Petr Mecl
O 29. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako druhé čtení úryvek z Druhého listu svatého apoštola Pavla Timoteovi. Začíná 14. veršem 3. kapitoly a končí 2. veršem kapitoly čtvrté.
Jakmile apoštol Pavel varoval Timoteje před bludaři, kteří se rozmohli uprostřed křesťanských obcí a svým vlivem způsobovali nejistotu a rozkol, apeluje na svého žáka, aby následoval jeho příkladu a nedal se ničím odchýlit od poznané pravdy. Má v ní setrvat pevně a věrně, navzdory všem pokušením. Na první pohled mohou Pavlova slova Timoteovi vypadat jako výzva k tvrdému boji proti zastáncům omylů a nepravd. Při pozorném čtení však vidíme, že Pavel mluví důsledně o čerpání moudrosti z Božího slova a o povinnosti hlásat toto slovo. Vhod i nevhod má Timoteus přicházet s Božím slovem, ne tedy s jakoukoliv iniciativou či vlastním nápadem.
Víra a věrnost souvisí spolu nejen gramatickou podobností slov. V Pavlově pojetí jsou víra a věrnost úzce spojeny. Věřit v Krista, to pro Pavla znamená být mu věrný, oddaný a plný důvěry. Křesťan má pěstovat tyto přirozené ctnosti, aby pronikly do jeho každodenního života. Věrnost je typickou Boží vlastností, často uváděnou v souvislosti s otcovskou dobrotou vůči národu, s kterým uzavřel smlouvu. Boží věrnost je v průběhu staletí neměnná, přes vytrvalou lidskou nevěrnost, až do příchodu Krista, věrného svědka pravdy. Člověk se stává hodným koruny života jedině napodobováním Kristovy věrnosti až na smrt. Zdrojem vytrvalosti a poučení nám v tomto ohledu je podle apoštola Pavla Písmo. O ně a o Boha se má opřít každý učedník, aby zůstal věrný ve snášení všech protivenství pro jméno Ježíšovo. Pavel používá rabínský výraz „knihy Písma svatého“, označující soupis Božích činů, požadavků a zaslíbení, který byl u židovského národa stejně posvátný jako Bůh sám. Bůh nemluví nikdy do větru a jeho Písmo nemůže být nikdy zrušeno. Ježíš cenu Písma slavnostně potvrdil a prohlásil, že nic z něho nepomine, ale bude naopak trvat; bude naplněno.
V Písmu trvá živé, věčné slovo Boží, ale spolu s ním také starodávné podmínky a okolnosti, které mají být překonány. Ježíšovy citace slov Písma s následnou větou „ale já vám říkám“ nejsou zpochybněním Božího slova, nýbrž zdokonalením jeho pochopení. Kristus dává návod k přechodu od litery k životu, od slov Písma k Duchu. Poznání Krista za pomoci Písma židovského národa vede do věčného života. Ti, kdo odmítají věřit Ježíšovým slovům, odmítají věřit podle křesťanského názoru i Mojžíšovi, třebaže jsou na něho a na jeho knihy hrdí. Sám Mojžíš bude u Boha žalobcem těch, kteří odmítli věřit Ježíši, neboť tím dokázali, že nevěří Božímu slovu a neberou ho vážně. Ani hluboká znalost Písma nestačí sama o sobě ke spáse. Dává moudrost jen v případě, že je spojena s vírou v Ježíše Krista ukřižovaného a vzkříšeného.
