Petr Chalupa

O třinácté neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako první čtení úryvek z devatenácté kapitoly První knihy Královské. Vybraný úryvek má dvě části. První z nich uvádí jeden z Božích pokynů proroku Eliášovi. Druhá vypráví o Eliášově ustanovení Elizea prorokem. Mezi oběma částmi panuje určité napětí: v první má Eliáš pomazat Elizea za proroka, v druhé se o pomazání nehovoří – Eliáš určuje Elizea svým nástupcem pomocí symbolického jednání – hodí na něho svůj plášť.

Vyprávění o proroku Eliášovi od sedmnácté do devatenácté kapitoly První knihy Královské vrcholí událostmi na hoře Chorebu. Předtím Eliáš předpověděl sucho, sám byl Bohem zázračně sycen a zvítězil v zápasu s Bálovými proroky. Nyní však prchá před hrozbou královny Jezábely. Na Chorebu se mu zjevuje Bůh a pověřuje ho novými úkoly.

Starší vyprávění o Eliášově žáku Elizeovi bylo pravděpodobně později spojeno s Božím slovem, kterého se Eliášovi dostalo na hoře Chorebu. Vyprávění tak získalo ráz teologické úvahy nad dějinami. Eliáš byl přitom chápán jako nový Mojžíš.

Biblická vyprávění o prorocích uvádějí obvykle nejprve Boží slovo, které uvádí do pohybu následující události. Čtenář nebo posluchač ví tedy už předem, o čem se bude vyprávět. Ovšem vypravěč popisuje události nově, aby posluchače zaujal a vyvolal v nich nový vnitřní postoj. Na proroky máme nejen vzpomínat, ale měli bychom je zároveň napodobovat. Obecněji lze říci, že vyprávění chce poučit.

Nyní k textu vybraného úryvku. Z první části šestnáctého verše devatenácté kapitoly byly vypuštěny dva Hospodinovy úkoly pro Eliáše. Poslechněme si je však, abychom lépe znali souvislost slov, která uslyšíme při liturgii:

Hospodin řekl Eliášovi: Jdi, vrať se svou cestou k damašské poušti. Až tam přijdeš, pomažeš Chazaela za krále nad Aramem. Jehúa, syna Nimšího, pomažeš za krále nad Izraelem

Pomazání bylo symbolem Božího vyvolení za krále. Potvrdit takto své postavení – Božím určením – potřebovali zejména králové, kteří nebyli zákonnými dědici svých předchůdců. A tak tomu bylo i v případě Chazaela a Jehúa.

Ustanovením obou mužů za krále měl tedy Eliáš silně zasáhnout do politických poměrů své doby. Rozhodující však zůstává teologické hledisko: uctívání Bála není slučitelné s vírou v Hospodina.

O třetím Eliášově úkolu již v neděli uslyšíme:

Elizea, syna Šafatova z Abel Mechola pomaž za proroka místo sebe!“

Nikde jinde ve Starém zákoně se nehovoří o pomazání za proroka. Snad se zde projevil vliv předcházejících úkolů: pomazání obou králů. Místo, zvané Abel Mechola, nedokážeme už dnes přesně určit. Víme však, že leželo na západ od řeky Jordánu.

Z nedělního úryvku opět vypuštěný biblický text se vrací k důsledkům, které vyplynou ze splněných úkolů:

Kdo unikne Chazaelovu meči, toho usmrtí Jehú, a kdo unikne Jehúovu meči, toho usmrtí Elizeus.

Pozdější válka aramejského krále Chazaela proti Izraeli byla vnímána jako Hospodinův trest pro Bálovy ctitele. Izraelský král Jehú proslul navíc krutým pronásledováním Bálových přívrženců. Nevíme však nic o Elizeově usmrcování Bálových vyznavačů. Pohoršlivý způsob vyjadřování o usmrcení mečem je vysvětlitelný jako výraz krajní nouze. Spor mezi uctíváním Bála a Hospodina se vyhrotil ve smyslu „buď, anebo.“ Z hlediska víry v Hospodina šlo tedy o všechno, šlo doslova o přežití úcty k Hospodinu nebo její úplné vyhlazení. Z těchto vystupňovaných protikladů plynou představy o násilném řešení této situace.

Nedělní úryvek z Lukášova evangelia naznačuje drsné způsoby Elizeova předchůdce Eliáše. Učedníci Jakub a Jan řekli v reakci na odmítnutí noclehu ze strany Samaritánů: „Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?“ (Lk 9,54). V první kapitole Druhé knihy Královské nechá Eliáš dvakrát sestoupit oheň z nebe, který pozře velitele i s padesáti vojáky. Ti předtím dostali od krále Achazjáše úkol přivést proroka ke králi. Ježíš však učedníky za návrh podobného jednání „přísně pokáral.“ Některé novozákonní rukopisy dodávají: „Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“

Text z První knihy Královské pokračuje:

Ale zachovám v Izraeli sedm tisíc, všechny ty, jejichž kolena nepoklekla před Bálem a jejichž ústa ho nepolíbila.

