Kalendář akcí

<< Únor 2022 >>
PÚSČPSN
31 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

1 K 10,1-12

Marie Klašková

 

Milé posluchačky a milí posluchači! O třetí neděli postní uslyšíme jako druhé čtení úryvek z Prvního listu apoštola Pavla Korinťanům. Z tohoto listu jsme už v cyklu C četli o druhé až sedmé neděli v mezidobí. Po dvou týdnech se tedy opět vracíme k četbě této knihy. Tentokrát si můžete nalistovat prvních dvanáct veršů desáté kapitoly. V nedělní liturgii budou některé verše vypuštěny, ale my se budeme podrobně zabývat všemi dvanácti verši.

Podle některých náznaků můžeme usuzovat, že tento list, kterému říkáme První Korinťanům, je již druhým Pavlovým listem poslaným do Korintu. První list se nedochoval. Apoštol v něm odpovídá na některé dotazy a upřesňuje témata z prvního listu. Korintskou církevní obec založil apoštol Pavel na své druhé misijní cestě – v Korintu žil asi půldruhého roku. Když odešel, začali tam působit jiní učitelé, kteří vnášeli mezi křesťany zmatky. Proto Pavel píše pravděpodobně kolem roku 55-56 z Efezu Korinťanům dopis. Přísně v něm kárá stranictví a nadřazenost některého z hlasatelů evangelia –ať už Petra, Apolla či Pavla. Korint byl proslaven uctíváním bohyně lásky – Afrodity. Křesťané byli neustále sváděni k podobnému životu. Pavel je varuje před smilstvem a nečistotou. Ve druhé části odpovídá Pavel na dotazy, které byly nejspíš reakcí na jeho první – ztracený – list.

Nedělní úryvek je zařazen za Pavlovu řeč o svobodě. Pak následují rady o chování k druhým lidem, zejména k ženám a pokyny o večeři Páně. Pavlova slova jsou reakcí na akutní problémy korintské obce.

Někteří korintští křesťané si mysleli, že svou svobodu musí dokazovat účastí na pohanských obětních hostinách. Pavel ukazuje příkladně sám na sobě, jak se má projevovat křesťanská svoboda. Křesťané v Korintu byli obdivuhodně přesvědčeni o pevnosti své víry. Křest i večeře Páně byly zahaleny magickým závojem.

Pavel však nechce nechat své korintské bratry a sestry v nevědomosti:

„Chtěl bych vám, bratři, připomenout jednu věc. Nad všemi našimi praotci byl rozprostřen oblak, všichni prošli mořem, všem se dostalo Mojžíšova křtu v oblaku a v moři, všichni jedli tentýž duchovní pokrm a všichni pili tentýž duchovní nápoj. Pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela a ta skála byl Kristus“ (1 Kor 10,1-4).

Naléhavost Pavlova varování před sebejistotou je zdůrazněna pětkrát opakovaným slovem „všichni.“ Zároveň se tak připravuje kontrast v následujícím verši: Ale přesto se většina z nich Bohu nelíbila.

Izraelští praotci jsou duchovními předky věřících. Oblak byl v podobě sloupu znamením Hospodinovy záchranné přítomnosti u Rudého moře. Mojžíš, prostředník staré smlouvy, je předobrazem Ježíše Krista. Izraelité, které vedl do Svaté země, jsou předobrazem křesťanů, které Kristus vede do nebe. Podobně jako pro Izraelity bylo přejití Rudým mořem jakoby křtem, kterým byli podrobeni Zákonu, křesťané jsou křtem přivtěleni ke Kristu a mají zachovávat jeho zákony. Mana se nazývá duchovním pokrmem, protože byla dána zázračným způsobem a měla význam předobrazu. Duchovním nápojem nazývá Pavel vodu, která pro Izraelity vyprýštila ze skály. Duchovní se nazývá proto, že přišla způsobem nadpřirozeným, a také proto, že byla předobrazem Kristovy krve, dané nám za nápoj. Pili z duchovní skály. Tato slova vysvětlují, v jakém smyslu se říká o tomto nápoji, že byl duchovní. Obyčejná skála jim dát vodu nemohla. Když ji poskytla, stalo se tak díky skále duchovní, Kristu. On jako Bůh byl s nimi stále v poušti a konal kvůli nim velké zázraky.

