Kalendář akcí

<< Květen 2022 >>
PÚSČPSN
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

1 Kr 8,41-43

1 Kr 8,41-43 9. ne v mezidobí C

Petr Chalupa

Pro devátou neděli v liturgickém mezidobí byl v cyklu C jako první čtení vybrán úryvek z První knihy Královské. Tento starozákonní spis popisuje ve své první části vládu Davidova syna, krále Šalomouna – od jeho nástupu na trůn až po jeho smrt. V druhé části se dozvídáme o rozpadu jedné říše na dvě království, severní izraelské a jižní judské. První kniha Královská líčí pak dějiny nesnadných vztahů mezi oběma královstvími – až do doby, kdy zemřel izraelský král Achazjáš.

Král Šalomoun proslul zejména jako stavitel jeruzalémského chrámu. Úryvek, jímž se budeme zabývat, patří k modlitbě, kterou vyslovil král Šalomoun při zasvěcení nového chrámu (1 Kr 8,22-53). V modlitbě prosí nejprve za své budoucí nástupce na Davidově trůně (ve verších 22 – 28), pak předpokládá sedm situací, v nichž se Izraelité – ale nejen oni – budou obracet v chrámě k Hospodinu (verše 31-51). Všeobecná prosba uzavírá celou královu modlitbu.

Než se dostaneme k vybranému textu, bude užitečné poslechnout si, které situace předpokládá Šalomoun ve své modlitbě. První situací je spor, v němž se jeden ze zúčastněných zaklíná přísahou. Hospodin se má v takovém případě projevit jako nejvyšší soudce, který potvrzuje pravdu:

Jestliže se někdo prohřeší proti svému bližnímu a ten by mu uložil, aby se zaklínal přísahou, a on by tu přísahu složil před tvým oltářem v tomto domě, ty sám v nebesích vyslyš, zasáhni a rozsuď své služebníky; prohlas svévolníka za svévolného a odplať mu podle jeho cesty, a prohlas spravedlivého za spravedlivého a odměň jej podle jeho spravedlnosti (1 Kr 8,31-32).

Další situací je vojenská porážka Izraele a vyhnanství, které potom následuje. Hospodin se má projevit jako odpouštějící vysvoboditel svého lidu:

Bude-li poražen Izrael, tvůj lid, od nepřítele pro hřích proti tobě, ale navrátí se k tobě, vzdají chválu tvému jménu a budou se k tobě modlit a prosit o smilování v tomto domě, vyslyš v nebesích a odpusť Izraeli, svému lidu, hřích a uveď je zpět do země, kterou jsi dal jejich otcům (1 Kr 8,33-34).

Následuje modlitba v době sucha, které je vysvětleno jako následek hříchu Izraele. Odpuštění souvisí těsně s darováním deště.

Uzavřou-li se nebesa a nebude déšť pro hřích proti tobě, budou-li se modlit obráceni k tomuto místu a vzdávat chválu tvému jménu a odvrátí se od svých hříchů, protože jsi je pokořil, vyslyš v nebesích a odpusť svým služebníkům a Izraeli, svému lidu, hřích; vždyť je vyučuješ dobré cestě, po níž by měli chodit, a dej déšť své zemi, kterou jsi dal svému lidu do dědictví (1 Kr 8,35-36).

Podobnou situací jsou – dnes bychom řekli – přírodní katastrofy, vpád nepřítele nebo epidemie:

Bude-li v zemi hlad, bude-li mor, obilná rez či sněť, kobylky nebo jiná havěť, bude-li ho v zemi jeho bran sužovat nepřítel či jakákoli rána a jakákoli nemoc, vyslyš každou modlitbu, každou prosbu, kterou bude mít kterýkoli člověk ze všeho tvého izraelského lidu, každý, kdo pozná ránu svého srdce a rozprostře své dlaně obrácen k tomuto domu. Vyslyš v nebesích, v sídle, kde přebýváš, a odpusť, učiň a odplať každému podle všech jeho cest, neboť znáš jeho srdce – vždyť ty sám jediný znáš srdce všech lidských synů -, aby se tě báli po všechny dny, kdy budou žít na půdě, kterou jsi dal našim otcům (1 Kr 8,37-40).

