Kalendář akcí

<< Únor 2022 >>
PÚSČPSN
31 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Žd 9,24-28

Alžběta Dvořáková

 

Tuto neděli bude už pošesté druhé čtení vzato z Listu Židům. Náš dnešní úryvek je součástí druhého celku v listu, který pojednává o nepostradatelnosti Ježíšovy smrti pro dovršení spásy. První takový celek se nachází ve druhé kapitole, kde autor pomocí mytologického jazyka vypráví o jednotě mezi Vykupitelem a těmi, které vykupuje. Ve druhém celku chce pisatel zdůraznit stejnou pravdu pomocí kultického přirovnání Velkého pátku k židovské slavnosti Dne smíření, Jom Kippur.

Náš dnešní úryvek se zvlášť týká té stránky Ježíšovy oběti, která souvisí s posledním určením člověka po jeho smrti, a také s koncem času všeobecně. Z hlediska posledního soudu, kterému se nikdo nemůže vyhnout, přináší Ježíšova oběť na kříži trojí užitek: jednak se skrze ni Ježíš stává veleknězem, který se za unavenou obec neustále přimlouvá u Otce, a tím umožňuje jejím členům nový život už v přítomnosti. Skrze zničení hříchu Ježíšova oběť také všem otevírá přístup do nebeské svatyně. A dále udržuje všechny čekající v připravenosti na Ježíšův druhý příchod, který bude dovršením spásy. Poslechněme si náš dnešní úryvek:

Kristus nevešel do svatyně, zbudované lidskýma rukama, která je jenom napodobeninou té pravé, ale do samotného nebe, aby se teď staral o naše záležitosti u Boha. A není třeba, aby víckrát obětoval rok co rok s cizí krví, jinak by byl musel trpět už mnohokrát od stvoření světa. Ale zjevil se teď na konci věků jednou provždy, aby svou obětí odstranil hřích. A jako je lidem určeno, že musí jednou umřít, a pak nastane soud, podobně je tomu i u Krista: když byl jednou podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy celého množství lidí, objeví se podruhé – ne už pro hříchy – ale aby přinesl spásu těm, kteří na něho čekají.

První verš obsahem připomíná výrok z 7,25, kde čteme, že Ježíš je schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval. Autor zde znovu dává obci na vědomí, že Ježíš se stal jejich veleknězem u Boha a nepřestává se o ně zajímat v jejich prospěch. Jako i na jiných místech listu, je také zde Ježíšovo nanebevstoupení chápáno jako klíčová událost spásy. Skrze ni se stal Ježíš veleknězem, který je vyvýšený nad nebesa. Neomezenou účinností Ježíšových přímluv si může být obec o to jistější, že Ježíš se teď nalézá „v samém nebi“, „u Boha“. Výraz „u Boha“ bychom z řečtiny mohli doslova přeložit slovním spojením „před Boží tváří“. Tento obrat odpovídá starozákonnímu výrazu „ukázat se před Boží tváří“, která v mnoha textech označuje kultické setkání s Bohem. V tomto smyslu čteme třeba v Páté knize Mojžíšově 16,16: Každý z vás, kdo je mužského pohlaví, se ukáže třikrát v roce před tváří Hospodina, tvého Boha… a neukáže se před Hospodinovou tváří s prázdnou.

Pojem „ukázat se před Boží tváří“ v pasážích Starého zákona odkazuje na skutečnou osobní přítomnost, vztah a setkání s Bohem. Bůh však je pro člověka neviditelný a není možné se k němu přiblížit, jak říká Hospodin Mojžíšovi v Druhé knize Mojžíšově 33,20: Mou tvář vidět nemůžeš; žádný člověk nemůže vidět mou tvář a zůstat naživu. O to víc je nynější bezprostřední vztah Ježíše s Bohem ujištěním, že jeho přímluvy za nás nejsou marné. Dochází k nim nyní, v období mezi Ježíšovým nanebevstoupením a jeho druhým příchodem. Mezi zakladatelem nové smlouvy, který sám prošel lidským utrpením až do konce, a těmi, které povolal, přetrvává pevné pouto, které nepomine až do uskutečnění Ježíšova druhého příchodu, kdy bude spása završena.

