Kalendář akcí

<< Březen 2024 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Žd 4,14-16

Alžběta Dvořáková

 

Druhým čtením následující neděle je úryvek z Listu Židům 4,14-16. Autorovi Listu Židům jde zejména o to, aby povzbudil svou křesťanskou obec, která se nachází ve fázi malomyslnosti a vážných pochyb o víře v Ježíše Krista. Mnozí členové zanedbávají bohoslužebná shromáždění a hrozí u nich odpad od víry. Proto se autor v celém listu snaží posluchače jednak povzbudit a napomenout, a jednak jim předkládá věroučné důvody pro to, aby s obnovenou silou opět přilnuli k víře v našeho Pána. Své argumenty autor často čerpá z Písma svatého. V našem úryvku vychází z tradičního vyznání víry prvokřesťanů: že totiž Ježíš je Boží Syn. Toto vyznání je však zcela nově interpretováno: Ježíš, Boží Syn, je zároveň naším veleknězem.

V Novém zákoně je Ježíš nazván veleknězem pouze v Listu Židům, poprvé v 2,17 těmito slovy: Proto se ve všem musel připodobnit svým bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, když měl usmiřovat hříchy lidu. Poslechněme si dnešní úryvek, ve kterém autor listu zahajuje velkolepé rozvinutí svého nového výkladu:

Máme vynikajícího velekněze, který prošel až do nejvyššího nebe: je to Ježíš, Boží Syn. Proto se pevně držme svého vyznání. Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu. Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoliv potřebujeme pomoci (Žid 4,14-16).

Prvokřesťanská obec, která prošla pronásledováním a pravděpodobně prožívá dlouhé období vlažnosti či neútěchy, se možná v nitru táže, zda Boží Syn, který je nyní vyvýšen na nebesa, má ještě vůbec vztah k jejich pozemské realitě. Možná je příliš vznešený a veliký oproti jejich ubohosti? Na podobné otázky odpovídá náš úryvek. Jeho hlavním cílem je toto sdělení: Velekněz Ježíš Kristus zůstává i ve svém vyvýšení solidární s lidmi. V předchozích kapitolách čteme, že za svého pozemského života Ježíš učinil vše co mohl, aby se nám stal blízkým. Vzal na sebe tělo a krev, aby se stal naším sourozencem (2,14). Prožíval utrpení a zkoušky (2,18) a z dobrotivého Božího rozhodnutí nakonec podstoupil smrt za všechny lidi (2,9). A právě tato Ježíšova spoluúčast na lidském podílu mu umožnila stát se naším veleknězem.

Vykupitel a jeho vykoupení lidé mají „stejný původ,“ jak čteme v 2,11, a proto jsou spolu nerozlučitelně spjati také společnou zkušeností utrpení. Soucitný velekněz umožňuje to, co je obci ke spáse třeba: totiž, aby se posluchači pevně drželi svého vyznání. Být křesťanem otevírá nesrovnatelně větší šanci na spásu. Té by posluchači měli využít.

Prastaré křesťanské kerygma o poníženém a vyvýšením Kristu nalézáme třeba v Listu Filipanům 2,6-11, ze kterého si můžeme přečíst dva verše:Ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto také ho Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jiné jméno. Stejná myšlenka je v našem listu vyložena novým, prohlubujícím způsobem. U trůnu milosti, který je jakoby opačným pólem Ježíšova ponížení na kříži, nyní mohou načerpat pomoc a spásu všichni unavení, malomyslní, pochybující.

Pevně se držme svého vyznání. Je jasné, že se nejedná o vyznání teoretické, ale vyznání v podobě praktického jednání. Konkrétní výzvy, jak toto vyznání uskutečňovat, nacházíme na různých místech Listu Židům: nenechat se svést hříchem k zatvrzení (3,13); uchovat si až do konce počáteční důvěru (3,14); pevně se držet naděje, kterou vyznáváme (10,23); všímat si jeden druhého a navzájem se pobízet k lásce a k dobrým skutkům (10,24); odhodit všecko, co by nás mohlo zatěžovat či rozptylovat (12,1); dodat nové síly ochablým rukám a kolenům (12,12); usilovat o pokoj se všemi lidmi a o svatost (12,14); nenechat se svést všelijakými cizími naukami (13,9); vyjít k Ježíšovi mimo tábor a snášet urážky jako on (13,13).

