Jiří Voleský
2. čtení následující neděle se do značné míry kryje se čtením 27. neděle v mezidobí cyklu A, které jsme rozjímali na vlnách Radia Proglas před rokem. Proto se zaměříme v našem nynějším zamyšlení nad úryvkem z listu Filipanů pouze nad myšlenkou vybízení k radosti, které slyšíme hned v prvních slovech perikopy. Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se! Vezměme však téma radosti v širších mezích, než jaké nám nabízí list filipským křesťanům. Zde je apoštolovo vybídnutí k radosti na konkrétním historickém pozadí Pavlovy situace, která se prolíná se situací věřících křesťanů ve Filipech. Pavel se nachází ve vězení, kde čeká na soud, který mu může vynést i rozsudek smrti, a Filipané mají starostlivé obavy o svého duchovního otce, přičemž mu pomáhají nejen duchovní, ale i hmotnou solidaritou v jeho nespravedlivě tíživých okolnostech. Vždyť je pronásledován kvůli službě Bohu a dobru druhých lidí. V této na první pohled zoufalé situaci je hlavním apoštolovým poselstvím hluboká, vyrovnaná, ano jásavá radost, ke které nejen vybízí ostatní, ale kterou je paradoxně i sám uprostřed svého ponižujícího a nespravedlivého utrpení naplněn. „Radost uprostřed utrpení“, ano v určitém smyslu „radost z utrpení“, tak bychom snad mohli zkráceně označit hlavní téma, kterým se budeme na základě našeho úryvku zabývat. Nejdříve se však rozhlédněme po tématu „radosti“ v rámci celé bible.
Jestliže se zaměříme na téma radosti – jaké pohledy na tuto tolik toužebnou lidskou potřebu v bibli nalezneme? Snad můžeme na pozadí bible hovořit o dvojím pohledu na radost: nejprve co to vlastně radost je, a následně jaké jsou prameny radosti, které nám biblické poselství nabízí. My se budeme zabývat tímto druhým pohledem, tedy prameny radosti. Co to radost je – tato otázka snad patří více do oblasti psychologie, i když i v bibli nalezneme odpověď i na tuto otázku – ne sice jako abstraktní pojednání, ale spíše jako krásné příběhy a situace, které prostřednictvím vyprávění i psychologicky objasňují náplň radosti. V každém případě je „radost“ jedním z ústředních témat Božího zjevení člověku, tak jako je radost jednou z nejdůležitějších zkušeností lidského života, bez které člověk vlastně nedokáže žít, a po které lidské srdce toužebně žízní. Radost, jak ji popisuje bible, přináší člověku hlubokou, vyrovnanou jistotu, naplňuje jeho existenci smyslem, probouzí v člověku nový život a pozitivní energii, a v neposlední řadě otevírá člověku nadějné obzory budoucnosti. V tomto smyslu je vyvrcholením lidské radosti právě radost eschatologická, radost zaměřená k nepomíjející, věčné budoucnosti, k Božím velikým zaslíbením. A právě sem můžeme též zařadit Pavlův pohled na radost, které se sám těší a kterou nabízí ke sdílení i fiflipským věřícím v našem dnešním úryvku. Jaké jsou tedy ony pomyslné „předstupně“ této eschatologické radosti, o které bible hovoří? Snad bychom mohli rozdělit prameny biblické radosti na tři veliké oblasti, které se na řádcích bible stále znovu objevují. Je to radost ze stvoření, která se inspiruje krásou okolního světa nebo která se projevuje prostou radostí z přirozenosti a dobra lidského života; dále radost z komunikace s Bohem, která zase čerpá svoji sílu buď z obdržení Božích darů nebo přímo pramení z bezprostředního setkání s Boží milostivou osobou; a nakonec naše hlavní téma – radost z budoucí eschatologické spásy, kterou bychom mohli opět chápat pod dvojím zorným úhlem jako radost z Božích zaslíbení, která se naplní teprve v budoucím novém stvoření a jako radost z již v zárodku přítomného vykoupení, jež se už duchovně prolamuje do našeho světa živou a působivou přítomností zmrtvýchvstalého Pána a zakoušením působení Ducha Svatého.