„Ale přesto se většina z nich Bohu nelíbila. Pomřeli na poušti“ (1 Kor 10,5).

Spojka „ale“ vytváří kontrast k předchozímu textu a uvozuje varování, které je odvozeno z osudu pokolení, putujícího pouští. Navzdory mnoha přijatým darům se většina Bohu nelíbila. Navzdory znamením Boží přítomnosti a působení většina zemřela na poušti. Podle vyprávění ve Čtvrté knize Mojžíšově unikli jen Jozue a Kaleb. Pouze tito dva se dostali do Zaslíbené země. Naprosto nečekaně následovalo zavržení po vyvolení. Velké požehnání neuchránilo před velkým pádem. Pavlovo výslovné varování před sebejistotou je zřetelnou polemikou s korintským bludem, podle kterého přijímání svátostí zaručovalo spásu. Korinťané pomýšleli s jistotou na svou spásu spočívající na křtu a Pánově hostině. Pavel jim připomíná: „většina Izraelitů pomřela na poušti.“ Bohu se nelze vysmívat. I když uděluje dary Duch, nevzdává se svého božství.

„Tyto věci se však staly, aby to byl pro nás výstražný příklad, že nesmíme toužit po špatnostech, jak toužili oni“ (1 Kor 10,6).

Nyní se Pavel obrací výslovně na Korinťany. Izraelské zkušenosti s milostí a odsouzením jsou výstražným příkladem. Mají chránit korintské křesťany před žádostivostí, aby nebyli navzdory svátostným darům zavrženi – podobně jako pokolení na poušti. Touha po špatnostech je bezbožností. Není jisté, na co zde Pavel myslí. Snad už na následující modlářství a necudnosti. S jistotou chce říci, že ten, kdo se účastní pohanských obřadů, nemůže si být tak jistý svou spásou.

„Ani se nesmíme oddávat modlářství, jak někteří z nich to dělali. Stojí to v Písmě: ´Lid se posadil k jídlu a pití. Pak se zvedli a dali se do rozpustilostí´“ (1 Kor 10,7).

Na všeobecné napomenutí navazuje jako první varování před modloslužbou. Modlářství Izraelitů na poušti spočívalo ve zhotovení zlatého býčka, v uctívání této modly a účasti na obětní hostině. V Korintu to však podle Pavla znamenalo podíl na modlářských praktikách účastí u stolu démonů. Pavel cituje s nepatrnou obměnou text z Druhé knihy Mojžíšovy: „Nazítří za časného jitra obětovali oběti zápalné a přinesli oběti pokojné. Pak se lid usadil k jídlu a pití. Nakonec se dali do nevázaných her“ (Ex 32,6). Tyto hry, rozpustilosti nebo křepčení (Ex 32,19) znamenají kultovně orgiastické tance před zlatým býčkem.

S pomocí tohoto příběhu objasňuje Pavel, jak smutné následky mělo uctívání model, když mu Izraelité na poušti podlehli. Tak už připravuje, co řekne v následujících verších (14 – 22). Křesťané se nemají zúčastňovat pohanských hostin, protože by tak vstupovali do náboženského spojení s modláři.

„Ani se neoddávejme necudnostem. Někteří z nich se toho dopouštěli, a za to jich bylo usmrceno za jediný den třiadvacet tisíc“ (1 Kor 10,8).

Necudnost má ve Starém zákoně dvojí význam. Takto je označována modloslužba, ale také nemorální jednání v pohlavní oblasti. Některé pohanské kulty byly spojeny s prostitucí, ale v Korintu nelze něco takového jednoznačně prokázat.

Podle Čtvrté knihy Mojžíšovy (Nu 25,9) zemřelo čtyřiadvacet tisíc Izraelitů pro účast na moabské bohoslužbě a styk s moabskými ženami. Pavel si zřejmě uvedený počet nezapamatoval přesně. Údaj o jediném dni vyhrocuje situaci.

„Ať se nás nezmocňuje ani nechuť vůči Pánu. Někteří z nich byli tak znechuceni, a za to umřeli na hadí uštknutí“ (1 Kor 10,9).

