Kalendář akcí

<< Květen 2023 >>
PÚSČPSN
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31 1 2 3 4
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ga 6,14–18

Jarmila Dostálková

 

O 14. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme ve druhém čtení závěr Pavlova listu Galaťanům. Jde o text ze 6. kapitoly, verše 14. až 18.

V závěru svého listu naráží Pavel na skutečnost, na které mu nejvíce záleží, na Kristův kříž:

Ať je daleko ode mě, abych se chlubil něčím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista, kterým je pro mě ukřižován svět a já světu.

Mezi ukřižovaným Kristem a „světem“ je velký protiklad. Svět je podle Pavla charakterizován celým katalogem neřestí, které nás vzdalují od Božího království, od služby Bohu (srov. Řím 1,29-31; 1 Kor 5,10-11 a 6,9-10; Ef 5,3-5; Kol 3,5-8). Proto je obrovský protiklad mezi lidmi ukřižovanými spolu s Kristem a „světem“. Pavel se nehonosí „tělem“, ani vlastním, ani cizím. Chlubí se Kristovým křížem. Pouze kříž zasluhuje slávu. Pouze kříž něčeho dosáhl. Proto už „svět“ nic neznamená. Nic neznamená ani jeho lidské JÁ pro svět. Bezmocný svět už pro Pavla nepředstavuje žádné ohrožení, lákadlo, neznamená vůbec nic. Vymanil se z něho, svět se stal nicotným skrze Ježíšovu smrt na kříži. V kříži je nástroj vykoupení. Není to už znamení hanby, ale znamení krajní lásky samotného Krista i každého křesťana. Kristovo ukřižování bylo pohoršením pro Židy, bláznovstvím pro pohany (srov. 1 Kor 1,23): „Kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost.“ Pro římskou civilizaci to znamenalo, že spása přichází skrze nástroj hanebné smrti, vyhrazené pouze otrokům: „ponížil se, a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži“ (Fil 2,8). Pro Židy spočívalo pohoršení v představě o spáse skrze mrtvolu, která patřila mezi předměty znečišťující každého, kdo se k nim přiblížil. Proto se každý věřící Žid snažil mrtvého co nejrychleji zbavit. Jan píše ve svém evangeliu:“…mrtvá těla nesměla zůstat na kříži přes sobotu…“ (J 19,31).

Mrtvola Římany popraveného otroka nesla v sobě Boží zlořečení. Pavel to Galaťanům zdůraznil slovy: „Kristus nás vykoupil z té kletby zákona tím, že ono prokletí vzal na sebe za nás. Vždyť proklet je každý, kdo visí na dřevě“ (Gal 3,13). Korinťanům Pavel připomněl, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písma: „Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy“ (1 Kor 15,3). Kristovo tělo na kříži je tělem, jaké mají hříšní lidé. To umožnilo Bohu odsoudit hřích na lidském těle. Ortel Zákona byl vykonán, ale Bůh jej zároveň přibil na kříž, a tím jej zničil: „Zrušil dlužní úpis, který svědčil proti nám svými předpisy a nadobro ho zničil tím, že ho přibil na kříž“ (Kol 2,14). Krví prolitou na kříži usmířil Bůh se sebou všechno tvorstvo, usmířil staré rozpory a rozdělení způsobené hříchem, nastolil pokoj a jednotu mezi Židy a pohany, kteří teď mohou tvořit jedno tělo: „Jen on je náš pokoj. Obě dvě části, Židy i pohany, spojil vjedno a zboural přehradu, která je dělila…“ (Ef 2,14-18). Proto bychom měli jako křesťané spolu s Pavlem hrdě volat: Ať je daleko ode mě, abych se chlubil něčím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista, kterým je pro mě ukřižován svět a já světu.

Vždyť ani obřízka nic není, ani neobřezanost, ale nové stvoření.

Jediné, co má hodnotu, je to, čeho dosáhl kříž. To je nové stvoření, nezávislé na obřízce. Vzkříšením Ukřižovaného začal Bůh s „novým stvořením“. Pavel mluví o obnově hlavně ve spojení s postupným posvěcováním věřících: „tělo nám sice chátrá, ale duše se den ze dne zmlazuje“ (2 Kor 4,16). Kdo je pokřtěn, má se chránit a očišťovat od starého kvasu, aby se z něj stalo nové těsto (Gal 5,7). Má vysvléci starého člověka a obléci nového: „Máte odložit starého člověka s dřívějšími způsoby života, který je chtivý rozkoší a žene se do zkázy. Stále si obnovujte mysl po její duchovní stránce a oblečte člověka nového, který je stvořen podle Božího vzoru…“ (Ef 4,22-24). Obléci Krista a obnovit v sobě Stvořitelův obraz je jedna a táž věc. Pavel to zdůrazňuje v listě Římanům: „Oblečte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo tak, že by to vyvolávalo žádosti“ (Řím 14,13). Kolosany nabádá: „Svlečte ze sebe člověka starého s jeho počínáním a oblečte člověka nového, který se obnovuje k správnému poznání, aby se podobal svému Stvořiteli“ (Kol 3,10).