Toto vyznání je vlastně Kristem otevřený prostor spásy, jakoby dům, ve kterém má každý upevňovat své místo prostřednictvím víry, a v tom vytrvat až do konce. Někteří exegeté se ptají, zda autor neměl na mysli konkrétní druh vyznání – například vyznání hříchů, křestní slib či vyznání víry v rámci bohoslužby. Tato otázka zůstává otevřená. Je možné, že v době sepsání Listu ještě nemělo vyznání žádné pevné místo v životě církve, ale objevovalo se při všech možných příležitostech. V Listu Židům je vyznáním pravděpodobně myšlen souhrn všeho, co obec od Ježíše přijala, co o něm věřila a co od něj očekávala.

Z Listu Židům vyplývá, že Ježíš jako velekněz předčí nejen anděly a Mojžíše, ale i celé starozákonní velekněžství, které autor staví do kontrastu vůči Ježíšově velekněžské službě. Stejně jako velekněz procházel v Den Smíření předsíní chrámu, než vstoupil do velesvatyně, tak Ježíš v našem úryvkuprošel až do nejvyššího nebe. V Listu Židům je smrt na kříži obětním činem Ježíše velekněze, a je těsně spjatá s jeho vyvýšením na nebesa. Proto lze říci, že Ježíšova smrt na kříži a jeho vyvýšení k nebeskému Otci jsou zde nahlíženy jako jediná událost. Ježíšův výstup na nebesa proráží cestu všem, kdo ho budou následovat.

Protože Ježíš sám trpěl, nemůže zapomenout na ty, kdo nyní trpí ve světě. Kristovo vyvýšení neruší jeho solidaritu ani blízkost se svými následovníky. U jeho trůnu milosti nalezne pomoc každý, kdo by byl jinak bezmocný. Předchozí ponížení Ježíšovu velekněžskou autoritu nesnižuje, ale naopak zvyšuje. Když autor mluví o Ježíšově soucitu, neměli bychom si představovat, že jde o nějaký sentiment, pocity či sympatie. Spíš jde o existenciální zkušenost utrpení, na jejímž základě může Kristova solidarita s naším utrpením spočívat v milosrdenství, milosti a spásné pomoci.

Ježíš byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu.Několik veršů před naším úryvkem autor přirovnává svou křesťanskou obec k izraelitům, kteří putovali pouští a pokoušeli Hospodina. V poušti bylo největším pokušením odpadnout od živého Boha, nedůvěřovat jeho vedení. V čem spočívalo Ježíšovo pokušení? Ježíš je uschopněn k tomu, aby byl soucitným veleknězem právě tím, že je ve všem zkoušen stejně jako my, ale zároveň zkouškám a pokušením ani jednou nepodlehl. Pokušení, kterými Ježíš prošel a obstál, se rovnají nejtíživějším pokušením členů církevní obce i Izraelitů na poušti. Jde o stálé ponoukání k odpadnutí od živého Boha; o naléhání úskočných hříchů se záměrem, aby pokoušený odmítl činit Boží vůli – což je prototyp křesťanského zapření víry.

Když autor píše, že Ježíš byl zkoušen ve všem možném jako my, nemá na mysli počet pokušení, jakoby Ježíš prošel součtem všech myslitelných pokušení člověka. Důležitější je spíš kvalitativní určení: Ježíš byl ve všem zkoušen úplně stejným způsobem jako lidé, a proto je mezi ním a lidmi v tomto ohledu naprostá shoda. Rozdíl přichází až s výrazem „ale nedopustil se hříchu“. Znamená to, že Ježíš byl vydán všanc pokušení až k možnosti, že by odmítl Bohu svou poslušnost. Tato možnost se však nestala skutečností, Ježíš naopak přijímal utrpení s poslušností. Proto se o něm dá říct, že je bezhříšný. Samotná zkušenost utrpení ještě z nikoho nečiní Vykupitele, ale protože Ježíš skrze utrpení a poslušnost došel dokonalosti, jak nás zpravuje verš 5,8, stal se příčinou věčné spásy.

