Marie Zouharová

O dvacáté čtvrté neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako druhé čtení úryvek z Prvního listu svatého apoštola Pavla Timoteovi. Také pro následující dvě neděle jsou vybrány úryvky z tohoto listu. Dnes si nejprve řekneme, co víme o prvním dopisu, který apoštol Pavel napsal svému žáku Timoteovi.

Většina listů, které napsal apoštol Pavel, je adresována křesťanským společenstvím. Jeden krátký list je zaslán křesťanu Filemonovi. Úryvek z tohoto listu jsme slyšeli minulou neděli. Další tři dopisy se obracejí na Pavlovy spolupracovníky. Dva z nich jsou určeny Timoteovi a jeden Titovi. Tyto dopisy obsahují pokyny, jak mají jejich adresáti plnit v křesťanských obcích svou pastýřskou službu. Od osmnáctého století se proto označují jako listy pastorální.

Od ostatních Pavlových spisů se liší nejen pastorálním zaměřením, ale i spoustou zvláštností, kterými jsou navzájem propojeny. Rovněž historické údaje nejsou v souladu se Skutky apoštolů a dalšími Pavlovými listy. Nevyskytují se zde ani výrazy, které Pavel jinak s oblibou používá. Naopak, setkáváme se zde s mnoha rozkazy a pokyny. Po jazykové stránce se také liší od ostatních Pavlových spisů. To vše vzbuzuje domněnku, že mají jiný původ než Pavlovy epištoly.

Počátkem devatenáctého století se začalo prosazovat přesvědčení, že pastorální listy nenapsal apoštol Pavel. Jméno autora tedy neznáme. Žil asi v době po Pavlově smrti, kdy už věřící nepočítali s bezprostředním Kristovým příchodem jako v prvních desetiletích, ale někdy později – v době, kterou určil Bůh. Autorem byl vzdělaný křesťan z helénistického kulturního prostředí. Své dílo sepsal asi kolem roku 100 po Kristu. Podle způsobu vyjadřování a usuzování jde o křesťana z pohanství – na rozdíl od Pavla, který byl původem Žid.

Pastorální listy však uvádějí jako odesilatele apoštola Pavla. Průběžně nám autor připomíná, že pronásledoval křesťany, sám byl pronásledován, vězněn v Římě, má vztah k místům a jménům, která známe z Pavlova života. Nedopustil se tedy neznámý autor klamu? Jak bychom měli přistupovat k těmto listům?

Církev byla velmi dlouho přesvědčena, že tyto listy napsal apoštol Pavel. Boží inspirace však nezávisí na prokazatelnosti autorství. V tomto ohledu jsou směrodatné výpovědi, který se týkají víry a způsobu života.

Nejde tedy o záměrný klam, spíš o takzvané “pseudepigrafické spisy.” Takto označujeme díla, která někdo připsal jinému autorovi. Spisovatel vydává svůj spis pseudonymně, obvykle pod jménem nějaké známé, slavné a ctěné osobnosti. Tato praxe byla rozšířená v antické světské literatuře, ale i v židovských spisech. Autor pastorálních dopisů tedy nelhal, ale použil tehdy obvyklé pseudonymní řeči.

Vyznává, že jej k apoštolské službě povolal sám Ježíš Kristus. V úryvku, který v neděli uslyšíme z první kapitoly, děkuje za povolání k apoštolátu.

Děkuji tomu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, našemu Pánu, že mě uznal za věrného a vzal mě do služby,

Poděkování patří tedy Kristu, který autora textu povolal ke službě – tím mu vyjádřil svou důvěru a zároveň mu dal sílu, aby tuto důvěru nezklamal. Všechno, čím nyní je, pochází od Krista.

ačkoli dříve jsem byl rouhač, pronásledovatel a násilník. Dostalo se mi však milosrdenství, protože jsem to dělal z nevědomosti ve své nevěře.

Už v předcházejícím verši jsme si mohli všimnout náznaku velkému zlomu v Pavlově životě. V tomto verši se o této podstatné změně dozvídáme více. Autor vzpomíná na svou temnou minulost, aby tak více vynikla proměna ve chvíli povolání: “dříve jsem byl rouhač, pronásledovatel a násilník.” V jeho životě došlo ke zvratu. Ten však nebyl způsoben vlastním rozhodnutím, ani vlastní silou, ale Božím milosrdenstvím. Je zajímavé, že Bůh projevuje důvěru člověku, který “byl rouhač, pronásledovatel a násilník”. K Pavlovu obrácení došlo bez jakékoli jeho zásluhy. Spíš bychom čekali trest za předcházející jednání. On ovšem to vše “dělal z nevědomosti”, nebyla to vzpoura proti Bohu. Ve Skutcích apoštolů hovoří Pavel ve stejném smyslu k Atéňanům: “Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoli, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu” (Sk 17, 30). Podobně je Pavlův život i jeho dílo znamením a výsledkem Božího milosrdenství.

Milost našeho Pána se však na mně tím hojněji projevila s vírou a láskou v Kristu Ježíši.

