Kalendář akcí

<< Červen 2023 >>
PÚSČPSN
29 30 31 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 1 2
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

1 K 12,12-30

Marie Klašková

 

Milé posluchačky a milí posluchači, v dnešním pořadu Bible v liturgii se budeme věnovat druhému čtení z příští neděle. Můžete si nalistovat První list Korinťanům, dvanáctou kapitolu, verš dvanáctý až třicátý. Při výkladu druhého čtení budeme vycházet z překladu Ondřeje Petrů, který se od ekumenického nepatrně liší.

Po šest nedělí čteme úryvky z Prvního listu Korinťanům, ze dvanácté až patnácté kapitoly. Pavel se v nich zabývá zlořády při bohoslužbě v korintské církevní obci. Existovala zde totiž skupinka křesťanů, kteří při bohoslužbách upadali do vytržení. Nejspíš mluvili podivně, nesrozumitelnými slovy a výkřiky. Bylo to považováno za intenzivní zkušenost s Boží blízkostí. Tito lidé požívali v korintské obci velké vážnosti, protože mluvili neznámými jazyky. Sami se považovali za něco zvláštního a opovržlivě se dívali na ostatní – obyčejné křesťany, kteří tyto jazyky neovládali. Pavel se je pokouší začlenit pevněji do církevní obce, aby v ní nedošlo k rozkolu. Používá přitom obrazu těla a jeho částí. Tomuto obrazu se budeme podrobně věnovat v dnešním pořadu: „Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem. Neboť i my všichni … byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem“ (1 Kor 12,12-13). Pavel nezakazuje mluvit ve vytržení, ale rozhodně se staví proti přeceňování takové schopnosti. Do této souvislosti patří rovněž Pavlova píseň o lásce, kterou budeme číst ve druhém čtení příští týden: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon“ (1 Kor 13,1). Různorodost je v Pavlových očích nedocenitelným darem, pokud jej člověk nezneužívá k zvýraznění vlastní důležitosti, ale dá jej do služeb církevní obce.

Pavel zavedl do teologického jazyka výraz „charisma“ neboli „dar milosti“. Korinťané měli scestné představy o působení Ducha svatého. Na každém člověku se jeho působení projevuje jinak. Ten, kdo mluvil neznámými jazyky, a „bylo to na něm vidět“, se cítil váženější, zbožnější, lepší než ostatní. Pavel však chce upozornit, že charisma je nezaslouženým darem, který pochází od Boha. Tento dar si nemůže nikdo vynutit nebo zasloužit. Může za něj nanejvýš děkovat. Každé charisma je darováno jednotlivým křesťanům k prospěchu celé církevní obce. Církev tvoří jednotliví lidé. Každý z nich má určitá charismata. Jestliže je používá k prospěchu všech, pak může církevní společenství dobře fungovat. Sobectví zde není na místě.

Pro vyjádření absolutní jednoty a neoddělitelnosti používá Pavel v té době běžného přirovnání: „Tělo je taky jen jedno, i když má mnoho údů. Ale všechny údy – přesto, že je jich mnoho – tvoří dohromady jediné tělo“ (1 Kor 12,12). Řekové a Římané – jako Cicero, Markus Aurelius či Epikuros – znázorňovali stát obrazem těla a údů. Toto pojetí převzali Židé žijící v řecky mluvícím prostředí. Známý historik Josef Flavius přirovnával celý židovský národ k tělu. V jednom ze svých děl napsal, že celé tělo židovstva trpí, trpí-li jeho nejvznešenější část, kterou je Jeruzalém. Můžeme předpokládat, že Pavel tato přirovnání znal, ale používá je v jiném smyslu. Celé tělo církve trpí, pokud trpí třeba jen jedna z nejnepatrnějších částí. Pavel tak chce poukázat na význam i těch nejmenších lidí v církvi. Každý člověk má své dary a schopnosti, každý může přispět k prospěchu celého společenství. Pavlovo přirovnání je zarámováno druhou částí dvanáctého verše a dvacátým sedmým veršem: „Tak je tomu také u Krista. Vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd“ (1 Kor 12,12.27).