Sedm tisíc lze rozložit na tisíc krát sedm. Číslovka tisíc naznačuje velké množství a číslovka sedm znázorňuje dokonalý počet. Odpadnutí od Hospodina se v Izraeli projevovalo dokonce tak, že lidé poklekali před Bálem, což měli činit výhradně před Hospodinem (Ezd 9,5). Z knihy proroka Ozeáše víme, že v Betelu líbali poutníci sošku zlatého býčka (Oz 13,2). Můžeme předpokládat, že podobný projev úcty se týkal i nějakého znázornění Bála.

Od stanovených úkolů předchází text k jejich plnění:

Když Eliáš odešel z hory, nalezl Elizea, syna Šafatova, jak právě oral. Měl před sebou dvanáct spřežení, on sám byl při dvanáctém. Eliáš šel kolem něho a hodil na něj svůj plášť.

Jméno Elizeus, v Českém ekumenickém překladu Elíša, znamená v hebrejštině „Bůh pomohl.“ Jméno jeho otce, Šafat, znamená v překladu z hebrejštiny „on soudí.“ Pomýšlí se přitom na Boha, který soudí – v naší souvislosti bude soudit odpadnutí od něho.

Elizeus je vykreslen jako svobodný rolník. Není jisté, zda počet dvanáct odkazuje na dvanáct izraelských kmenů. Určitě však byl Elizeus podle tohoto počtu spřežení bohatý člověk.

Znakové jednání spojené s oděvem vyjadřuje vztah závislosti. Eliášův plášť nebyl ledajaký, mohli bychom mluvit o vzácném oděvu, který znázorňuje Eliášovu schopnost činit zázraky (srov. 2 Kr 8-15).

Elizeus opustil býky, běžel za Eliášem a řekl: „Prosím, ať mohu políbit svého otce a svou matku a pak půjdu za tebou.“ Eliáš odpověděl: „Jdi a vrať se; co jsem ti měl učinit, to jsem udělal.“

Elizeus rozumí Eliášovu znamení. Opouští spřežení a jde za Eliášem. Dokonce „běží“. Tak naléhavá je tato záležitost. Následování je zdůrazněno Elizeovým příslibem: „půjdu za tebou.“ Vzniká vztah mezi mistrem a jeho učedníkem.

Elizeus se cítí znakovým jednáním natolik zavázán, že prosí Eliáše o dovolení, aby se mohl rozloučit se svými rodiči, než ho bude následovat. Eliášova odpověď bývá v překladech zkomolena. Ani překlad Václava Bognera – „jdi a vrať se; co jsem ti měl učinit, to jsem udělal“ – nevystihuje, co míní původní hebrejský text. Jeho význam bychom mohli vyjádřit slovy: „Jdi, vrať se, jestli pro tebe tento symbolický úkon nic neznamená. Jestli mu nepřipisuješ reálnou náplň a neuznáváš jeho účinnou sílu, můžeš se vrátit domů a zůstat tam.“

Elizeus se tedy od něho vrátil, vzal spřežení býků, zabil je, na jejich jařmu uvařil maso a dal ho lidem k jídlu. Pak vstal, šel za Eliášem a sloužil mu.

Elizeus se skutečně vrací. Nejde ovšem domů, ale naznačuje své odhodlání následovat Eliáše. Když zabije býky a na jejich jařmu vaří maso, ničí tak pracovní prostředky, které potřeboval k výkonu svého povolání. Použitá slovesa připomínají obřad přinášení oběti. Elizeovo jednání odpovídá také obsahově dvojímu významu oběti: je zaměřena k Bohu a k lidskému společenství. Elizeus obětuje na jedné straně svou minulost, majetek a vliv – na druhé straně jedná při opouštění lidí solidárně. Úryvek končí ujištěním o tom, že se Elizeus definitivně připojil k Eliášovi.

Text k První knihy Královské byl pro 13. neděli v mezidobí vybrán s ohledem na úryvek z 9. kapitoly Lukášova evangelia (L 9,51-62). Závěr tohoto úryvku je narážkou na vyprávění o Elizeovi. Ježíš vybídl nějakého člověka: „Pojď za mnou!“ … On řekl: „Půjdu za tebou, Pane; jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou.“ Ježíš mu však řekl: „Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království.“ Nemůžeme ovšem tvrdit, že vůči nedokonalému povolání Elizea se ukazuje jako dokonalé teprve povolání Ježíšovo.

Na Chorebu povzbuzuje Bůh Elizea a posílá ho do konkrétní politické situace. V čem bychom mohli Elizea napodobovat? V rozhodnosti při opouštění různých závislostí, ve svobodě využívané k nasazení pro druhé lidi, ve věrné službě a neustálému učení se od Mistra.

Po prvním čtení budeme v neděli zpívat některé verše 16. žalmu. Byl snad původně vyznáním levity, který nedostal podíl na půdě v Zaslíbené zemi. Vyznává proto: „Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem.“ Necítí se ochuzen, ale připojuje s výhledem na konečný cíl všeho: „Nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení. Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast.“

„Modlitba nad dary“ v nedělní liturgii odhaluje původ spásonosného působení svátostí. Zároveň v ní prosíme, abychom správně vnímali svou účast na nich: „Ty sám, Bože, působíš, že nám tvé svátosti přinášejí spásu; dej, ať naše spoluúčast při jejich slavení odpovídá svatosti toho, na čem máme podíl.“