybí úplně, jako třeba myšlenka o nenapravitelnosti pádu věřících (Žid 6,4nn).

Proti autorství svatého Pavla také hovoří jazyk a sloh listu Židům. Jeho autor musel být mnohem lépe obeznámen a vyškolen v řecké rétorice než apoštol Pavel. Také řečtina, kterou je list napsán, je velice kultivovaná. Je nejlepší ze všech novozákonních spisů.

Tyto uvedené, a i jiné, neuvedené, důvody vedou současné biblisty k tomu, že připisují autorství listu Židům neznámému, vzdělanému křesťanovi, pocházejícímu ze židovské diaspory.

V závěru naší stručné poznámky o autorství listu musíme zdůraznit jednu důležitou věc. I když by bylo jistě pěkné a užitečné znát autora, mějme na paměti, že pro teologické pochopení je otázka autorství bezvýznamná. Pro nás je důležité sdělení listu.

Hlavním obsahem listu Židům je Kristovo kněžské poslání. V prvních dvou kapitolách autor rozvádí dva důležité momenty Kristova tajemství.

Za prvé je to Ježíšovo božství a jeho nadřazenost andělům. Četnými citáty ze Starého zákona pisatel dokládá, že Kristus je skutečně Boží Syn.

Druhým zdůrazňovaným momentem je lidská přirozenost Ježíšova, která mu zůstává i po jeho oslavení.

Zdůraznění těchto dvou skutečností se stává autorovi východiskem pro další výklad o Kristově kněžství. O tom, že se Kristus stal v záležitostech lidí u Boha veleknězem.

Nedělní čtení, kterým se dnes budeme zabývat, nalezneme ve 2. kapitole listu Židům, verše 9-11.

Vidíme však, že Ježíš, který byl trochu ponížen pod anděly, protože vytrpěl smrt, je korunován slávou a ctí, aby z milosti Boží za všechny lidi podstoupil smrt (Žid 2,9).

Tomuto textu ve vlastním listu předcházejí tři verše, které pocházejí z osmého žalmu. Připomeňme si je, tak jak jsou uvedeny v listu Židům:

Co je člověk, že na něj pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?
Jenom trochu jsi ho ponížil pod anděly; slávou a ctí jsi ho korunoval;
všechno jsi mu podřídil pod nohy (Ž 8,5-7).

Svatopisec tento text vysvětluje a dokládá, že hovoří o Ježíši Nazaretském, který nic nedbal na svoji přirozenost a ponížil se až k smrti na kříži. Ježíš žil na zemi životem obyčejného člověka. Snášel všechny strasti i radosti lidského života, který završil krutou smrtí na kříži. Jeho ponížení je právě v utrpení a potupné smrti. To vše jsou skutečnosti, jimž andělé nejsou podrobeni. Za toto ponížení pak byl Kristus korunován slávou a ctí.

Bylo jistě vhodné, aby ten, pro něhož a skrze něhož je všechno, přivedl do slávy mnoho synů tím, že utrpením zdokonalí původce jejich spásy (Žid 2,10).

Bylo jistě vhodné“: pro Izraelity bylo nepředstavitelné, že by jejich Mesiáš byl ukřižován. Kříž, to nebyl jen tak nějaký způsob popravy, byť to byl způsob velmi krutý. Člověk poslaný na kříži měl nejen umírat v krutých tělesných bolestech, ale měl být zároveň proklet Bohem. Dočteme se o tom v Páté knize Mojžíšově, kapitola 21, verš 23, kde se doslova říká, že kdo je pověšen na dřevo, je proklet Bohem. Okolní antický svět se na kříž díval podobně. I pro Římany byl kříž nejpotupnější smrtí. Z řečeného můžeme pochopit, proč je pro Židy ukřižovaný Mesiáš protimluv.

Vedle tohoto můžeme říci, že představa Mesiáše měla pro Izraelity politicko-náboženské obrysy. Očekávali někoho, jako byl král David, který vyžene nepřátele a nastolí vládu vyvoleného národa a vše podřídí jeho Bohu. Do takých představ pochopitelně ukřižovaný Nazaretský Mistr nezapadal.

Kdo přivádí do slávy mnoho synů a utrpením zdokonaluje původce jejich spásy? Autor hovoří o Bohu Otci, který vydal svého Syna. Může nám to působit určité rozpaky, když slyšíme, že Otec sesílá na svého Syna muka. Uvědomme si ale, že Otec poslal Syna s určitým posláním, úkolem. Spasit člověka. Syn tento úkol dobrovolně přijal a splnil jej, i když to pro něj znamenalo smrt. Uvedený text tedy neznamená, že by Bůh byl krvežíznivý a liboval si v Synově utrpení, ale ukazuje Synovu věrnost svěřenému poslání a potažmo jeho lásku k člověku.