Ve třináctém verši čteme: „Vždyť přece z nás ze všech – ať už jsme židé nebo pohani, otroci nebo svobodní – stalo se jedno tělo, když nás tentýž Duch všecky dovedl ke křtu a všichni jsme také v hojnosti přijali stejného Ducha“ (1 Kor 12,13). Člověk se stává částí Kristova těla skrze křest. Křest spojuje všechny dohromady. Jde o tak hluboké spojení, že se jím zpochybňují všechny sociální, etnické či náboženské rozdíly. Na stejnou úroveň patří v církvi ženy i muži, otroci i jejich páni, lidé pocházející ze židovství i z pohanství. Uvědomíme-li si, jak přísně byla společnost v té době rozdělená, přicházel Pavel s velmi revoluční myšlenkou. Všichni jsou si rovni, protože jsou napojeni stejným Duchem. Duch byl dán při křtu všem, tedy nejen těm, kdo bravurně mluví neznámými jazyky nebo na sebe upozorňují jinými dary.

Ve čtrnáctém verši čteme: „Tělo se přece neskládá z jednoho údu, ale z mnoha“ (1 Kor 12,14). Tímto veršem přechází Pavel k podstatě věci. Pavel tímto přirovnáním promlouvá ke Korinťanům, kteří jsou v krizi. Již jsme si řekli, že někteří se v jejich středu domnívali, že jsou důležitější než ostatní. Jednota je krásná právě ve své různosti. Názorný obraz těla a údů dobře poslouží lepšímu pochopení problému.

Pavel říká: „Kdyby řekla noha: Nejsem ruka, a proto nepatřím k tělu, proto ještě k tělu patří! A kdyby řeklo ucho: Nejsem oko, a proto k tělu nepatřím, proto ještě k tělu patří! Kdyby bylo celé tělo jenom sluch, kde by byl čich? Takto však Bůh umístil každý z údů v těle, jak sám chtěl. Kdyby všecko bylo jen jeden úd, kam by se podělo tělo? Takto však je sice mnoho údů, ale jenom jedno tělo(1 Kor 12,15-20). Pomocí názorných obrazů ukazuje Pavel důležitost a nutnost různosti. Každá z částí těla je nutná. Když onemocní některý z údů, člověk hned pozná, jak ten úd postrádá. Pavel staví do kontrastu ruku a nohu. Oba údy patří mezi končetiny člověka, mají však různé úkoly. Podobně i smyslové orgány oko a ucho. Ucho by si mohlo připadat méněcenné, neboť v řeckém prostředí byl vysoce ceněn zrak. Tímto přirovnáním naráží Pavel na situaci v korintské církevní obci. Chce povzbudit ty, kteří si připadají beznadějně méněcenní. Chce ukázat, že ve společenství je třeba všech – nejen vůdců, vybavených mnoha dary, ale i „malých“, obyčejných lidí.

Pavel pokračuje ve své argumentaci a rozvíjí dál obraz těla a jeho údů. V dalších verších čteme: „Oko tedy nemůže říci ruce: Nepotřebuji tě! Nebo zase hlava nohám: Nepotřebuji vás, spíše naopak – tělesné údy zdánlivě nejslabší jsou nejpotřebnější“ (1 Kor 12,21-22). Pavel přirovnává ty, kdo si o sobě hodně myslí, k oku a hlavě. Oko i hlava jsou dva velmi důležité údy, které si mohou myslet, že nepotřebují ruce a nohy. Každému je však jasné, že tento názor je v každém případě mylný. Hlava se jen těžko obejde bez rukou a nohou. Pavel se tak snaží obhajovat všechny, kdo mají malou společenskou vážnost.

