Marie Klašková

Milé posluchačky a milí posluchači! Dnes budeme pokračovat v našem povídání o manželství v Bibli. Čeká nás téma cizoložství. Toto slovo se v dnešním jazyce příliš nepoužívá. Obsahově označuje pohlavní styk s osobou, která není vlastním manželem či manželkou.

Bible je velmi přísná v posuzování takovýchto provinění. Nestrká však všechny do jednoho pytle. Tresty se člení podle míry zavinění a charakteru provinění.

Nejdříve se budeme věnovat cizoložství s příbuznými. Cizoložství s osobami v příbuzenském vztahu bylo v Izraeli tvrdě trestáno. Ve Třetí knize Mojžíšově, ve které najdeme velké množství praktických zákonů a trestů za jejich přestoupení, čteme: „Kdo se dopustí cizoložství s ženou někoho jiného… musí zemřít…Kdo by spal s ženou svého otce,… se svou snachou, oba musejí zemřít. Kdyby muž spal s mužem jako s ženou, oba se dopustili ohavnosti. Musejí zemřít… Kdyby někdo pojal ženu a zároveň její matku, spáchal mrzký čin. Budou upáleni… Kdyby muž obcoval s dobytčetem, musí zemřít… Kdyby si někdo vzal svou sestru… je to potupa. Budou vyobcováni před zraky synů svého lidu… Kdyby někdo spal se ženou v období její nečistoty… budou oba vyobcováni ze společenství svého lidu… Kdo by spal se svou tetou… a kdyby někdo pojal ženu svého bratra, znamená to znečištění…a zůstanou bezdětní“ (Lv 20,10-21). Trestem smrti měl být stižen každý, kdo se dopustil cizoložství s ženou svého bližního, pohlavního styku se svou matkou, snachou, jiným mužem, nebo se zvířetem. Zmínka o styku s dobytčetem nebo muže s mužem ukazuje, že něco takového musí být pro Izraelitu něčím zvráceným – stejně jako cizoložství se ženami v různém stupni příbuzenství. Styk s vlastní sestrou, se sestrou otce nebo matky a se ženou v době menstruace se trestal vyloučením z pospolitosti.

V Izraeli existoval trest smrti upálením za pohlavní styk s ženou i s její matkou. Připomíná to Judův rozsudek nad Támar. V První knize Mojžíšově čteme: „Asi po třech měsících bylo Judovi oznámeno: ´Tvá snacha Támar se dopustila smilstva a dokonce je již z toho smilstva těhotná!´ Juda řekl: ´Vyveďte ji, ať je upálena!´“ (Gn 38,24).

Cizoložství se ženou bratra a strýce je potrestáno bezdětností. To znamenalo, že rod byl zbaven naděje na Boží požehnání pro budoucnost, a proto odsouzen k záhubě. Tehdy nebylo běžné adoptovat děti, jak to známe nyní. Bezdětnost byla velkým trestem, srovnatelným se smrtí.

Nelze už zjistit konkrétní důvod odlišných ustanovení o výši trestu. Odpovědnost za těžké rozsudky neponesou soudci, ale ti, kdo spáchali zločin: „jejich krev padni na ně“. Jen ten, kdo sám nebyl podobným hříchem poskvrněn, směl zvednout ruku k vykonání rozsudku.

Nyní se budeme, milí posluchači, věnovat cizoložství se zasnoubenou dívkou. V biblické době měly zásnuby větší význam, než dnes. Zasnoubená dívka patřila již v podstatě ženichovi. Nebylo jednoduché zásnuby zrušit. Proto se svedení nevěsty trestalo stejně přísně jako znásilnění vdané ženy, tedy ukamenováním obou – v případě, že se provinila i dívka -, nebo smrtí násilníka – v případě ženiny nevinnosti. Mužův čin byl posuzován podobně jako vražda. Provinilec byl ukamenován za branou města. Při kamenování museli být přítomni také svědkové, kteří čin udali – ti měli právo hodit kamenem jako první. Nebyl-li odsouzený ještě mrtev, uházeli ho kamením ostatní. V Páté knize Mojžíšově čteme: „Když dívku, pannu zasnoubenou muži, najde nějaký muž v městě a bude s ní ležet, vyvedete oba dva k bráně toho města, ukamenujete je a zemřou: dívka proto, že v městě nekřičela, a muž proto, že ponížil ženu svého bližního… Jestliže nalezne už zasnoubenou dívku na poli a zmocní se jí a bude s ní ležet, zemře jenom ten muž, který s ní ležel. Dívce neuděláš nic. Dívka se nedopustila hříchu hodného smrti… vždyť ji našel na poli, zasnoubená dívka křičela, ale nebyl tu nikdo, kdo by ji zachránil“(Dt 22,23-27). Všimněme si, že tento zákon neupřednostňuje touhu muže, ale chrání zasnoubenou dívku. Zákony vznikaly z praktických zkušeností. Dá se předpokládat, že dívka, znásilněná ve městě měla možnost se bránit alespoň křikem. Někde v polích, horách či v lese by ji nikdo neslyšel, proto by jí ani nemohl pomoci. Jistě nás napadne, že toto rozlišení nebylo zcela jasně usvědčující, je však chvályhodné, že se tento zákon snaží chránit ženu.

Jinak se posuzovalo, když byla dívka nezasnoubena. Byla-li s mužem přistižena při pohlavním styku, musel si ji ten muž vzít za ženu a nesměl ji propustit. V podstatě byl takový čin považován za poškození vlastnictví a svůdce musel toto poškození vynahradit otci. Měl zaplatit padesát stříbrných otci té dívky. Ne však jako pokutu, ale jako věno. Druhá kniha Mojžíšova nám k tomu říká: „Když někdo svede pannu, která nebyla zasnoubena a vyspí se s ní, vezme si ji za ženu a dá za ni plné věno. Jestliže by se její otec zdráhal mu ji dát, zaplatí svůdce obnos ve výši věna panen“ (Ex 22,15n).

