Kalendář akcí

<< Prosinec 2021 >>
PÚSČPSN
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

1 S 1,20-28

Petr Chalupa

 

O svátku Svaté rodiny uslyšíme v cyklu C jako první čtení úryvek z První knihy Samuelovy. První čtyři kapitoly této knihy pojednávají o zániku starobylé izraelské svatyně v Silo. Zároveň se v nich vypravuje o Samuelově dětství a mládí. Neplodná Elkanova manželka Anna si vyprošuje v modlitbě syna a zavazuje se slibem, že jej předá Hospodinu. Splnění slibu – přivedení chlapce do svatyně – je obsahem našeho úryvku. Pak se v První knize Samuelově hovoří o zneužívání kněžského postavení ze strany Heliho synů – zároveň však se Samuel stává významným člověkem – vrcholem této části je Hospodinovo zjevení mladému muži, vychovávanému ve svatyni. Následně zvítězí nad Izraelem Filišťané a ukořistí schránu smlouvy. Samuel se v dalším ději objevuje až po navrácení schrány – jako soudce a zakladatel království.

Bible popisuje dětství významných mužů jako období, které už poukazuje na jejich budoucí úkol od Boha. Takovým způsobem se vypráví například také o malém Mojžíšovi, o Janu Křtiteli a také o Ježíšově dětství. Samuel je postavou na přelomu mezi dobou soudců a králů. Izraelská víra mu připisuje mnoho významů – na základě různých tradic a názorů: je zachránce a velitel vojska, prorok a vizionář, soudce, zakladatel i kritik království. Izraelští teologové nashromáždili do této příkladné postavy pravomoc prorockou, kultovní a politicko-vojenskou. Knihy Samuelovy se zabývají převratnou dobou: působení soudců skončilo, svatyně v Silo byla opuštěna, kněží zahynuli, schránu smlouvy ukořistili Filišťané – zdálo se, že Izrael je u konce své existence. Hospodin se však stará o nový začátek právě skrze Samuela, jehož význam se potvrzuje vítězstvím nad Filišťany, zavedením království, návratem schrány a založením nové svatyně v Jeruzalémě.

Náš úryvek je srozumitelný jedině s ohledem na celou tuto stavbu knih Samuelových.

Věnujme se však podrobněji vybraným veršům. Dvacátý verš druhé kapitoly je úvodem k celému úryvku:

Anna počala, a když uplynul čas, porodila syna, dala mu jméno Samuel a pravila: „Od Hospodina jsem si ho vyžádala.“

Jméno Samuel je vyznáním. Přeloženo znamená: „Bůh je jeho jméno.“ To je pravděpodobně původní význam jména Samuel.

Anna však spojuje toto jméno se slovesem „vyžádat.“ Podle předcházejícího vyprávění o Elkanově rodině trpěla neplodná Anna příkořím ze strany druhé Elkanovy manželky, která měla děti. Samuel se tedy nemohl narodit přirozeným způsobem. Při rodinné pouti do svatyně v Silo se Anna modlila, aby jí Bůh dopřál syna – a byla vyslyšena. Samuelovo jméno mělo krátce zachytit všechno, co jeho narození předcházelo. Byl „vyžádaný“, tedy Anninou modlitbou vyprošený.

Muž Elkana a celá jeho rodina odešli, aby obětovali Hospodinu výroční oběť a splnili svůj slib.Ale Anna neodešla. Řekla totiž svému muži: „Přivedu chlapce, až ho odstavím, aby se ukázal před Hospodinem a zůstal tam navždy.“

Elkana pochází ze vznešeného efraimského rodu. Každý rok putuje s celou rodinou do svatyně v Silo, aby tam přinesl výroční oběť i dary, ke kterým se zavázal slibem. Anna odkládá předání dítěte, dokud je kojí, což bylo obvyklé do tří let věku. Anna volí vlastní cestu a Elkana ji schvaluje, jak to v případě slibu vdané ženy požaduje předpis ze Čtvrté knihy Mojžíšovy (Nu 30,14).

Následující verš ovšem v neděli neuslyšíme, z neznámých důvodů byl vypuštěn:

Na to jí její muž Elkana odpověděl: „Učiň, co pokládáš za dobré. Zůstaň, dokud ho neodstavíš. Kéž Hospodin utvrdí své slovo!“ Žena tedy zůstávala doma a kojila svého syna, dokud ho neodstavila.

Elkana přebírá dokonce závazek své ženy jako svůj vlastní. Vychází přitom ze spolehlivosti Hospodinova slova. Na začátku třetí kapitoly, kdy už mládenec Samuel vykonával službu před Hospodinem pod dohledem Heliho, je tehdejší doba charakterizovaná slovy: „V těch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné…“(3,1). Je tedy pochopitelná prosba zbožného muže: Kéž Hospodin utvrdí své slovo!

V následujících verších je chlapec zasvěcen Bohu:

Když odstavila Samuela, přivedla ho s sebou do Hospodinova domu v Silo, s tříročním býčkem, s jednou měřicí mouky a s měchem vína; chlapec byl ještě malý.

Oběť tvořil vzrostlý býček, asi 36 kilogramů mouky a víno v měchu z kozí kůže. Biblický text znovu připomíná, že Samuel byl ještě dítě.

Porazili býka a přivedli chlapce k Helimu. Anna řekla: „Prosím, můj pane, jako že jsi živ, můj pane, já jsem ta žena, která stála tady u tebe a modlila se k Hospodinu.