Pavel varuje před pokoušením Krista. Navazuje přitom opět na starozákonní texty, především snad na 78. žalm, ve kterém čteme: „Srdcem pokoušeli Boha, chtěli stravu podle vlastní vůle“ (Ž 78,18). Izrael pokouší Boha tím, že mu nedůvěřuje a pochybuje o jeho moci, že neposlouchá jeho vůli vedoucí ke spáse, že vystavuje zkoušce jeho trpělivost. Korinťané pokoušejí Krista účastí na pohanských kultovních hostinách. Takové pokoušení nezůstává ovšem bez následků, jak říká starozákonní příklad. O uštknutí Izraelitů na poušti se dočteme ve Čtvrté knize Mojžíšově (Nu 21,6).

„Ani nereptejte. Někteří z nich tak reptali, a za to byli pobiti od anděla Zhoubce“(1 Kor 10,10).

Reptání znamená ve Starém zákoně nejen všeobecnou nespokojenost na základě nesplněných nároků, ale také vnitřní postoj bezbožnosti, vzdor lidu vyvedeného z Egypta, který ještě nedorazil do Zaslíbené země. Reptání se zpravidla obrací nejen proti Hospodinu, ale také proti Mojžíšovi a Árónovi. Čtvrtá kniha Mojžíšova vypráví v 16. kapitole (Nu 16,41-50) o trestu smrti za takové reptání. Je známo, že proti Pavlovi bylo v Korintu mnoho námitek. Pavel tedy znal reptání, které se obracelo proti němu. Mohl však pomýšlet i na reptání proti stravě, neboť neúčastí na pohanských hostinách unikalo Korinťanům mnoho pokrmů. Reptání Izraelitů rovněž nezůstalo bez následků. Byli pobiti od Zhoubce. Překlad Ondřeje Petrů vidí jako zhoubce anděla, který vykonává trest. Jinou možností je zde satan jako vykonavatel Božího trestu. Určitě nevykonává tento trest Bůh sám.

„To všecko, co se jim stalo, přihodilo se jako výstražný příklad a bylo to napsáno jako poučení pro nás, kteří žijeme v době poslední“ (1 Kor 10,11).

Jedenáctý verš shrnuje: Co se přihodilo Izraelitům, je výstražným příkladem pro Boží lid žijící v poslední době. Poučení vyvozuje Pavel ze zvláštního chápání dějin spásy. Pavel nevidí v Kristu druhého Mojžíše, ale v Mojžíšovi vidí už Krista. Může tedy označit zkušenosti Izraele za příklady, které předem znázorňují, co se stane v době poslední. Pavel je přesvědčen, že zkušenosti praotců jsou zaměřeny k cíli věků – toto zaměření lze však vnímat jen z hlediska poslední doby. Právě proto, že v Kristu začala nová doba, může víra zaměřená na dobu poslední odhalovat ve starozákonních událostech předobrazy toho, co se stane v době poslední. Křesťanská obec žije na konci věků. Proto se jí Starý zákon jeví jako příklad. Pavel se domnívá, že starozákonní události byly sepsány právě pro křesťanskou obec, žijící v poslední době. Tyto události jsou především poučením. Co Řekové očekávali od pedagogů nebo božského slova, je podle Pavle záležitostí Písma. To nabízí nejen příklady správného způsobu života. Korinťané potřebují připomenout i trestající odsouzení. Pavel se sám počítá mezi ty, kteří mají být poučeni. Ví o nezbytnosti napomenutí nejen pro nadšence, ale pro celou křesťanskou obec, která je ohrožena na konci časů. Proto je na místě nabádání:

„Když se tedy někdo domnívá, že stojí, ať si dá dobrý pozor, aby nepadl“ (1 Kor 10,12).

Pro Pavla pokušení nekončí, ale naopak se stupňuje. Stojícím člověkem je míněn sebejistý křesťan, který se cítil plný Ducha svatého. Čím větší však je sebedůvěra, tím větší je pravděpodobnost pádu. Svátosti nezaručují pevné postavení. Kdo nebere vážně nebezpečí pádu, padne tím snáze a jistěji. Postoj víry zůstává v křesťanovi ohrožen, zároveň totiž už něčeho dosáhl, ale pořád je přitom na cestě.