Moudrost se sice opírá o lidské schopnosti uvažovat, rozumět a pochopit, přesto je darem Božím. Pravá moudrost pochází od Boha, který dává člověku srdce schopné rozlišovat mezi dobrem a zlem. Člověk je už od dob Adamových v pokušení strhnout na sebe tuto Boží výsadu a chce sám poznávat dobro a zlo. Proto také izraelští proroci nepřestávali odsuzovat moudrost založenou na lidském chápání. Prorok Jeremiáš poukazuje na ty, kdo o sobě prohlašují, že jsou moudří, ale falšují Hospodinův zákon. Izaiáš varuje ty, kdo jsou „moudří ve vlastních očích“, protože budou polapeni do pasti vlastní chytrosti, neboť odvrhli Hospodinovo slovo. Toto slovo je totiž jediným zdrojem skutečné moudrosti. Král z rodu Davidova, který bude vládnout zemi na konci světa v posledním čase, bude mít podle proroka moudrost vlitou Duchem Hospodinovým a bude ji mít v plnosti. Proroci tedy jednoznačně odmítají prostý humanismus, který si chce stačit sám o sobě. Spása člověka pochází jedině od Boha.
Moudrost Boží se vtěluje do Písma. Písmo, které Timoteus zná již od dětství, pochází z Božího ducha. Bůh dal Písmo lidem pro jejich spásu, využil spolupráce lidí k tomu, aby jim svěřil, co chtěl, a jen to, co chtěl, aby napsali jako skuteční lidští autoři. Je to Boží pravda přetlumočená člověkem, aby ji lidé hledali, porozuměli jí a žili v ní.
Boží slovo vyjádřené lidskými jazyky se připodobnilo lidské mluvě, jako se Slovo věčného Otce stalo podobným lidem, když na sebe vzalo slabé lidské tělo. Svatý Jan Zlatoústý vysvětluje, že Bůh se v Písmu sklání k člověku a přizpůsobuje svou řeč s ohledem na lidskou přirozenost, abychom poznali nevýslovnou Boží dobrotu.
V průběhu celého Starého zákona je působení Božího slova a Ducha úzce spjato. Důkazem toho, že v Mesiáši opravdu přebývá Duch, je jeho schopnost zachovávat slovo Zákona daného Bohem Mojžíšovi, a to z něho činí skutečně spravedlivého. Jedině v Duchu mohou proroci svědčit o Božím slově. Duch a Slovo jsou sice nerozlučně spjati, ale jejich odlišnost je zřetelná. Slovo zasahuje a proniká zvenčí, zatímco Duch nepostižitelně proniká do srdce. Slovo zaznívá slyšitelně a lze jej uchopit, Duch však zůstává neviditelný. Slovo je zjevení, Duch proměňuje zevnitř. Slovo odolává všemu a zůstává čnít nade vším, Duch se šíří a zaplavuje.
Apoštolé i jejich žáci používají Písmo k učení, usvědčování, nápravě a výchově ke spravedlnosti. Své učení podpírají a dokazují výroky z Písma, odvolávají se na proroctví a svou znalostí Písma často přivádějí své protivníky do úzkých. Usvědčují ostatní z neznalosti a nepochopení Písma a vyzývají k nápravě lidského života a zaměření od sebe sama směrem k Bohu a jeho Slovu. To vše nakonec směřuje k výchově člověka nového.
Člověk je skutečným Božím obrazem. Po svém pádu ztrácí sice identitu Božího dítěte, ale je-li utvářen k obrazu Kristovu, znovu se stává Božím obrazem. Nechává se stále více pronikat jedinečným obrazem Krista, a tak se tvář starého člověka, znetvořená hříchem, postupně stále více podobá obrazu člověka nového a plného slávy, obrazu Ježíše Krista vzkříšeného. Žije-li v člověku sám Kristus, je člověk připraven ke každému dobrému činu, ochotný pomoci potřebným, spěchající k prosícím, sklánějící se k zoufalým.
Žije-li v nás Kristus, vidíme svět jeho očima, nemůžeme přehlédnout bídu a utrpení, ale ani krásu a slávu stvoření.
Žije-li v nás Kristus, žijeme ve shodě s jeho vůlí, abychom se navzájem milovali, jako on miluje nás.
Žije-li v nás Kristus, je tato láska pomáhající a činná.