Zaměřme se nejprve na nabízející se radost ze stvoření. Uveďme si vždy některý výrazný biblický citát a následně si jej v tom kterém pohledu promysleme. Radost z Božího stvoření může tedy být člověkem vnímána ve dvojím zaměření: jako oblažující obdiv a okouzlení z krásy, důmyslnosti a oplývajícího dobra okolního světa, či jako spokojená a zároveň dynamická radost z přirozených dober vlastního lidského života, která jsou člověku dnes a denně dopřávána a která by si měl též vědoměji připomínat. Především Žalmy často propukají v jásavé povznesení, které člověka blahodárně unáší v rozjímavém ponoření se do pohledu na okolní přírodu:Hospodine, svými skutky působíš mi radost, plesám nad činy tvých rukou. Tvoje činy, Hospodine, jsou tak velkolepé, tvoje záměry jsou přehluboké! Tupec o tom neví, hlupák tomu nerozumí. Že činy Hospodinových rukou, o kterých je řeč, jsou především mocné a dobré činy jeho stvořitelské moci, to vyplývá z žalmového kontextu, i když jsou jistě zároveň myšleny i činy Boží spásy. Jinde čteme: Dobrořeč, má duše, Hospodinu! Hospodine, Bože můj, jsi neskonale velký, oděl ses velebnou důstojností. Pak je v žalmu obšírně popisováno celé viditelné Boží stvoření, přičemž je jasně cítit slavnostně povznesený tón hymnické oslavy bohatství a krásy přírody – Božího velkolepého díla. Jak nesčetná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi učinil moudře; země je plná tvých tvorů. Též boží milostivá a pozorná starost o vše stvořené je důležitým předmětem radosti pozorně se dívajícího člověka: A to vše s nadějí vzhlíží k tobě, že jim dáš v pravý čas pokrm; rozdáváš jim a oni si berou, otevřeš ruku a nasytí se dobrým. I samotný Stvořitel se ze svého díla raduje: Hospodinova sláva potrvá věčně! Hospodin se bude radovat ze svého díla. A nakonec žalmista shrnuje celý dojem ze svého pozorování přírody očima víry: Budu zpívat Hospodinu po celý svůj život, svému Bohu zpívat žalmy, dokud budu. Kéž je mu příjemné moje přemítání! Hospodin je moje radost. Na jiných místech bible ožívá celá i neživá příroda, aby jásavou radostí oslavovala svého Stvořitele: řeky tleskají rukama, moře radostně jásají, vody, lesy, pole, vzduch, hvězdy, slunce, měsíc chválí Boha a radují se ze své existence. Člověk je pozván ke spoluslavení této radosti, k ponoření se do slavnostnosti, krásy a oblažujícího řádu, který vládne ve stvoření. To vše v lidském nitru rozeznívá struny vděčnosti, potěšení a jásavé, zpěvné radosti. Druhá stránka této radosti z Božího stvoření je prostá a přirozená radost z vlastního života. Paradoxně je toto vyjádření radosti snad nejvíce přítomné v pesimistické biblické knize Kazatel. Jak se vyřkne tento název, ihned nás jistě napadne její okřídlený působivý výrok :marnost nad marnost, všechno je marnost. Už méně nás však napadne nesmírně krásný a moudrý pohled na hluboké prameny radosti, které nám, moderním, stále nespokojeným lidem, v našem uspěchaném světě unikají. Je to zcela prostá radost člověka ze zdraví, z dostatku pokrmu a jiného životního zabezpečení, z hezkých vztahů. Nechme se těmito slovy nově inspirovat: Bůh všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná. Poznal jsem, že není pro něho nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro. A tak je tomu s každým člověkem: to, že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je dar Boží. A na jiném místě: Není pro člověka dobré jíst a pít a při svém pachtění se aspoň pomět? Shledal jsem, že i to je z Boží ruky. Vždyť kdo jídal a dopřával si víc než já? Bůh totiž člověku, který je mu milý, dává moudrost a poznání i radost. Hříšníka však nechá lopotit se, shánět a hromadit věci, které nakonec musí předat tomu, kdo se zalíbí Bohu. A též radost z věrnosti a náklonnosti nejbližšího člověka v manželství je Boží dar, který je třeba s radostnou vděčností přijímat: Užívej života se ženou, kterou sis zamiloval po všechny dny svého pomíjivého života. To ti je pod sluncem dáno po všechny dny tvého pomíjivého života. Samozřejmě, že všechna tato slova musíme číst s určitou rezervou, poněvadž v nich chybí naděje na věčnou posmrtnou radost u Boha, ke které se Kazatel staví značně skepticky. Přesto však se vyplatí nad těmito slovy zamyslet, neboť člověk často zapomíná na vděčnost a radostný úžas z přemíry dober, která jsou mu každodenně dopřávána, a které má tendenci přijímat automaticky a se stálou nespokojeností, že to stejně není ono. Schopnost zastavit se, vděčně přijímat všední maličkosti jako veliké projevy Boží lásky a pozornosti, žasnout nad zdánlivě všedními záležitostmi našeho každodenního života, skrývajícími v sobě často netušené hluboké a bohaté tajemství, to vše jsou předpoklady pro umění vděčně se radovat z dobroty a krásy Božího stvoření.
