Pavel Zahradníček

O 28. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako druhé čtení úryvek z druhé kapitoly Druhého listu svatého apoštola Pavla Timoteovi. Celý dopis je na začátku uvozen těmito slovy:

Pavel, z vůle Boží apoštol Krista Ježíše, aby hlásal život zaslíbený v Kristu Ježíši, drahému synovi Timoteovi (2 Tim 1,1 n.).

Podobně jako na samém začátku listu je adresát také na začátku druhé kapitoly osloven jako syn:

Jen buď silný, synu, milostí Ježíše Krista (2 Tim 2,1).

Slovem „syn“ překládá liturgický překlad řecký výraz „teknon“, který autor listu pro oslovení adresáta používá. Přesnější překlad by však zněl „dítě.“ Jako synové byli označováni žáci oddaní svým učitelům, jak ukazují dochované starověké texty. Proto můžeme list chápat jako napsaný všem, kteří chtějí být věrnými a oddanými žáky apoštola Pavla. Nejen žáky, ale také žačkami – vždyť slovo „teknon“ – dítě je v řečtině, podobně jako v češtině středního rodu, a zahrnuje tedy muže i ženy.

Tedy nám všem, pokud chceme být skutečnými a pravými žáky a žačkami apoštola Pavla, jsou určena slova, kterými nedělní čtení začíná:

Mysli na Ježíše Krista, Davidova potomka, který byl vzkříšen z mrtvých. To je moje evangelium (2 Tim 2,8).

Být Pavlovým žákem znamená myslet především na Ježíše Krista. Dle tradice, kterou zachytil sv. Cyril Alexandrijský ve svém spisu zvaném Stromata (7 p. 869 § 63), povzbuzoval se i sv. Petr při své cestě na smrt podobnými slovy: „Pamatuj na Pána!“. Dobrý křesťanský učitel nepřivádí své žáky k sobě, ale ke Kristu. To by mělo platit i o dnešních učitelích víry.

Spojení Ježíš Kristus se – v tomto pořadí – vyskytuje v listě jen na tomto místě. Ve všech ostatních případech v tomto listě – celkem dvanáctkrát – je pořadí opačné: Kristus Ježíš. Proč právě zde dělá autor listu výjimku a pořadí obrací? Ježíšovo vlastní jméno klade na první místo patrně proto, že chce podtrhnout historičnost jeho života, skutečnost jeho životního osudu. Ježíšův život je něčím, co je jisté; je možné se k němu vracet, čerpat z něj sílu. To vyjadřuje i další známka, která je k Ježíšovu jménu připojena: Davidův potomek, řecky doslova ze semene Davidova. David je izraelský král, který žil tisíc let před Ježíšovým narozením, a dle proroctví právě z jeho potomků se měl narodit Mesiáš. Tak je podtržena skutečnost Ježíšova pravého lidství. Je pravděpodobné, že obrat ze semene Davidova je převzat z nejstaršího vyznání víry, které tímto způsobem vyjadřovalo skutečnost Ježíšova lidství – tedy že je pravým člověkem. Tento obrat „ze semene Davidova“ používá o několik desetiletí později i sv. Ignác z Antiochie ve svých listech do Efezu, do Tralles a do Smyrny.

Ježíš Kristus, který žil jako skutečný člověk, je vzkříšený z mrtvých. Na něj máme pamatovat. Doslovný překlad začátku verše by zněl: Pamatuj na Ježíše Krista vzkříšeného z mrtvých… V řeckém textu je pro „vzkříšeného“ použit zvláštní slovesný tvar, který se používá, když je řeč o minulé události, která již skončila, ale jejíž důsledky dále trvají. Začátek verše bychom tedy mohli doslovněji přeložit takto: Pamatuj na Ježíše Krista, který byl vzkříšen a již trvale vzkříšeným zůstává… Jde tedy nejen o připomínku jedné nesmírně důležité události z Ježíšova života, ale o něco, co k němu již natrvalo patří. Je vzkříšený a zůstává vzkříšeným. Teprve pak jsou v řeckém textu úryvku přidána slova: ze semene Davidova. Tím je řečeno, že Ježíš je a zůstává vzkříšeným, což je stejně jisté jako jeho pozemský život, který žil jako pravý člověk. To je podstata evangelia, tedy radostné zvěsti, kterou Pavel svým žákům hlásal. To je neochvějná jistota, na které se dá stavět i v těžkých chvílích života.