Všimněme si v 10. verši ještě jednou slov hovořících o utrpení jako o vhodném způsobu zdokonalení původce spásy. Jak jsme již řekli, ukřižování znamenalo nejen usmrcení, ale i prokletí Bohem. A podobně byl kříž vnímán v celé antice. Ale ve zmíněném verši již není cítit osten namířený proti kříži, naopak. Pisatel jej obhajuje jako nástroj spásy člověka. Mimo jiné to také ukazuje na skutečnost, že autor listu nepochází z první generace křesťanů, kdy představa ukřižovaného Mesiáše přeci jen působila problémy. Vidíme, že kříž se už stal pro křesťany známým a samozřejmým článkem víry.

Utrpení jako zdokonalení původce naší spásy. Původcem naší spásy je Ježíš Kristus. Máme tedy textu rozumět tak, že Ježíš Nazaretský byl nedokonalý a bez jeho potupné smrti na kříži by člověk nemohl být spasen? Je nutno říci, že pro spásu člověka má význam nejen Ježíšova smrt na kříži, ale i jeho pozemský život a dílo. Jeho ukřižování završuje dílo spásy člověka a dává jedinečným způsobem vyniknout jeho poslušnosti a lásce. Utrpením Mesiáše na kříži proto vrcholí jeho spasitelné dílo a je přivedeno k dokonalosti. To tedy znamená, že utrpení nemění nějakým podstatným způsobem Ježíše jako Božího Syna. Pokud se něco zdokonaluje, je to poznání jeho učedníků o Něm, které vrcholí právě v hodině kříže. Paradoxně to za učedníky vyjádřil setník římské stráže, která hlídala ukřižované. U evangelistů Marka a Matouše čteme, že to byl právě římský setník, který ukřižovaného Ježíše označil jako Božího Syna.

Vždyť ten, kdo posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcování, mají stejný původ. Proto se neostýchá nazývat je svými bratry (Žid 2,11).

Co znamená slovo posvěcení? Ve Starém zákoně bylo jedním z jeho významů vynětí pro Boha. Co bylo posvěceno, bylo určeno Bohu. Mohlo to být nářadí, prostory, zvířata. Například zvíře určené k oběti bylo posvátné. K posvěcení docházelo přiblížením do Boží blízkosti, nebo do blízkosti osob a věcí od něho již posvěcených. Opakem posvěceného je profánní, obecný, normální. Vše co je určeno pro člověka a jeho život.

Z výše řečeného nám vyplývá, že tím, kdo posvěcuje, je Bůh. Upřesníme to a řekneme Trojjediný Bůh. Protože hovoříme o Novém zákoně, je zpřesnění nutné. Autor listu Židům hovoří o Ježíši Nazaretském jako o tom, který posvěcuje. Zároveň nám říká, že má stejný původ jako ti, které posvěcuje. Odkud tedy Nazaretský bere moc posvěcovat? Je mu dána jeho původem. Jako jeden z Trojice, Boží Syn má moc posvětit sám sebe i jiné (Jan 17,19).

Posvěcení se stávali Božím majetkem a jeho služebníky. Jen toto posvěcení je může uchránit od nadvlády Zlého.

Ježíš má lidskou přirozenost jako ostatní lidé. Právě ve společném původu vidíme jeden z důvodů Ježíšova utrpení. Svým lidským původem pochází stejně jako ostatní lidé od Adama. Proto se nestydí nazývat je svými bratry. Stejně jako oni žil, trpěl i umřel. O několik veršů dále, než je náš dnešní úryvek z 2. kapitoly listu Židům, nalezneme i jeden z důsledků: „… protože sám prožíval utrpení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky přicházejí.“

Pro antického člověka bylo utrpení něco nepřijatelného, něco, co se musí z krásného a ideálního života vytěsnit. A už vůbec bylo nepředstavitelné, že by měli trpět jejich bozi. Něco takového se neslučovalo s jejich představou o všemocných bozích. Proto se také v některých novozákonních listech setkáváme s obhajobou kříže a utrpení. Například u apoštola Pavla, který hovoří o bláznovství kříže v Prvním listu Korinťanům. Autor listu Židům vysvětluje a obhajuje utrpení, které Mesiáš musel podstoupit, aby mohl splnit své poslání: zjevit lásku Boha k člověku a nabídnout mu spásu. Řekli jsme si, že Kristovo utrpení nemělo za následek přímo jeho zdokonalení, ale spíše zdokonalení poznání jeho učedníků.

Utrpení a bolest nemusí být jen negativní záležitostí. Dokážeme-li je přijmout, můžeme je obrátit v dobro. A nemusí to být zrovna fyzická bolest. Někdy stačí vyslechnout upovídaného souseda, jehož řeči nám působí skutečné „trápení“. V tom je cesta ke spáse, že budeme následovat Ježíše Krista, mimo jiné, i v jeho postoji k utrpení.