Další bohatá oblast radosti, která je Bohem člověku nabízena, se skrývá v komunikaci věřícího se svým Bohem. Tato komunikace se odvíjí ve dvou rovinách: jako přijímání a zakoušení Božích darů člověku a na druhé straně jako prožívání vztahu k osobnímu Bohu, který se člověku stává milujícím Pánem, Otcem či Přítelem. Zaposlouchejme se opět do myšlenek bible. Z hlediska Božích darů člověku je pro věřícího Izraelitu před příchodem Mesiáše nejblahodárnějším projevem Boží štědrosti k člověku Boží slovo a Boží Zákon. Radost z těchto skutečností proniká mnoho stránek a veršů celého Starého Zákona. Tak například prorok Jeremiáš překrásně vyzvedá radost z daru Božího slova, které je pro něho v kontextu celé knihy nesporně jediným oblažujícím hnacím motorem, jenž mu umožňuje přemoci všechny nebetyčně nepřekonatelné vnější i vnitřní překážky: Jakmile se objevila tvá slova, pozřel jsem je. Tvá slova mi byla veselím a radostí srdce. Nazývají mě tvým jménem, Hospodine, Bože zástupů. Boží Zákon, daný vyvolenému lidu skrze Mojžíše, je systematickým shrnutím Božího živého slova lidem. Radost z tohoto daru je opět častým námětem Písma. Tak čteme v žalmech: Požehnán buď, Hospodine, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. Mé rty budou vypravovat o všech soudech tvých úst. Veselím se z cesty tvých svědectví více než ze všeho jmění. O tvých ustanoveních přemýšlím, na zřeteli mám tvé stezky. Nařízení tvá jsou pro mne potěšením, nezapomínám na tvé slovo. Do této oblasti zakoušení radosti z Božího obdarování však patří mnohem širší okruh dober. Darovaná svoboda od egyptského zotročení probouzí v zachráněných lidech takovou zaplavující radost, že pod vedením Miriam, Mojžíšovy sestry, tančí, zpívají a jásavě děkují Bohu – svému zachránci. Dar nového bezpečného domova – zaslíbené země, která je často v bibli opěvována jako mlékem a medem oplývající, probouzí též v Božím národě hluboké prameny radostné vděčnosti. Našli bychom jistě ještě mnohem více míst, která hovoří o radosti z Božího obdarování, ale zde alespoň snad ty nejdůležitější z dějin vyvoleného národa před příchodem Mesiáše. Kde je samotný Bůh předmětem lidské radosti, tam již věřící člověk dostupuje téměř na vrchol možností zakoušení radosti. Že to však stále ještě není ona vytoužená, vrchovatě naplňující radost tvora z lásky a péče svého Stvořitele, je na vině lidská hříšnost a s ní související nechápavost a odcizenost vůči Bohu. Víra řeší pro tento hříchem porušený svět tento rozpor, avšak stále pouze částečně. Plná komunikace člověka s Bohem, jež jediná může naplnit lidské srdce, je pro nás připravena až v eschatologické budoucnosti. Když Boží lid, který se vrátil z babylonského vyhnanství, slaví první svátky opět na půdě Bohem darované země, jsou kněžími vyzýváni k radosti, která se má stát jejich silou: Tento den je svatý …nebuďte smutní, radost z Hospodina ať je vaši silou. Sem patří i liturgická radost, v níž se odráží společné plesání ze setkání s Bohem: Zaplesejte, spravedliví, Hospodinu, přímým lidem sluší se ho chválit. Hospodinu vzdejte chválu při citeře, … zpívejte mu píseň novou. Též radost z osobní modlitby, která má provázet veškerou lidskou činnost je pramenem radosti: Před Hospodinem, svým Bohem, se budeš radovat ze všeho, k čemu jsi přiložil ruku.
