Marie Zouharová

O 26. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako druhé čtení opět úryvek z Prvního listu svatého apoštola Pavla Timoteovi. Tentokrát je vybrán ze závěrečné, šesté kapitoly Pavlova dopisu. Jde o poslední úryvek při průběžné četbě tohoto listu v rámci nedělní liturgie.

V šesté kapitole začíná autor poučovat a napomínat. Verše, které se nacházejí před vybraným úryvkem, bychom mohli souhrnně označit jako napomenutí ke skromnosti. Mezi křesťany v Timoteově okolí se zřejmě vyskytovali obratní diskutéři, který už pravděpodobně nestačilo “držet se zdravých slov našeho Pána Ježíše Krista a učení shodného se zbožností” (6,3). Zdá se, že “byli chorobní šťouralové a hádali se o slovíčka” (6,4). Apoštol odhaluje, k jakým důsledkům vede takové jednání: “Z toho pak povstává jen nevraživost, svár, urážky, podezřívání a ustavičné hádky mezi lidmi zkažené mysli a zbavenými pravdy” (6,4n).

Na jednom z důsledků mu velmi záleží. Někteří se totiž domnívali, že “zbožnost je pramenem zisku” (6,5). Toto zaměření vede k úvahám o vztahu mezi bohatstvím a zbožností: “Zbožnost je skutečně pramenem zisku pro toho, kdo je se vším spokojen. Nic jsme si přece na tento svět nepřinesli a nic si také z něho nemůžeme odnést. Máme-li však co jíst a do čeho se obléci, buďme s tím spokojeni. Ti, kdo chtějí hromadit bohatství, upadají do pokušení a zamotávají se do všech možných nesmyslných a škodlivých žádostí, které vrhají lidi do zkázy a záhuby. Neboť kořen všeho zla je láska k penězům; a už mnoho těch, kdo se po nich pachtili, zabloudili od víry a připravili si mnoho bolestí” (6,6-10).

Následující napomenutí byla už zřejmě formulovaná a předávaná – nejspíš při přípravě na svátostné pověření službou v církvi. Pavel se obrací přímo na svého spolupracovníka: “Ale ty, Boží muži, před tím utíkej” (6,11a). Všechna předchozí varování platí zejména pro Timotea. Oslovení – “Boží muži” – vychází ze starozákonního způsobu vyjadřování. Takto byli někdy označováni proroci (např. 1 S 2,27). Mezi řecky mluvícími Židy se v době vzniku církve takto označovali lidé obdaření duchem. Pavlovo oslovení tedy znamená, že Timoteus je jako kněz nositelem a zprostředkovatelem Ducha svatého. Pavlův žák se však nemá jen něčeho varovat, jiné věci se má snažit získat.

Náš nedělní úryvek začíná jakýmsi seznamem ctností:

Usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost.

Pastorální listy zdůrazňují velmi naléhavě, jak nezbytný je křesťanský způsob života. Spravedlností se myslí správný život. V Druhém listu Timoteovi nacházíme stejnou výzvu: “usiluj o spravedlnost” (2 Tm 2,22) a zmínku o významu Písma svatého pro získání spravedlnosti: “veškeré Písmo… je dobré… k výchově ve spravedlnosti” (2 Tm 3,16). “Zbožnost” je souhrn prakticky prožívaného křesťanství. “Víra, láska, trpělivost a mírnost” ukazují zvláštnost křesťanského pojetí správného života.

V dalších verších rozvíjí autor textu svá napomenutí obrazem boje.

Dobře bojuj pro víru, zmocni se věčného života. K němu jsi byl povolán, a proto jsi složil před mnoha svědky slavnostní vyznání.

Víra se prožívá v zápasech, věčný život je třeba z tohoto hlediska vybojovat. Timoteus se má snažit dosáhnout cíle, ke kterému byl Bohem povolán. Zavázal se k této cestě vyznáním před mnoha svědky. Má tak následovat Pavlův příklad. Pavel přece “bojoval dobrý boj… a víru uchoval” (2 Tm 4,7).

O jaké šlo vyznání? Někteří komentátoři pomýšlejí na slova při pověření službou v církvi – dnes bychom řekli při kněžském svěcení. Vedení křesťanského společenství se uskutečňuje v různých sporech a v utrpení. Podrobněji o tom pojednává Druhý list Timoteovi.

Podle následujícího verše, který se zmiňuje o Ježíšově svědectví před Ponciem Pilátem, je však také možné, že se Timoteus dostal pro svou víru před soud. Zde vydal svým vyznáním svědectví, podobné Ježíšovu.

Před Bohem, který všemu dává život, a před Kristem Ježíšem, který před Ponciem Pilátem vydal slavnostní svědectví, ti nařizuji:

Autor listu používá starobylé vyznání, které se zmiňuje o Bohu a Kristu Ježíši. Podle tohoto vyznání bylo svědectví před Pilátem vrcholem Ježíšovy pozemské existence.