 Biblisté se u tohoto úryvku zabývají otázkou nebeské svatyně, zmíněné v našem prvním verši. Ve Druhé knize Mojžíšově 25,40 Hospodin Mojžíšovi přikazuje, aby kultovní nářadí udělal podle vzoru, který mu byl ukázán na hoře. Nejen tedy podle slovního popisu, ale podle jakéhosi vnitřně nahlíženého modelu, který Hospodin Mojžíšovi zjevil. Filón Alexandrijský, židovský učenec, který žil v Ježíšově době, propojil výklad tohoto verše s platónským myšlením, podle kterého je nehmotný vzor nějaké věci dokonalejší a hodnotnější než hmotná věc samotná, která podléhá zániku a nemůže být nikdy dokonalá. Proto o „nebeské svatyni“ píše následujícím způsobem:

Jevilo se tedy jako dobré, zbudovat přesvaté dílo, stan, o jehož zařízení byl Mojžíš na hoře Božími výroky zpraven; tam v duchu nahlížel nehmotné obrazy hmotných předmětů, podle nichž měly být zhotoveny smyslově vnímatelné napodobeniny jako podle vzorového nákresu, který je pouze v duši… Také pro autora Listu Židům je pozemský jeruzalémský chrám pouze napodobeninou té pravé svatyně, která je v nebi. To vyplývá i z jiných míst v Listu Židům, třeba z 8,5, kde se o levitských kněžích říká: Oni ovšem konají kněžskou službu ve svatyni, která se té nebeské jen podobá a je pouhým jejím stínem.

Pro židovskou apokalyptickou i rabínskou literaturu je však typický jiný pohled na věc. Jeruzalémský chrám je zcela pozitivně vnímán jako dějinný předobraz toho, co nastane v posledních dnech. Pozemská svatyně je tedy výchozím bodem, a teprve je-li nebeská svatyně vylíčena ve vztahu k té pozemské, nabývá na lesku. Podle rabi Nathana si dokonce Bůh postavil svou nebeskou svatyni přímo nad pozemských chrámem, který se tak stává středobodem celého vesmíru. Mezi nebeskou a pozemskou svatyní přitom není vůbec žádný vztah protikladu, spíš tvoří jednotu. Z toho, že autor Listu Židům hodnotí jeruzalémský chrám jako pouhý stín nebeské svatyně, můžeme usuzovat, že je mu mnohem bližší uvažování Filónovo než rabínských učenců.

V pozadí našeho úryvku, jak už jsme si řekli, stojí smírčí chrámová liturgie židovského Dne smíření, Jom Kippur. Vyvrcholením této liturgie je závažná událost: v tento jediný den v roce mohl velekněz vstoupit do velesvatyně, a tam obětovat zvířecí krev na usmíření hříchů. Největší důraz přitom ležel na samotném aktu obětování ve velesvatyni. Na tomto místě jsme svědky postupu, který je pro našeho autora typický v celém listu: teologické poznání Starého zákona pro něj má takovou autoritu, jako pro žádného jiného novozákonního pisatele. Autor Listu Židům však starozákonní motivy naprosto podřizuje křesťanskému vyznání. Vše je nahlíženo a teologicky domýšleno z hlediska Kristova ukřižování a nanebevstoupení. Právě při Ježíšově nanebevstoupení dochází k jeho spásonosnému vstupu do velesvatyně. Cesta do ní se otvírá ukřižováním, Ježíšovou smírčí obětí, která jednou provždy odstraňuje z cesty vše, co dělí člověka a Boha. Plynulý přechod, který se v našem úryvku odehrává od sebe-vydání vyvýšeného Krista přes jeho pozemské utrpení a zpět k jeho velekněžskému sebeobětování jsou důkazem, že autor nevnímal Ježíšovu smrt na kříži a jeho přinesení obětní krve do nebeských prostor před Boží tvář jako dvě oddělené události, ale naopak jako jednolitý proces.

