Kalendář akcí

<< Červenec 2023 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 30 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Fp 3,8-14

Pavel Kopeček

 

Dnešní úryvek se v rámci celého listu apoštola Pavla Filipanům nazývá v Českém ekumenickém překladu „Obrana proti svodům“. O jaké svody jde a před čím se má církev a křesťané bránit? Text úryvku klade do popředí osobu Ježíše Krista v takové míře, že všechno ostatní ztrácí ve srovnání s ním svou hodnotu. Pavel jde ve svém zpodobení s Kristem tak daleko, že říká: „Beru na sebe podobu jeho smrti, abych tak dosáhl zmrtvýchvstání“ (verš 10 – 11). V tomto bodě se ukazuje velké pokušení tohoto světa. Není snadné ztratit a opustit všechno pro Krista. Apoštol Pavel pokládá vše za škodu ve srovnání se spásonosným poznáním Ježíše Krista. Právě zde se mohou i dobré věci stát zábranou k dosažení postoje, který vidíme u apoštola. Církev a ani věřící by neměli při všech svých aktivitách zapomenout na své hlavní poslání ve světě: být znamením naděje a hlasateli víry, prostředníky spásy a posvěcení tomuto světu. Tato činnost církve se plně projevuje v liturgii, kde se projevuje Boží působení v dějinách, jež vede k posvěcení člověka a oslavě Boží; zde se zjevuje pravá podstata církve, která je, jak říká Druhý vatikánský koncil, svátostí světa.

Dnešní úryvek odkrývá apoštolovo nitro, jeho velmi jasné poznání Krista, které pramení z osobní zkušenosti víry, apoštolského poslání a s ním spojeného utrpení. Jeho cesta vpřed je motivována pohledem na Krista, od něhož pochází všechna spravedlnost; horlivost pro ospravedlnění skutky Zákony byla vystřídána horlivostí pro Krista.

Na počátku našeho textu stojí protiklady: zisk – ztráta, což byla velmi známá a hojně užívaná slovní kompozice, rozšířená mezi židovskými rabíny. Tímto obratem a svým vědomě užívaným slovníkem chce Pavel říci, že všechny židovské výsady jdou mimo Krista. Plně chápal, že k tomu, aby člověk „získal Krista“ (verš 9), přispívá židovský Zákon velmi málo. Naopak mnohdy může být i na škodu, protože člověka může „zaslepit“. Kristus řekl v Janově evangeliu na adresu těch, kteří měli vidět díky Zákonu, ale zůstávali slepí vůči víře v evangelium: „Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí“ (Jan 9,39).

Pavel poukazuje na to, že před Kristem má stejnou hodnotu jak zbožný Izraelita se slavnou minulostí, tak i pohan, který uvěřil v posledním okamžiku. Toto Pavlovo učení o ospravedlnění skrze víru zaznívá nejvíce z jeho listů Římanům a Galaťanům. Ve vztahu ke Kristu je třeba začít od nuly, to znamená, že nějaké výhody, plynoucí z minulosti, z příslušnosti k národu či nějaké skupině a zachovávání různých předpisů, praktik a dobrých návyků neznamená mnoho a stává se druhořadou záležitostí. Základem je živá víra a plná odevzdanost Kristu, jak ji představuje apoštol Pavel: „A vůbec všechno pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všechno“ (verš 8).

Výchozím bodem tohoto textu je poznání Ježíše Krista, Pána; pro Pavla, učeného rabína, který byl formován v nejlepší jeruzalémské škole, byla víra v Krista pravým poznáním, které nebylo jen intelektuální a spekulativní záležitostí. Bylo to poznání prostoupené životodárnou zkušeností, podobné moudrosti v knihách Starého zákona. Apoštol vnímá poznání ve smyslu vnitřního osvícení Duchem Božím: „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě, to vše mocí Ducha Páně“ (2 Kor 3,18).

Poznání Krista, jak říká 8. verš, je mu nade všechno – a toto konstatování poukazuje na význam procesu poznávání ve vztahu ke Kristu. Zde se nejedná o nějaké lidské poznání, které může být smyslové či racionální; toto poznání nezávisí jen na člověku, ale stává se Božím darem. Spasitelné poznání Krista se má stát největší hodnotou člověka. Jak říká evangelium, má být jeho pokladem: „Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všechno, co má, a koupí to pole. Anebo je království nebeské, jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všechno, co má, a koupí ji“(Mt 13, 44-46).