Teprve nyní se prosící král Šalomoun dostává k problematice modlitby cizince nebo cizinců v chrámě. Šalomoun vyprošuje od Hospodina, aby cizinci byli vyslyšeni. Máme tedy před sebou modlitbu, která se zabývá modlitbami jiných. Už tato skutečnost prozrazuje, že se nezabýváme jednoduchou královou prosbou. Jsme spíš svědky teologického zamyšlení nad vztahem cizinců k Bohu Izraele a jeho chrámu.

Úryvek, vybraný pro slavení Eucharistie, začíná Šalomounovou prosbou, aby Hospodin vyslyšel volání cizince, tedy člověka, který nepochází z izraelského národa.

Šalomoun se modlil v chrámě: Vyslyš, Hospodine, i cizince, který není z tvého izraelského lidu, jestliže přijde z daleké země kvůli tvému jménu

Kdo se míní cizincem, je blíže vysvětleno dvěma vztažnými větami: je to člověk, který není z izraelského lidu a který přichází z daleké země kvůli Hospodinovu jménu. Šalomoun nemluví o jakýchkoli cizincích, ale o těch, kteří se dostali do izraelské země. Kdybychom měli uvést příklad takového cizince, můžeme pomyslet na uzdravení aramejského vojevůdce Námana v páté kapitole Druhé knihy Královské. Ovšem cizinec, o kterém mluví Šalomoun ve své modlitbě, přišel do Izraele ne proto, že očekával uzdravení, ale kvůli Hospodinovu jménu, to znamená kvůli zvláštní Hospodinově přítomnosti v Izraeli.

neboť uslyší o tvém velikém jménu, o tvé mocné ruce a o tvém napřaženém rameni – jestliže přijde prosit do tohoto domu,

Cizinci se tedy dozvídají nejen o Hospodinově velikosti, ale také o jeho mocné ruce a napřaženém rameni. Obrazná slovní spojení – mocná ruka a napřažené rameno – odkazují na zázračnou Hospodinovu moc, jíž Hospodin vysvobodil svůj lid z Egypta a poskytoval mu další pomoc. Protože se Boží moc projevila podivuhodně na Izraeli, vydají se také cizinci do blízkosti jeruzalémského chrámu, aby byli vyslyšeni. Budou se modlit směrem k chrámu. Tím se ovšem nemyslí pozdější nasměrování člověka při modlitbě, o němž se dozvídáme v knize proroka Daniela (Dan 6,11) a které v poněkud jiné podobě hraje dodnes roli v islámu. Neboť cizinci se nemohou modlit někde daleko, ale musejí vyhledat prostor chrámu. Bylo jim k dispozici jedno z nádvoří. Do vlastního chrámu však cizinci nevstupují. Ostatně – podle Šalomounovy modlitby – stejně nedokáže dům z kamene pojmout Hospodina, jehož příbytek je v nebi.

vyslyš ho v nebi, v místě, kde přebýváš. Učiň všechno, o co tě bude cizinec prosit, aby všechny národy země poznaly tvoje jméno, aby se tě bály jako tvůj izraelský lid a aby poznaly, že byl tento dům, který jsem vystavěl, pojmenován tvým jménem.

Jestliže bylo už Hospodinovo jméno pohnutkou k pouti cizinců do Jeruzaléma, pak vyslyšení modlitby má způsobit další účinky. Jako důsledek této řetězové reakce mají nakonec poznat Hospodinovo jméno všechny národy.

Stručně je vysvětleno, co se míní tímto poznáním. Vede jednak k bázni před Hospodinem, která je podle Šalomounových slov rozšířena v Izraeli. Mimoto národy takto uznávají, že chrám v Jeruzalémě skutečně náleží Hospodinu, neboť jeho jméno je nad ním vzýváno.

