Marie Zouharová

O 31. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako druhé čtení úryvek z Druhého listu svatého apoštola Pavla Soluňanům. Z tohoto listu budeme číst ještě příští a přespříští neděli.

Do Soluně přišel apoštol Pavel na své druhé misijní cestě, mezi roky 49 až 50 po Kristu. Soluň byla hlavním městem římské provincie Makedonie. Pavla provázel Silván a Timotej. Založili zde křesťanskou obec, která se skládala ze Židů, proselytů a hlavně z pohanů. Podle Skutků apoštolů (17,1-15) kázal Pavel po tři soboty v synagoze během bohoslužby. Uplatňoval právo každého dospělého Žida přihlásit se po přečtení starozákonních čtení o slovo. O této zvyklosti svědčí také Skutky apoštolů: “Po čtení ze Zákona a Proroků vybídli je představení synagogy: Bratři, máte-li slovo povzbuzení, promluvte k lidu” (Sk 13,15). Pavel viděl zaslíbení o Mesiáši a starozákonní proroctví naplněná v Ježíšovi. Také během týdne hlásal při osobních rozhovorech nauku o Kristu. Vedlo to k prudkým hádkám v synagoze. Později se vytvořila vlastní křesťanská skupina, která se často scházela – mimo synagogální bohoslužbu – ve vhodném domě k modlitbě, rozhovoru o víře a k bohoslužbě.

Protože však byl Pavel ze strany Židů nařčen, že křesťanství je náboženství státu nepřátelské, musel město opustit spolu se Silvánem. Odešel do Beroje, která ležela asi 75 km od Soluně, a potom dále do Atén a Korintu.

Jak svědčí První list Soluňanům, chtěl se Pavel do Soluně vrátit, ale okolnosti mu to nedovolily. Asi v roce 50 píše svůj první list, který má být posilou pro obec. Řeší v něm některé důležité problémy a uděluje pokyny pro další chování.

Náš dnešní úryvek pochází však z Druhého listu Soluňanům. Na začátku jsou uvedení stejní odesilatelé i adresáti jako v prvním listu: “Pavel, Silván a Timotej tesalonické církvi…” (1 Sol 1,1; 2 Sol 1,1). Tento dopis měl uvést na správnou míru některé nesprávné výklady z prvního listu. Oba listy jsou po jazykové i stylistické stránce příbuzné. Proto se badatelé domnívají, že druhý list vznikl brzy po listu prvním, aby Pavel vysvětlil některá nedorozumění, ke kterým v Soluni došlo. Určitá část biblistů se kloní k názoru, že druhý list napsal po Pavlově smrti některý z jeho žáků. Toto pojetí je však sporné. Námitky proti Pavlovu autorství nejsou tak pádné, aby otřásly tradičním pojetím.

List byl uznán církví apoštolské doby jako inspirovaný text, proto má v křesťanství trvalé místo, ať už byl napsán kýmkoli. Chránil křesťany před únikem z reality. Měl objasnit některé nesprávné výklady. Především chce uklidnit křesťanské obce, které byly znepokojeny, že den Páně nenastal tak brzy, jak očekávaly. Zároveň napomíná křesťany, kteří se domnívali, že den Pán už nastává, a přestali se proto starat o každodenní záležitosti. Křesťan se má vyhýbat spekulacím o konci světa. Má žít teď a v tomto světě pro dobro všech.

Začátek první kapitoly v neděli neuslyšíme. Dnes se však budeme věnovat i tomuto textu, abychom lépe pochopili text následující.

V počátečních verších děkuje apoštol Bohu za to, že se obec osvědčila ve víře: “…je to naše povinnost, abychom Bohu stále za vás děkovali. …protože vaše víra děla velké pokroky a vzájemná láska jednoho každého a všech vás se rozmáhá, takže můžeme být na vás hrdí, na vaši stálost a víru ve všech pronásledováních a souženích…” (2 Sol 1,3-4).

Další verše chtějí ukázat, jak důležité je rozhodnutí pro víru u každého jednotlivce, jemuž byla Bohem nabídnuta spása. Kristus se zastane všech, kdo byli pro svou víru utiskovaní, poškozovaní a pronásledovaní: “Bude to… projev Boží spravedlnosti, když odplatí vašim sužovatelům soužením a vám souženým spolu s námi ulehčením, až se Pán Ježíš znova ukáže a přijde z nebe se svými mocnými anděly v planoucím ohni, aby potrestal ty, kdo o Bohu nechtějí nic vědět, i ty, kdo neuposlechli, když se kázalo evangelium našeho Pána Ježíše. Těm se dostane za trest věčné záhuby: budou vzdáleni od tváře Páně a nebudou účastni slávy, kterou ve své moci udělí, až přijde v onen den, aby došel slávy ve svých věřících a aby soustředil na sebe obdiv za to, co dál těm, kdo vírou přijali. U vás však naše svědectví došlo přijetí” (1 Sol 1,6-10). Vyloučení ze společenství s Kristem je spravedlivým trestem pro ty, kdo odmítli Boží nabídku. Křesťané v Soluni budou však mít účast na Pánově slávě, protože uvěřili apoštolovu svědectví.

Tato část listu končí veršem, kterým uslyšíme na začátku druhého čtení:

Bratři! Bez přestání se za vás modlíme, aby vás učinil náš Bůh hodnými dober, ke kterým vás povolal a svou mocí zdokonalil, že budete mít vždycky zálibu v konání dobra a vaše víra aby se projevovala skutky.

