Kalendář akcí

<< Prosinec 2021 >>
PÚSČPSN
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

1 K 15,1-11

Marie Zouharová

 

Příští neděle je už pátá v liturgickém mezidobí. V druhém čtení budeme pokračovat v průběžné četbě Prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Úryvek je vybrán z 15. kapitoly a patří k nejdůležitějším textům v Novém zákoně. Jde o nejstarší svědectví o Ježíšově vzkříšení. Pavel je převzal z dřívější tradice. Samo svědectví je tedy starší než jeho list.

Největší tajemství Kristovy osoby a základní tajemství naší víry – Ježíš byl vzkříšen – je nejvíce vystaveno nepochopení. V době Ježíšova pozemského života nevěřili ve vzkříšení mrtvých saduceové. Přišli za Ježíšem s otázkou, která vycházela z praxe takzvaného švagrovského manželství. Bratr si měl vzít za manželku vdovu po svém zemřelém bratovi. Saduceové zřejmě vymysleli případ, ve kterém se tato praxe švagrovského manželství uplatnila sedmkrát za sebou. Podle jejich názoru byla neřešitelná otázka: “Komu z těch sedmi bratrů bude patřit ta žena, až při vzkříšení vstanou? Všech sedm ji přece mělo za manželku. Ježíš jim řekl: Mýlíte se, neznáte Písma ani moc Boží. Když lidé vstanou z mrtvých, nežení se ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé” (Mk 12,23-25). V první době hlásání evangelia nevěřili ve vzkříšení ani pohané. O Pavlově vystoupení v Aténách se mimo jiné dozvídáme: “Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: “Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy” (Sk 17,32).

Ani Starý zákon neměl na tuto věc jasný názor. Izraelité sice znali vyprávění Elijášově vzkříšení vdovina syna ze Sarepty (1 Kr 17, 17-24), o Elizeově vzkříšení dítěte v Šúnemu (2 Kr 4,18-37) a příběh o vzkříšení muže, položeného Elizeova do hrobu (2 Kr 13,20a). V těchto případech však šlo o oživení mrtvého a vrácení člověka do pozemského života, vzkříšení nebylo radikální proměnou ve zcela nový život.

Ani Ježíšovým učedníkům nebylo jasné, “co znamená vstát z mrtvých”. (Mk 9, 9-13; L 24, 25-27; J 20,9). Proto tak těžko věřili, že Pán vstal z mrtvých (J 20,24; Mt 28,17; Mk 16, 11.14). Takto můžeme odůvodnit rozdíly v podání o Ježíšově zmrtvýchvstání. Šlo o skutečnost naprosto mimořádnou, zvláště po Ježíšově strašné smrti. Určitý zmatek se jistou měrou jeví ve zprávách evangelistů, kteří nám jej věrně zachovali. Právě to je důkazem jejich věrohodnosti. Tyto zprávy neuhlazovali, a nesnažili je zasadit do společného rámce.

Apoštol Pavel píše svůj dopis pravděpodobně v Efezu na jaře roku 55, někdy kolem Velikonoc. Připomíná jim podstatný obsah své zvěsti, kterou jim odevzdal za svého prvního pobytu v Korintu r. 50. Slavnostní úvod dokazuje váhu toho, co jim píše. Klade velký důraz na doslovný význam toho, co jim zvěstoval pro jejich záchranu. Korinťanům odevzdává, co sám přijal od jiných. Úryvek začíná slovy:

Chci vám připomenout, bratři, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval – vždyť jste přece neuvěřili nadarmo.

Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal,

Slova, která budou následovat, se liší od ostatních. Pavel upozorňuje, že cituje to, “co sám přijal”. Následující text nepochází tedy od něho, ale on jej převzal. Jde o velmi starou, pevně formulovanou součást tradice, kterou Pavel poznal nejspíš v antiochijské církevní obci; snad sahá dokonce až k prvotní jeruzalémské obci.

Text obsahuje nejstarší vyznání křesťanské víry, které vedle sebe staví čtyři rozhodující výpovědi o Kristu:

Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti.

První výpověď zachycuje skutečnost: Ježíš vstal z mrtvých a žije. Druhým krokem bylo svědectví apoštolů. Dále se dozvídáme, že Ježíšova smrt měla smírný význam. Došlo k naplnění starozákonních proroctví. Odkaz na Písma se vztahuje na píseň o Božím služebníkovi, protože pouze zde mluví Starý zákon o smrti za druhé: “Byly to naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal… Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni… On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných:” (Iz 53,4-12). Zmínka o naplnění Písmem je v rané křesťanské obci běžná, vystihuje význam strašné Ježíšovy smrti. Ukazuje se zde zápas o smysl Ježíšova života a jeho poslání. V této – lidsky viděno – absurdní smrti se dějiny světa nevymkly Bohu z rukou. Ježíšova smrt odpovídá jeho vůli a je do jeho vůle zahrnuta.

Pohřbem je potvrzena Ježíšova smrt jako smrt člověka. Jako člověk trpěl a byl také pohřben. Hrob se jeví jako definitivní konec, kdy již nelze v nic doufat.