Avšak teprve v příchodu Mesiáše, především v jeho řešení problému hříchu a smrti, se otevírá věřícím pramen dokonalé a vrchovatě naplněné radosti z Boha a jeho darů. I myšlenka eschatologické radosti ze stvoření je v Novém Zákoně přítomna ve velkolepých obrazech o „novém stvoření“, charakterizovaném „novým Jeruzalémem“, ale touto oblastí se nyní zabývat nebudeme. Zajímá nás eschatologická radost člověka, který je Božím Synem vykoupen z otroctví hříchu a ze zoufalství nevyhnutelné a vše zpochybňující smrti. Právě sem patří i radost, ke které vybízí apoštol Pavel věřící ve Filipech, jak jsme to slyšeli v našem dnešním úryvku. Tato radost z Boží spásy přesahuje ve dvou směrech veškeré přístupy k radosti, jak nám je líčí Starý Zákon. Je to radost, která se uskutečňuje ryze v duchovním světě člověka. Ne však na základě zvláštní duchovní dispozice či schopnosti, ale pouze na základě naplnění lidského nitra Duchem Svatým, který je Učitelem a Utěšitelem srdce člověka. Ve vnitřním bezprostředním setkání s Božím Utěšitelem člověk zakouší ničím neohrozitelnou radost a spokojenost: Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, …jak čteme v Pavlově listu Galaťanům. Naplněni tímto Duchem radostně jásají Alžběta, Zachariáš, Jan Křtitel, Panna Maria. Právě oni dávají svou radostí z Božího omilostnění příklad všem vykoupeným věřícím. Pro evangelistu Lukáše je hlavním tématem popsání reakcí na Kristovo narození právě tato radost v Duchu Svatém, o které tak krásně hovoří v prvních kapitolách svého evangelia. Druhým podstatným prvkem této nové radosti, která zaplavuje srdce i společenství křesťanů, je schopnost radovat se uprostřed utrpení. Radost v utrpení, ano můžeme dokonce říci radost z utrpení, to je nejprůkaznějším dokladem, že spása člověka je Kristovou smrtí na kříži a vylitím Ducha do srdcí věřících již dokonána a nic ji nemůže ohrozit – ani utrpení, ani smrt. Apoštol tak může ve svém listě Kolosanům prohlásit: Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, tj. církev. Mystika radosti z kříže v jakékoli podobě má své kořeny zde. Kristův kříž je nástrojem spásy člověka, kterou se věřícímu otevírá bezprostřední přístup k věčnému životu s Bohem. Vděčnost a láska vůči Kristu právě v této klíčové situaci jeho díla probouzí ve vykoupených nejen solidaritu s jakýmkoli utrpením, jako souvislosti s utrpením milovaného Pána, ale přímo zve k láskyplné spoluúčasti na nadčasovém kříži Ježíše Krista, neboť právě ono nejdůrazněji zjevuje Boží lásku a štědrost vůči člověku. Ježíšova slova, která pronáší večer před svou strastiplnou smrtí na kříži svým apoštolům, by měla být také častým předmětem našeho rozjímání: I vy máte nyní zármutek. Uvidím vás však opět a vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme. …Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná. Radost, ke které nabádá Pavel je právě tato radost. Je zaměřena do eschatologické budoucnosti, ale zároveň je již nyní, ve strastiplné přítomnosti, zakoušena skrze přítomnost naplňujícího Ducha Božího, který je Bohem vylit do srdce vykoupeného věřícího člověka.
Bratři! Když Kristus přicházel na svět, řekl: ‚Oběti krvavé ani nekrvavé jsi nechtěl, ale připravils mi tělo.