Toto nové poznání se pro Pavla, významného farizeje a učitele, se stalo počátkem, ale i vrcholem všech jeho tužeb. Proto vstoupil jako novic do školy svého Mistra: „pro něho jsem všechno ostatní odepsal a pokládám to za nic“ (verš 8). Apoštol se neohlíží na své rabínské vzdělání, ani na svou znalost Zákona či postavení v židovské obci. Všechny tyto věci považuje „za nic“. V řečtině zde používá Pavel výrazu: smetí, odpadky. Apoštolovým jediným cílem je „získat Krista“ (verš 9).

Nalézt Krista nese v sobě eschatologický prvek. Získání Krista poukazuje na vstup do Božího království, protože s ním člověk získá i vše ostatní. Člověk získává vše skrze víru a „uniká soudu.“ Opět se zde objevuje Pavlova základní myšlenka o důležitosti víry ve vztahu k věčnosti a ospravedlnění: „…sloužíme Bohu v novém životě Ducha, ne pod starou literou zákona“ (Řím 7,6). Novost v Duchu svatém charakterizuje vztah ke Kristu jako vztah svobodný a neomezující: „Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez Zákona, dosvědčovaná Zákonem i proroky, Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všechny, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří. Tak prokázal, že byl spravedlivý, když již dříve trpělivě promíjel hříchy. Svou spravedlnost prokázal i v nynějším čase, aby bylo zjevné, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry v Ježíše“ (Řím 3,21-26).

Základní myšlenka tohoto textu prostupuje celé Pavlovo dílo: Bůh je víc než Zákon, je víc než přikázání. Jinými slovy: Bůh je víc než bible. Podobně jako Židé v Pavlově době, tak později i někteří křesťané upadli do pokušení nějakým způsobem „zbožštit“ Písmo svaté a proměnit je v jistý druh Božího poručníka. Zkoumali literu Písma, pokoušeli se o jeho výklad, a přitom nepoznali „čas Božího navštívení“.

Pavel říká: Bůh je vždy větší než člověk, větší než církev – a víra všech křesťanů se nedá se vtěsnat do našich schémat a představ. Proto Pavel ví, že není někým, kdo někam dospěl, ale vnímá sebe sama jako člověka, který je na cestě, který běží: „Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti“ (verš 12). V tomto běhu se Pavel neohlíží nazpět, aby sledoval co se děje za jeho zády, ale zapomíná na minulost a upíná se k budoucnosti, vrhá se na cestu, která se před ním otvírá a jež musí proběhnout, aby získal Krista. Pro Pavla je cílem, místem, kam chce dospět, sjednocení s Kristem v jeho smrti a vzkříšení: „Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života. … jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít“ (Řím 6, 4.8).

Největším pokušením dnešní doby je otázka víry, která má jen přirozené předpoklady, a není dílem Božím. Apoštol říká, že víra je poslušnost a hřích je neposlušností: „Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými“ (Řím 5,19). Kristus je nám příkladem víry, tedy i poslušnosti: „A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše …“ (Fil 2,7-9). Věřit jako Kristus znamená jít jeho cestou, mít podíl na jeho utrpení: „Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti“ (2 Kor 5,21).

Pokušením ve víře není jen neposlušnost, ale i otázka utrpení a bolesti. Pro Pavla je utrpení silou, která pracuje na vzkříšení, vede k životu: „abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení. Beru na sebe podobu jeho smrti, abych tak dosáhl zmrtvýchvstání.“ (verš 10-11). Pavel klade utrpení, bolest a smrt do širší roviny spásy s poukazem na Krista, který na sebe vzal utrpení a tím je posvětil a vykoupil; bolest a utrpení tak získávají hlubší smysl: „Stále na sobě nosíme znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven. Vždyť my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven i Ježíšův život“ (2 Kor 4,10-11).