Autor chce zdůraznit definitivnost Ježíšovy oběti tím, že staví proti sobě levitské kněze, kteří musejí vcházet do velesvatyně opakovaně, rok co rok, a oproti tomu Ježíšův vstup do velesvatyně, k němuž dochází při utrpení kříže, a který se může odehrát jen jednou jedinkrát. Protože kněz i oběť jsou smrtelní a tělesní, musí se jejich obětování odehrávat opakovaně. Množství obětí má tedy podle autora vynahradit kvalitu a účinnost jediné Ježíšovy oběti. Ježíš se již vícekrát obětovat nemusí, jinak by byl musel podstoupit svoje utrpení už mnohokrát od stvoření světa. Tato absurdní představa má být dalším poukazem na to, nakolik jiná je kvalita Ježíšova sebeobětování na kříži.

Autor si ale zároveň připravuje půdu pro svůj další argument: Ježíš se zjevil teď, jednou provždy, na konci věků, aby svou obětí odklidil hřích. Důraz na přítomný okamžik jako na dobu, kdy se odehrává spása, nám připomíná ještě další místa v Novém zákoně. Například List Římanům 5,9, kde o Ježíšovi čteme: Tím spíš tedy budeme zachráněni skrze něho od Božího hněvu teď, když jsme ospravedlněni jeho krví. Podobně i Druhý list Timotejovi 1,10 píše: Ale to se projevilo teprve nyní, když přišel náš spasitel Kristus Ježíš. On zlomil moc smrti a přinesl nám světlo nepomíjejícího života v evangeliu. Ježíšův kříž je tedy podstatným obratem v dějinách, a od jeho příchodu se vše mění v poslední čas, v mesiánskou dobu, naplněnou bezprostředním očekáváním spásy. Čas jakoby dostal úplně novou kvalitu: všechno stínové a náznakové s celou svou neschopností před Bohem je vystřídáno skutečností, že hřích je teď skutečně odpuštěn. Tato skutečnost je člověku přístupná skrze přijetí Krista a vytrvání ve víře.

Jistotu spásy, danou smírčím sebeobětováním Ježíše, autor podtrhuje přirovnáním. Tak jistě, jako každý člověk musí zemřít, a po smrti jej očekává soud, tak jistě i po Ježíšově oběti bude následovat konečné dovršení spásy pro všechny, kdo očekávají jeho návrat. Soud zde nemá být protikladem Ježíšova druhého příchodu. Obě tyto události jsou ve vzájemném vztahu, jsou situací, kdy každý člověk uvidí Krista, který je nyní skryt u Boha. Očekávání druhého Kristova příchodu je zde pozoruhodně zaměřeno na stránku spásy – neslyšíme ani slovo o Synu člověka jako Soudci! Až se Kristus znovu objeví, bude to proto, aby přinesl spásu těm, kteří na něho čekají. Tím jsou míněni ti křesťané, kteří si uchovali až do konce svou počáteční důvěru (3,14). Podruhé Kristus přijde už nezávislý na hříchu, už nebude muset hřích odstraňovat tím, že by ho bral na sebe.

Tímto chce autor svému společenství sdělit, že otázka spásy není otevřená, ale je již rozhodnuta – rozhodnuta pro ty, kdo vytrvají až do konce. Kdo s vytrvalou vírou očekává Ježíšův druhý příchod, stojí tedy na pevné půdě. Naberme tedy i my odvahu k naději, odvahu spolehnout se plně na Krista a na účinnost jeho oběti, která zatím nekonečně přesahuje naši představivost. Naberme odvahu důvěřovat, že jsme vykoupení. V této důvěře smíme očekávat konečné dovršení spásy a pokoušet se splnit několik těch drobnějších úkolů, které nám Hospodin na naší každodenní pouti předkládá. O to hlavní je už totiž postaráno.