Kalendář akcí

<< Květen 2023 >>
PÚSČPSN
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31 1 2 3 4
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ex 3,1-15

Pavel Zahradníček

 

O třetí neděli postní zazní jako první čtení úryvek z druhé knihy Mojžíšovy, nazývané též Exodus. Text, který uslyšíme, líčí Mojžíšovo setkání s Bohem v hořícím keři. Tuto událost zachycuje třetí kapitola knihy Exodus, první až patnáctý verš. Při nedělní liturgii neuslyšíme úryvek celý, ale mírně zkrácený. Uprostřed tohoto úryvku byly vynechány čtyři a půl verše. Podobně budou tuto neděli vynechány tři verše ve čtení z Prvního listu apoštola Pavla Korinťanům. Chceme-li však proniknout do textu v jeho hlubších souvislostech, je třeba mít na zřeteli nejen kompletní úryvek, ale i jeho návaznost na okolní a další texty.

Děj nedělního úryvku spadá do doby, kdy Mojžíš, který musel uprchnout z Egypta, aby se zachránil před faraónem, přebýval u svého tchána v zemi Midjan. V tomto úryvku, podobně jako v předcházející kapitole, nese Mojžíšův tchán jméno Jitro. V 10. kapitole Čtvrté knihy Mojžíšovy je však nazýván Reuel. A čtvrtá kapitola knihy Soudců zachycuje ještě jinou tradici, podle které se Mojžíšův tchán jmenoval Chobab. Již samo jméno Mojžíšova tchána svědčí o různosti tradic, které byly propojeny v pěti knihách Mojžíšových. Přepracováním různých starých pramenů a vyprávění vznikaly v průběhu dlouhých staletí a svou konečnou podobu dostaly pravděpodobně někdy kolem roku 400 před Kristem, v době znalce Zákona Ezdráše.

Tohoto jevu, že pět knih Mojžíšových, řecky Pentateuch, obsahuje mnoho různých tradic, si poprvé všiml před více než třemi sty lety francouzský katolický kněz, oratorián Richard Simon. Evangelický farář Witter postřehl v následujícím, 18. století století, že v textu Pentateuchu se střídají místa, kde je Bůh v původním hebrejském textu nazýván Elohim, a jiná, kde je označován jako Jahve. Vyslovil domněnku, že tato změna ve způsobu označování Boha souvisí nějak s odlišnými autory textů. V 19. století vytvořil evangelický badatel Julius Wellhausen teorii literárních pramenů. Rozlišil celkem čtyři základní prameny, které byly zpracovávány do konečné podoby Pentateuchu. Tato Wellhausenova hypotéza tvoří dodnes východisko pro velkou část teorií, kterými se i současní badatelé snaží popsat složitou historii vzniku Pentateuchu.

Text nedělního úryvku o setkání Mojžíše s Bohem v hořícím keři a zjevení Božího jména Mojžíšovi je pravděpodobně kombinací vyprávění, které zachytily dva, původně nezávislé prameny. Tyto dvě staré tradice byly podle zmíněné teorie pramenů později spojeny neznámým redaktorem do jednoho vyprávění. K tomuto redakčnímu spojení došlo snad někdy kolem roku 700 př. Kr. po zničení severního, izraelského království.

Úvodní text úryvku je vzat z pramene, jehož autora nazval již Wellhausen Jahvistou. Označení Jahvista je odvozeno od Božího jména Jahve, které tento autor nebo spíš celá skupina autorů na královském dvoře v Jeruzalémě důsledně používá pro označení Boha. V českých překladech je již od středověku jméno Jahve nahrazeno slovem Hospodin, jak nabádá dlouhověká židovská tradice:

Mojžíš pásl stádo svého tchána Jitra, midjanského kněze., Když jednou vyhnal stádo za step, přišel k Boží hoře Chorebu. Tu se mu zjevil Hospodinův anděl v plameni ohně, který šlehal ze středu keře. Díval se, a hle – keř hořel plamenem, ale neshořel. Mojžíš řekl: „Půjdu se podívat na ten zvláštní zjev, proč keř neshoří.“ Když Hospodin viděl, že se přichází podívat, zavolal ze středu keře: Mojžíši, Mojžíši!

Hora Choreb je jiné označení pro horu Sinaj, na které Mojžíš později přijal desatero Božích přikázání. I zde je patrná různost starých tradic, které jsou zpracovány v Pentatechu: některé tradice dávají přednost označení Sinaj, jiné tutéž horu nazývají Choreb. Země Midjan, kde žil Mojžíš u svého tchána Jitra, i hora Sinaj jsou většinou umísťovány na Sinajský poloostrov, do míst kde je dnes klášter sv. Kateřiny – pod horou arabsky nazývanou Džebel Músa, což v překladu znamená Mojžíšova hora. Jsou i jiné návrhy, které se pokoušejí umístit Sinaj na Arabský poloostrov, do Zajordání nebo do pouště Negev.

Hora byla nejen pro Izraelity, ale i pro další národy starověku místem přebývání Boha a také místem setkání s ním. O tom budeme mluvit podrobněji tento pátek v zamyšlení nad významem hory, skály a kamene v biblické tradici.

Bůh Mojžíše oslovuje ze středu hořícího keře jménem: „Mojžíši, Mojžíši!“ Za povšimnutí stojí: Ačkoli Mojžíš Boha ještě nezná, Bůh sám již dávno Mojžíše zná, a to dokonce jménem! To platí zcela jistě i dnes o každém člověku…

Oslovením Mojžíše začíná text, který nyní redaktor tohoto vyprávění přebírá z druhého pramene označovaného jako elohistický. Jeho autor – nebo spíš opět celá skupina autorů – označují Boha hebrejským slovem elohim. Takzvaný elohistický pramen je současným bádáním silně zpochybněn.

