Jarmila Dostálková
Před týdnem jsme začali číst z listu apoštola Pavla Galaťanům. Pro 11. neděli v liturgickém mezidobí je vybrán další úryvek: šestnáctý až jedenadvacátý verš druhé kapitoly:
16 Bratři, víme, že člověk je uznán za spravedlivého jen tehdy, když uvěří v Ježíše Krista, a ne když dělá skutky, jak je nařizuje Zákon. Z toho důvodu jsme přijali víru v Ježíše Krista. Tak jsme byli uznáni za spravedlivé proto, že jsme uvěřili v Krista, ne proto, že jsme dělali skutky Zákona. Pro skutky Zákona nebude žádný člověk uznán za spravedlivého.
V tomto úryvku se Pavel obrací na křesťany ze židovství, kteří si chtěli v křesťanství podržet co nejvíce ze židovského Zákona. Pro Židy není jiné cesty k ospravedlnění před Bohem, než Mojžíšův zákon. Chtějí-li se však stát křesťany, existuje i pro ně pouze cesta víry v Krista (srov. Ř 3, 22). To je důvod, pro který Pavel a ostatní Židé přijali tuto víru. Dějinné členění lidstva je nyní prohlášeno za bezvýznamné (v.16). V tomto verši se třikrát setkáváme s centrálním Pavlovým pojmem: ospravedlnění. Slovní vazba „být uznán za spravedlivého“ nebo „být ospravedlněn“ používá trpného rodu. Původce děje není výslovně uveden, je jím však jednoznačně Bůh. Nejde o ospravedlnění v etickém smyslu, ale o božský rozsudek, o otázku, zda je člověk Bohem prohlášen za spravedlivého. Zda je omilostněn, zda je navzdory své vině uznán nevinným, a tak usmířen s Bohem.
Pro Pavla je důležité, že Bůh nevyhradil konečné ospravedlnění poslednímu soudu, ale umožnil je už v přítomnosti – v Ježíši Kristu. V tomto smyslu je Kristovo dílo koncem času. Od této chvíle, to znamená s Kristem, může člověk nejen usilovat – podobně jako dříve zachováváním židovského Zákona – o předpoklady pro své omilostnění, ale může být skutečně ospravedlněn i bez židovského Zákona, výlučně skrze víru (srov. Ř 3,21 ).
„Ospravedlnit“ je právní výraz, který znamená „osvobodit“, „prohlásit spravedlivým.“ Je opakem slova „odsoudit.“ Ospravedlnění představuje jeden z úkonů soudce. Z hlediska strany, která vede spor znamená tedy „být ospravedlněn“ dosáhnout uznání rozsudkem. V tomto smyslu používá této slovní vazby prorok Izaiáš, když znázorňuje spor národů o jediného Boha jako soudní při. Vyznavači jiných bohů jsou vyzváni: „Ať postaví své svědky a ospravedlní se…“ (Iz 43,9). Hospodinovými svědky jsou na druhé straně Izraelité.
V Písmu svatém vystupuje Hospodin v roli „soudce celé země“, při jednání s lidmi používá termínů z oblasti soudnictví. Tuto roli potvrzuje text z První knihy Mojžíšovy. Abraham nazývá Hospodina, vyhlašujícího soud nad Sodomou a Gomorou, „soudcem vší země“, který „jedná podle práva“ (Gn 18,25).
Ospravedlňující Hospodin má jako král také výkonnou moc. Jedná jako ideální královský soudce. Nejenže vynese rozsudek ve prospěch nespravedlivě obžalovaného, ale také uvede tento rozsudek do praxe. Prokáže dotyčnému přízeň a veřejně obnoví jeho vážnost. V případě ospravedlnění hříšníků, které vysvětluje Pavel, se jedná o vynesení příznivého právního rozhodnutí. Pavel považuje ospravedlnění za základní projev Božího požehnání. Osvobozuje člověka z područí minulosti a zároveň mu zabezpečuje budoucnost. Na jedné straně představuje odpuštění a konec nepřátelství mezi Bohem člověkem, na druhé straně znamená přijetí a právo na veškeré požehnání, které Bůh slíbil spravedlivým. Tyto dva aspekty jsou podrobněji rozvedeny v Pavlově listu Římanům. Na ukázku citujme z 5. kapitoly: „…byli jsme ospravedlnění prolitím Kristovy krve“ (Ř 5,9). V Pavlově nauce představuje ospravedlnění základní orientační bod. Odtud vychází jeho pohled na křesťanství jako univerzální náboženství milosti a víry, ve kterém vycházejí Židé i pohané ze stejného základu.
Pavlovo poznání o ospravedlnění vírou je jádrem jeho evangelia, které v probírané části listu Galaťanům poprvé popisuje. Ospravedlnění člověk nedosáhne plněním Zákona, i když jde o Boží přikázání. Člověk nedosáhne ospravedlnění prostřednictvím skutků zbožnosti ani úkonů v náboženské oblasti. Pavel snad vychází z prvního žalmu, který považuje za spravedlivého člověka, jenž se zabývá Zákonem (srov. Ž 1). Ovšem z hlediska víry v Krista nepomůže k ospravedlnění. nic z toho, čím by člověk jako takový mohl přispět.
17 My se tedy snažíme, abychom byli ospravedlněni v Kristu. Ale kdyby se ukázalo, že přesto jsme hříšníci jako všichni ostatní, nenapomáhá pak Kristus k něčemu hříšnému? Naprosto ne!
Když Židé přijmou víru v Krista, snaží se nadále, aby byli před Bohem spravedliví. Jestliže se však chtějí držet Zákona, protože ho pokládají za nutný, ukazují tím, že ještě potřebují ospravedlnění, i když už víru přijali. V tom případě by vlastně Kristus pomáhal ke hříchu: kdyby víra v něho nestačila, abychom byli ospravedlněni. Ale naopak by nás dělala ještě horšími tím, že nás odvádí od Zákona, který dal Bůh (v.17).