Po přinesení oběti předává Anna chlapce starému knězi Helimu. Začíná slavnostně: přísahou při Heliho životě. Připomíná situaci při minulé pouti: kněz ji považoval za opilou, když se ve svatyni modlila způsobem, který byl tehdy neobvyklý: „hovořila jen v srdci a pouze její rty se pohybovaly, ale její hlas nebylo slyšet.“ Po uvedení důvodu – Anna „mluví ze své velké beznaděje a žalosti“ – ji Heli tehdy ujistil: „Bůh Izraele ti dá, zač jsi ho tak naléhavě prosila.“

Za tohoto chlapce jsem se modlila, a Hospodin vyslyšel mou žádost, jak jsem ho prosila. A proto také já ho odevzdávám Hospodinu na všechny dny, po které bude živ – je odevzdaný Hospodinu.“

Anna uznává, že Hospodin splnil její přání a daroval jí syna. Přeje si, aby náležel Bohu. Nejde o postoj „něco za něco“. Spíš se zde projevuje poznání láskou a vědomí hodnot – toho, co je někomu drahé. Toho má dosáhnout.

Nejen Anna se s úctou a uznáním sklání při bohoslužbě před Bohem. Tento vnitřní postoj se týká celé Elkanovy rodiny:

I klaněli se tam Hospodinu.

V dalším textu První knihy Samuelovy následuje Annina děkovná píseň. Kdo se modlí Denní modlitbu církve, zná tento text z ranních chval ve středu druhého týdne: „Srdce mé jásá v Hospodinu, moje moc se vyvyšuje v mém Bohu… Luky siláků se lámou, ale slabí se opásávají silou… Neplodná dostává sedm dětí, matka mnohých synů vadne osamělá… Hospodin dává zchudnout, ale i zbohatnout, ponižuje a povyšuje.“

Tento oslavný zpěv znala nejspíš Ježíšova matka Maria. Obměněný text si v Lukášově evangeliu (L,1,46-55) přisvojuje jako svou píseň: „Velebí má duše Hospodina.“

Jak souvisí náš úryvek s Vánoci? O Slavnosti Narození Páně uslyšíme při bohoslužbě za svítání Pavlova slova z dopisu Titovi: „Projevila se dobrota Boha, našeho spasitele, a jeho láska k lidem“ (Tit 3,4). V malém Samuelovi otevírá Bůh Izraeli novou budoucnost. Tehdy se mnozí v Izraeli tázali s ohledem na vojenskou převahu Filišťanů: Je snad Hospodin vůči nim bezmocný? Kněží se tehdy obohacovali z obětí, které náležely Bohu. Schrány smlouvy, znamení Boží přítomnosti, se zmocnili nepřátelé. V tomto prostředí se narodí dítě, které svědčí o Boží věrnosti a s kterým začíná něco nového. Annou vyprošené dítě je také Bohem chtěné a podporované. V postavě Anny se Izrael modlí a doufá. Důvěřuje Bohu, že v jeho blízkosti se vše obrátí v dobré, že Bůh chce darovat Izraeli spásu – a že je proto dobré vychovávat děti k důvěře v Boha, učit je jeho cestám a uvádět do jeho služby.

Po prvním čtení budeme v neděli zpívat některé verše 84. žalmu. V souvislosti s malým Samuelem, který byl vychováván ve svatyni, může mít zvláštní význam verš, kterým se ke zpěvu připojuje celé liturgické shromáždění – „Blaze těm, kdo přebývají v tvém domě, Bože“. Tato gratulace, adresovaná snad prvotně kněžím, vycházela z přesvědčení každého Izraelity o tom, že Hospodinův příbytek je milý. Předpokládá také silnou citovou reakci: „touží, ba prahne má duše po Hospodinových síních, mé srdce i mé tělo s jásotem tíhnou k živému Bohu.“

Druhému čtení z Prvního listu svatého apoštola Jana by zřejmě Anna rozuměla především v místě, kde se dozvídáme: „Jestliže nás svědomí neobviňuje, dodá nám to radostné důvěry v Boha a dostaneme od něho všechno, zač prosíme…“ (1 J 3,21).

Úryvek Lukášova evangelia představuje dvanáctiletého Ježíše v chrámě. Také jeho rodiče putovali každý rok do Jeruzaléma – podobně jako se na pouť vydávala Elkanova rodina. Chlapec Ježíš zůstal v chrámě, když se jeho rodiče vraceli domů. Během krátké doby si získal v chrámě nečekané uznání: „Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi.“ Horší už to bylo s chápavostí jeho nejbližších po vysvětlení, proč se ztratil: „nepochopili, co jim tím chtěl říci.“ Přesto však dokázal být Ježíš také poslušným dítětem uprostřed rodiny: „Vydal se s nimi na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je.“

Podle Mariina vzoru bychom snad mohli uchovat ve svém srdci, a to nejen o svátku Svaté rodiny, že Ježíš sice „musel být v tom, co je jeho Otce“, zároveň však „prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí.“

Abychom pro vznešenost takového vzoru nemalomyslněli, ujišťuje nás jiný text vánoční liturgie: „Jeho příchod nám navždycky otevřel cestu k tobě: Tvé věčné Slovo přijalo naši slabost, tvůj Syn se stal jedním z nás; naše lidství vstoupilo do tvé slávy a náš smrtelný život se stal nesmrtelným“ (preface 3. o Narození Páně).