Překlad Václava Bognera, používaný v liturgii, tuto změnu nenaznačuje. Český ekumenický překlad se snaží zachovat tento předěl mezi vyprávěním jahvistické a elohistické tradice tím, že Jahve v první polovině verše překládá jako Hospodin, elohim ve druhé polovině verše překládá slovem Bůh:

Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval. I zavolal na něho Bůh z prostředku keře: Mojžíši! Mojžíši!

Mojžíšova odpověď vyjadřuje nejen přítomnost, ale i připravenost:

A on odpověděl: „Tady jsem!“

Podobnou odpověď dává např. mladý Samuel, když ho volá Bůh. A stejný význam má v dnešní době odpověď kandidátů jáhenství nebo kněžství, když se čtou jejich jména při jáhenském či kněžském svěcení.

Bůh řekl: „Nepřibližuj se sem, zuj opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“

Podobné přesvědčení, že místo setkání s Bohem je místem svatým, nacházíme i v první knize Mojžíšově, Genezi: již patriarchové Abrahám, Izák a Jakub staví na místech setkání s Bohem oltáře nebo posvátné sloupy.

Další text představuje průlom do obvyklého chápání bohů v prostředí, ve kterém se Izraelité pohybovali. Působnost božstva byla většinou chápána jako omezená na určité místo, nebo zemi. V jiných zemích byli zase jiní bohové. Zde dokazuje Bůh, který oslovil Mojžíše v cizí zemi, že není takto omezen. Začíná se zde projevovat jeho univerzalita, zatím ve vztahu k těm, které si vyvolil a jejichž Bohem zůstává, ať se nacházejí kdekoli:

A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův!“

Mojžíšovo zahalení tváře po těchto Božích slovech je odrazem biblického přesvědčení, podle kterého nelze spatřit Boha a zůstat naživu.

V předcházejících kapitolách se farao pokoušel chovat k izraelskému národu jako bůh. Jeho rozhodnutí směřovala k zrušení Božího příslibu četného potomstva Abrahámovi ukládáním těžké práce a zabíjením izraelských chlapců hned po narození. Rovněž se snažil překazit odchod Izraelitů ze země, a tak se stavěl proti Božímu zaslíbení země pro potomky Abrahamovy:

Řekl svému lidu: „Hle, izraelský lid je početnější a zdatnější než my. Musíme s ním nakládat moudře, aby se nerozmnožil. Kdyby došlo k válce, jistě by se připojil k těm, kdo nás nenávidí, bojoval by proti nám a odtáhl by ze země“ (Ex 1,9n).

To vše Bůh viděl a rozhodl se to změnit. Svůj záměr nyní oznamuje z hořícího keře Mojžíšovi:

Hospodin pravil: „Viděl jsem bídu svého lidu… …Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil z ruky Egypťanů a vyvedl je z oné země do země úrodné a širé, do země oplývající mlékem a medem.“

Ve vynechaném textu je také řeč o znamení, které dostane Mojžíš jako potvrzení pravosti těchto božích slov: Až vyvede lid s Egypta, budou sloužit Bohu na této hoře. Je pozoruhodné, že v tuto chvíli Mojžíš nedostává žádné znamení, které by předcházelo. Dostává znamení, které bude teprvenásledovat po splnění jeho poslání. Bůh od něho vyžaduje víru.

Potom nejen Mojžíšovi, ale především všem Izraelitům zjevuje Bůh své jméno:

Bůh pravil Mojžíšovi: „Já jsem, který jsem!“ A dodal: „Tak řekneš synům Izraele: ‚Ten, který jest, posílá mě k vám.‘ “

To je zlomový okamžik v dějinách Izraele. Dát někomu poznat své vlastní jméno znamená dát se mu, vydat se mu. V biblickém způsobu vyjadřování představuje a zastupuje nejen Boží jméno Jahve, ale také každé jiné jméno celou bytost. Bůh dal poznat své jméno jen svému lidu. Ostatním národům své pravé jméno nezjevil.

A ještě pravil Bůh Mojžíšovi: „Tak řekneš synům Izraele: ‚Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův posílá mě k vám‘ To je moje jméno na věky, to je můj název po všechna pokolení.“

Boží jméno, psané v Hebrejské bibli pomocí čtyř souhlásek – jod, he vau, he – zůstává pro nás stále v mnohém ohledu tajemstvím. Co se týče výslovnosti, nejpravděpodobněji zněla Jahve. Sami Židé ho z úcty k Bohu nevyslovovali a při předčítání Písma ho nahrazovali slovem adonaj, které znamená pán. Proto v pozdějších dobách začali doplňovat pod souhlásky jod, he vau, he samohlásky slova adonaj. V raném novověku vznikla zkomolená výslovnost Jehova, která nedbá na tento prokazatelný vývoj.

Boží jméno Jahve je záhadné i po gramatické stránce. Pravděpodobně jde o tvar slovesa být.

Podobně tajuplný je i význam tohoto jména. Slova, která zaznívají z hořícího keře: jsem, který jsem jsou sama o sobě spíš záhadná než jednoznačně vysvětlující. Boží jméno Jahve může znamenat určitou zkratku a mohlo by být vysvětleno jako ten, který přivádí k bytí to, co je. Nebo jakoten, který je pravý Bůh. Jiný možný význam je ten, který je s tebou.

Tím vším Bůh skutečně byl pro Mojžíše i pro Izraelity. Tím vším je i pro nás. A tajuplné jméno, které zjevil z hořícího keře Mojžíšovi, nám snad mimo jiné naznačuje, že Bůh, přestože se člověku zjevil, zůstává pro každého z nás zároveň tajemstvím.