Bůh je charakterizován svou stvořitelskou mocí. Nerozlišuje se přitom stvořitelské a obnovující působení. Řekli bychom dnes, že stvoření a vykoupení spadají vjedno. Ježíš je charakterizován svědectvím, vydaným před Ponciem Pilátem. V Janově evangeliu máme zachycen rozhovor: “Pilát Ježíšovi řekl: “Jsi tedy přece král?” Ježíš odpověděl: “Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas” (J 18,37). Ježíš neodpovídá Pilátovi pouhým přitakáním. To by bylo v této situaci zavádějící. Není králem v pozemském smyslu. Jeho vláda nemá nic společného s pozemskými představami. Smyslem jeho příchodu a jeho pozemského života je “vydat svědectví pravdě”, tedy zjevit Boží přítomnost ve světě jako moc slitovné lásky. Cílem je proměna tohoto světa v síle Ducha svatého, s pomocí “Ducha pravdy”.

Ježíš Kristus je vykreslen jako příklad vyznávajícího, zároveň však pronásledovaného kazatele. Ten získává z takového napomenutí nesrovnatelnou motivaci. Hlasatel radostné zvěsti má ve své obtížné situaci příklad i útěchu v obžalovaném a ukřižovaném Kristu Ježíši.

Nyní uslyšíme podrobněji, co bylo Timoteovi nařízeno:

Uchovej nauku bez poskvrny a bez úhony až do slavného příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Ten příchod nám ukáže ve svůj čas blahoslavený a jediný Panovník, Král králů a Pán pánů

Předcházející nařízení je nyní rozvinuto. Jde o úkol představeného obce, ke kterému se zavázal vyznáním při pověření službou. Timoteus má uchovat a předávat, co mu bylo svěřeno. Nauka má být uchována “bez poskvrny a bez úhony.” Spolehlivé a neposkvrněné vykonávání služby zaručuje úplnost a neporušenost hlásání v církvi.

Časové určení “až do slavného příchodu našeho Pána Ježíše Krista” není zde stopou očekávání brzkého Kristova příchodu. Jde spíš o všeobecný pohled na činnost církve. Kristův příchod však není náhodnou událostí, je Bohem pevně stanoven. To je význam slov: “ve svůj čas”. V Božím plánu má vše své místo a svůj určitý čas. Pastorální listy, tedy také dopisy Timoteovi, chápou spásu jako Boží působení, které se týká všech lidí. V listu Titovi čteme: “Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem” (Tit 2, 11). V Druhém listu Timoteovi se praví o Boží milosti, že se ukázala “příchodem našeho Spasitele Ježíše Krista” (2 Tm 1,10). K dovršení spásy však dojde až v budoucnosti – opět podle Druhého listu Timoteovi – “onoho dne” (2 Tm 1,12), tedy v době, kterou pevně stanovil Bůh. Potom Ježíš vykoná soud nad živými i mrtvými a přijme do svého nebeského království všechny, kdo jeho zjevení očekávají (2 Tm 4,1.8.18). Tím bude dovršeno spásné Boží působení pro lidi, které se začalo Kristovou obětí.

On jediný má nesmrtelnost a přebývá v nepřístupném světle. Nikdo z lidí ho neviděl, ani uvidět nemůže. Jemu patří čest a věčná moc! Amen.

Už v předcházejícím verši byl Bůh charakterizován jako “panovník”, jako “král králů a pán pánů.” Je tedy jediný a nesrovnatelně vyvýšený nade všemi bytostmi. Božím přebýváním v nepřístupném světle se už Židé postavili kriticky proti pohanským kultům. S některými svými současníky se autor listu shoduje v přesvědčení, že člověk nemůže spatřit Boha. Ve všech těchto větách se setkáváme s křesťanským obrazem o Bohu.

Celé napomenutí vyúsťuje do chvalozpěvu. Je proto možné, že pochází z prostředí bohoslužby, při níž se pověřovalo službou v církvi a přednášelo se toto napomenutí.

Poslední verše Prvního listu Timoteovi sice už v neděli neuslyšíme. Bude však dobré, když si je nyní poslechneme. Navazují na tematiku, která předcházela našemu úryvku:

Důtklivě připomínej těm, kdo jsou na tomto světě bohatí, aby si o sobě nemyslili kdovíco a aby neskládali svou naději ve věc tak nejistou jako je bohatství, ale v Boha, který nám všeho bohatě poskytuje k užívání. Ať konají dobro, obohacují se dobrými skutky a rádi štědře rozdávají. Tak si mohou naskládat pěkný základ pro budoucnost, aby dosáhli pravého života.

Pak se ještě autor listu loučí s adresátem. Ani zde se neubrání posledním napomenutím.

Timoteji, opatruj, co ti bylo svěřeno! Vyhýbej se světským prázdným řečem a opačným naukám nepravého poznání. Někteří se na to poznání odvolávali, a zbloudili ve víře.

Poslední slova Prvního listu Timoteovi jsou také nejlepším rozloučením s vámi, posluchači dnešního pořadu Bible v liturgii.

Milost buď s vámi.