Pavel zapřísahá Timoteje, aby nepřestával hlásat Boží slovo a zmiňuje soud nad živými i mrtvými, kterému bude předsedat Syn člověka. Jedněm otevře vstup do království, druhé pošle do věčných trestů – podle toho, zda jiným projevovali lásku nebo nezájem. Ale tento soud probíhá již od okamžiku, kdy Otec poslal svého Syna na svět. Podle postoje každého jednotlivce se nad ním soud koná ihned: kdo uvěří, nebude souzen, kdo nevěří, je už odsouzen, protože odmítl přijmou světlo a spásu. Proto mají apoštolé a jejich následovníci úkol přinést zvěst evangelia všem lidem a všem národům. Je to úkol tak závažný a naléhavý, že tak mají činit vhod i nevhod, mají domlouvat, napomínat, nenechat se odradit nezájmem nebo překážkami. Napomínání je označeno apoštolem Pavlem v listě Římanům jako jeden z darů Ducha svatého. Byl to podstatný prvek i v činnosti starozákonních proroků a starších, v Novém Zákoně jej přebírají právě apoštolé.
Ani Ježíš se nespokojuje s pouhým poselstvím o příchodu Božího království ve své osobě. Vybízí posluchače ke vstupu do něho, naléhá na ně, aby se obrátili, litovali svých hříchů a věřili evangeliu.Také apoštolé zapřísahají a vybízejí podle Ježíšova vzoru zástupy, aby přijaly jejich kázání a nechaly se pokřtít. Plní tak poslání, které jim On svěřil. Po letnicích vyučují lid nikoli ve své vlastním jménu, ale ve jménu Ježíše Krista, jehož slova a činy zvěstují a jehož autority se neustále dovolávají. Podobně jako Ježíš učí i oni v chrámě a v soukromých domech. Obsahem jejich kázání je především poselství spásy.
Ježíš je Mesiáš a Syn Boží, který naplňuje naději a očekávání Izraele. Jeho smrt a zmrtvýchvstání jsou naplněním Písma. Kdo chce přijmout Ducha svatého, a tak uniknout soudu, musí se nejprve obrátit a uvěřit v něho. Výchozím bodem učení je Písmo, které mluví o Boží spáse. Apoštolé ukazují, stejně jako Ježíš, na naplnění prorockých zaslíbení daných praotcům. Metody učitelů se mění podle situace, ve které se právě nacházejí. Mají-li před sebou posluchače, kteří neznají Ježíše ani Písmo, začínají hlásání Krista prostým a střídmým nárysem Ježíšova života, jak tomu bylo například v případě pohanského setníka Kornélia. Pokud posluchači nevěří v pravého Boha, musí se začít s vysvětlováním biblické víry v něho. Proto začal Pavel v Lystře učit o Bohu, který stvořil nebe i zemi a je Pánem vesmíru. V Athénách pak ukazuje, jak je Kristovo zmrtvýchvstání vyvrcholením dějin od stvoření až do poslední doby a upozorňuje na úlohu, kterou při tom sehrává lidské hledání Boha. Soluňské zase napomíná, aby opustili modly a obrátili se k živému a pravému Bohu, aby očekávali jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých.
Učení a usvědčování se sice může vydat různými cestami, ale nakonec musí vést ke Kristu, Pánu lidských dějin. Proto se ten, kdo zvěstuje evangelium o Ježíši Kristu, nesmí odchýlit od základu, kterým je kříž, a musí se ho držet, ať už zvolí jakoukoli cestu pro přiblížení poselství evangelia posluchačům. Jen tak může být jeho svědectví pravdivé a úplné.
Každý, kdo slyší evangelium, se musí nakonec rozhodnout sám pro spásu nebo zkázu, pro světlo nebo tmu, pro život nebo smrt. Kdo uvěří a vyzná svou víru, bude spasen. Bůh je spasitelem lidí z pouhého milosrdenství, bez ohledu na jejich zásluhy. Spása je dar a milost. Proto má učedník Kristův – každý křesťan – věrně zachovávat Slovo, které zachraňuje jeho duši, má posilovat svou víru a věrnost znalostí Písma – a po vzoru našeho Pána přinášet ovoce dobrých skutků.
