Kalendář akcí

<< Prosinec 2021 >>
PÚSČPSN
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Abraham

Jarmila Dostálková

 

V dnešním pořadu Bible v liturgii se budeme věnovat jedné z nejvýznamnějších postav Starého zákona – Abrahamovi.

Praotec vyvoleného národa zaujímá v dějinách spásy jedinečné místo. Jeho povoláním se začíná uskutečňovat Boží záměr. V jistém smyslu je Abrahamův život ukazatelem základní orientace pro život každého člověka. První kniha Mojžíšova nepřináší o Abrahámově životě kronikářskou zprávu, ale vypráví náboženský příběh. Klade přitom důraz na Boží zaslíbení a požehnání, ale také na Abrahamovu víru, která obstojí ve všech zkouškách. Nezanedbatelné je pojetí, které zvýrazňuje smlouvu a obřízku.

Abraham se jeví člověk, kterého Bůh přitahuje; zkouší ho, aby z něj učinil „otce nespočetného národa“.

Jméno Abram znamená v hebrejštině „otec je vyvýšený“. Abram se narodil v chaldejském Uru. Chaldejci byli semitský národ. Vykopávky města Uru se nacházejí 14 km na západ od Nasirie – na řece Eufratu – v jižním Iráku. Dalším důležitým místem v Abramově životě je Cháran. Sem odešel s manželkou Sarají, otcem Terachem, bratry Náchorem a Cháranem, synovcem Lotem. Zde se usadili (Gn 11,31). Z Cháranu pocházela Izákova žena Rebeka, Jakub uprchl do těchto končin před Ezauem, zde se pak oženil s Lábanovými dcerami Leou a Ráchel. V Cháranu se narodili všichni Jakubovi synové – kromě Benjamína. Cháran bylo místo, kde byl uctíván bůh měsíce Sín.

Je pozoruhodné, že právě z ursko-cháranského okruhu vyvádí Hospodin Abrama a později i manželky pro dědice zaslíbení, Izáka a Jakuba. Abramův služebník dostává od Abrama příkaz: „Půjdeš do mé země a do mého rodiště a vezmeš odtamtud ženu pro mého syna Izáka“ (Gn 24,4). Podobně jako Abram jedná i jeho syn Izák: „Neber si ženu z dcer kananejských…odejdi do domu Betúela, otce své matky a odtud si vezmi ženu z dcer jejího bratra Lábana“ (Gn 28,1-2). Abram uposlechl Hospodinova hlasu a vyšel: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno“ (Gn 12,1-2). Abram šel bez váhání, jakmile k němu Hospodin promluvil. Nemohl jinak, než uposlechnout. Nešel sám, ale se všemi a vším, co měl. Byl poměrně bohatý, měl stáda, zlato i stříbro. Vyšli, a nechtěli se vrátit zpět. Je to vyjití ze země modloslužby. Tím, že Abram bere všechno s sebou, je jasné, že se už nevrátí. Bylo dovršeno naprosté odloučení od země, rodiny, svatyně. Abram začíná ve svých 75 letech nový život.

Hospodinova smlouva s Abramem slibovala nejen zemi, ale také potomstvo: „Učiním, že tvého potomstva bude jako prachu země…“ (Gn 13,16). Abram neměl děti. Proto za dědice ustanovil nejdříve svého správce, damašského Eliezera: „Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný. Nárok na můj dům bude mít damašský Eliezer“ (Gn 15,2). Jako s dědicem jednal i se svým synovcem Lotem, když mu dal vybrat díl ze své „zaslíbené“ země, jakmile se Lot rozhodl odejít a usadit v Sodomě: „Tu řekl Abram Lotovi: „Ať nejsou rozepře mezi mnou a tebou a mezi pastýři mými a tvými, vždyť jsme muži bratři. Odděl se, prosím, ode mne. Dáš-li se napravo, já se dám nalevo a naopak…“ Lot si vybral celý okrsek Jordánu a odtáhl na východ.“

Ve věku 86 let zplodil Abram syna Izmaela s egyptskou otrokyní Hagar, kterou mu dala za ženu jeho manželka Saraj. Na Sářino přání byl Izmael později zapuzen i se svou matkou: „Zapuď tu otrokyni i jejího syna! Přece nebude syn té otrokyně dědicem spolu s mým synem Izákem“ (Gn 21,10).