Autor listu vkládá Kristu, Božímu Synu, přicházejícímu na svět z nebeského světa od svého Otce, do úst slova starozákonního žalmu. Argumentace, která na základě citátů z Písma vyvozuje pravdivost a předpověděnost Ježíšova životního díla, je vlastní všem novozákonním spisovatelům. Především jsou používány citáty z proroků, přednostně z Izaiáše, a z žalmů, kde můžeme pozorovat především dva typy používaných žalmů: Jsou to žalmy na jedné straně pojednávající o hlubokém ponížení a nelidském utrpení Božího věrného a na druhé straně žalmy, které mají za své téma oslavení Božího služebníka, jímž je obyčejně míněn davidovský král. V našem případě se jedná o 40. žalm, jenž je modlitbou člověka nalézajícího se uprostřed úzkostí a pronásledování, patří tedy do první skupiny žalmů s oblibou používaných svatopisci pro důkazy o Boží režii v případě Ježíšova ponížení a utrpení. Je-li totiž Božím slovem předpovězeno Ježíšovo utrpení, znamená to, že jeho utrpení má spásnou hodnotu. Většinu modlitebních zvolání vůči Bohu však v našem žalmu zaujímá rozpomínání se na minulé veliké zachraňující Hospodinovy skutky vůči modlícímu se. V síle a naději tváří v tvář této spásné minulé Boží milosti hledá modlitebník v nynějším strádání jistotu, že Bůh bude i nyní jednat stejně milostivě a zachrání svého věrného před potupou a záhubou. V rámci svých modliteb a proseb o záchranu staví Bohu před oči svou celoživotní poslušnost. Tu opisuje pojmem ‚tělo‘. Je zajímavé podívat se v tomto bodě na hebrejský originál. Ten zní: protesals (ve smyslu ‚otevřels‘) mi uši. Co to má znamenat? Pomozme si slovy proroka Izaiáše, která jistě dobře známe: Panovník Hospodin…mi každého jitra probouzí uši, abych slyšel jako učedníci…otevřel mi uši a já nevzdoruji ani neuhýbán nazpět. Je zde řeč o bezpodmínečné a oddané poslušnosti Božího služebníka i tehdy, když po něm jeho Pán žádá podřízení se utrpení. Poslušnost vůči Bohem chtěnému utrpení, to je hlavní myšlenka tohoto žalmového verše. Pojem tělo, jak jej čteme v řeckém překladu Písma, tedy v Septuagintě, se velice dobře hodí na skutečnost poslušného a přitom ponižujícího a strastiplného vtělení Božího Syna. Přijetí těla je pro Božího Syna prostředkem vyjádření láskyplné poslušnosti vůči svému nebeskému Otci. Stává se prostorem pro novou bohoslužbu, pro nové přinášení obětí za hřích, celopalů, obětí krvavých i nekrvavých. Ježíšovo tělo je v tomto smyslu dokonalou, živou, jednou provždy platnou obětí, jež se zakládá ne na liturgickém bohoslužebném rituálu, nýbrž na oddané poslušnosti vůči Bohu Otci. Je zde v podtextu skrytá kritika formálního rituálního přinášení obětí, které se může lehce stát pokryteckým alibismem. Navazuje se zde na starozákonní kritiku bezduchého rituálního projevu povrchní víry, která nezasahuje srdce člověka. Již Samuel vytýká neposlušně horlivému králi Saulovi: Líbí se Hospodinu zápalné oběti a obětní hody víc než poslouchat Hospodina? Hle, poslouchat je lepší než obětní hod, pozorně rozvažovat je víc než tuk beranů. Stejně tak tvrdě kritizují a odsuzují pokrytecký rituál, v němž si člověk sobecky snaží zajistit Boží přízeň, aniž by se mu zavázal nezištnou zodpovědností a láskyplnou poslušností starozákonní proroci. Izaiášovo ‚Milosrdenství chci a ne oběť!‘ zaznívá naléhavě i z Ježíšových úst. Ježíš dává své tělo, tedy svou pozemskou existenci, zcela do služeb svému Bohu a Otci, čímž mu prokazuje bohoslužbu lepší, působivější, dokonalejší a poslušnější nežli jakkoli krásný a dokonalý liturgický rituál.
Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy.‘
Pokračuje citace z žalmu 40. Kristus, věčný Syn Boží, předstupuje před svého Boha Otce a vyznává své svobodné rozhodnutí s dokonalou poslušností plnit Boží vůli. Toto bezvýhradné podřízení se vůli Boha s sebou nese riziko, že může být uskutečněno skrze utrpení a ponížení, tedy skrze naprosté zřeknutí se všech svých představ i potřeb. Snad nás v této souvislosti napadnou dvě místa v Písmu. Prorok Izaiáš na Boží očekávající zvolání: Koho pošlu a kdo nám půjde? Odpovídá: Hle, zde jsem, pošli mne! I zde je zdůrazněna svoboda v rozhodnutí pro dokonalou poslušnost vůči povolávajícímu Bohu. Samotný Ježíš prohlašuje v Janově evangeliu: Mým pokrmem je plnit vůli mého nebeského Otce. To, co Ježíše naplňuje, co mu dodává sílu a radost a zachovává život, je poslušné a láskyplné naplňování Otcovy vůle. V druhé části verše však slyšíme o jakémsi ‚svitku knihy‘. Jedná se jistě o knihu posvátnou. Ale o kterou konkrétně? Z celého kontextu vyplývá, že se jedná o Zákon, nejposvátnější část svatých Písem. Nejedná se však o rituální předpisy Zákona, nýbrž o jeho duchovní náplň. Proroci již vycítili, že pouhé bezvadné rituální naplňování Zákona může vést k pokrytectví a vzdálení se Bohu. Ježíš tedy v tomto smyslu naplňuje dokonalejší, lepší spravedlnost, která je požadavkem Zákona. Vzpomeňme na jeho slova v Matoušově evangeliu: Nebude-li vaše spravedlnost převyšovat spravedlnost farizeů a zákoníků, jistě do Božího království nevejdete. Jaká je tedy konkrétní praxe této ‚lepší spravedlnosti‘? Připomeňme si slova Matoušova ‚Horského kázání‘. Slova žalmu jsou tedy na jedné straně zakotvena v minulosti výroky proroků a zároveň zaměřena do eschatologické budoucnosti na Bohu dokonale poslušného Mesiáše, který spásně tato slova naplní. Proto se velice trefně hodí na osobu a život Ježíše Krista.
Následuje postupný krátký, ale velice hluboký výklad dotčeného místa od novozákonního svatopisce: Po prvních slovech: ‚oběti krvavé ani nekrvavé, celopaly ani oběti za hřích jsi nechtěl a neměls v nich zálibu‘ – a přece to všechno se obětuje podle Zákona – hned dodává: „Tady jsem, abych plnil tvou vůli.“ To první ruší, aby ustanovil to druhé.
Ve středu výpovědi jsou slova: to první – to druhé. Označení ‚to první‘ je charakterizováno jako rituální obětní praxe Mojžíšova Zákona, naopak označení ‚to druhé‘ znamená Ježíšovo sebeobětování vůči Bohu v dokonalé láskyplné poslušnosti. Bezvýhradná, láskyplná a obětavá poslušnost se v Ježíši Kristu stává pravým úmyslem a naplněním Zákona. Zákon se svými rituálními předpisy je Ježíšovou obětí na kříži zrušen a zároveň nahrazen.
A touto vůlí jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy.
Boží vůle člověka posvěcuje, tedy v kontextu celého listu spojuje s Bohem, otevírá člověku věčný život a věčné štěstí. Tato Boží vůle je naplněna v obětování těla Ježíše Krista. Oběti Zákona byly pouhým stínem a nedokonalým předobrazem dokonalé a plné oběti Ježíše na kříži. Svatopiscův dovětek „jednou provždy“ dodává celému shrnujícímu prohlášení nevyhnutelnou naléhavost. Ježíšova oběť na kříži je dokonalým naplnění Boží spásné vůle, která chce člověka plně obdarovat tím, k čemu byl stvořen – věčným štěstím u Boha. Bez této Ježíšovy oběti není možné tohoto milostivého Božího záměru s člověkem dosáhnout, neboť člověk je neslučitelně od Boha vzdálen svou neposlušností vůči Němu – svým hříchem. Jen dokonalá poslušnost a zároveň zástupná trestající spravedlnost může člověka s Bohem opět spojit, a ta se jednou provždy a neopakovatelně uskutečnila v oběti kříže Ježíše Krista.