Skrze Krista byla Pavlovi darována víra a láska. Autor často vyzdvihuje oba tyto dary zároveň. Pavlova minulost – pohanské rouhání – je dobou nevědomosti. Stává se však cestou k obrácení. Následující verš potvrzuje tendenci, která vykresluje obraz o Pavlovi tak, aby mohl být použit při misionářském hlásání.

Na tuto nauku je spolehnutí a zaslouží si, aby se jí naprosto věřilo: Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já mezi ně patřím na prvním místě.

Pro pastorální dopisy je typické, že Pavel se představuje jako vzor člověka, zachráněného Kristem. Hlásá tedy nejen svými slovy, ale sám sebe považuje za příklad zachráněného člověka. “Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky”. Pavel se k nim řadí, protože se jako pronásledovatel církve cítí jako “nejmenší z apoštolů” (1 K 15, 9). Hlavní příčinou jeho záchrany je bylo Boží milosrdenství – z jeho strany šlo pouze o velké provinění.

Ale právě proto jsem došel milosrdenství, aby tím Ježíš Kristus na mně jako na prvním ukázal celou svou shovívavost; já jsem měl být příkladem pro ty, kdo v něho v budoucnosti uvěří, a tak dosáhnou věčného života.

Zdá se, že Pavel má přednost před ostatními lidmi právě pro svou hříšnost – ta přivolává Boží milosrdenství. “První” hříšník se stává “prvním” zachráněným. Pavel se představuje jako příklad darované spásy, jako vzor člověka, vysvobozeného Kristem. Kromě toho se nám na apoštolovi ukazuje, že velikost lidské viny není překážkou Božímu milosrdenství – naopak – je podnětem k projevu tohoto milosrdenství. Pavel je tedy “prvním” zachráněným hříšníkem – takto je předobrazem a zárukou záchrany pro všechny lidi. Víme, že v dopise nehovoří sám apoštol, ale že o něm vypráví někdo jiný. Zdůrazňuje přitom, čím má být evangelium pro nás. Kdo věří evangeliu stejně jako on, neztratí cestu k věčnému životu. Když se ze zarputilého pronásledovatele a nepřítele víry stal apoštol, pak je tato skutečnost je důkazem Boží síly a základem důvěry v Boží milosrdenství pro každého hříšníka. Na Pavlovi zjevil Bůh svou vůli spasit i velké hříšníky – takže “kdo v něho v budoucnosti uvěří, dosáhne věčného života”. V odpuštění a věčný život mohou tedy doufat všichni lidé.

Králi věků, Bohu nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému buď čest a sláva na věčné věky. Amen.

Boží dobrota přesahuje veškeré pozemské očekávání. Člověku, který dospěl k tomuto poznání, nezbývá nic jiného než Boha chválit a děkovat mu. Autor to vyjadřuje pomocí takzvané doxologie, tedy chvalozpěvu. S podobnými projevy se setkáme v některých žalmech, například ve čtyřicátém prvním žalmu: “Požehnán buď Hospodin, Bůh Izraele, od věků na věky. Amen. Amen” (Ž 41, 14).

V dnešním úryvku se pokusil autor listu vystihnout Pavlovo smýšlení. Apoštol nedokázal nikdy zapomenout, že byl pronásledovatelem církve. Stále znovu se k tomuto období svého života vrací v obcích, do kterých přichází. Obrácení nepřipisuje sám sobě, ale vysvětluje ho podivuhodným Božím zásahem. Nepřipomíná však jen svou hříšnost, ale především to, že se stal Božím nástrojem k hlásání evangelia mezi pohany. Ve Skutcích apoštolů čteme Ježíšův výrok o Pavlovi: “On je mým nástrojem, který jsem si zvolil, aby nesl mé jméno národům i králům a synům izraelským” (Sk 9, 15). Není divu, že apoštola naplňuje vděčnost a touha chválit Boha, když uvažuje o svém nezaslouženém vyvolení.

Jedním z témat příští neděle je Boží slitování. V prvním čtení odpovídá Hospodin slitováním na Mojžíšovu přímluvu za provinilý lid. I když se Izraelité klaněli zlatému býčkovi, Hospodin se po Mojžíšově prosbě “slitoval a nedopustil neštěstí, kterým hrozil svému lidu” (Ex 32,14). V následujícím žalmu prosí autor písně o smilování a odvolává se přitom na Boží milosrdenství: “Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, pro své velké slitování zahlaď mou nepravost” (Ž 51,3). Úryvek z 15. kapitoly Lukášova evangelia vypráví tři podobenství o Božím jednání s hříšníkem, o Boží touze po návratu ztraceného člověka.

Vzájemný vztah Božím jednáním a naší správnou reakcí vystihuje vstupní modlitba mše svaté: “Bože, tys všechno stvořil a všechno řídíš; ujmi se nás, ať poznáme tvou moc a dobrotu, a dej nám sílu, abychom ti mohli sloužit nerozděleným srdcem.”