Slovy “třetího dne byl vzkříšen” není řečeno, kým byl vzkříšen. Trpný rod je však opisem Božího jednání. Bůh křísí a dává život, překonává moc smrti a temnotu hrobu. Vzkříšení Ježíše neznamená však jeho návrat do našeho pozemského života, ale jeho přijetí do zcela jiného života, trvalého života Božího, jeho přijetí do Boží slávy a věčnosti, které už neznají čas.

Proč byl Ježíš vzkříšen právě třetího dne? Pravděpodobně se tak navazuje na biblickou tradici o třetím dni jako dni rozhodujícím. Ukázkou může být několik vět z knihy proroka Ozaáše (Oz 6,2): “Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nám dá povstat a my před ním budeme žít”. Třetí den je Starém zákoně často dobou Božího zásahu ve prospěch Izraele nebo spravedlivého člověka: “Když se Abraham třetího dne rozhlédl, spatřil v dálce místo” (Gn 22,4). “Ať jsou připraveni na třetí den, neboť třetího dne sestoupí Hospodin před zraky všeho lidu na horu Sinaj… Když nadešel třetí den nastalo jitro, hřmělo a blýskalo se, na hoře byl těžký oblak a zazněl velmi pronikavý zvuk polnice. Všechen lid, který byl v táboře, se třásl” (Ex 19,11.16; 2 Kr 20,5.8; Est 5,1; Oz 6,2a; Jon 2,1).

Když takto uvažujeme, ukazuje se i smysl slov “podle Písma”. Tentýž Bůh, který pomáhal v dějinách svému lidu, jedná i při vzkříšení Ježíše jako Bůh, který daruje nový život.

Dále jsou uváděni svědkové zjevení. Autor neargumentuje prázdným hrobem, ale zjevením Vzkříšeného. Slovesa “dát se vidět” neboli “zjevit se” užívá Starý zákon pro zjevení Boha, který vystupuje ze své skrytosti (Gn 12,7; 17, 1;26, 2. 24; 35, 9). Ve vzkříšeném Ježíšovi se svědkové setkávají s Boží skutečností, která přesahuje člověka. V evangeliích se setkáváme s obtížemi, jak vyjádřit tyto skutečnosti přiměřenými slovy.

Za základ můžeme považovat Ježíšovo zjevení Petrovi a potom Dvanácti, kteří jsou představiteli nového Božího lidu. “Dvanáct” je už pevné označení skupiny – nebere se v úvahu, že do plného počtu vlastně schází Jidáš.

Následující verš našeho úryvku uvádí další zjevení, která Pavel bere ze staré tradice:

Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům.

Zjevení pěti stům bratří se mohlo udát v Galileji. Evangelia nám je nepopisují. Podobně se Pavel nezmiňuje o zjevení ženám, o kterém vyprávějí evangelia. Poznámkou, že většina z nich je posud na živu, chce upozornit, že je možné vše si u nich ověřit – přezkoumat věrohodnost jeho tvrzení.

Jako další, kdo může svědčit, je uveden Jakub, který se stal až do své smrti r. 62 prvním mužem jeruzalémské církevní obce. “Všemi apoštoly” je míněn jiný okruh než zmíněných Dvanáct, snad se pomýšlí na další okruh křesťanů ze židovství. Patrně jde o ty, kteří byli Ježíšovi nablízku už během jeho pozemského života a mohli jej tedy poznat.

Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně.Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev Boží. Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval – nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou. Ať už tedy já, nebo oni – tak zvěstujeme a tak jste uvěřili.

Zde vkládá Pavel svůj osobní zážitek z obrácení u Damašku asi kolem r. 33. Šlo o rozhodující obrat v Pavlově životě. Z pronásledovatele se stal apoštol, který navzdory mnoha obtížím cestuje, aby šířil zvěst o Ježíši Kristu.

Vzkříšení Ježíše je podstatným obsahem nejstaršího křesťanského vyznání víry, které vzniklo již za několik let po Kristově smrti. Nejpozději kolem r. 40 patří víra v Ježíšovo vzkříšení z mrtvých k rozhodujícímu jádru víry raných křesťanských obcí. Tato víra však neznamená, že Ježíš byl jen znovu oživen. Ale od počátku znamená: Ježíš vešel skrze svou smrt do věčného, definitivního života u Boha, který už nezná smrt. Žije nyní v Boží sféře, tedy ve skutečnosti, která není přístupná naší zkušenosti. Podle svědectví Nového zákona vešel Ježíš svou smrtí do zcela jiného, nepomíjivého života, do života Božího, do skutečnosti, kterou nemůžeme přiměřeně vyjádřit naší řečí; a také do skutečnosti, která se vymyká historickému důkazu. Je věcí víry.

Tato víra má svůj základ ve svědectví: Ježíš se zjevil svědkům živý. Těmto svědkům je třeba věřit. Skoro všichni položili svůj život za své přesvědčení. Proto jsou věrohodnými svědky.

Pravda o Kristově zmrtvýchvstání je vrcholnou pravdou víry v Ježíše Krista. Jako fakt je tajemstvím Boží moci.

Podle novozákonního chápání je vzkříšení Ježíše nejvyšším zjevením Boží lásky. Bůh nejen dal svého Syna na odpuštění hříchů, ale oslavil jej pro nás a pro naši spásu. Otcova láska byla jedinou mocí, která přemohla smrt a hřích.