Kalendář akcí

<< Únor 2022 >>
PÚSČPSN
31 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ga 3,26–29

Marie Zouharová

 

O 12. neděli v liturgickém mezidobí pokračujeme v průběžné četbě Pavlova listu Galaťanům. Vybraný úryvek zazní jako druhé čtení. Je vybrán ze 3. kapitoly, budeme číst od 26. do 29. verše.

V dnešním úryvku mluví apoštol Pavel o jednotě pokřtěných s Kristem. Když Pavel hovoří o této nové skutečnosti, oslovuje Galaťany se stupňovanou naléhavostí, někdy dokonce v jednotném čísle: „Už tedy nejsi otrok, ale syn a jako syn také dědic skrze Boha“ (Ga 4,7). Tyto věty pocházejí ze 4. kapitoly. Věnujme se však vybranému úryvku. Začíná slovy:

26 Vy všichni jste totiž Boží děti skrze víru v Krista Ježíše,

„Boží děti“ je slovní spojení, vyjadřující osobní společenství života mezi Bohem a člověkem, které je Božím darem, darem Boží lásky ke spáse lidí. Jde o vztah lásky, který navazuje osobní Bůh s člověkem. Evangelisté označují Božími dětmi ty, kteří přijali Ježíšovo poselství o Bohu Otci a jeho království. Takto hovoří Matouš v takzvaném „horském kázání.“ Lukáš zdůrazňuje Otcovu lásku příběhem o ztraceném synu (srov. L 15,11-32).

Apoštol vidí křesťany jako děti. Chápe je nejen jako Abrahamovy potomky na základě víry, ale zejména jako Boží děti. Jsou jimi na základě nové dějinné situace, kterou Pavel popisuje jako období víry. Nyní bude velmi užitečné, když si poslechneme tři verše, které se nacházejí bezprostředně před naším úryvkem: „… než přišlo období víry, byli jsme hlídáni Zákonem a jako ve vězení, v očekávání onoho období víry, které se mělo objevit. Zákon měl nás tedy vychovávat pro Krista, abychom došli ospravedlnění tím, že budeme věřit. Co však přišlo období víry, nejsme už podrobeni jeho vychovávání“ (Ga 3,23-25).

Na „období víry“ získá člověk podíl křtem. Ten dává našemu životu nový existenciální základ, podřizuje nás jiné vládě:

27 vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste na sebe Krista:

Křtem – doslova – v Krista je člověk připojen ke Kristu. V Prvním listu Korinťanům píše Pavel s nepatrnou obměnou o křtu ve jménu Kristově. Křest v jediného Krista používá jako argument proti rozděleným korintským křesťanům: „Je Kristus rozdělen? Což byl za vás ukřižován Pavel? Nebo ve jménu Pavlově jste byli pokřtěni?“ (1 K 1,13 – 15).

Sjednocení s Kristem znázorňuje obraz oděvu: „vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste na sebe Krista.“ Tato slova nelze chápat pouze symbolicky. Nejde totiž o oděv, který by bylo možné libovolně měnit. Zde se jedná o proměnu osoby. Mění se bytí a stav člověka.

Křest byl neodmyslitelnou součástí křesťanství od samého začátku, ať už okolnosti jeho udělování vypadaly jakkoli. Když byli apoštolé naplněni Duchem svatým, promluvil Petr k zástupu: „Obraťte se, a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista…“ (Sk 2,38). Křest v Kristovo jméno je vstupním obřadem, uvádějícím začleněním do společenství lidí, kteří vzývají Ježíšovo jméno. V Petrově letničním kázání se objevuje zaslíbení: „… každý, kdo vzývá jméno Páně, bude zachráněn“ (Sk 2,21). Proto vidí Pavel křest jako základní kámen křesťanského společenství. V listě Římanům umožňuje křest společenství s ukřižovaným a vzkříšeným Kristem: „Křestním ponořením do jeho smrti jsme byli spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít úplně novým životem“ (Ř 6,4). Pro Pavla je ztotožnění s Kristem v jeho utrpení a slávě celoživotním procesem: „Stále nosíte na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven“ (2 K 4,10).

Sjednocení s Kristem a v Kristu překonává rozdíly mezi lidmi:

28 už tu není Žid nebo Řek, už tu není otrok anebo člověk svobodný, už tu není muž anebo žena: všichni jste jeden v Kristu Ježíši.

Křesťané se už nečlení na různé protikladné kategorie lidí. Například už tu není Žid nebo Řek. Dokonce už nejsou mnozí, ale stali se jedinou osobou. V předcházejícím textu 3. kapitoly argumentuje Pavel jako židovský vykladatel Písma, který se stal křesťanem: „Zaslíbení byla zajištěna Abrahamovi i jeho potomkovi. Písmo neříká: „i jeho potomkům“ v množném čísle, ale v jednotném: „i tvému potomkovi“, a to je Kristus“ (Ga 3,16). V Prvním listu Korinťanům pomýšlí na Kristovo tělo, které tvoří všichni bez rozdílu: „Tělo je taky jen jedno, i když má mnoho údů, ale všechny údy – přesto, že je jich mnoho – tvoří dohromady jediné tělo. Tak je tomu také u Krista“ (1 K 12,12). Pro Pavla – původem zbožného Žida – není důležitá pouze první možnost členění lidí na protikladné kategorie. Zřetelně si uvědomuje další dvě. Zdá se, že už od doby napsání listu Galaťanům děkuje zbožný Žid ve své ranní modlitbě Bohu, že ho neučinil pohanem, otrokem nebo ženou.