Dokud byl Bůh Izraele jen Bohem svého lidu, nevznikal problém, zda vyslyší také příslušníky jiných národů. Čím víc však narůstalo poznání, že je pouze jeden Bůh, vyhrocovala se otázka po vztahu cizinců k Bohu Izraele. Izrael se na základě vznikajícího monoteizmu otevírá národům. Monoteizmus nelze oddělit od univerzality. A nejde jen o Šalomounovu modlitbu při zasvěcení chrámu. Ve třetí části knihy proroka Izaiáše se setkáváme s podobnými myšlenkami: „Cizince, kteří lnou k Hospodinu tím, že mu slouží a milují jeho jméno, že jsou jeho služebníky a všechny, kteří zachovávají sobotu bez znesvěcení a lpí na mé smlouvě, ty přivedu na svou svatou horu a dám jim radost ve svém domě modlitby. Jejich celovaly a žertvy mi budou potěšením na oltáři; neboť můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy“ (Iz 56,6-7).

Už takzvaný Druhý Izaiáš mluví o tom, že přijdou lidé z Egypta a ze Sáby a že se budou klanět Hospodinu, protože poznali jeho zachraňující moc (srov. Iz ). V době po vyhnanství existovali proselyté, kteří se chtěli připojit k Hospodinu. Byli to lidé, kteří hledali Hospodina, řídili se jeho přikázáními a uctívali ho.

Jak pokračuje Šalomounova modlitba? Zbývají ještě dvě výrazné situace, k nimž se nyní král dostává. První je situace sebeobrany bojem. Hospodin má svému lidu zjednat právo, tedy zastat se těch, kdo byli napadeni, a tak vtaženi do války.

Vytáhne-li tvůj lid do boje proti nepříteli po cestě, kterou jej pošleš, a budou-li se modlit k Hospodinu směrem k místu, které jsi vyvolil, a k domu, který jsem vybudoval tvému jménu, vyslyš v nebesích jejich modlitbu a prosbu a zjednej jim právo (1 Kr 8,44-45).

Poslední situací je vyhnanství, způsobené hříchem. Hospodinovo odpouštějící slitování má zároveň znamenat obnovu života těch, kdo k němu volají.

Zhřeší-li proti tobě, neboť není člověka, který by nehřešil, a ty se na ně rozhněváš a vydáš je nepříteli, aby je zajali a jaté vedli do nepřátelské země, vzdálené nebo blízké, a oni si to v zemi, do níž byli jako zajatci odvedeni, vezmou k srdci, obrátí se a budou tě v zemi těch, kdo je zajali, prosit o smilování: „Zhřešili jsme, provinili jsme se, svévolně si vedli“, navrátí-li se tedy k tobě celým srdcem a celou duší v zemi svých nepřátel, kteří je odvedli do zajetí a budou se k tobě modlit směrem ke své zemi, kterou jsi dal jejich otcům, k místu, které jsi vyvolil, a k domu, který jsem vybudoval tvému jménu, vyslyš v nebesích, v sídle, kde přebýváš, jejich modlitbu a prosbu a zjednej jim právo; odpusť svému lidu, čím proti tobě zhřešili, i všechna jejich provinění, kterých se proti tobě dopustili. Dej jim najít slitování u těch, kdo je zajali; ať se nad nimi slitují. Vždyť jsou tvým lidem a tvým dědictvím, které jsi vyvedl z Egypta, z pece železné (1 Kr 8,46-51).

Na závěr si můžeme klást otázky, které pro nás vyplývají z dnešního úryvku: Za jakých okolností budou dnes nekřesťané ochotní vydat se na cestu a vzývat Boha? Proč tento pohyb vnímáme v tak malé míře? Čím zatemňujeme Boží záchrannou moc, že ji lidé mimo církev už takřka nepoznávají? Jak je možné, že v Evropě více lidí církev opouští než do ní vstupuje?