Když Abramovi dosáhne 99 let, Hospodin mu znovu opakuje zaslíbení a mění mu jméno. Z Abrama se stává Abraham, ze Sáraje Sára. Na znamení smlouvy přikazuje Hospodin obřezat mužské potomky: „Znamením mé smlouvy mezi mnou a vámi i tvým potomstvem, kterou budete zachovávat, bude toto: Každý mezi vámi, kdo je mužského pohlaví bude obřezán“ (Gn 17,10).

Zaslíbení bylo znovu potvrzeno navzdory Sářině nedůvěře. Ta se projevila vůči hostům, kteří jí předpovídali syna: „Po obvyklé době se k tobě určitě vrátím, a hle, tvá žena bude mít syna“ (18,10). O rok později se narodil syn Izák.

Velká zkouška Abrahamovy víry nastala ve chvíli, kdy mu Hospodin nařídil obětovat syna Izáka na hoře Moria. Abraham poslechne. V okamžiku, kdy chtěl syna zabít, Bůh zadržel jako ruku: „Abrahame, Abrahame!“ Ten odvětil: „Tu jsem.“ A posel řekl: „Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna“ (Gn 22,11-12). Místo Izáka obětoval Abraham berana: „Šel, vzal berana a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna“ (Gn 22,13). Tehdy byla smlouva mezi Hospodinem a Abrahamem znovu potvrzena.

Sára zemřela ve věku 127 let a Abraham ji pochoval v jeskyni v Makpele. Pole s jeskyní koupil do svého vlastnictví od Efrona Chetejského. V pokročilém věku se oženil s Keturou. Její synové byli předky kmenů Dedan a Hidjan. Abraham „přikazoval svým synům a všem, kteří přijdou po něm, aby dbali na Hospodinovu cestu a jednali podle spravedlnosti a práva“ (srov. Gn 18,19).

Bůh je podle jeho přesvědčení nejvyšší (srov. Gn 14,22), všemohoucí (srov. Gn 17,1), věčný (srov. Gn 21,33) a moudrý (srov. Gn 20,6), je spravedlivý soudce (srov. Gn 15,14).

Abraham uctíval Hospodina, vzýval jeho jméno, a proto stavěl oltáře. Abrahamovu víru vidíme nejlépe na jeho ochotě poslechnout, kdykoli jej Bůh zavolal. Abrahamovo postavení bývá přirovnáváno k postavení vládce a panovníka, který – podobně jako pozdější králové – vykonával spravedlnost. Stejně jako oni nesl odpovědnost za právo a pořádek. Byl natolik schopný a statečný, že mohl vést válku i proti početně silnějším. Měl i své slabiny. Klame egyptského krále a gerarského abimeleka. Pro záchranu vlastního života vydává svou manželku Sáru za sestru. Také Abrahamova odpověď Izákovi je vyhýbavá: „Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné“ (Gn 22,8). Tento případ je navíc odsouzením obětování dětí, k němuž docházelo u okolních národů.

Pozdější národ chápe svou existenci jako naplnění Hospodinových slov: „Pohleďte na Abrahama, svého otce, a na Sáru, která vás v bolestech porodila. Jeho jediného jsem povolal, požehnal jsem mu a rozmnožil jsem ho“ (Iz 51,2). Izraelité se pokládali za Abrahamovy potomky.

Spojení „Bůh Abrahamův“ se v celém Písmu objevuje jako označení Hospodina, který se pod tímto jménem zjevil Mojžíšovi: „Řekni Izraelitům toto: Posílá mě k vám Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův. To je navěky mé jméno, jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení“ (Ex 3,15).