S vědomím, že Ježíš Kristus je a trvale zůstává vzkříšeným, měl i apoštol Pavel odvahu podstoupit pro Krista vše:

Právě kvůli němu trpím, dokonce jako zločinec v poutech. Ale Boží slovo spoutáno není. Proto kvůli vyvoleným snáším všechno, aby také oni došli spásy a věčné slávy skrze Ježíše Krista (2 Tim 2,9 n.).

Být v poutech znamenalo v prvním století po Kr. být uvězněn. Pouta patřila k vězení nejen obrazně, ale i doslovně. Římská právní praxe rozlišovala celkem čtyři až pět typů vazby. Ve většině z nich byl vězeň skutečně po celou dobu pobytu ve vězení spoután okovy. Tak tomu bylo ve všech typech vězení, která připadají v úvahu pro apoštola Pavla. Okovy byly upevněny na rukou, někdy na nohou, někdy měly formu obojku na krku. Při převozu byli vězni připoutáni buď k sobě, nebo k vojákovi, který je hlídal. Všeobecně lze říci, že podmínky ve vězení byly v době římské říše nesrovnatelně horší, než jsou podmínky, ve kterých dnes žijí vězni nejen v evropských, ale i v asijských zemích… Vězeň trpěl v žaláři především nedostatkem základních životních potřeb. Strádal nedostatkem světla v průběhu dne, z bezpečnostních důvodů nebylo vůbec žádné světlo v noci, trpěl chladem nebo naopak dusným vedrem v přeplněných žalářích za nedostatečného přístup čerstvého vzduchu. K tomu přistupovaly špatné hygienické podmínky a nemoci. Běžný byl nedostatek jídla, pokud vězeň neměl nikoho, kdo by ho zásoboval. V zásadě totiž nebylo povinností žalářníka starat se o obživu vězně. Ten se o ni většinou musel starat sám, prostřednictvím svých přátel. Pokud je někdy doložen opak, jde v době 1. stol. spíš o výjimky…

V takovýchto podmínkách se Pavel nacházel často. Čteme-li pozorně Skutky apoštolů, můžeme si všimnout překvapivé skutečnosti: téměř třetina této knihy popisuje Pavlovo působení v době, kdy byl vězněm. A když se soustředíme jen na ty části Skutků apoštolů, které mluví o Pavlovi, zjistíme, že přibližně polovina z celkového rozsahu těchto textů mluví o apoštolském působení Pavla jakožto svobodného člověka, který kvůli evangeliu putuje od města k městu. Druhá polovina o něm mluví jako o vězni, který hlásá evangelium navzdory svému uvěznění. Pavel – apoštol spoutaný okovy – je tedy stejně významný jako Pavel v prachu cest.

I když se Pavel nachází ve vězení, Boží slovo spoutáno není. Autor listu používá zde sloveso spoutat znovu ve tvaru, který znamená v minulosti dokončený děj, jehož důsledky nadále trvají. S tímto slovesným tvarem jsme se již setkali v souvislosti s Ježíšovým vzkříšením. Znamenal, že Ježíš byl nejen v minulosti vzkříšen, ale že již trvale vzkříšeným zůstává. Zde znamená tento tvar, že Boží slovo nejenže nebylo v době Pavlova uvěznění spoutáno, ale nespoutaným trvale zůstává, spoutáno nikdy nebude. Je patrné, že obě skutečnosti, které jsou trvalé, tj. Ježíšovo vzkříšení a nespoutanost Božího slova, spolu souvisí: vzkříšený Kristus je a zůstává důvodem a zárukou.