Pavel dvakrát zdůrazňuje (ve verši 16), že k ospravedlnění vede pouze víra v Krista. Ospravedlnění je pojem, pomocí kterého Pavel vystihuje podstatu křesťanského života. Znamená-li víra již v židovském Zákoně, že člověk uvěří poselství a bezpodmínečně se spolehne na Boha, pak věřit podle Pavla znamená přijmout poselství o Kristu a radikálně se zřeknout všech pokusů o ospravedlnění skutky zbožnosti. Znamená to plně důvěřovat v to, co Bůh učinil v Kristu na kříži. Tato výpověď vyvolává námitku. Není zcela jednoznačné, jak ji Pavel chápe a jak o ní pojednává. Totiž skutečnost, že existuje ospravedlnění v Kristu (v.16), vynáší další fakt: jsme hříšníci – jinak by tato cesta nebyla nutná. Bylo by ovšem absurdní nazývat Krista služebníkem hříchu pro jeho službu hříšníkům.
18 Kdybych zase znovu stavěl to, co jsem dříve bořil, usvědčoval bych sám sebe z nesprávnosti.
Ani tento verš není zcela jasný. Snad jsou slovesa „bořit“ a „ znovu stavět“ narážkou na to, co udělal Petr v Antiochii. Nejprve se na základě evangelijní svobody vymanil z vlivu židovského Zákona a pak ho znovu uznal jako závazný. Tím prohlásil své dřívější jednání za hříšné – za přestoupení židovského Zákona. Návrat k židovskému Zákonu by odhaloval předcházející jednání jako mylné.
19 Vždyť skrze Zákon jsem Zákonu umřel, abych tak žil pro Boha. Spolu s Kristem jsem ukřižován.
Pro Pavla už židovský Zákon neexistuje (v.19). Není tedy k čemu se vracet, není co přestupovat (srov. Ř 4,15 ). Naopak, on sám je mrtev pro židovský Zákon – umřel Zákonu. Zákon ho už nezavazuje .V listě Římanům píše: „Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem“ (Ř 6,11). Místo toho žije pro Boha. K obojímu však dochází skrze Zákon. Zákon je mostem k Bohu. Jeho svatost je nedotknutelná (srov. Mt 5,18). V listu Římanům používá Pavel místo slovního spojení „skrze Zákon“ slov „skrze tělo Kristovo“ (Ř 7,4). Myslí na Ukřižovaného, který nás vykoupil z kletby Zákona (srov. Ga 3,13). Tím, že nás Zákon zotročil (srov. Ga 4,3-5), způsobil, že je nezbytné naše vykoupení. Závěr 19. verše potvrzuje zmínku o smrti na kříži. Smrtí, „umíráním spolu s Kristem“, myslí Pavel křest. O křtu tvrdí Pavel v listu Římanům (Ř 6,6): „Vždyť přece víme, že starý člověk v nás byl spolu s Kristem ukřižován, aby ztratila svou moc přirozenost nakloněná ke hříchu a my abychom už více hříchu neotročili.“ Ten, kdo je Kristem osvobozen, je natolik zaměřen k Bohu a podřízen jeho vládě, že svůj život přijímá z nového zdroje. Nežije už jako starý člověk sám ze sebe.
20 Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval.
Už nežije Pavlovo „já“, jádro jeho osoby nyní ovládá Kristus (v. 20). Ve křtu se vzdal svého starého já, aby měl nyní podíl na životě Vzkříšeného. Na životě, který je v dokonalém vztahu k Bohu. A za ten je třeba Bohu děkovat.
Pavel ovšem ještě žije ve světě. Není tomu však jako dříve (srov. 2 K 10,3 ). Starý způsob života, starý svět „pominul“. „Vždyť ani obřízka nic není, ani neobřezanost, ale nové stvoření“ (srov. 6,15 a 2 K 5,17). Nyní se už nepokouší zakládat svůj život na vlastních výkonech, ale beze zbytku na tom, co pro něho sám Bůh ve svém Synu učinil. Teď žije jako věřící v Krista. Co se událo v jeho prospěch a ve prospěch všech, popisuje Pavel jako sebevydání Syna z lásky ( srov.1,4). V listě Římanům píše o vydání Syna Bohem Otcem: „Když on ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval taky všechno ostatní?“ (srov. Ř 8,32). V každém případě nežije křesťan proto, že plní požadavky Mojžíšova zákona, ale proto, že zakouší lásku, která mu byla darována. Tím se Kristus stává zdrojem veškeré křesťanovy činnosti. Život křesťana je prozářen vírou. Za Efezany prosí autor listu: „Aby Kristus skrze víru přebýval ve vašem srdci a abyste byli zakořeněni a upevněni v lásce“ (Ef 3,17).
21 Já nepohrdám Boží milostí. Kdyby se totiž k ospravedlnění docházelo zachováváním Zákona, pak by Kristus umřel nadarmo.
V závěru se snad Pavel ještě brání námitce, jako by spolu se Zákonem znevažoval i Boží touhu po spáse. Milost zde označuje Boží spásný čin v Kristu. Možná Pavel myslí na kritizované jednání Petra a ostatních křesťanů ze židovství v Antiochii a na představy svých protivníků v Galácii. Na rozdíl od nich neuvažuje o umenšování významu Božího činu pro spásu. Vrací se k myšlence o Kristově smrti (v.17). Ospravedlňuje-li Zákon, je kříž zbytečný. Zde neexistuje kompromis. Buď Zákon, nebo Kristus. Buď skutky Zákona, nebo víra v evangelium (srov. 3,18).