I v Novém zákoně byl Abraham chován v úctě jako praotec Izraele. Ve Skutcích apoštolů nacházíme Pavlovo oslovení křesťanů v pisidské Antiochii: „Bratři, kteří pocházíte z Abrahamova rodu, i vy, kdo se bojíte Boha! Nám bylo posláno slovo o té spáse“ (Sk 13,26). V listu Židům se připomíná Abrahamovo setkání s králem Sálemu: „Melchizedech byl král Salemu a kněz Boha Nejvyššího. Když se Abraham vracel po porážce králů, vyšel mu vstříc a požehnal mu. Abraham mu přidělil ze všeho desátek“ (Žid 7,1-5). Jako Sálem je pravděpodobně označen Jeruzalém.

Jan Křtitel zpochybňuje názor, podle kterého by původ od Abrahama měl stačit pro dosažení blízkosti vůči Bohu. Přesto však byla jednota Abrahamových potomků předobrazem jednoty věřících v Krista. Jan říká: „Nemyslete si, že můžete říkat: „Naším otcem je Abraham, neboť vám říkám: Bůh může oživit tyhle kameny a Abrahamovi z nich udělat děti“ (Mk 3,9). Rovněž apoštol Pavel říká v listu Galaťanům: „Zaslíbení byla dána Abrahamovi i jeho potomku. Písmo neříká: I jeho potomkům, v množném čísle, nýbrž v jednotném, i tvému potomku, a tím je Kristus“ (Gal 3,16).

Abrahámova víra byla náznakem všeobecného dosahu evangelia a příkladem vztahu k Bohu, který vede k ospravedlnění. V citovaném listu Galaťanům píše apoštol Pavel na jiném místě: „Písmo totiž už předvídalo, že Bůh uzná pohany za spravedlivé, když uvěří, a proto už předem Abrahamovi ohlásil radostnou zvěst: „Skrze tebe dojdou požehnání všecky národy“ (Gal 3,8). Také v listu Římanům tvrdí apoštol Pavel: „Nuže, vztahuje se toto blahoslavenství jenom na Židy, či také na pohany? Pravím totiž: Abrahamovi byla víra uznána za spravedlnost“ (Ř 4,9).

Abraham byl vzorem ospravedlnění. To má světový význam nejen pro Židy, ale pro všechny národy. Abram byl za spravedlivého uznán ještě před obřízkou. Proto je duchovním otcem všech, kdo věří v jednoho Boha a mají dojít k ospravedlnění stejným způsobem – vírou, bez obřízky. Zákon neměl zrušit sliby dané Abrahamovi. Když Bůh slíbil, že vírou získá lidstvo očištění od hříchů a přijetí za Boží děti, nemohl stanovit, že se to stane pro zásluhy člověka, který bude plnit Mojžíšův Zákon. Ten měl jiný účel. Z křesťanského hlediska byl vychovatelem pro Krista.

Abraham s důvěrou uposlechl, když jej Hospodin vybídl k odchodu z Uru; byl ochoten obětovat Izáka. Takové jednání se považuje za jedinečný příklad víry uvedené ve skutek: „Protože Abraham věřil, uposlechl Boží výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení, vystěhoval se, ačkoliv nevěděl kam jde“ (Žid 11,8). Abraham, Izák i Jakub žili jako kočovníci ve stanech. Trpělivě čekali, že Bůh splní svůj slib. Věděli, že zaslíbená země je symbolem věčné blaženosti v nebi.

Jako veliký prorok a muž, se kterým Bůh uzavřel smlouvu, hraje Abraham neopakovatelnou roli v židovské tradici. Sám Ježíš se zmiňuje o Abrahamovi v podobenství o Lazarovi a boháči: „Žebrák umřel a andělé ho odnesli do Abrahamova náručí“ (Lk 16,22). „Abrahamovu náruč“ považovali Židé za jednu z velkých posmrtných radostí. Dostat se do Abrahamova náručí znamenalo nacházet se po boku Božího miláčka a praotce izraelského národa. V Talmudu znamená toto slovní spojení vejít do ráje. Skutečnost, že mnoho pohanů vstoupí skrze církev do nebeského království, je znázorněna obrazem hostiny s praotci izraelského národa.