Starý člověk mizí a nový nastupuje na jeho místo: „Když se někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo“ (2 Kor 5,17). Ale také ostatní stvoření je obnoveno podle Božího záměru přivést všechno pod vládu jediné hlavy, Krista. Tuto skutečnost uvádí Pavel v úvodu listu Efezanům: „Až se naplní čas pro dílo spásy sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi“ (Ef 1,10). Když tedy mluvíme o Kristu a jeho úloze ve stvořeném světe, přecházíme nepozorovaně od jeho činnosti ve stvoření k jeho úloze při posledním obnovení všeho. Stvoření a vykoupení zde mají společný bod. Jsme dílem Božím, stvořeným v Ježíši Kristu, abychom konali dobré skutky: „Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě“ (Ef 2,10). Nové stvoření, uvedené do života v den letnic, nedospělo ještě k plnosti. Člověk, vnitřně už sice obnovený, čeká ještě na vykoupení svého těla v den vzkříšení. Dějiny směřují k tomuto cíli, k nové zemi a novému nebi.

A na všechny, kdo se v jednání budou řídit touto zásadou, ať přijde pokoj a milosrdenství, totiž na pravé Boží Izraelity.

Tak Bůh ustanovil v Kristu nový počátek bez ohledu na to, zda je někdo Žid nebo pohan. Izraelští proroci očekávali zánik starého a začátek nového světa Božím zásahem teprve na konci času. Pavel dochází k závěru, že všichni zhřešili a že tudíž není rozdílu mezi Židy a pohany. Rozdíl mezi nimi je setřen. Přesto ale Pavel trvá na přednostním právu Židů vůči pohanům, a to při odměnách i trestech. V listě Římanům zdůrazňuje: „Na každého člověka, který páchá zlo, přijde soužení a protivenství; nejdříve na Žida, potom i na pohana“ (Řím 2,9). Nadřazenost Židů trvá, protože Boží dary trvají bez proměny. Obrácení Židé jsou přirozenými ratolestmi olivovníku, zatímco křesťané z pohanství byli naroubováni na olivu, na kterou nepatřili.

A pro budoucnost ať mě už nikdo s těmi věcmi neobtěžuje! Vždyť já na svém těle nosím znamení, že náležím Ježíšovi.

Pavel odkazuje na své jizvy. Říká doslova: „Vždyť já na svém těle nosím znamení.“ Chce tak naznačit obtíže, které s Galaťany prožil a o kterých mluví list. Jsou to rány a jizvy, které jsou stopami týrání: „Stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, aby i Ježíšův život byl patrný na našem těle“ (2 Kor 4,10). Kolikrát byl Pavel týrán, ran si užil dosyta. Uvězněn byl v Jeruzalémě, Cezareji a v Římě, kde na něj čekalo poslední vězení a smrt za císaře Nerona asi r. 67 po Kristu.

Možná Pavel pomýšlí na znamení, která byla vypálena egyptským otrokům po jejich útěku v Heraklově chrámu. Otrokům se vypalovalo pánovo znamení. Pavel se s otroctvím setkává v Korintu a jeho odpověď je nesmlouvavá. Nerozhoduje sociální postavení: „Jen ať každý žije dál v tom údělu, jaký mu dal Pán, v jakém ho Bůh povolal“ (1 Kor 7,14). Otrok má konat svou křesťanskou povinnost a sloužit svému pánu jako Kristu. Pán má v otroku vidět bratra v Kristu, a podle toho s ním zacházet. Pavel je Kristův otrok a nosí na svém těle tyto rány s hrdostí, protože ukazují, že je Kristův majetek. Nikdo proto nemůže zpochybnit jeho evangelium.

Pavel končí list bez osobních pozdravů. Končí však oslovením „bratři“. Právě toto oslovení je zde nápadné. Tak Pavel oslovuje pouze ty, které považuje za věřící. Důvody tohoto pojmenování uvádí v listě Římanům: „Neboť ty, které si Bůh napřed vyhlédl, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna…“ (Řím 8,29).

Milost našeho Pána Ježíše Krista ať je s vámi, bratři! Amen.

Posledním slovem je Pavlovo apoštolské požehnání. V předchozím textu vyprošoval Pavel pokoj. Ten znamená všestranné štěstí a spokojenost, souhrn všech mesiášských darů. Takový pokoj dostáváme pouze v tajemném Kristově těle.

Závěrečnou tečkou je slovo „amen“. Snad jde o potvrzující odpověď obce. Slovo „amen“ najdeme také v závěru listu Římanům a Filipanům.

Své dopisy diktoval Pavel písaři. V listu Galaťanům bere sám pero do ruky a připojuje poslední řádky, aby nikdo nebyl na pochybách o pravosti listu.

Tohle připisuji vlastnoručně, a všimněte si, jak velkým písmem to dělám.

Právě tímto vlastnoručně připsaným Pavlovým textem jsme se dnes podrobně zabývali.