Ježíšova bezhříšnost je dvojím způsobem výzvou pro věřící, aby se pevně drželi svého vyznání. Za prvé je Ježíš schopen mít soucit s těmi, kdo zápasí s hříchem. Za druhé skutečnost, že Ježíš odolal pokušení hříchu, z něj činí začátek i konec naší víry, naší pevnosti a odolnosti. Obec by tedy měla využít tohoto privilegia a přistoupit k živému Bohu.

Přistoupení k trůnu milosti je natolik podstatný rys pro existenci pozemské církve, že na několika místech Listu Židům jsou její členi nazváni prostě jako „přistupující“. Podle Listu Židům je spása již přítomná od okamžiku, kdy Kristus otevřel ostatním přístup k nebeskému trůnu milosti; je již přítomná účastí křesťanů na slavnostním bohoslužebném shromáždění v nebeském Jeruzalémě. Z našeho úryvku však vysvítá, že pouze setrvání ve víře v Božího Syna Ježíše a setrvání v kultickém společenství putující prvokřesťanské obce může zajistit, že posluchači o svou spásu nakonec nepřijdou. Proto je v našem úryvku zdůrazněna etická stránka křesťanského života. Pouze v bohoslužebném společenství lze žít směrem k jisté spáse.

Přistoupení k trůnu milosti odpovídá verši 13,13, kde jsou věřící vyzváni, aby „vyšli z tábora a snášeli urážky jako Ježíš“, který podstoupil utrpení za branami Jeruzaléma. Stejně jako on, ani my tu nemáme trvalé místo k pobytu. K trůnu milosti, k této křesťanské slitovnici, se přibližuje ten, kdo vchází na místo, kde Ježíš trpěl: tedy pod kříž. Pouze tady, mimo tábor tohoto světa, můžeme být s pomocí Krista velekněze uzdraveni z našich slabostí a posíleni proti odpadnutí od Boha.

Posluchači jsou vyzváni, aby k trůnu milosti přistupovali s důvěrou. Tento výraz v sobě skrývá asociace s vírou, nadějí, radostí, jistotou, ale vyjadřuje i určité zmocnění a svobodu v přístupu k Bohu, který otevřel Ježíš svou krví jako novou, živou cestu.

Představa Božího trůnu má ve Starém zákoně širokou tradici. Příkladů je bezpočet, uvést můžeme třeba Izajášovo vidění při svém povolání za proroka (Iz 6,1): Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám. Boží svatyně a Hospodinův trůn slávy patří ve Starém zákoně k sobě. Je těžké rozhodnout, zda trůn milosti odpovídá trůnu, o kterém čteme ve verši 8,1:Máme takového velekněze, který zaujal místo po pravé straně trůnu Velebnosti v nebi. V tomto verši Kristus vykonává velekněžskou službu po pravici Božího trůnu. Na jiném místě Listu Židům (1,8) však čteme: Ale o Synovi říká: Tvůj trůn, Bože, stojí na věčné věky a žezlo správnosti je žezlo jeho království.Další možností tedy může být, že trůnem milosti je míněn Kristus sám.

Pro posluchače Listu Židům bylo však zřejmě rozhodující, že přistupující nenaleznou trůn prázdný, ani nebudou vystaveni hněvu Boha-soudce, ale setkají se s pomáhajícím soucitem Božího Syna. Jeho pomoci dosáhneme tím, že přijmeme milost: pak nalezneme milosrdenství. Opustit své vyznání by byla ztráta, pevně se ho držet je ziskem. To však můžeme dokázat jen tehdy, pokud se necháme zavolat k Ježíšovu kříži, který je současně trůnem milosti, a necháme se usvědčit a uzdravit z našich hříchů, zejména z hříchu zapíraní Boha a Ježíše v našem životě.

Ježíšova cesta kříže v sobě zahrnuje jak projití do nejvyššího nebe, „tak vyjití z tábora“. Ježíš ve svém božsko-lidském osudu spojuje nejpotupnější pohanu a nejvyšší vznešenost, ponížení i vyvýšení. Proto je naším zachraňujícím pomocníkem, který nikdy nepřichází pozdě.