Všechno, tedy nejen vězení, snáší Pavel kvůli vyvoleným tj. kvůli těm, kteří uvěřili, ale i kvůli těm, kteří teprve v budoucnu uvěří. I oni mají dojít spásy a věčné slávy skrze Krista. Velký kazatel starověku, sv. Jan Zlatoústý, srovnává v souvislosti s naším textem kontrast pomíjivé časné slávy tehdejšího římského císaře Nerona, za jehož vlády byl apoštol nejdéle vězněn, s věčnou slávou, kterou získal sv. Pavel.

Potom v úryvku následují slova:

Tohle je jisté (2 Tim 2,11 b).

Je otázkou, ke kterému textu se váží. Zda k předcházejícímu textu, tedy ke Kristu, který byl vzkříšen a vzkříšený zůstává nebo k nespoutanosti Božího slova – či k textu následujícímu. Řešení otázky však není podstatné, neboť všechny zmíněné skutečnosti, včetně toho, co ještě bude v našem úryvku řečeno, spolu souvisí – a jistota všech se odvíjí od jistoty, že Ježíš byl vzkříšen a vzkříšeným zůstává, jak byl zdůrazněno již na samém začátku tohoto úryvku.

S jistotou Kristova vzkříšení souvisí i text, který následuje a který je pravděpodobně převzat z nějakého starokřesťanského hymnu, jak nasvědčuje jeho poetické členění, při kterém se táž myšlenka znovu opakuje a rozvíjí v následujícím textu:

Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít.
Když vytrváme, budeme s ním i kralovat (2 Tim 2,11 b – 12 a).

Co dosud autor listu vyjádřil v próze, vyjadřuje nyní převzatým hymnem, který zařadil do svého textu. Snad ho znali také ti, kteří text četli. Každopádně mohl pomoci, aby si čtenáři vše nejen dobře zapamatovali, ale i procítili. Slova o smrti se týkají zřejmě jak našeho křtu, tak našeho umírání pro Krista. Tertulián, církevní spisovatel, který žil kolem roku 200, k tomu dodává: „Kdo se bojí trpět, nemůže patřit tomu, který trpěl“ (De Fuga 14). Zmínka o Kristově kralování má zřejmě vztah k jeho původu z Davidova královského rodu. I my se máme na Kristově vládě podílet.

V podobně hymnickém duchu pokračuje text i dále. Místo opakování podobné myšlenky v následujícím řádku je však v závěru připojen protiklad. Kristus není jako my, jeho jednání vůči nám není jen kopírováním toho, jací jsme my. Dovětek „protože nemůže zapřít sám sebe“, který k hymnu připojil možná již sám autor listu, tvoří z hudebního hlediska závěrečné takty celého hymnu – z literárního hlediska představuje vysvětlení protikladu mezi naším a Kristovým postojem, který je na konci tohoto hymnu obsažen:

Když ho zapřeme, zapře také on nás.
Ale i když jsme nevěrní, on zůstává věrný,
protože nemůže zapřít sám sebe (2 Tim 2,12 b – 13).

Ve druhé části hymnu nacházíme dvě protikladná tvrzení. Na jedné straně se tu mluví o tom, že nás Kristus zapře, pokud ho zapřeme, na druhé straně, že zůstane věrný, i když my jsme nevěrní. V básnické mluvě je zde naznačeno určité napětí mezi všeobecnou vůlí spasit všechny lidi a lidskou svobodou, která může odmítnout a zapřít a jejíž rozhodnutí je respektováno. Svoboda, kterou jsme každý dostali, je velký, ale i nebezpečný dar. Mysleme proto na Ježíše Krista, který byl vzkříšen a již trvale vzkříšeným zůstává.