Základní význam má tedy rozhodnutí pro víru a svědectví o této víře. Důležité je prohloubení víry a vytrvalost v konání dobra. Víra žádá celého člověka. S vírou čeká člověk na Boží blízkost, na setkání s Boží přítomností. Je to osobní účast na Božím světle. Víra náleží k plnosti lidské osoby, k plnosti bytí. Tato osobní víra žádá volbu a rozhodnutí. Nikoli jedno rozhodnutí, ale stálé rozhodování v nových situacích života, abychom následovali Krista, toto následování vyznávali a projevovali skutky. Základem naší víry je Bůh, který se nám daroval a stále znovu daruje. Víra je svobodný čin. Proto dochází i k rozchodu s vírou. Největším nepřítelem víry je neznalost, pověry, strach, zbabělost. Věřící musí mít odvahu k víře a odvahu žít podle svědomí.

Proto se Pavel modlí za křesťany a chce zdůraznit, že mezi Kristem a křesťany existuje jistá vzájemnost:

Pak bude jméno našeho Pána Ježíše oslaveno skrze vás, a vy budete oslaveni skrze něho podle milosti našeho Boha a Pána Ježíše Krista.

Bude-li prostřednictvím křesťanů oslavováno jméno Pána Ježíše, budou “v něm”, to znamená ve společenství s ním oslaveni křesťané. V pozadí tušíme starozákonní myšlenky, např. z knihy proroka Izaiáše: “Slyšte slovo Hospodinovo, vy, kdo se třesete při jeho slovu! Říkají vaši bratři, kteří vás nenávidí, kteří vás vypovídají pro mé jméno: “Ať se Hospodin oslaví, ať vidíme vaši radost! Ale budou zahanbeni” (Iz 66,5). Prorok zde těší ty, kteří jsou věrní Hospodinu. Bůh stojí na jejich straně a zastane se jich. Mezi jeho vyvolené patří ti, kdo znají svou ubohost. Protože již uplynula dlouhá doba od zvěsti o spáse a nic se nezměnilo – dál je tu útisk a soužení – mají protivníci skvělou záminku k posměchu. Prorok říká: “Ale budou zahanbeni”. Vše skončí příchodem doby spásy, na kterou věrní nepřestávají čekat. U proroka Izáiáše se hovoří o věrnosti ve vztahu k Bohu, v Druhém listu Soluňanům ve vztahu k Ježíši Kristu.

Na začátku druhé kapitoly je vyjádřeno vlastní téma tohoto listu:

Pokud jde o dobu, kdy přijde náš Pán Ježíš Kristus a kdy se my u něho shromáždíme, prosíme vás: nenechte si tak snadno poplést hlavu, či se dokonce polekat nějakým proroctvím nebo listem prý od nás poslaným, jako by ten den Páně měl už nastat.

Vidíme zde jasně, že dopis navazuje na první list Soluňanům, ve kterém apoštol mluvil o Pánově příchodu: “Co se týká času a chvíle, není třeba abychom vám o tom psali. Víte totiž sami velmi dobře, že onen den Páně přijde jako zloděj v noci….ale vy nejste ve tmě, že by vás ten den překvapil jako zloděj” (1 Sol 5,1-4). Nyní chce apoštol své výroky doplnit, protože někteří křesťané se domnívali, že Boží soud už nastává a události posledních dnů se blíží. Odvolávali se na nějaké proroctví, Pavlovo slovo nebo snad jeho dopis. Tyto výroky vedly ke zmatku a neklidu. Někteří křesťané přestávali pracovat a vedli zahálčivý život. Tento způsob života vedl k nepořádkům, jak píše Pavel na jiném místě tohoto listu: “Teď však slyšíme, že někteří z vás žijí nepořádně a nic nepracují, ale jsou velmi zaměstnáni věcmi, do kterých jim nic není” (2 Sol 3,11).

Pravděpodobně zde došlo k nedorozumění, které se týkalo příchodu Páně a doprovodných znamení. Pavel však už ve svém prvním listu Soluňanům napsal: “Víte totiž sami velmi dobře, že onen den Páně přijde jako zloděj v noci. Až budou lidé říkat – “je pokoj, bezpečí” – tu znenadání přitrhne na ně záhuba jako porodní bolesti na těhotnou ženu. Uniknout jim nebudou moci” (1 Sol 5,2n). Pavel zdůrazňuje, že křesťané nemají zapomenout na den Páně.

Na otázku, kdy přijde, odpovídá Ježíš apoštolům: “Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci” (Sk 1,7). V apoštolské době se od prvopočátku kladla otázka, jak dlouho to ještě bude trvat, než Ježíš přijde se svou mocí a co se mezitím stane. Ježíšovu odpověď ve Skutcích apoštolů jsme právě slyšeli. Totéž uvádí také Marek: “O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec” (Mk 13,32). Vidíme, že Ježíš neurčil přesný okamžik svého posledního příchodu, přesto církev v apoštolské době je přesvědčena, že přijde brzy.

Proto mohli někteří členové obce dojít k názoru “jako by den Páně měl už nastat” (2 Sol 2,2). Slovo “den” však nemusíme chápat jako míru času, ale jako označení událostí, které mohou na konci světa trvat určitou dobu. Pavel chce předejít nedorozumění. Proto píše: “nenechte si tak snadno poplést hlavu.” V dalších verších vysvětluje, proč se nemáme nechat vyvést z rovnováhy, a poukazuje na události, které se ještě nesplnily. Tyto verše už v neděli neuslyšíme, ale budeme se jimi zabývat za týden – při výkladu další části tohoto listu pro následující neděli.