Výraz „zmocnění Kristem“ z dvanáctého verše našeho textu poukazuje na dominantní působení Krista v Pavlově životě. Nejedná se o nějakou formu následování nebo napodobování, ale o ovládnutí Kristovým duchem, který má prostoupit člověka, má se ho zmocnit. Je to projev zasvěcení a odevzdání Kristu, které apoštol existenciálně prožíval: „běžím však, abych se zmocnil dokonalosti, tak jako mne se zmocnil Kristus Ježíš“ (verš 12). Apoštol si uvědomuje Kristovo působení ve svém životě – zvláště pak ve svém misijním poslání. Přesto nezapomíná na své „zásluhy.“ Zmocnění Kristem není jen projevem Boží moci, ale i lidské spolupráce.

Cíl, věčný život s Kristem, stojí před námi; tato skutečnost motivuje naše jednání a dává smysl celému lidskému životu: „Bratři, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou“ (verš 13). Apoštol Pavel píše tento list z vězení, jakmile vykonal své apoštolské cesty. Zdálo by se, že dosáhl svého cíle a nyní odchází za Kristem. On si je však vědom, že i v těchto okamžicích mohou přijít svody a nikomu není zaručeno, že svého cíle dosáhne. V tomto svém postoji je vytrvalý, upíná svůj pohled vpřed a nenechá se ničím a nikým rozptylovat. Naučil se zapomínat na to, co je za ním, co není podstatné, co by mu mohlo bránit v dosažení cíle; opouští lidské, aby dosáhl božské.

Ve čtrnáctém verši popisuje apoštol tento cíl, za kterým se žene. Je jím „Boží povolání v Kristu Ježíši“. Text říká, že povolání je nejen počátkem života z víry nebo volbou životního stavu na základě víry, ale je i cílem. Je třeba uskutečnit naše povolání do Božího království, to je naplněním všech předchozích.

Stručný výklad textu nám poukázal na nejrůznější možnosti pokušení pro život z víry. Víra je chápána jako poslušnost, hřích je neposlušností a nevěrností poznanému Bohu, je neochotou v plnění příslibu. Nechtít vidět jasnou skutečnost a nechtít slyšet nezvratnou pravdu zapadá do charakteristiky dnešního člověka, který vše ospravedlňuje rčením „nemít problémy“. Naše největší pokušení – jako křesťanů – je upadnout do starostí světa, ze kterých nepomůže ani Bůh nám; tudíž je musíme řešit sami. Tato nevěrnost nás zrazuje, rebeluje v nás, činí nás nespokojenými. Mnoho lidí si myslí, že nevíra není hříchem. Kristus říká něco jiného. Hřích je nevěřit Kristu, neběžet za ním, nemít pohled upřený na něj. Následný soud je tento: „bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. … Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali“ (Jan 1,9.11). Na jiném místě Písma čteme: „Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé“ (Jan 3,18-19). Lidé příliš racionální mají mnohdy obtíže pochopit celou hloubku skutečnosti víry, která se vymyká logickým úvahám.

Pokušením dneška může být i jen přirozená snaha být dobrý, přičemž dosah takto vykonaných skutků je jen přirozený, ve vztahu k věčnosti postrádají spásonosný rozměr. Proto říká Písmo, že nevěra činí člověka neschopným vykonat dobro: „A cokoliv není z víry, je hřích“ (Řím 14,23). Je pravdou, že „bez víry není možné zalíbit se Bohu“ (Žid 11,6). Čestnost, pravdivost, odpovědnost – to vše je důležité zde na zemi, nikoli však v nebi. Naše spravedlnost má být větší, nejsme lidé pozemských ctností! Všechny tyto věci se bez víry nemohou líbit Bohu. Je možná poslušnost bez víry? Nevěra ochromuje všechny přirozené ctnosti. Víra produkuje ctnosti, nevěra ne.

Tyto skutečnosti nemají vést církev, aby se uzavírala do sebe, hrdá na svoji „dokonalost“; aby prožívala jistou formu duchovního narcismu a upadala do velkého pokušení být jako někteří Židé za Kristových časů. Věřící by měli být na základě pochopení dějin spásy a povzbuzeni příkladem apoštola Pavla průkopníky v překračování lidských horizontů v nových směrech poznání, které mají omladit a prostoupit celé lidstvo. Církev však mnohdy opomíná tento svůj úkol, uzavírá se „svému okolí, které mnohdy vnímá jako nebezpečí, a tak se světu představuje jako starodávná instituce, ctihodný spolek, který vlastní muzejní exponáty. To vše se stává brzdou v autentickém procesu osvobozování člověka, vyhlášeném Kristovým evangeliem.