Zcela jinak bylo trestáno cizoložství s otrokyní. Pokud měl muž pohlavní styk s otrokyní, kterou si již jiný muž vyhlédl, ale která dosud nebyla vykoupena ani propuštěna na svobodu, nehodnotilo se něco takového jako cizoložství, které by bylo trestáno smrtí obou (Dt 22,22). Byl to jen hřích, který mohl být smazán takzvanou „obětí za vinu“, kterou přinášel proviněný muž.

Jestliže nebylo jednoznačně prokázáno provinění ženy, protože chyběli svědci, mohl muž svou ženu podrobit takzvanému „Božímu soudu“ neboli „ordálu“. Jedná se o velmi zajímavou zkoušku viny či neviny. Ve Čtvrté knize Mojžíšově se dočteme o průběhu takovéto zkoušky: „…kněz postaví ženu s rozpuštěnými vlasy před Hospodina a dá jí do rukou připomínkový obětní dar, to je obětní dar žárlivosti… a bude zapřísahat ženu slovy: Jestliže se s tebou nikdo nestýkal a ty ses nedostala na scestí a neposkvrnila ses před svým mužem, buď nedotčena touto hořkou vodou prokletí… Hospodin ať způsobí , aby tvůj klín potratil a břicho ti nabobtnalo… Kněz pak napíše tyto kletby na listinu a spláchne je do hořké vody a dá ženě vypít tu hořkou vodu prokletí… Potom vezme kněz z ženiny ruky obětní dar žárlivosti, bude obětní dar nabízet podáváním Hospodinu a přinese jej k oltáři… Jestliže se však žena neposkvrnila, nýbrž je čistá, bude podezření zproštěna a bude mít potomky“ (Nm 5,16-28). Muž předstoupil se svou ženou před kněze. Kněz tu vystupoval jako Boží zástupce a vykonavatel předepsaného obřadu, nikoliv tedy jako soudce. Kněz vzal hliněnou nádobu, kterou po obřadu pravděpodobně rozbil, a dal do ní „svatou“ vodu a prach z podlahy domnělého místa činu. Potom byla žena postavena „před Hospodina“ s rozpuštěnými vlasy, které symbolizovaly smutek. Rozpuštěné vlasy mohly také být znamením hanby a pokoření, protože v Orientu jsou vlasy vdaných žen pečlivě skrývány. Podle Mišny jí kněz také odkryl prsa, a to před vchodem do chrámu. Kněz měl v ruce nádobu s hořkou vodou jako Boží vyšetřující prostředek. Žena předala jako obžalovaná obětní dar. Kněz pak pravděpodobně vyslovil slova kletby i osvobození.

Jestliže byla nevinná, hořká voda prokletí jí neublížila. Provinila-li se, pak se kletba projevila tím, že žena potratila a byla neplodná. Dvojím „amen“ přijala žena rozhodnutí. Kletbu pak kněz zaznamenal na nějaký list, který vložil do vody, až se slova rozpustila a zmizela. Potom obětoval část obětního daru a zvláštním způsobem – máváním – ji posvětil a spálil. Žena se pak napila hořké vody. Pitím vody se pak obžalovaná vydala Božímu soudu a přijala prokletí i trest – v případě, že se provinila. Pití hořké vody se v Orientu praktikovalo pouze v Izraeli. V Babylónii a v Asýrii byly cizoložnice obvykle házeny do vody. V Izraeli platil trest smrti ukamenováním (Lv 20,10; Dt 22,21n; J 8,7). Je zajímavé, že o spoluviníkovi není v této souvislosti žádná zmínka.

Z pohledu dnešní ženy se jedná o velmi krutou zkoušku s pochybným výsledkem. Tento trest však měl být hlavně pro výstrahu všem ostatním. Na jiných místech je určen trest i pro muže. A to navzdory skutečnosti, že se jeho postavení podstatně lišilo od postavení ženy ve společnosti, ve které bylo obvyklé mnohoženství. V tomto řádu jde především o ochranu manželského svazku jako základní buňky lidské společnosti, kde se člověk učí znát Boha a uvědomuje si svou odpovědnost za bližního: muž za ženu, žena za muže, rodiče za děti. Proto je cizoložství na mnoha místech Mojžíšova zákona přísně trestáno.

Také první čtení z následující neděle se věnuje cizoložství. Budeme číst o provinění krále Davida se ženou Uriášovou. Zpětně si David uvědomuje, že ho za jeho čin čeká smrt. Hříchu lituje a Bůh mu prostřednictvím proroka Nátana sděluje své odpuštění: „I Hospodin ti odpouští hřích, nezemřeš!“ (2 Sam 12,13). V nedělním evangeliu budeme číst o hříšnici ve farizeově domě. Uslyšíme: „V tom městě žila jistá žena, byla to hříšnice. Když se dověděla, že je u stolu v domě toho farizea, přinesla alabastrovou nádobu drahocenného oleje, přistoupila zezadu k jeho nohám a rozplakala se“ (Lk 7,37). Označení hříšnice platilo pro lehké ženy, prostitutky. Ježíš neschvaluje její jednání, ale odpouští jí a říká: „Muselo jí být odpuštěno mnoho hříchů, když mně nyní prokazuje tolik lásky!“ (Lk 7,47). Ježíš svým jednáním neruší ustanovení Zákona, který stanovuje sankce za provinění. Ježíš přináší rozměr odpuštění. I člověku, který zcizoložil, který spáchal hřích hodný smrti, je nabídnuta možnost odpuštění.