V dalších dvou verších se Pavel věnuje takzvaným ušlechtilým a méně ušlechtilým údům. Čteme: „A zrovna těm údům, které na těle pokládáme za méně ušlechtilé, právě těm v oblékání projevujeme větší pečlivost a údy stydké tím pozorněji se slušně zakrývají, kdežto údy ušlechtilé takové ohledy nepotřebují. Bůh zařídil tělo tak, že se s údy podřadnějšími jedná s větší pečlivostí (1 Kor 12,23-24). Ve svých slovech je Pavel ovlivněn dobou. Dnes bychom asi použili jiného přirovnání. Ale důležitá je podstata, kterou Pavel zdůrazňuje. Právě nenápadní lidé ve společenství a jejich málo ceněné dary si zaslouží většího ocenění a uznání. Mnoho lidí působí spíše ve skrytu a jejich služba není doceněna. Bez ní by však mnohá církevní obec vůbec nemohla existovat. Tuto skutečnost zdůrazňuje Pavel i dalším veršem: „Aby nenastal v těle nepořádek, ale aby se údy staraly jeden o druhý“ (1 Kor 12,25). Upozorňuje na směšnost sporů o důležitosti či nedůležitosti některých lidí či darů. V každé obci by měla být samozřejmostí vzájemná solidarita: „Trpí-li jeden úd, cítí tu bolest všecky ostatní údy, je-li některý úd vyznamenán, všechny ostatní údy se s ním radují“ (1 Kor 12,26). Tak jako utrpení či radost prožívá celé lidské tělo, má se na podobných projevech podílet i celé církevní společenství. Jednota ve společenství jde přes všechny společenské či etnické rozdíly, jak jsme si již řekli.

Nyní přichází vyvrcholení a rozuzlení celého přirovnání. Pavel říká všem: „Vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd“ (1 Kor 12,27). Člověk je při křtu připojen ke Kristově tělu. Stále znovu se toto spojení obnovuje svátostí eucharistie. Každý člověk je jedním z údů Kristova těla. Nikdo není méněcenný nebo důležitější než druzí. Všimněme si ještě jedné skutečnosti. Na začátku našeho dnešního pořadu jsme si řekli, milí posluchači, jaké mezilidské vztahy a problémy sužovaly církevní obec v Korintě. Navzdory tomu ji však Pavel nazývá Kristovým tělem. I když to byla obec, kterou čas od času provázely hádky a vnitřní spory.

V dalších třech verších čteme: „Bůh ustanovil, aby v církvi jedni konali úkol misionářů, druzí aby promlouvali pod vlivem vnuknutí, třetí aby učili. Někteří mají dále moc konat zázraky, jiní dar uzdravovat, pomáhat, řídit, mluvit rozličnými jazyky. Jsou snad všichni misionáři? Mají všichni dar promlouvat z vnuknutí? Jsou všichni schopni učit? Mají všichni moc konat zázraky? Mají všichni ten dar, že mohou uzdravovat? Mluví všichni jazyky? Umějí všichni ty řeči v neznámém jazyku pronesené vykládat?“ (1 Kor 12,28-30). Pavel se nyní zabývá jednotlivými úkoly v církvi. Jako první tři uvádí misionáře, proroky a učitele. Tato tři poslání nejsou důležitější než ostatní. Mají však své důležité funkce uvnitř společenství. Každé poslání má svůj vlastní úkol. Pavel pak pokračuje výčtem dalších darů – dar konat zázraky, uzdravovat nemocné, pomáhat potřebným, řídit církev a mluvit rozličnými jazyky. Některými z těchto darů jsme se zabývali minulou středu v pořadu Bible v liturgii a slyšeli jsme o nich v nedělním čtení. V tomto Pavlově výčtu jsou nově zařazeny dary, které se zabývají službou a pomocí – a dary potřebné k dobrému vedení církevní obce. Všimněme si, že dar mluvení rozličnými jazyky je opět zařazen až na samý konec, přestože byl v Korintě značně přeceňován. Každý člověk je obdařen určitými dary. Žijí-li lidé ve společenství, mohou si být díky svým darům vzájemně prospěšní.

Dvanáctá kapitola je zakončena veršem: „Usilujte o to, abyste měli dary stále lepší. A teď vám chci ukázat ještě mnohem vzácnější cestu“ (1 Kor 12,31). Tento verš slouží jako spojnice s písní o lásce, o které si řekneme více příští středu.