Převratná výpověď 28. verše není projevem Pavlovy teologické smělosti. Příklady protikladů se v této či podobné formě nacházejí i na jiných místech Pavlových listů. Najiném místě listu Galaťanům píše, že nezáleží na obřezanosti či neobřezanosti, ale na novém stvoření (Ga 6,15). V Prvním listě Korinťanům učí, že všechny duchovní dary dostáváme od téhož Ducha a že největším z nich je láska (1 K 12,13). V listě Kolosanům se znovu vrací k tomu, že pro pokřtěné neexistuje už Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný, ale všechno a ve všech je Kristus (Kol 3,11 ). Na těchto místech se zřejmě setkáváme s tradovanými větami, které snad byly poučením pro nově pokřtěné.

Naznačuje to i stavba tří veršů (27. až 29.) uprostřed našeho úryvku. Zejména v řeckém znění nacházíme souběžné věty. Stačí, když v první z nich vypustíme slovní spojení „skrze víru“ jako typický pavlovský doplněk. Zdá se tedy, že poučení mělo básnickou formu:

Všichni jste … Boží děti …v Kristu Ježíši“ 
všichni … jste na sebe oblékli Krista,
všichni jste jeden v Kristu Ježíši.

Slovo „jeden“ se v souběžném postupu ocitá na stejném místě jako slovní spojení„Boží děti.“ Jsme tedy Boží děti proto, že jeden s druhým vytváříme a prožíváme jednotu – v Kristu a s Kristem. Jsme doslova jeden, jediná bytost proto, že Bůh nás učinil svými dětmi jako ty, kdo náleží Kristu. S tímto přesvědčením, že totiž rozdíly dané různými okolnostmi jsou v Kristu bezvýznamné, se setkáváme pouze u apoštola Pavla. Jde o přesvědčení prvotní církve. První křesťanské obce byly společenstvím v Kristu. Celý list Galaťanům pojednává o překonání hranic mezi Židy a pohany. List Filemonovi hlásá, že otroci a lidé svobodní se stanou bratry. Ženy byly v církvi pověřovány službami, stejně jako muži. V listě Římanům (srov. Ř 16,1-3) píše Pavel: „doporučuji vám naši sestru Foibu, jáhenku církevní obce v Kenchrejích.“ V závěru téhož listu připojuje apoštol: „Pozdravte mé soukmenovce Andronika a Junii“ (srov. Ř 16,7). Na podobném místě v Prvním listě Korinťanům čteme: „…mnohokrát vás křesťany pozdravují Akvila a Priska se všemi těmi, kteří se scházejí v jejich domě“ (srov. 1 K 16,19).

Od pověřování žen některými službami pozdější církev upustila. Dnes je převzetí mnoha služeb v církvi vyhrazeno mužům. Na základě Pavlových slov se můžeme tázat na zdůvodnění. Ovšem na dosah 28. verše se můžeme ptát i ve vztahu k dalšímu členění současné společnosti. Jaké rozdíly jsou v křesťanském společenství mezi cizinci a domácími, kněžími a laiky, chudými a bohatými, mladými a starými? V Kristově těle se neměří, nehodnotí a nerozhoduje podle lidských měřítek. Na světě by mělo existovat místo, kde se jedná jinak než obvykle. Všichni křesťané jsou spojeni s Kristem, ať už náleží k jakékoli národnosti nebo kterémukoli stavu. A dát se pokřtít ve jménu Ježíše Krista znamená přijmout křest, jak ho Ježíš ustanovil: „ Jděte tedy, získávejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (srov. Mt 28,19 ).

Pavel ovšem pokládá rozdíly mezi lidmi za překonané. Směrodatná je pouze skutečnost, zda je člověk Kristův, zda patří k Abrahamovu potomku – Kristu. Potom se ho také týká zaslíbení dané Abrahamovi.

29 A když patříte Kristu, jste Abrahamovo potomstvo a přechází na vás ono zaslíbení jako dědictví.

Od doby Abrahamovy uplynulo podle Pavlova názoru 430 let, než byl vyhlášen Mojžíšův zákon na hoře Sinaji. Zákon neměl zrušit sliby dané Abrahamovi o potomstvu, které dojde přízně u Boha proto, že bude věřit. Když Bůh slíbil, že lidstvo získá očištění od hříchů a přijetí za Boží děti vírou, nemohl pak stanovit pravý opak – že totiž by se tak stalo pro zásluhy člověka, který bude plnit Mojžíšův zákon. Pavel zamítá takové smýšlení. Bůh daroval svá zaslíbení zadarmo, nezávisle na obřízce a dodržování dalších pravidel Mojžíšova zákona. Ten měl podle Pavla jiný účel – dovést lidi ke Kristu.

Před „obdobím víry“ bylo lidstvo drženo jakoby v duchovním vězení, kde hlídačem byl Zákon. Ale v Božím plánu spásy člověka to bylo pouze něco přechodného – dočasný stav. Mojžíšův zákon měl lidstvo připravit na Krista, na jím přinesené vykoupení.

Kristovo dílo mělo zbořit hradbu, kterou mezi Židy a pohany vybudovalo vědomí výlučnosti, odvozované od Zákona a zaslíbení. Židé se snažili dojít ospravedlnění skutky podle Zákona. Nechtěli přijmout, že víra v Krista představuje nyní Bohem danou cestu ke spravedlnosti. Bůh obdarovává bez zásluh, obdarovává svou milostí pohany, kteří budou očištěni od hříchu. Tak dojdou spásy Židé i pohané – díky daru Boží milosti, která ospravedlňuje neposlušné a bezbožné. Jako zachránce bude pak oslavován jedině Bůh. Tuto skutečnost potvrzuje Pavel ve svém listě Římanům: „Jako vy jste kdysi Boha neposlouchali, nyní však jste došli slitování pro jejich neposlušnost…, aby také oni došli slitování, jakého se dostalo vám“ (Ř 11,30).